listopadové vzpomínky

Dnes se hlásím z Jižní Moravy, ahoj.

Včera jsem slíbila anketu k listopadu 89, tak tady je. 

Ještě jednou musím poděkovat všem účastníkům za rychlou reakci, páč jsem si anketu do článku vymyslela dost pozdě, ale někdy nápad přijde na poslední chvíli. 

Ale stihli jsme to a ve čtvrtek článek vyšel. 

Vloni jsem vymýšlela ankety dost často, byl covid  bylo víc času. Letos už mě napadlo, že by to chtělo anketu, ale neměla jsem žádný nápad. Nikam se mi nehodila a stejné jako vloni k Valentýnu a tak, jsem dělat nechtěla, chtěla jsem něco nového, jinou anketu. Tak až teď.

Mějte se krásně.

Jaká je vaše první vzpomínka, když se řekne listopad 1989?

Marta Dušková

Dnes je 17. listopadu, státní svátek Den boje za svobodu a demokracii. Toto datum připomíná události z roku 1939, kdy nacisté uzavřeli české školy a bylo popraveno 9 vedoucích představitelů vysokoškolského života. Druhou událostí je 17. listopad 1989. Tuto událost asi není nutné rozebírat. Už navždy patří do naší historie a ať už je názor každého z nás na listopadové události 1989 jakýkoliv, nic to nemění na tom, že historickým milníkem určitě je. A náš pohled či názor se určitě odvíjí od života, který každý z nás žil pravděpodobně trochu jinak.

Pro mladé lidi je to hodně vzdálená minulost, možná podobně jako 2. světová válka, prostě dějepis. Možná neškodí podívat se trochu jinak na tuhle minulost, proto jsem v rámci ankety položila pár lidem z mělnického regionu otázku, vlastně dvě:

Jak vzpomínáte na listopad 1989? Co vás napadne jako první, když se řekne listopad 1989?

A nelze se zaměřit jen na toho 17.11., protože jen málo z nás tehdy vědělo, že se něco děje na Národní třídě v Praze.

Anketa (na přání některých dotazovaných nejsou uvedena celá jména, ale já je samozřejmě znám):

Karel Lojka: Já jsem netušil 17. listopadu vůbec nic. Až teprve z Hlasu Ameriky jsem se dozvěděl, co se stalo na Národní třídě. Československá televize večer ve zprávách všechno bagatelizovala a tvrdila, že tam řádily protistátní živly. Lidé se vše dozvídali ze zahraničních rozhlasových stanic, v pohraničí i z německé a rakouské TV.

Alena, Mělník: Pro mě krásná vzpomínka, euforie, nadšení ze změny, která nastane, i když jsem si to úplně neuměla představit. Neuvěřitelný zážitek ze setkání tolika jásajících lidí na Letné! Teď mě jako první napadne zklamání, postupná ztráta naděje, že bude lépe a nakonec zjištění, že před listopadem 89 nebylo tak špatně.

J. Neratovice: Úplně první mě napadne, že jsem seděla ještě s jednou kolegyní v kanceláři a pracovala jako šroub, aby byly připraveny výplaty včas. Po víkendu jsem jela do Vsetína pro nějaké materiály s mladým řidičem, který mi celou cestu vyprávěl, co v pátek zažil na Národní třídě, protože tam byl. Vypadalo to celkem strašidelně a taky to tak asi bylo. Měla jsem tedy informace z první ruky.

Alena, t.č. Mělník: Listopad 89 byl plný euforie, naděje a odhodlání. Denní sledování televize, tisku, účast na demonstracích. A jako první mě napadá „Nejsme malé děti“, projev Václava Malého na Letné, písničkář Jaroslav Hutka a Karel Kryl.

Karel Zeman: Pro mě to byla velká naděje, nadšení, skoro jako v roce 1968, že něco lepšího přichází. Byl to šok. Pamatuji si, že pár týdnů předtím vyšlo v Rudém právu přání k narozeninám Havlovi a my jsme si ty noviny v práci předávali a všichni jsme se tomu pobaveně divili.

Eva Zemanová: Já si pamatuju, že to byl pátek a po osmé hodině večer jsem jela z tréninku domů Na Příkopy a u banky stáli transportéry proti demonstrantům, ale já jsem pořád ještě neměla pocit, že se něco děje, i když jsme bydleli kousek od Václaváku. Na demonstracích jsme byli jen párkrát i s malou dcerou a báli jsme se, aby ji tam neušlapali.

A abych se nevyhnula anketě, kterou jsem sama vymyslela, tak ještě musím odpovědět já. Já mám na listopad 1989 hodně vzpomínek, pro mě to bylo hodně pohnuté období a všechno by vydalo na samostatný článek, tak jen stručně:

Kdyby se mě někdo ptal, co jsem dělala 17. listopadu 1989, nevím. Byla jsem na mateřské s třetím dítětem a listopadové události pro mě začaly až 20. listopadu. Jeli jsme na představení do Semaforu. Představení se nekonalo a na jevišti místo herců byli studenti a účastníci demonstrace a my jsme se teprve dozvěděli, co se děje. Od té doby jsme několik týdnů žili s mým mužem v úplně jiném životním módu. Ihned po návratu z divadla jsme večer sbírali podpisy pod petici a vyprávěli, co jsme slyšeli od očitých svědků. Petici jsme předali Občanskému fóru před Laternou magikou v Praze. Zúčastňovali jsme se demonstrací na Václaváku několik dní za sebou. Dodnes se divím, já zodpovědná matka, jak jsem tenkrát mohla odkládat tři malé děti k přátelům a známým, nejmladší dceři byl rok a půl.

Tenkrát jsme bydleli ve služebním bytě a po našich tehdy nevítaných aktivitách nastalo ze strany vedení společnosti, kde jsme pracovali, doslova vydírání a zastrašování, ale to už by bylo na další článek.

Pokud byste se chtěli přidat se svojí vzpomínkou, budeme rádi. Napište buď do zpráv na facebooku Kanálu eM nebo se ozvěte na email kanalem.melnik@gmail.com. V případě, že se vás sejde víc, připravím samostatný článek, kde vzpomínky zveřejním. Stačí dvě tři věty.

Děkuji všem, kteří se po oslovení zapojili do ankety se mnou.

Použité foto respekt.cz