Paříž otázky a odpovědi

Byla jsem v sobotu požádána kolegyní z redakce o rozhovor týkající se aktuálně Paříže, protože se mě černý pátek osobně týká - o dceři, která v Paříži žije, studuje doktorát a pracuje jako divadelní režisérka, jsem už psala.
Na otázky jsem odpovídala hned v sobotu odpoledne, takže rozhovor je velmi autentický, dnes bych možná už odpovídala trochu jinak, protože jsem klidnější.
Rozhovor vyšel dnes. Přepis otázek a odpovědí předkládám. Musím přiznat, že nakonec byl pro mě rozhovor terapií, protože z tohoto bych se na blogu nevypsala, alespoň ne hned.

Kdy a jak jsi se dozvěděla, co se děje v Paříži? 

V pátek večer jsem usnula u televize a ve čtvrt na jednu v noci mě vzbudila sms zpráva z Paříže. Už to mě vyděsilo, protože dcera má francouzský telefon, proto si málokdy voláme, spíš využíváme skype. Zpráva zněla: „Jsem v pořádku, všichni mí kamarádi taky, nevím jen o jedné. Jsem doma.“ Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pochopila jsem, že se něco stalo, tak jsem šla okamžitě na internet zjišťovat informace. Teprve potom jsem jí odpověděla: „Díkybohu.“

Co ti v tu chvíli prolétlo hlavou jako první?

Vůbec nevím, byla jsem v šoku. Navíc jsem podobnou situaci zažívala už letos v lednu po teroristickém útoku na redakci Charlie Hebdo. Demonstraci, která se v Paříži tehdy konala a které se moje dcera samozřejmě zúčastnila, jsem celou dobu sledovala v přímém přenosu. Měla jsem samozřejmě velký strach, na rozdíl od Pařížanů i mojí dcery, ty to semklo.

Zůstáváš v pravidelném spojení s dcerou?

V sobotu jsme spolu ráno mluvily přes skype, takže jsem dostala čerstvé zprávy. Dcera byla v mírném šoku, kdo ji nezná, tak by si myslel, že je necitelná, protože se celou dobu smála. Ona ale celou noc nespala, dohledávala přes všechny možné informační kanály svoje přátele, chtěla vědět, zda jsou v pořádku... Pět dní před útokem se stěhovala, do té doby bydlela vedle haly Bataclan, takže v centru dění. Považuji to za malý zázrak. Mám od ní zprávy, že z ohrožených oblastí se nikdo nedostal, aby byli chráněni, museli všichni zůstat tam, kde zrovna byli. Lidé proto v noci na sobotu spali v kinech, divadlech a tak dále. Jednu herečku, která měla mít shodou okolností v sobotu zkoušku s mojí dcerou, pustili z divadla až ráno.

Dá se současná situace nějak porovnat s tvými pocity z ledna, kdy proběhl útok na redakci časopisu Charlie Hebdo?

Zdá se mi, že jsou to totožné pocity. I když přece jen tu určitý rozdíl je, tentokrát totiž byla napadena i celkem neznámá místa, například malá restaurace, kam chodí dcera na večeři. Jako kdyby nám útočníci chtěli říct: „Už nebudete v bezpečí nikde!“ Vlastně si myslím, že právě to nám chtěli vzkázat.

Sleduješ, co se v Paříži odehrává? Jakým způsobem sbíráš informace?

Od šesti hodin od rána mi v televizi běží čtyřiadvacetihodinové zpravodajství, sleduji internet, facebook a vše dostupné. Dotýkalo by se mě to, byť samozřejmě ne tak osobně, i kdybych tam dceru neměla. Natož když tam je.

Co si myslíš, že by se nyní mělo dít dál, jak by měla Evropa zareagovat?

Obávám se, že takovéto útoky se dopředu vystopovat nedají. Odhadnout to vůbec nejde a jak jsem sledovala vyjádření odborníků, můj názor se od toho jejich neliší. Linda je přesvědčená, že bezpečnost byla zajištěna, od ledna potkává po celé Paříži vojáky se samopaly. A přesto to útokům nezabránilo... Určitě je nutné zvýšit kontroly na důležitých místech, například na letištích a podobně. Zároveň bychom se neměli začít bát každého muslima, nesmíme je všechny házet do jednoho pytle nebo proti nim dokonce zvýšit agresivitu. To totiž právě očekávají – náš strach a případnou agresi. Použila bych slova z knihy Afghánec od Fredericka Forsytha, který nedávno přiznal, že byl léta agentem MI6, takže je fundovaný se k situaci vyjadřovat: „Často je nepoznáte, rozuměj radikály a teroristy. Jsou vzdělaní, oholení, krátkovlasí, chodí v oblecích a daří se jim. Na ty je třeba dát si pozor!“ O to je to vše těžší. Myslet si, že největší nebezpečí na nás číhá přes uprchlickou vlnu, je trochu scestné. Nebezpečí není v hábitech, ale v kravatách, to jsou mozky, které všechno to zlo řídí.

Máš strach o svůj život a o budoucnost?

Ne, o sebe ne. Já žiju přítomností a trápit se dopředu považuji za nesmysl. Nicméně o dceru se bojím víc než před pátečními teroristickými útoky.

Plné znění rozhovoru zde:http://melnicky.denik.cz/zpravy_region/marta-duskova-rozhovor-utoky-pariz-francie.html