Jaroslava Holinová: Moje sbírka začala beránkem po babičce…
Marta Dušková
Jaroslava Holinová z Libiše vlastní pozoruhodnou sbírku forem beránků, která je největší v České republice a je zapsána v České knize rekordů a vlastní i několik ocenění a diplomů z Klubu sběratelů kuriozit. Sběratelstvím žije, a právě o tom, a nejen o tom jsme si povídaly u kávy.
Tak se prosím dnes seznamte se sympatickou sběratelkou Jaroslavou Holinovou, která se pořád usmívá.
Paní Holinová, máte velkou sbírku beránků. Zeptám se, kdy jste začala beránky, tedy formy beránků, sbírat?
Prvopočátek sbírky byl, když jsem se v roce 1989 vdala a od mojí maminky jsem dostala beránka po její mamince. Když babička zemřela, byla jsem ve čtvrté třídě a nevím, jestli se to ještě dnes dělá, ale tenkrát mi maminka vše schraňovala do výbavy. Když jsem se vdávala, měla jsem kompletně vybavenou kuchyň a jeden z těch dárků byla forma po babičce. Je to úplně běžná forma z Keramo Kralupy, ale stejně ji používám nejraději. A ten první rok jsem narazila na stánek právě Kerama, kde prodávali velikonoční formy, bábovky, podkovy a já jsem neodolala a koupila jsem beránka, slepičku a byla jsem úplně nadšená. No, a pak to bylo tady beránka a tady beránka a skončila jsem u sbírání beránků. Původně jsem si myslela, že každý opatruje tu svoji starou formu po babičkách a neuměla jsem si představit, že já bych ji někam dala. Pak jsem měla úraz, byla jsem nepohyblivá a my jsme s maminkou tradičně pekly vždy beránky. Maminka přišla, že upeče místo mě a brala si formy a říkala: hlavně abych ti nějakou nerozbila. A já jí říkám, že se vůbec nic neděje. Znáte to, když si dáváte velký pozor, většinou se hned něco stane. Tak mamince říkám, rozbij, kterou chceš, jen ne tu po babičce. Stalo se přesně to, že mamince při mytí forma vyklouzla a odštípla se. To začínal zrovna internet, tak jsem začala prohlížet inzeráty a začala jsem shánět podobnou formu. Tehdy jsem zjistila, že lidé prodávají to, co já bych nikdy nedala z ruky a běžně byly v nabídce krásné staré formy, a tak začala moje mánie.
Víte, jak velkou sbírku máte dnes?
Má určitě přes 400 kusů, ale už málokdy narazím na formu, kterou ve sbírce nemám. Tak třeba koupím i formu, kterou mám, ale má jinou glazuru.
Vy si pamatujete všechny formy, které už máte ve sbírce?
Ano, pamatuju si naprosto všechny. Asi když to má člověk rád, tak si to pamatuje. Někdy je nákup ale tvrdý oříšek, protože koupíte formu, jelikož máte pocit, že je v lepším stavu než ta, co máte doma. A říkám si, tak ji někomu věnuju, ale ještě nikdy jsem to neudělala (smích). Co kdyby se náhodou rozbila…
Tak mám náhradu…
Ano přesně tak. Takže některé kousky jsou ve sbírce duplicitně a liší se například v odstínu glazury.
Máte ve sbírce nějakou formu kromě té babiččiny, která je pro vás nějak vzácná?
Určitě jsou to formy kolem roku 1800, ty jsou pro mě vzácné, a ještě si člověk říká, co ta forma asi prožila během století a vydržela do dnešní doby.
Z toho 19. století to jsou nejstarší kousky?
Určitě ano. Přiznám se, že většinou chybí jakákoliv signace, hrozně málo forem je značených. Tenkrát asi málokoho z hrnčířů napadlo, že za sto let bude někoho zajímat, kdo tu formu vytvořil. Občas na některých je vyrytý letopočet, ale to je opravdu velmi málo. Formy od těch 50. let už poznáte, kdo tu formu vytvořil, třeba Keramika Kravsko apod., i když tam ta signace není.
Kde máte sbírku uloženou?
Všude doma v krabicích a vytahuju na výstavy. Měla jsem kdysi výstavu v mělnickém muzeu, kde se mi s panem Snopkem velmi dobře spolupracovalo, ale měla jsem pocit, že v těch vitrínách u beránků něco chybí. U dalších výstav jsem se snažila expozici různě doplnit, mám ráda staré ubrusy a dečky, ale ani to nebylo ono. Pak jsem si koupila formu beránka na máslo, která byla složena ze dvou částí a paní prodávající mi přibalila k balíku krásný kapesníček. Najednou jsem měla pocit, že to je přesně to, čím bych to chtěla doplnit. Teď mám tedy ještě krásnou sbírku starých dámských kapesníků a těch opravdu hezkých kousků mám přes dva tisíce. A kapesníčky dáváme i jako podklad, když děláme výstavu.
Jak často míváte výstavy?
Já se přiznám, že zpočátku jsem odmítala, když se ozývali z různých míst, zda bych u nich nechtěla udělat výstavu. Bála jsem se, že by se sbírce nevěnovali tak, jak bych si představovala. Pak mi volala holčina z muzea z Tábora a já jsem měla najednou pocit, že jí sbírku svěřím a formy jí půjčím. Vloni jsem měla velkou výstavu na zámku ve Šluknově, kde bylo vystaveno přes 200 forem, a i tady jsem se nebála sbírku svěřit ženě, ze které jsem měla pocit, že mi ty formy bude opravdu opatrovat.
Výstavy děláte i v Libiši, jak vím.
Ano, v sokolovně a doplňuju výstavu školy a školky, tedy velikonoční jarmark, kde jsou výrobky dětí, které tvoří vždy na nějaké téma. Třeba měly téma vejce, ale neměly to být kraslice, pak bylo téma zvířátka, mláďátka apod. My pak hodnotíme nejhezčí výrobky a pokaždé děláme ještě soutěž o nejhezčího pečeného beránka. Po soutěži beránky odvezeme a věnujeme domovu důchodců. Několik let jsme pekly do domova ve Všestudech a vloni jsme navázali spolupráci s Domovem Kněžny Emmy a přivezli jsme beránky tam. V Libiši máme dům s pečovatelskou službou, takže věnujeme beránky i sem. Ještě se vrátím k výstavám. Nejvíce oblíbené jsou malované formy (ukázka na fotografii).
Ty jsou krásné, takové jsem ještě v životě neviděla.
To jste nemohla vidět, ty formy jsem si nechala vyrobit na objednávku vyloženě do sbírky. Je to forma z keramičky z Kravska a keramička, kterou jsem oslovila, někde získala formu beránka a pak nechala malérečkám pomalovat. Dlouho byly jediné, řekla bych, na světě. Ráda dělám výstavy s dětmi a v knize rekordů je nejen moje sbírka beránků, ale i betlém z těsta, který jsme s dětmi vytvořili. Já vlastně jenom doplňuji výstavy dětí. Je to v první řadě o dětech a Holinová tam dá jen kousek. Letos asi budou na výstavě opět formy beránků, protože poslední výstavy se lidé ptali, kdy zase budou beránci. Nechtěli jsme pořád dávat beránky, a tak se výstavy doplňovaly tematicky něčím jiným.
Zmínila jste se o beráncích z másla. Přiznám se, že to slyším poprvé.
Dřív měly babičky připravený džber s vodou, kam se namočila dřevěná dvoudílná forma beránka. Potom se do formy dalo máslo, vytvarovalo se a dalo se do vody s formou. Tam máslo ztuhlo, neměli lednici, tak proto ta voda. Dodnes se vyrábí másloví beránci třeba v Německu nebo Rakousku. Moje sbírka je pro mě citová záležitost, mám to prostě ráda a po určité době mám tendenci jako každý sběratel sbírku přepracovat.
V jakém smyslu?
Znovu celou evidenci. Já jsem dlouho například uváděla, že mám 101 forem a už jsem jich měla třikrát tolik. Vybírala jsem z těch nejcennějších a nejstarších. Pak si uvědomíte, že by to měl být průřez a že zajímavé jsou i ty nejnovější. Sice formy z 80. let nejsou tak vzácné, ale do prezentace prostě patří. Teprve potom je pohled na beránka komplexní a celistvý. Pak už jsem samozřejmě zahrnovala do prezentace všechno, co mám. Jo ještě nesmím zapomenout na sbírku kraslic všech možných dostupných technik, které se mi líbily. Kraslice používám jako doplněk na výstavy.
Vím, že máte i sbírku formiček na pečení vánočního cukroví.
No ona je to trochu jako nemoc… Je spoustu krásných věcí a keramici u nás byli hodně šikovní. Když to srovnáte se zahraničím, třeba s německými formami, vidíte, že jsou trochu na jedno kopyto, ale u nás si s tím hodně vyhráli. Samé kudrlinky a každý beránek byl jiný. Já si myslím, že my jsme na tohle velmoc. Ale já už si musím říkat dost, líbí se mi třeba i formy na bábovky, ale to už nejde. A bez podpory rodiny bych těžko mohla mít takovou sbírku. Vzpomínám si, když jsme měli tady výstavu, měla jsem tam přes 100 forem beránků a přišel pán z obce a prohlížel si se zájmem beránky. Říkala jsem si plna očekávání, teď mi řekne něco hezkého, že je to úžasný, že se mu to líbí. Pán se na mě upřeně podíval a říká: holka, já jsem tak rád, že tě nemám doma… A to si pamatuju celé ty roky. A když si představíte, že je to to moje nej… (tady smích obou a velký).
Už dlouho jsem se tak nezasmála a myslím, že to byl krásný závěr našeho rozhovoru. Jen ještě bych chtěla říct, že sběratelství není nemoc, je to podle mě velká vášeň. Na závěr mi nezbývá než poděkovat za velmi příjemné povídání a popřát další krásné a originální úlovky.
Fotografie z archivu Jaroslavy Holinové
