podzimní

V pondělí jsem šla do krámu pro chleba a koupila vřes. 

Ten chleba jsem zapomněla.

Naše zahrada pořád ještě kvete. 

Studna je pořád plná květů a zdobí zahradu, takže tady vlastně nic nepřipomíná podzim.

Až na ten vřes.

Je čas na podzimní výzdobu.

Tak jsem se pustila do dekorace truhlíků. Vloni nám vydržely celou zimu.

Nemám ráda prázdná okna, takže po celý rok jsou na oknech truhlíky.

Výzdoba ve všech truhlících je téměř stejná a jednoduchá. 

To mám ráda.

A tady dnes focená naše kvetoucí studna.

Miluju jaro a léto, ale podzim má taky svoje kouzlo.

Těším se na oheň v krbu a voňavé svíčky.

S pálením svíček jsem už začala a z oken už také dýchá podzim.
A ještě možná poslední růže ze zahrady, než si je zase začnu kupovat v Lidlu s chlebem.

falešná svíčková se žampiony a strouhaným sýrem

Náš dnešní nedělní oběd.

Hlavní cíl - nějaká rychlovka, žádné "crcání".

Plátky falešné svíčkové jsem naklepala trochu jen prsty a posypala směsí koření sladká paprika, černý pepř a šalvěj a naložila asi na dvě hodiny do oleje. 

Nakládání masa ale není nutné, je možné připravovat hned, pokud spěcháme 

a koření lze použít dle chuti, v podstatě tento pokrm aspiruje na skupinu "co dům dá".

Mezitím jsem si připravila podušené žampiony a strouhaný sýr.

Po uležení jsem zprudka maso opekla na medium. 

Na talíři navršila na maso žampiony a nahoru strouhaný sýr. 

Je to výborná kombinace.

Připravuji takto podobně i kotlety.

Jako příloha na přání mého muže šťouchané brambory. 

Máme je rádi, tak se v našem jídelníčku objevují často.

Hezký zbytek neděle.

řeč zvířat aneb babičko, pozdravuj Justýnku!

Zas neuklidili. 
Hurá!
Na tašce se dobře spí. Jen lodičky jsem posunula, páč by mě tlačily.
Tak dobré ráno a dobrou noc :-)

Dnešní úvaha nebo co to bude, to ještě nevím, je vlastně pokračování tohoto příspěvku.
K přemýšlení mě inspiroval komentář mojí milé čtenářky Lenky.
Píše, že si myslela, že rozumí zvířecí řeči jen ona.
Přemýšlím, jestli rozumím zvířecí řeči já.
Mám spíš pocit, že všechna zvířata, která byla kolem mě, jsem naučila rozumět lidské řeči a tím pádem jsme spolu mohli mluvit..
Vzpomínám si, jak mi moje máma říkala u naší první kočky Čičinky, už jsem někde také o ní trochu psala, že s ní mluvím jako s člověkem, a proto naprosto rozumí.
Ale to asi dělá každý, kdo má nějaké mazlíčky ve svém životě.
Připomnělo mi to teď vtipnou glosu, kterou jsem nedávno viděla na facebooku:
Stádia schizofrenie
1) mluvím se svou kočkou
2) mluvím s kytkou
3) pozoruji, jak si moje kočka povídá s kytkou
No já už se blížím ke třetímu stádiu :-)..
Jednou se Čičinka motala pořád kolem mě v kuchyni a já už nervózně jen tak pro sebe říkám: to nemůžeš jít za páníčkem?!
Za chvíli se ozvalo z ložnice, páč můj muž ještě spal, rozespalý hlas: proč ji za mnou posíláš? Ona mě budí.
Dodnes, a už je to víc než patnáct let, nemohu pochopit, že to zlatíčko rozumělo tomu, co si brumlám naštvaně "pod vousy" a poslechlo.
No před Justýnkou si už musíme dávat pozor na pusu. Ta rozumí všemu a chápe vše.
Nové návštěvy jí musím představovat jménem, okamžitě přestane před nimi utíkat a začne si je očichávat.
Takto musím samozřejmě představovat i návštěvy, které nejsou nové, ale nechodí k nám tak často.
Měla trochu problém s mým kamarádem Jakubem, páč Jakub se jmenuje i náš syn.
Nevěřícně na mě koukala, nespletla ses? to není náš Jakub!, ale pak se nechala přemluvit a i pohladit.
Dojala mě moje vnučka
Byla u nás před pár týdny.
Šla jsem doprovodit snachu, vnuka Tomáška a vnučku Lucinku na vlak,
Lucinka, je jí sedm let, během cesty povídá:
Babičko, já nemůžu pochopit, jak mluvíš s Justýnkou a jak ti všechno rozumí a všechno chápe.
Prosím tě vyřiď jí, že ji pozdravujeme a že už jsme museli odejít bez rozloučení (nemohli ji najít).
To mě fakt rozesmálo.
Lucinko, ano Justýnka rozumí a dokáže i odpovídat svým "jazykem", ale toto jí přece jen nevysvětlím. Toto by přece jen nepochopila.
Vzpomněla jsem si, že náš poslední pejsek Fík, "plemeno sedmi ulic", dokázal i mluvit jako my. Vyštěkával naprosto zřetelné "Ahoj" a přitom se trošku usmíval.
To ahoj jsme jej učili, nebylo to úplně sama sebou.. A ten úsměv? Bylo vidět, jak se snaží napodobovat.
A pamatuji si na toulavého Bena, rovněž úžasné plemeno, který patřil celé čtvrti v Praze, všichni ho krmili a zdravili, patřil zkrátka všem, "dítě ulice".
A ten, když jste řekli Ahoj, Bene, vycenil zuby a usmál se na vás od ucha k uchu.
Sice to vypadalo trochu jako z hororu, kdo čeká, že se na něj na ulici usměje pes?, ale úsměv to byl.
Když se mi to stalo poprvé, nevěřila jsem. Myslela jsem, že se mi to zdá.
Okolí mě však ujistilo: ne Ben se opravdu směje. Takto odpovídá na pozdrav.
Tak nevím.
Jsme natolik inteligentní, že rozumíme zvířecí řeči?
Anebo je to naopak?
Zvířata jsou natolik inteligentní, že rozumí řeči lidské?
Myslím, že správně bude za a) i za b).
Tak a já jdu pozdravit Jsutýnku a popřát jí hezký zbytek víkendu.
A to přeji i vám.

konspirace jako blázen...

Tak toto je Dáša.

Dnes bude v hlavní roli.

Toto malé, rozmazlené, nevychované, ale milované a uštěkané "nic" dokáže postavit celou naši rodinu do latě a všichni blázníme.

Já, moje máma, moje sestra, můj bratr a moje švagrová děláme vše proto, abychom Dášu nezklamali.

No je to člen rodiny, sice divný, ale patří do ní.

A to tak, že podvádíme a konspirujeme.

No konspirace jako blázen.

Sedím na lavičce na Florenci a čekám na ten svůj bus, až mě opět po dvou měsících poveze na Moravu.

Vzpomenu si a zvedám telefon, abych sestře oznámila, že opravdu přijedu. 

Už svůj příjezd oznamuji vždy na poslední chvíli.

Letos jsem tolikrát musela měnit oznámené termíny příjezdů, že už zkrátka moc dopředu neplánuju.

Na druhém konci se okamžitě ozve: Máš balónek?

Panebože Bára (moje kamarádka) mi pořád říká, ať si beru ginko na paměť.

Ježíši jaký balónek?!

Co jsem komu slíbila? Jako nafukovací? 

Nevím, co to je za asociaci, ale v té chvíli mě jiný nenapadá.

A opět urputná otázka: No máš ten balónek???!!!!

Musím hned přiznat, proboha já se nechytám. Proč jsem měla přivézt balónek?

Odpověď zní: panebože ona ho nemá! No to zas bude "vyrvál". 

No ta ti to teda neodpustí, že nepřivezeš žádný dárek.

Už mi svitlo.

Dáša.

Já nemám pro Dášu dárek!!!

Před dvěma měsíci se to stalo poprvé.

Přijedu a Dáša mě vítá s velkým hlukem. 

Moc mě miluje a je šťastná, že jsem konečně přijela. 

Můj moravský mazlíček. V Čechách mám Justýnku,

Celou mě olíbá a přitom pořád velmi hlučně nadává, kde jsem byla tak dlouho.

Když skončí tento velký uvítací ceremoniál trvající mnoho dlouhých minut a já mohu konečně taky olíbat ostatní, vidím, jak Dášena pobíhá kolem mého kufru a pořád do něj strká čumákem a pořád se snaží nadzvednout víko kufru.

Co hledá?

Vy jste jí nedali najíst nebo co?

Moje sestra s hrůzou v hlase dí: návštěvy, které ji milují a které miluje ona, jí začali vozit hračky.

Tebe ona taky miluje a čeká, že jsi jí taky něco přivezla.

No ale to mi nikdo neřek...

Marně ji přemlouvám, že nic nemám.

Pohled "to si děláš kozy" je jednoznačný.

To fakt neustojím.

Moje sestra posílá svého syna a mého synovce do bytu ve vyšším patře

 (náš rodinný a rodný dům čítá 3 samostatné bytové jednotky - byt mojí mámy, mého bratra a mojí sestry), kde jsou pro tento případ připraveny úplně nové hračky.

A teď přijde ta velká konspirace.

Hračku musím samozřejmě vytáhnout z toho kufru.

Synovec běží rychle po schodech nahoru a přináší tu inkriminovanou veledůležitou věc 

zabalenou ve svetru.

Já velmi nenápadně pouštím z toho svetru hračku do kufru.

A za chvíli vítězoslavně vytahuji na světlo boží ten úžasný dárek.

Konečně se Dáša dočkala.

No to bylo radosti

Ten neskutečný podvod a konspirace fakt stála za to.

A teď jedu znovu.

A dárek opět nemám.

Třeba to projde.

Neprošlo.

Opět uvítací ceremoniál a kroužení kolem kufru.

Ty tam fakt nic nemáš???

To není možný!!!

Tak kde máš ten dárek?

Jdu na toaletu a vyjdu a upravuji si džíny. 

Dívá se na mé ruce a já rozumím. Ty to máš v kapse, viď? Tak honem, dej mi to.

Takto to fakt nepůjde.

Můj bratr má v domě svůj krám - vše pro mazlíčky, takže je vyslán,

 musíš prostě něco přinést, jinak tu klid nebude.

Přinese, šoupne, a já nevím co, do kufru a opět stejný rituál.

Opět podvod a konspirace.

Podávám sušené maso a malý balónek, něco jako hopík z pěny.

Maso dobrý, ale cos mi to dala za hračku???!!!

Vždyť to nepíská. 

Nerozumím vyčítavému pohledu.

Panebože měla to být pískací hračka!

Z růžového balónku, páč já ho aspoň teda okoušu, když to sakra nepíská, 

vzniká napůl oloupaná ředkvička (asociace mého bratra)

No dobře, hlavně že jsi tady, tulí se Dáša.

Ale příště ať to píská, jo?

Dášo, já se polepším.

Za měsíc a něco přijedu opět, musím si teda dát poznámku do telefonu.

Sbírka hraček Dáši čítá již desítky.

Mysleli jsme, že už to stačí.

No, Dáša má na to jiný názor.

tak a už je tady ...

Podzim.

Přišel tedy bez upozornění a najednou ze dne na den, ale je tu.

Kdybych si toho náhodou venku nevšimla, naše Justýnka je indikátor.

Je jako lakmusový papírek, jen se nezbarví.

Po třech měsících se včera přestěhovala ze zahrady do domu

 a celý den dnes spala na dece na sedačce u televize.

Na zahradě je už na spaní přece jen zima.

Takže podle Justýny už je podzim.

Zahrada sice ještě kvete.

Maliny pořád plodí a hrušky se zvětšují, ale moc dlouho to už nebude.

Obrovské hrušky na našem malém stromečku prý vypadají nepatřičně.

Jako bychom je tam nainstalovali.

Holky opravdu narostly a snad budou dobré.

Tak ještě malá procházka kvetoucí zahradou.

A hezký podzim všem.

slova slova slova....

Také vás některá slova vytáčejí?
Říkám si pořád, jsou to jen slova, to ti nemusí trhat žíly.
Ale někdy rozum není na tom pravém místě, možná jsem divná, ale v některých věcech jsem ještě svoji mysl nenaučila ovládat.
Už je to tedy lepší než ve 20,30 letech, ale pořád to není ono, pořád jsem trochu "italka", no něco je v genech...
A těžko se to už nějak výrazně změní :-)
Myslím si o sobě, že jsem tolerantní a snažím se řídit heslem žij a nech žít, ale nejsem robot, takže některé věci mě dovádějí do stavu šílenství či přinejmenším iritují.
Nevím, co bylo vlastně spouštěčem dnešní mojí zpovědi, možná jsem viděla v poslední době někde moc "superů".
Co já vím.
V dětství jsme si vždy hráli (moje děti a vnoučata dnes rovněž) hru na jako.
Já jsem jako princezna a ty jsi jako princ.....
Ty jsi jako Vinnetou a já jako Bílá holubice .....
Tady je podle mě slůvko jako v pořádku.
Je to hra na jako.
Potom vnímám slovo jako v přirovnání: vypadá jako ... meloun
Ovšem na druhou stranu nerozumím spojení:
no já jsem tam jako přišla, já jsem mu jako řekla, já jsem tam jako byla ....
Tomuhle slovnímu spojení fakt nerozumím.
Nevím, jak se dá někam přijít jako, jak se dá být někde jako.
Tak buď jsem tam přišla nebo ne.
Jako v tomto případě vnímám jako na zkoušku, je to teprve generálka a doopravdy přijdu někdy jindy.
Prostě toto spojení považuji za nesmysl, nicméně mám pocit, že frekvence jeho použití se zvyšuje geometrickou řadou.
Připadá mi, jako bychom se skrývali za to slůvko, jako bychom se styděli být doopravdy, stavíme před sebe paraván či zástěnu, je to jako alibi, když to nevyjde, tak to byla jen hra na jako?
Další slovo, které je často používáno a promiňte bez ladu a skladu, je slovo vlastně.
Já rozumím spojení vlastně jsem chtěla říct toto, ale už ne vlastně já jsem tam přišel.....
Nebudu se rozepisovat, toto psaní dnes je moje terapie, všichni asi tato divná slovní spojení znáte a možná vás ani neiritují jako mě.
Možná vy nemáte rádi moje slovo páč....
Rovněž ho často používám.
Další slovo, se kterým jsem se nesžila, možná proto, že už jsem paní v letech, je slovo hustý.
Nevadí mi samo o sobě, vadí mi jeho frekvence a použití.
Dřív byly husté vlasy, husté vousy, hustá polévka či hustá omáčka a dnes je hustý všechno.
Začíná se mi zdát, že máme malou slovní zásobu, a proto opakujeme stále dokola pár slovních spojení, pár slov, která měla původně úplně jiný význam.
Ještě jsem si dnes vzpomněla na jeden výraz (určitě jich je pro mě iritujících více) a to je slůvko super.
Ano, sama jej někdy používám, ale také používám ekvivalent tohoto slova jako skvělý, báječný, úžasný...., čeština má tolik vlastních krásných slov.
Rozumějte, já se opravdu nebráním slovu super, myslím si, že jsem celkem otevřená všemu, ale co je moc, je pro mě někdy příliš.
"A ten tón, ten tón...."
Další iritující slovo je tak určitě...
Tak já jsem dnes jako napsala příspěvek na blog, a přijde mi super, že jsem se tady mohla vypovídat a to je fakt hustý!
Tak určitěěěěěěě....
Ještě jsem si vzpomněla na slovní spojení mojí spolužačky z gymnázia při vyvolání k tabuli.
Nic neuměla a snažila se to zakrýt vycpávkou "víme, že".
Trochu jsem se za ni styděla.
Možná víc, páč si to pamatuji dodnes.
Díky všem, kdo jste dnes dočetli až do konce.
Hezký víkend a zachovejte mi přízeň.

vepřové maso v domácím leču

Tvrdila jsem, že na blog moc často recepty nedávám :-)
Tak tady je další recept po krátké době.
Vepřové maso v domácím leču není totéž jako maso se zeleninou.
Pokud totiž přidáte k masu do pánve rajčata a papriky a to dělám samozřejmě někdy taky, není to stejné jako maso v leču.
Je to úplně něco jiného.
Zeleninu tedy lečo rozhodně připravuji zvlášť.
Recept na lečo asi každý zná, ale pro jistotu.
Dám nakrájenou cibuli na olej, nechám zpěnit a přidám nakrájená rajčata a papriky, množství záleží na každém z vás, ale já dávám stejné množství rajčat i stejné množství paprik.
Osolím a já ještě přidávám sladkou mletou papriku a to i když dělám klasické lečo s klobásou a vajíčky.
Přiklopím a dusím.
Až je lečo hotovo, to znamená rajčata skoro nevidím a paprika je měkká, přidávám teprve k masu.
Maso možno použít vepřovou kýtu, jako já tentokrát, ale nejlepší jsou kotlety, množství podle strávníků.
Maso nenaklepávám, pouze osolím a opepřím vícebarevným pepřem.
Dám na pánev s rozpáleným olejem a zprudka opeču. Dusím do poloměkka.
Po chvíli dušení přidám k masu ještě trochu cukru a nechám ho zkaramelizovat a poté přidám trochu horké vody.
Cukr přidávám dost často i k minutkám, maso má potom výraznější chuť a taky krásnou barvu.
Až je maso poloměkké, přidám lečo a dusím společně pod pokličkou ještě tak půl hodiny.
Ještě přidám znovu namletý barevný pepř, ale to záleží na chuti každého.
Jako příloha se hodí hranolky či vařené brambory.
Tento recept jsou zkopírovala ještě z doby, když jsme jezdili na nákupy do NDR, tedy nějaká osmdesátá léta, a tento pokrm jsme si dali v restauraci a velmi nám jídlo chutnalo.
Němci tam ještě přidávali nějakou uzeninu, já někdy dávám proužky šunky, ale ne vždy.
A chutná nám dodnes.
Tak třeba někoho inspiruji.

náhodná zátiší 2

Miluju kameny.

Ráda je beru do ruky a hladím.
Tedy ty malé.

A moc ráda se na ně dívám.

Přestěhovali jsme je blíž do našeho zorného úhlu při našich zahradních debatách.

Samovolně vzniklo nové zátiší bez plánu.
Za chvíli tedy zůstanou jen kameny a studna, páč oleandr půjde do domu, takže opět náhodné zátiší..

A ještě přidávám jedno zátiší s nějakou neidentifikovatelnou chlupatou "hroudou", i když toho chlupatého bylo v poslední době na blogu hodně, 

ale nemohu si to odpustit.
Zrovna kolem Justýnky je hodně suchá tráva.
Po celé zahradě jsou suchá místa
a nepomáhá ani zálévání ze studny.

Takže dnes malé pokračování o náhodných zátiších

letní rajčatový salát s jogurtem

Už jsem tady psala a nechci se moc opakovat, že na blog moc receptů nedávám
Jen občas, když se mi zdá, že by třeba můj nápad mohl být inspirací.
Tento salát je můj a dělám jej už možná čtvrt století.
Vznikl v roce, kdy jsme měli velkou úrodu rajčat a já vymýšlela, co s nimi.
Tento salát v repertoáru naší kuchyně už zůstal.
Vím, není to nic světoborného, nezaslouží si ochrannou známku a možná jej děláte také.
Ale je pořád ještě léto a já mám tento salát spojený s létem, protože před čtvrt stoletím byly rajčata letní zeleninou a ne celoroční jako nyní..
Základní ingredience jsou na fotkách.
Tedy rajčata, bílý jogurt, mletý pepř a sůl.
Ostatní měním podle nálady a taky co dům dá.
Co ještě přidávám vždy, je strouhaný tvrdý sýr, nejlépe eidam, protože nemá výraznou chuť, tak nevyčnívá. Dávám jej tam hlavně na zahuštění.
Včera jsem přidala šunku a vajíčka na tvrdo.
Občas dám jen šunku anebo vajíčka.
Takto připravený salát dám do lednice odležet aspoň na hodinu, aby se všechny chutě spojily.
A výborná a lehká večeře je na světě.
Může být i jako příloha k masu.
Hezkou neděli.

padesát odstínů hnědi aneb před hledáčkem už neutíkám

Doufám, že slovní spojení "padesát odstínů" nemá už ochrannou známku, jinak porušuji zákon.

No, padesát odstínů to asi nebude,

 ale od světle hnědé přes rezavou až po černohnědou to na nějakou desítku dá.

Podstatné je, že náš "jezevec" vzal focení na milost.

Zvykla si a dokonce mi pózuje, což se mi tedy nezdá úplně přirozené. Mám raději momenty. 

Ale Justýnka nějak pochopila, že focení jí samotné je pro mě důležité a přestala utíkat.

A nejen to.

Připomíná mi děti . Při focení se postaví většinou jako prkno a čekají až vyletí ptáček.

A to teď dělá Justýnka.

Leží v klidu a jak vezmu foťák, okamžitě začne pózovat.

Je pravda, že náš "asociál" potřebuje na vše dostatek času.

V poslední době jsem ji začala fotit celkem fest, takže si řekla, panebože nedá pokoj, tak jí postojím.

Je pravda, že předtím mě to bavilo víc.

Připadala jsem si jako lovec, který loví svou kořist a občas jsem stačila zachytit jen ocásek.

Povedlo se mi nasbírat pár momentek více či méně přirozených, takže dnešní příspěvek pro milovníky mazlíčků jen o Justýnce.

Tady mi připomíná svou častou stylizací paní na toaletě, tedy trochu vulgárně řečeno hajzl bábu..
Chybí jen okénko a proslov: dáte mi pět korun a toaleťák je za vámi.

Této poloze já už jinak neříkám než hajzl bába.

Tady je to trochu na hraně.

Tedy na hraně stolu. Naštěstí.

"Nejdřív se trochu umeju a pak budu spát."

Já jen doufám, že v tvrdém spánku nespadne.

Tady mi malá modelka začala překvapivě pózovat.

Nejdříve ležela docela v klidu..

Poté na mě mrkla jedním očkem a už to začalo.

Začala se různě protahovat.

Jak viděla foťák, pochopila, že se má nějak tvářit.

No je to vidět.
Chtěla mi zkrátka udělat radost.
Přejeme s Justýnkou hezký víkend všem.

trochu pofidérní kompliment

Musím přiznat, že moje garderóba je celkem rozsáhlá.
Není to proto, že bych byla sběratel či trpěla nemocí - shopaholismus, naopak nakupování v kamenných krámech naprosto nenávidím.
Zásadně nakupuji v 99% přes net, to už jsem na blogu několikrát zmínila.. Ale v mém minulém profesním životě jsem musela nebo spíše měla bych dodržovat určitý dress code, takže můj šatník čítá pravděpodobně více než deset sak (nikdy jsem je nepočítala) a bezpočet šatů více či méně společenských, která pravděpodobně se změnou stylu života už neunosím. Většina nakoupena opět v eshopech.
Něco jsem už i rozprodala na netu v bazaru.
Mám věci značkové, např. černé kalhoty Versace, šaty známých značek a vedle toho klidně svetry z Lidlu.
Toto moc neřeším. Není to pro mě priorita.
Ale vzhledem ke stylu tehdejšího života nemám moc svršků na takové to "domácí běhání".
Na nákup, do kina, na procházku.
Saka nosím samozřejmě v každodenním životě, protože je mám ráda, ale letních věcí opravdu moc nemám.
No, vlastně mám několik letitých letních šat, které sice vůbec nevyšly z módy a jsou málo nošené, takže pořád vypadají skvěle, ale jsou poněkud kratší, než by se již v mém věku dalo očekávat či slušelo.
To je teda můj názor.
Názor mého muže je poněkud odlišný.
Na komplimenty jsem byla zvyklá bez nějaké namyšlenosti celý život, ale ne všechny vás potěší.
Rozhodli jsme se před časem jít v naší vesnici do nově otevřeného penzionu na oběd.
Je to sice kousek od našeho domu a společenský oděv netřeba, ale my moc nerozlišujeme, kam se ubíráme a oblékáme se stejně, ať je to náš venkov anebo Praha.
Hlavně se musíme cítit dobře.
Bylo horko a já jsem chtěla hodit na sebe něco rychlého a vzdušného.
Říkám si, tak zkusím jedny z těch krátkých šatů.
Šla jsem se ukázat svému poradci, zda šaty nejsou moc krátké,.
Odpověď mého muže zní: ne vůbec ne, máš pořád hezké nohy, ty můžeš klidně ukázat.
Musím přiznat, že to je jediný muž, kterému bezmezně komplimenty, jsou to vůbec komplimenty?, věřím.
Nechtěl by přece, abych mu dělala ostudu, takže přes něj jen tak něco neprojde.
Takže šup šup, velký výstřih (i když pro moje zrovna ne malé poprsí je každý výstřih příliš velký) a příliš krátká délka - pro léto akorát.
Pomalu si vykračujeme a těšíme se na oběd, který dnes nemusíme připravovat my.
Potkáme souseda, pána už hodně v letech, který mi skládá komplimenty každou chvíli.
Je tam tedy pokaždé trochu vilnosti (nevím, co si představuje, na takovou mladou holku nemá!!), ale já to moc neřeším.
Jeho kompliment ne vždy potěší a aby mě urazil, to si nepřipouštím.
Tentokrát se tedy překonal.
Jé,  máte krásné tričko!!! a hlavně to, co je pod ním...
Nevěděla jsem, jestli se mám smát a to se mi chtělo, anebo zabít mého muže.
No, vidíš hergot a ty si říkal, že mi ty šaty nejsou krátké!!!!
No musím ale říct, že mě to nerozhodilo a smáli jsme se tomu až do restaurace.
Šaty jsem sice neustále popotahovala dolů a tím odhalovala víc a víc poprsí, ale šla jsem v tom "triku" hrdě dál. Jen musím podotknout, šaty mi sahají víc než do půli stehen, takže triko je docela dlouhé.
Miluju tyhle bláznivé náhody života.
A tato navíc byla vtipná.
A to "triko" si klidně vezmu znovu.
Soused "vizážista" mě teda nepřesvědčil.

o náhodných zátiších a trochu o cvičení

Baví mě, jak náhodně vznikají.

Stačí postavit někam nějakou maličkost, která tam nikdy nebyla a vytvoříte zátiší.

Anebo jej objevíte tam, kde jste jej předtím neviděli, i když se vlastně nic nezměnilo.

A u mě se zátiší často mění, páč občas věci přesouvám.

Protipólem náhodných zátiší jsou uměle vytvořená.

Malíř nebo fotograf si vytvoří zátiší pro svůj kreativní záměr. 

Někdy to mohou být zátiší jen účelová a budou mít pravděpodobně jepičí život, 

obzvlášť zátiší s ovocem či mrtvým bažantem..

Ta náhodná právě vzniknou sama, aniž byl takový záměr.

Dnes pár zátiší, která mě zaujala.

Pár náhodných zátiší.

Zátiší s růží ze zahrady.

Vázu jsem si jen tak odložila, než ji přendám na značku, kde běžně bývá, protože jsem měla plné ruce.

A už tam zůstala.

Minimálně do té doby, než růže odkvetou.

V pondělí jsem přinesla misku malin nasbíraných na zahradě a postavila jsem ji na psací stůl.

A vzniklo toto:

Dávala jsem tento týden na facebook a napsala, že nevím, co o mně toto "kreativní" zátiší vypovídá. 

V komentářích zaznělo, že hodně...

Zátiší nemělo dlouhého trvání.

Další náhodné zátiší vzniklo přenosem vibrační plošiny z tělocvičny do obýváku. 

Pravda trochu nesourodá kombinace, ale stejně bude mít jepičí život.

Rozhodla jsem se chvíli cvičit u televize, to mě baví víc.

I když cvičení na vibrační plošině mám ráda. 

Mám ji už šest let a cvičení na ní mě dosud neomrzelo.

Říkám tomu nářadí pro líné.

Nářadí mám víc, ale toto miluju.

Stačí se totiž postavit a monstrum pracuje za vás.

To mě ale nebaví, takže já se různě točím, dělám dřepy, zvedám nohy atd. 

Dřív, než jsem si tento posilovací stroj přála k narozeninám, zjistila jsem si, jaké že má účinky.

Nejen že vibrace vás nutí zapnout všechny svaly v těle a tím posilovat, ale má pozitivní účinky na celý organismus, nehledě na to, že máte pocit, že pro sebe něco děláte. 

Jen si nemyslím, že recenze, které tvrdí, že stačí deset minut a stane se zázrak, jsou pravdivé. 

Také si nemyslím, že stačí jen stát a nic nedělat. 

Chce to rozhodně pohyb, ale to není nic nového. 

Tento typ vibrační plošiny, co mám já, jsem nikde nenašla, 

zřejmě už je to "stařeček" a docela se zvedly ceny.

Našla jsem zde něco velmi podobného, jen se mi zdá, že plošina není otáčecí, což by mi asi vadilo.

Svůj účel určitě ale splní. 

Takže pohybem do dalších dnů. I když teď mám dost pohybu i na zahradě.