první ...

První adventní neděle, první předvánoční akce, můj první adventní věnec.
Adventní či vánoční svícny vymýšlím na slavnostní stůl každý rok, ale letos poprvé jsem vyráběla adventní věnec. Vím, že není tak povedený, jako jsme dnes při adventní neděli viděli v Zahradnictví Petro (předvánoční akce se konala ve skleníku), ale je náš.

Adventní svícen jsme ale dostali i od naší přítelkyně, takže jsme dnes zapálili první svíčku.

Při adventní akci jsme viděli přímo výrobu těchto tradičních adventních ozdob a poslechli si kvintet, který zahrál vánoční koledy. 

Na výzdobě domu ještě pracujeme, nemyslím vánoční úklid, ten zásadně neděláme, ale důležitější dnes bylo nasát předvánoční atmosféru.

storky z "natáčení"

Autorský plakát Betlém ( Fler - Z lesa)  nesouvisí s dnešním tématem,
ale už se připravuji na advent

Myslím storky mého života. Jen se to nedá jako při natáčení opravit, natočit znovu a ani vystřihnout. I když vlastně ani nechci, protože většina storek či trapasů mě bavila už v okamžiku, kdy se staly.
O svých největších trapasech, aspoň těch, co jsem nezapomněla, jsem už psala v obutá neobutá, oblečená neoblečená, kabelkový příběh či kabátová story. Malé trapasy mi minulý týden připomněla při debatě moje milá kolegyně, a jelikož se při vyprávění smála, řekla jsem si, že možná stojí za zaznamenání.
Debata nevznikla náhodou. Jak jsem psala minulý týden, renovovali jsme trochu kuchyň a kolegyně mě požádala, zda by si nemohla vzít původní pracovní desku (důvod výměny nebyl opotřebování, ale nutnost změny barvy).  Proč ne? Klidně, co s ní.
Netušila jsem ovšem, že odpověď mého muže bude jiná. "Já jsem si z ní chtěl udělat ponk".
Ježíši, no jo, on chudinka nemá ponk a vše musí dělat na koleně.
No, jsem naivní, všemu věřím a na všechno skočím. Další vysvětlení mého muže mě dostalo: já sice ponk mám, ale musel bych ho uklidit :-).
No, jo, proto jsem si nevšimla, že nějaký ponk existuje.....
Kolegyně má pracovní desku už doma, ale smějeme se tomu ještě teď a to mi právě připomnělo pár malých, nic velkého, trapasů.
Sice jsem jednou zastavila na pár minut v Holešovicích u Výstaviště celou dopravu v jednom směru, ale zase nic tak světoborného.
Běžím z práce a u refíže už vidím stát "17". Rychle začnu utíkat přes silnici a po pár metrech si uvědomím, že se něco stalo. Nechápu, jak může mít mozek (celkem nadprůměrné IQ) v takové situaci takové zpoždění.. Jak to, že mě neupozornil dřív, že běžím bosa?!
Ohlédnu se a moje lodička se na mě směje uprostřed silnice pěkně zaklíněná. Vracím se mírně kulhajíc zpět a rukou naznačuji prosbu směrem k autům, aby zastavila. Dřepnu si na bobek a páčím botu a samozřejmě jako v té pohádce o veliké řepě ne a ne ven. Po očku vidím tu řadu stojících aut. Divím se, že někdo už zuřivě netroubí, ale zřejmě je to zajímavé divadlo.
Pomalu se ohlédnu ještě po tramvaji, ta už mi určitě odjela.
Ne. Stojí pořád na místě. Jsou otevřeny pouze dveře u řidiče a všichni cestující spolu s řidičem se dívají z oken mým směrem. Možná už uzavírají i sázky, zda lodičku vypáčím či nikoliv. Konečně se mi to po několika minutách povede, obouvám se,  s úklonou děkuji všem řidičům v nemalé koloně a vydávám se směrem k tramvají. Už neutíkám, předpokládám, že mi stejně před nosem odjede jako už tolikrát a na víc se bojím - dlažební kostky jsou fakt zrádné.
Panebože, řidič čekal na mě! Ještě špitne, že je rád, že se mi to povedlo (stejně asi počkal jen, aby věděl, zda mě něco nepřejede), já mu moc děkuji, zavírají se dveře a jedeme. Úsměvy cestujících mluví za vše, ale jsem celkem otrlá vůči podobným nehodám, takže se nějak zvlášť nestydím a naopak směju se jako blázen, -  s odstupem po úspěšné operaci mi situace přijde velmi vtipná.
To trapasy s  roztrženými punčochami jsou horší. Velká VIP akce, jejíž spolupořadatel jsem také trochu já, vítám hosty, které jsem si pozvala. Po chvíli mě zve kolega na bar, ať si před samotným vypuknutím akce odpočinu. Je to akce velmi slavnostní, takže jsem oblečená v duchu malé večerní (již si nepamatuji, co přesně) a při vylézání na barovou stoličku se to stane.
Ne, malé oko, ale velká díra jako vesmír!!! Panebože večer ještě ani nezačal. Beru mobil a rychle volám svoji pravou ruku, která kdesi o kus dál naše hosty usazuje. Honem, mám průšvih. Nehodu bez velkého popisování raději hned ukážu. Prosím tě dojeď autem někam pro nové punčocháče. Kam asi, jsme na Vltavě a Praha je v tuto dobu celá ucpaná, nestihnu se vrátit!
Moje úžasná tehdy asistentka a nyní moje přítelkyně se zachová duchapřítomně. Dám Ti svoje. Panebože fakt? Kouknu jí na nohy - je po dovolené, nohy krásně opálené, a hlavně o tolik let mladší.... Nikdo si ani nevšimne.
Tak hurá na toaletu, a když jsme v tom nejlepším, obě svlékajíc punčocháče a ukazujíc naše apartní spodní prádlo na boží světlo někdo vejde a hned se ke mně hlásí: jé dobrý den, děkuji za pozvání. Ve velmi nedůstojné poloze s velkou nechutí cokoliv vysvětlovat (některé věci stejně nevysvětlíte) podávám rozpačitě ruku - také mě těší a uvítací proslov se odehraje na místě značně neobvyklém pro toto konání.
Navíc mám problémy zapamatovat si odjakživa obličeje. Panebože kdo to byl??? Odpověď mě nijak neuchlácholí: no přece předsedkyně soudu, kterou jsi na akci pozvala. No potěš...
To mi teď připomnělo, že mám problém nejen s obličeji, ale ke všemu ještě s uniformami, tzn. uniforma policie, hasičů a vojáků je pro mě skoro totéž.
Jednou na nějaké akci v jednom městě mi byl představen nový ředitel. Nevím, co mě varovalo, asi intuice nebo co, abych spolkla otázku, zda byl původní ředitel hasičského sboru odvolám a raději jsem počkala na kolegu. Prosím tě podle uniformy je to nový ředitel policie. Aha.  No, občas dokážu nějakým trapasům zabránit.
Co se týká aut, tam nedokážu zabránit ničemu a jsem tudíž středobodem vtipů mých kolegů ať už současných či minulých. Auta rozeznávám jen podle barev a podle toho, zda se mi líbí či nikoliv. Pokud jsou služební auta modrá, stojím u jakéhokoliv modrého auta bez ohledu na to, zda je rok výroby 1975 či 2015. Tím jsem dováděla do stavu šílenství svého minulého šéfa, když mi při služební cestě sdělil, panebože, já se v tom autě nemůžu vyznat a moje rychlá otázka byla: to není tvoje auto?. Obrátil oči v sloup sdělujíc rozčíleně: moje je v opravně a jak to, že to nepoznáš, když jedeme takovou plečkou?
No co, obě auta byla tmavě modrá.
No, mluvím o služebních autech, ale náš stříbrný getz je na tom stejně. Několikrát jsem už stála u stříbrného auta s tím, že nastoupím... Jen řidič se mi nějak nepozdával....
Ale že je auto o něco větší než náš malý getzík,  mě vůbec nerozházelo.
Teď máme služební auto nové bílé a s velkým nápisem naší redakce. Konečně auto pro mě.
Tak hurá k dalším trapasům, ať je čemu se smát.

co je na světě nejsladší?

Proč myslíš, že se do toho malého košíku nevejdu?! Že přetékám?. No ať. Já tam spát budu.

Na facebooku jsem pustila "seriál" o místě na spaní naší Justýnky v posledních dnech a nakonec jsem se rozhodla, že stojí za zaznamenání a zdokumentování také na blogu.
Justýnka má pár míst na spaní, která střídá, ale převážně je to pohovka v obýváku anebo naše postel. V posteli spí tak, že si lehne na bok jako já a funí mi do obličeje s hlavou na polštáři (ten má svůj)  :-)
Ano, bydlíme u své kočky jako většina kočkomilů, stejně jako moje kolegyně, která však má majitelů domu o trochu víc než my a někdy se do postele jen těžko vejde.
No, naše Justýnka věděla, proč si nás vybrala (jak jsme k ní přišli, jsem už psala v některých příspěvcích o mazlíčcích).
Před pár dny změnila Justýnka místo uložení ke spánku. Vyskočila na psací stůl a doslova se nacpala do malého košíku, kde mám papíry, obal na malý notebook a foťák. Několik dní jsem ji tedy nemohla ani vyfotit, páč foťák zůstal pod tím jezevcem.

Po pár dnech si na noc vybrala harmonium. Ještě, že se na něj nedá hrát bez pedálů.  Zřejmě ji už košíček tlačil. Vyměnila jej však pouze na jednu noc a opět košíček používá.
Foťák jsem už raději nechala mimo košík, aby ho ten jezevec nerozmačkal.
Naše Justýna nás baví.

japonská dovolená

Takto moji dovolenou nazvala kolegyně.
V podstatě, kromě vánoc, ať si vyberu kdykoliv dovolenou, stejně do toho spadnou nějaké uzávěrky spojené s projekty a  korekturami, tahám počítač za mojí mámou na Moravu a chci jej vyhodit z okna, ale..., takže jsem na telefonu a pořád lítám k počítači a kontroluji emaily.
Tentokrát je dovolená přece jen trochu jiná. Ještě jsme si k tomu přidali rekonstrukci kuchyně. Tedy rekonstrukce je příliš silné slovo. Kuchyně je pěkná a téměř nová, vyrobená na zakázku přímo na míru, ale podědili jsme ji po minulém majiteli a já jsem pořád necítila, že je naše.
Navíc kuchyň se mi zdála pořád tmavá. Už jsme vyměnili stropní světla, na stěnu jsme vyrobili zrcadlovou sestavu, ale pořád to nebylo ono.
Naše pravidelné vínové turné s mojí sestrou tentokrát na Moravě se opět neslo ve znamení obracení domu na jih, rozuměj různé malé změny, které však přinesou velké změny, tzn. je nutné obrátit celý dům na jih - už jsem o tom někde psala.
Popíjejíc jsme řešili moji kuchyni a  sestřinu ložnici, vlastně tu už měla vyřešenu, takže jsme hledaly inspiraci na netu, co třeba úchyty na naši kuchyňskou linku v zelené barvě apod. a v půlnoci to zaznělo, tak tiše a něžně, že se mi to do mozku ani nedostalo: tak vyměň tu tmavou pracovní desku, co?
Druhý den v autě při dlouhé cestě z Moravy se mi rozsvítilo.Vlastně to byl geniální nápad, štve mě, že nebyl můj.  No jo, to je tak jednoduché, vyměníme tmavě zelenou pracovní desku s tmavě černými fleky jakože mramor za světlou a celá kuchyň se prosvětlí. Panebože, světlezelená by byla krásná.
Vystupuji z vozu a ještě v botách běžím do kuchyně, jak vlastně vypadá. Ano, zelená se hodí, bude úžasná.
Panebože dá se sehnat světle zelená? Ano, na netu je, tak to nebude problém.
Byl a velký. Naše green tour byla neúspěšná. Všude i ve velkoobchodě, kde ve vzorníku měli padesát odstínů zelené :-), nám sdělili, že se již zelená nevyrábí, protože není moderní.
Panebože, co je dnes out?! Nosí se vše a kuchyň v zelené...???? Proooč???
No, sehnat zelenou pracovní desku trvalo dýl, než celá následující úprava kuchyně, ale mému šikovnému muži se to povedlo. Sice, když mi volal: hráškově zelená, měla jsem pochyby, koupil pro představu kousek pásky na hrany. A ona byla krásně limetkově zelená. Otazníky v očích mého muže nebudu popisovat, muži neznají jemné odstíny barev..
Zkrátka povedlo se a splnilo náš záměr. Cíl nebyl jen, aby kuchyň byla krásná a moje... Ale limetková barva prosvětlila celou kuchyň a to byl cíl.
Ještě sháním po celém bytě (to je to obracení domu na jih, protože jedním zásahem měníte celý dům) vše zelené a máme toho kupodivu dost - květináče na okno atd.
Ale musím něco nového samozřejmě koupit. Zelenou soupravu coffe tea sugar jsem už kupovala jako svatební dar, velmi se mi tato designová souprava koupená na Zoot líbila, ale tenkrát se mi nehodila.
Dnes už ano, sice už ji neprodávají v sadě, takže vyjde dráž, ale sny se mají plnit nejen o vánocích. Nafocená kuchyň má nejspíše smysl jen pro naše známé a příbuzné, kteří znaly předchozí variantu, nicméně zvěčnit, i když rychle ve tmě, jsem ji chtěla.

Dnes, abych si zkrátila čekání na dózy, které byly stále na cestě, ještě pracuji na šesti nahřívacích polštářcích (plněné čistou pšenicí z šlechtitelské stanice). Objednávka od mé milé kolegyně - dárky k vánocům - vyzkoušeli a chtějí další, to mě těší.

Takže zakončuji den smysluplnou prací, která byla přerušovaná poštovním autem s balíkem dóz (konečně), důležitými emaily a asi čtyřmi pracovními telefonáty, z nichž dva byly natolik zásadní, že mě "odbouraly" na celé dopoledne.
Ale jedeme dál. Co to je proti celému životu? Co to je proti pátku třináctého v Paříži?
Takže toto je moje japonská dovolená. Panebože, já musím někam ven - za hranice všedních dní....
Jo, a mám zákaz cokoliv řešit se svojí sestrou, slyším to, hlavně žádné rekonstrukce či v noci po bílém, růžovém a šampáňu objednávání nějakých dárků..
Takto to pak dopadá příliš mnoho slepiček ....
A zítra prosím žádné důležité telefonáty. Zítra mám dovolenou :-) Budu sjíždět Odložené případy, Komisař Rex, To je vražda napsala, zkrátka všechny detektivní seriály, které mnou jen projdou a zítra už nevím nic. To je to, co potřebuji.

Jo a ještě jsou na cestě zelené polévkové misky s puntíky, které jsem vykoupila zde 4home, ale určitě je mají jinde, jen ne v sadě čtyř kusů.
Panebože, doufám, že té zelené nebude už moc :-)

Paříž otázky a odpovědi

Byla jsem v sobotu požádána kolegyní z redakce o rozhovor týkající se aktuálně Paříže, protože se mě černý pátek osobně týká - o dceři, která v Paříži žije, studuje doktorát a pracuje jako divadelní režisérka, jsem už psala.
Na otázky jsem odpovídala hned v sobotu odpoledne, takže rozhovor je velmi autentický, dnes bych možná už odpovídala trochu jinak, protože jsem klidnější.
Rozhovor vyšel dnes. Přepis otázek a odpovědí předkládám. Musím přiznat, že nakonec byl pro mě rozhovor terapií, protože z tohoto bych se na blogu nevypsala, alespoň ne hned.

Kdy a jak jsi se dozvěděla, co se děje v Paříži? 

V pátek večer jsem usnula u televize a ve čtvrt na jednu v noci mě vzbudila sms zpráva z Paříže. Už to mě vyděsilo, protože dcera má francouzský telefon, proto si málokdy voláme, spíš využíváme skype. Zpráva zněla: „Jsem v pořádku, všichni mí kamarádi taky, nevím jen o jedné. Jsem doma.“ Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pochopila jsem, že se něco stalo, tak jsem šla okamžitě na internet zjišťovat informace. Teprve potom jsem jí odpověděla: „Díkybohu.“

Co ti v tu chvíli prolétlo hlavou jako první?

Vůbec nevím, byla jsem v šoku. Navíc jsem podobnou situaci zažívala už letos v lednu po teroristickém útoku na redakci Charlie Hebdo. Demonstraci, která se v Paříži tehdy konala a které se moje dcera samozřejmě zúčastnila, jsem celou dobu sledovala v přímém přenosu. Měla jsem samozřejmě velký strach, na rozdíl od Pařížanů i mojí dcery, ty to semklo.

Zůstáváš v pravidelném spojení s dcerou?

V sobotu jsme spolu ráno mluvily přes skype, takže jsem dostala čerstvé zprávy. Dcera byla v mírném šoku, kdo ji nezná, tak by si myslel, že je necitelná, protože se celou dobu smála. Ona ale celou noc nespala, dohledávala přes všechny možné informační kanály svoje přátele, chtěla vědět, zda jsou v pořádku... Pět dní před útokem se stěhovala, do té doby bydlela vedle haly Bataclan, takže v centru dění. Považuji to za malý zázrak. Mám od ní zprávy, že z ohrožených oblastí se nikdo nedostal, aby byli chráněni, museli všichni zůstat tam, kde zrovna byli. Lidé proto v noci na sobotu spali v kinech, divadlech a tak dále. Jednu herečku, která měla mít shodou okolností v sobotu zkoušku s mojí dcerou, pustili z divadla až ráno.

Dá se současná situace nějak porovnat s tvými pocity z ledna, kdy proběhl útok na redakci časopisu Charlie Hebdo?

Zdá se mi, že jsou to totožné pocity. I když přece jen tu určitý rozdíl je, tentokrát totiž byla napadena i celkem neznámá místa, například malá restaurace, kam chodí dcera na večeři. Jako kdyby nám útočníci chtěli říct: „Už nebudete v bezpečí nikde!“ Vlastně si myslím, že právě to nám chtěli vzkázat.

Sleduješ, co se v Paříži odehrává? Jakým způsobem sbíráš informace?

Od šesti hodin od rána mi v televizi běží čtyřiadvacetihodinové zpravodajství, sleduji internet, facebook a vše dostupné. Dotýkalo by se mě to, byť samozřejmě ne tak osobně, i kdybych tam dceru neměla. Natož když tam je.

Co si myslíš, že by se nyní mělo dít dál, jak by měla Evropa zareagovat?

Obávám se, že takovéto útoky se dopředu vystopovat nedají. Odhadnout to vůbec nejde a jak jsem sledovala vyjádření odborníků, můj názor se od toho jejich neliší. Linda je přesvědčená, že bezpečnost byla zajištěna, od ledna potkává po celé Paříži vojáky se samopaly. A přesto to útokům nezabránilo... Určitě je nutné zvýšit kontroly na důležitých místech, například na letištích a podobně. Zároveň bychom se neměli začít bát každého muslima, nesmíme je všechny házet do jednoho pytle nebo proti nim dokonce zvýšit agresivitu. To totiž právě očekávají – náš strach a případnou agresi. Použila bych slova z knihy Afghánec od Fredericka Forsytha, který nedávno přiznal, že byl léta agentem MI6, takže je fundovaný se k situaci vyjadřovat: „Často je nepoznáte, rozuměj radikály a teroristy. Jsou vzdělaní, oholení, krátkovlasí, chodí v oblecích a daří se jim. Na ty je třeba dát si pozor!“ O to je to vše těžší. Myslet si, že největší nebezpečí na nás číhá přes uprchlickou vlnu, je trochu scestné. Nebezpečí není v hábitech, ale v kravatách, to jsou mozky, které všechno to zlo řídí.

Máš strach o svůj život a o budoucnost?

Ne, o sebe ne. Já žiju přítomností a trápit se dopředu považuji za nesmysl. Nicméně o dceru se bojím víc než před pátečními teroristickými útoky.

Plné znění rozhovoru zde:http://melnicky.denik.cz/zpravy_region/marta-duskova-rozhovor-utoky-pariz-francie.html

stockholmský syndrom

Tento příspěvek jsem psala už v říjnu, takže nebudu nic měnit, žádná data. Pouštím po dovolení mého muže. Zkoušky hotovy a nastupuje do práce 1.12.:

No, tady se nejedná úplně o zločin, není to žádný únos ani nic podobného.
No, vlastně zločin to je, či přinejmenším přečin, pro který není dostatek nezpochybnitelných důkazů na usvědčení - prohřešek na lidech, nad kterými mám chvíli moc a dokážu je seřvat do bezvědomí, to je známka malého sebevědomí, které si někde musím "nahonit". A to je také zločin, ne?
Minulý týden večer při sklence vína, či spíše láhvi, my to jinak neumíme, mě rozesmál můj vtipný muž až k slzám.
"Poznal jsem, co to je stockholmský syndrom. Panebože, já jim trpím".
Okamžitě jsem pochopila, co prožívá, ale musela jsem se fakt smát..
Můj muž je delší dobu bez práce, v našem věku nic ojedinělého. Dostal však možnost rekvalifikovat se.
Z vedoucího provozu na řidiče autobusu. Uvědomil si, že si vlastně plní svůj sen z mládí, kdy po této profesi toužil. Potud je tedy vše v pořádku.
Autoškola byla vybrána pracovním úřadem, který rekvalifikaci platí a tady nastává problém. Nebudu konkrétní, ale kdo se pozná, ať se chytí za frňák..
Můj muž má najeto za svůj život více než 1 700 000 km, takže žádný začátečník, ale autobus je přece jen něco jiného. Celkem pochopitelně prožívá stres a nervozitu.
A teď si představte, že vedle vás sedí senior ve věku, kdy už by měl spíše sedět u kamen a přikládat polínka (ne samozřejmě každý, ale takový nervák určitě), a tento rádoby školitel na vás řve celou cestu až do bezvědomí, tyká člověku, kterému příští rok bude šedesát a nadává mu do debilů.
Nejedná se o osobní záležitost, můj muž věděl předem, že toto jednání instruktora je standard, svědčí o tom i množství komentářů na netu, a seřve všechny najednou při ranním raportu před školením, ale prožít to osobně je něco jiného. Pod vládou tyrana děláte naprosto zbytečné chyby.A můj muž je silná osobnost s vlastními názory a co teprve slabší povahy?
Každý den jsme doma tuto situaci rozebírali a já jsem radila, odstup si od toho, kašli na něj (tedy abych byla upřimná,. řekla jsem to jinak),  dělej si svoje a mysli si něco o zamindrákované "kikirindě" (pozor mužský rod, už jsem o tomto malebném slůvku psala nedávno tady: malý výlet)..
A minulý týden, pátý den jízd se to stalo. Můj muž se řídil vlastním rozumem a jel ukázkově a dostal pochvalu. A u toho vína konečně pochopil.
Všichni "žáci" na instruktora nadávali a byli vynervovaní, ale sotva je pohladil po hlavičce a řekl ok, všichni se stáhli a už pochlebovali, že to vlastně není tak hrozné, že  instruktor to myslí dobře a v podstatě je vlastně úžasný!! Ať žijí hujeři mezi námi:-)
Konečně se dostávám k pointě. Držíc sklenku vína dí můj muž: já mám stockholmský syndrom :-) Konečně jsem pochopil ty ostatní. Oni jím trpí také.
Ten tyran mi řekl dobrý a já jsem ho začal milovat a pro slůvko pochvaly bych pro něj skočil do ohně,. pro pohlazení po hlavě a oslovení Pavlíku bych panebože udělal všechno!! A kdyby byl hezkej, dám mu i pusu. Já mám stockholmský syndrom!!!
Ať je to jakkoliv smutné, můj smích musel být slyšet v okruhu padesáti kilometrů :-)
A směju se ještě teď a jen doufám, že po zkouškách vše skončí.

Slogan: kup si sáně a sobí spřežení, mluví za vše :-)

malá zahradní slavnost

Zahrada nás celý rok baví a starání kolem zahrady nepovažujeme za práci.
Ne tak ovšem zazimování zahrady. To už práce je.
Dnes volná neděle bez cestování a různých oslav a návštěv, počasí je krásné, tak hurá na to.
Shrabat listí (než jsem se stačila otočit, napadalo ze stromu další), zazimovat růže, keře, ostříhat zlatý déšť, vyčistit poslední truhlíky a květináče, které už zahradu nekrášlily.
Truhlík, který byl posledním statečným mohykánem, osadit podzimní výzdobou.
Pověsit krmítko pro ptáky vytvořené z akvária a opleteno stužkou mým kreativním mužem.
Již jsem jej měli předminulou zimu, ale na jaře prasklo. Ještě nasypat slunečnici a pro tuto chvíli máme hotovo.

Nasbírat maliny, ano ta fotka je dnešní a nevím, zda jsou poslední. Plodí pořád každý týden.

Pro naši Justýnku je to ale malá zahradní slavnost. Je šťastná, že jsme opět všichni společně na zahradě, houpe se na houpačce a pozoruje nás. Dnes je natolik teplo, že máme otevřené dveře do domu na zahradu a to má ona ráda.
Když ji začnu fotit, skočí z houpačky a začne za mnou chodit jako pejsek a nechápe, že chci, aby postála. Nemá focení ráda, myslí si, že ji volám na mazlení.

Ještě jsem musela zvěčnit naši magnólii, která je i na podzim moc krásná. Hodně od jara vyrostla, tak snad bude mít po zimě víc než jeden květ.

Tak šťastné vykročení do nového týdne.

dnes ve znamení lvů a papíru

Dnes jsme byli poprvé s mým mužem na chovatelské výstavě.
Konají se sice v okolí často, ale nás tam nic neláká a že by se z nás mohli stát chovatelé drobného zvířectva, fakt nehrozí. To nám už před 25-30 lety rozmluvila známá, od které jsme odebírali produkty domácího chovu. Znala nás dobře a spočítala, že nás by vyšlo vajíčko na deset korun, pozor tehdejších deset korun! Nevím, jaký je příměr pro tento druh všeumělů, něco jako kozel zahradníkem, ale to už jsme :-)
Důvod dnešní návštěvy byla malá lvíčata albíni, která jsme zatoužili vidět.

Další objev poutající moji pozornost byly úžasné proutěné panenky. Tedy proutěné...  To jsme si mysleli, nic jiného nás nenapadlo.
Úžasná ruční práce, každá panenka trochu jiná, tedy originál. Hodnotu jsem dokázala odhadnout, ale do výplaty daleko :-), takže jsem si říkala někdy příště. Cena mě příjemně překvapila.
Paní viděla můj zájem a prozradila mi své výrobní tajemství. Panenky jsou z papíru a to novinového,  po té jsou nabarveny a nalakovány.Už jsem o výrobcích z papíru slyšela, ale skutečnost mě překvapila. Sukýnka se plete přímo na formu, ale od pasu nahoru ruční práce, každá panenka trochu jiná. Mám ráda takové zbytečnosti, i když panenka má prý svůj účel - vejde se pod ni sedmička vína.
No, já ji chci jen tak a doma už zkouším místo, které jí bude slušet a kde bude ladit. Je celkem velká, měří půl metru, takže potřebuje místo důstojné.
Nejvíc se mi asi líbí na zemi u stojací lampy.

stalo se aneb lampička v hlavní roli

lampička  v hlavní roli

z archivu představení

Tento týden jsme se zúčastnili premiéry naší dcery, což je samo o sobě velká událost. Ne proto, že to byla premiéra, těch už bylo hodně, ale proto, že představení se konalo po dlouhé době v Čechách. Do Francie, kde dcera, žije, pracuje a studuje, se na premiéry jen tak nedostaneme.
Jednalo se o scénické čtení představení Pinnochiův popel od autora Jokum Rohde a v hlavní roli měl být králík, ale podle mého soudu to byla naše lampička, kterou jsme zapůjčili :-)
Ne, bylo to opravdu dobré představení, výborní herci a samozřejmě výborná práce režiséra, a to soudím ne dle sebe, páč já nejsem úplně objektivní, ale podle reakcí publika a mnohokrát opakovanému potlesku. Děkujeme za krásný zážitek.
Před představením jsme se zastavili v restauraci na malou večeři. Nestává se nám často, že potkáme cizí úžasné a ochotné lidi, kteří se zachovají jako my ve stejné situaci, pořád to ještě není běžné. Pořád nás to překvapuje.
Můj muž jídlo nedojedl, protože mu nějak nesedlo a nebylo mu dobře, je po operaci a od té doby má problémy se zažíváním. Mladá hezká holka v roli číšnice při odnášení zbytků jídla vznesla dotaz, jestli bylo jídlo dobré. A po vysvětlení mého muže, že na vině není opravdu kuchař, ihned přispěla účastně s radou, co používá ona sama na zažívání a že by to mohl zkusit. Překvapeně jsme poděkovali za víc než zdvořilostní frázi..
Po malé chvíli dorazila dívka s krabičkou prášků, ze které odsypala do pytlíku s rčením, nejdříve to vyzkoušejte, ať nekupujete zajíce v pytli. Byli jsme v šoku, to nebyla standardní obsluha a na dlouho v nás zanechala příjemný pocit.
Další událostí tohoto týdne byl  za prvé moc hezký rozhovor s naší dcerou v novinách v tištěné i on line podobě Jsem cynik a věci říkám na rovinu. Rozhovor byl vlastně pro mě, protože dcera má projektů tolik, že zapomínám a nestíhám a tady jsem získala trochu ucelenou informaci :-)
A za druhé vyšel článek to pravé mateřství druhé dceři blogerce v časopise, což považuji také za velmi dobrý počin. Synovi sice nevyšel žádný článek a ani rozhovor se nekonal :-), ale měla jsem možnost s ním strávit po dlouhé době více času a vím, že ve své práci je velmi úspěšný, i když práci programátora vůbec nerozumím. To práci holek aspoň trochu. Nechci to zakřiknout, mám radost, že všem našim třem dětem se daří.

Dále se stalo, že už úplně rozkvetl vánoční kaktus, takže mi trochu nahrazuje kochání zahradou.
A nakonec jsem si rozšířila obzory a dozvěděla jsem se od dcery, jak se uspávají miminka a děti a případně i dospělí. Včera se uspávalo zvukem z vysavače prostřednictvím mobilu. Nazývá se to bílý šum. Zjišťuji, že mám opravdu velké mezery a některé nové poznatky mě nějak míjejí... .
Týden byl plný zážitků.