domácí mazlíčci a jiná milovaná havěť

Od dětství jsem žila se zvířaty a všemožnou havětí. Pes už je klasika, ale veverku jen tak někdo nemá. Navíc můj otec byl chovatel cizokrajného ptactva, takže s námi žili papoušci a jiní krásní ptáci. Nejraději vzpomínám na papouška žako, už nevím, jak se jmenoval, ale uměl napodobovat všechny zvuky jako např. vrzající dveře, štěkot psa, kašlání mého táty a hlasy všech členů naší početné rodiny. Vylítla jsem vždy z pokoje, když se ozvalo moje jméno a dotaz, co děláš? hlasem mámy, táty, bráchy či sestry. Pokaždé jsem naletěla. Bylo to velmi věrohodné. Ptáci neustále štěbetali a zpívali po celém domě a mně trvalo roky, než jsem začala slyšet ptáky v přírodě. Byla jsem vůči tomuto zvuku imunní. Jediné, co jsem nikdy v dětství nezažila jako rodinného příslušníka, byla kočka. Můj otec kočky nesnášel, stejně jako naši psy a já jsem tento nezájem či nelásku přebrala.
Když jsem měla svoji vlastní rodinu, opět tradičně k našim třem ratolestem přibyl pes. Později, jak děti rostly, žili s námi rybičky, želvy, morčata, křečci a dokonce můj syn pěstoval hlemýždě. Jo, zapomněla jsem na bílé myšky. To byl pro mě největší problém, myší se bojím, ale co bych pro svoje děti neudělala. Z veterináře se časem stal náš "přítel".
Jednou se stalo, že se naše "úžasná" sousedka potřebovala zbavit koťat a děti byly jistí a nadšení odběratelé. Byly mezi nimi i moje dvě dcery, a protože věděly, že kočky nesnáším, udělaly pelíšek na zahradě. Byl podzim a starší dcera na svoje narozeniny onemocněla. Měla jediné přání, na chvíli mít doma svoji kočičku. Povolila jsem a poprvé viděla to ubohé zmrzlé malé koťátko, celé olýsalé a svolila, že může zůstat pár dní, než se dostane z nejhoršího. Z pár dní bylo pár týdnů, ale když si o koťátko řekla moje známá, která přišla o kocourka, ráda jsem vyhověla. Bylo však už pozdě. Naše koťátko to považovalo za zradu a nové domácnosti se mstilo značkováním celého bytu včetně skříní s drahým oblečením. Takže mňoukající dáreček se octnul opět u nás, a když jsem viděla jeho nelíčenou radost a jak spořádaně utíká na svůj záchůdek, dostala jméno a mohla zůstat navždy. Pořád jsem kočky nemilovala, ale Čičinka, vím jméno bez nápadu, se stala prostě členem rodiny a miloval ji i náš pes. Byla vychovaná a spořádaná, věděla, že v noci se netoulá, ale spí, když se u nás prostíralo k obědu, vždy si sedala na židli, přestože s námi nikdy u stolu nejedla, ale co kdyby ..... Bylo to moc chytré zvíře, i když moje matka tvrdila, že s ní mluvím jako s člověkem, a proto jsem rozvinula její inteligenci. Měli jsme ji vice než deset let, a když se blížil její konec, ochotně jsme s mým mužem dle lékařů naprosto už beznadějně investovali do krevních testů a do léčby v nemocnici. Dlouho mi chyběla a nemohla jsem se ani podívat na fotografie s ní. Rozhodla jsem se, že už žádné zvíře nechci, protože se neumím smířit s jejich odchody a navíc neumím nahradit jedno zvíře druhým, protože vždy je to jedinečný tvor. Děti už vylétly z hnízda, takže jsem nemusela toto řešit ani kvůli nim.
Vše se však časem mělo změnit. V naší blízkosti žil soused s  několika kočkami, které chodily k nám na zahradu a občas jsem je pohladila. Soused měl kočky rád jen do okamžiku, než přišla nová lidská obyvatelka domu, která kočky rozhodně nemilovala. Zvířata začala utíkat a nechtěla domů. Justýnka byla nejvíc plachá a málokdy se nechala pohladit. Kočky jsou prý navázány na dům ne na člověka. A tady začíná příběh, který tuto pravdu přinejmenším zpochybňuje.
Měla jsem po banální operaci pravé ruky a pracovala tedy z domova. Bylo horké léto a dveře od domu byly otevřeny na zahradu. Po pár dnech mojí rekonvalescence jsem z haly uslyšela slabé mňoukání, to Justýna nesměle nakukovala. Po pár dnech se odvážila až do obýváku, kde jsem odpočívala. A nastal velký zlom. Nevím, jestli bych uvěřila, kdyby mi to někdo vyprávěl. Už u nás zůstala. Zpočátku jsme to brali jako provizorium, nebylo to naše svobodné rozhodnutí, Justýna si nás však vybrala. Po měsíci jsme jí pořídili záchůdek s Hello Kitty :-) a já pořád nevěřila, že se nevrátí ke svému původnímu majiteli. Občas tam postávala zmateně přede dveřmi, ale vždy přišla zpátky k nám. Koupili jsme nový dům a chystali se na stěhování. O Justýně se už nerozhodovalo, patřila k nám. Přečkala stěhování, i když to pro ní bylo těžké a po pár dnech zjistila, že tady je to její a pozorovat to šťastné zvíře opravdu obohacuje. Můj muž říká, že by chtěl být naší kočkou :-) Obecně mám však pořád raději psy. Justýnka je druhá výjimka.