Původně jsem o svém velmi bolestivém sobotním zážitku, a to doslova bolestivém vlastně ani nechtěla psát.
Nechtěla jsem se "chlubit" selháním svého těla, ale protože na tom bylo i něco pozitivního, změnila jsem názor.
Myslím, že 155 se v naší rodině volala poprvé.
Sice už mě rychlá záchranka před deseti lety vezla, ale tu volala moje lékařka. O tomto zážitku nechci ale vyprávět, k tomu se nechci vracet, protože díky pochybení lékařů jsem byla v ohrožení života, nechce se mi to ani rozebírat.
Ale od této události procházím každé dva roky všemi možnými vyšetřeními a testy a jsem v podstatě zdravý člověk.
Moje výborná lékařka (nternistka) má sice jiný názor: no zdravá bych neřekla, jste velmi dobře udržovaná...
Takže zážitek minulého týdne mě opravdu paralyzoval a to nejen fyzicky, ale i psychicky.
Celý týden mě trochu pobolívala bederní páteř, ale nic výrazného, bože jsem vyzobaná slunečnice, tak se to už občas stane. A taky se asi občas chovám, jako kdyby mi bylo dvacet.
Ve čtvrtek jsem jela se synem a dcerou autem na Moravu za mamkou popřát k narozeninám. V pátek jsem nemohla již ráno chodit, ale během dvou hodin to bylo dobré a nic se nedělo.
V sobotu byla krize, stěží jsem slezla schody a nasoukat se do auta na zpáteční cestu bylo utrpení. Nicméně tříhodinovou anabázi jsem přečkala. Všechny jsem poslechla, namazala záda koňským balzámem a ve dvě hodiny jsem si lehla a už nevstala.
Chtělo se mi na toaletu, ale nemohla jsem vstát ani s pomocí mého muže. Byla jsem paralyzovaná po celém těle a bolest byla neskutečná.
Přes moje četné protesty a optimismus, z toho se dostanu sama, zavolal můj muž kolem půl šesté 155 a já jsem mu dnes vděčná.
Ani záchrance se nepovedlo mě zvednout. Nemohli projet s lůžkem do domu, tak mě dali do nějaké plachty a vytáhli ven jako vorvaně za mých velmi silných výkřiků, protože bolest to byla neuvěřitelná.
V sanitce jsem cítila každý nerovný povrch, projetí kolejí bylo utrpení a sanitářka mě povzbuzovala, jen křičte, my víme, jak strašně vás to bolí.
Začala mluvit o svém porodu, že jí na sále, taky říkali, ať si zakřičí. Povídám, no já mám za sebou porody tři a ne všechny byly dobré, ale toto... No nechcete snad říct, že je to horší než porodní bolesti.
Dím, možná ano.
A nyní se dostávám k tomu, proč jsem se rozhodla vlastně dnešní příspěvek napsat.
Setkala jsem se s tak neuvěřitelně vstřícným a empatickým chováním všech zdravotníků, že tento pozitivní zážitek si ponesu se sebou dál.
Už oba saniťáci, kteří měli se mnou velkou práci, se projevovali naprosto lidsky a úžasně.
A na pohotovosti v Mělnické nemocnici jsem si ověřila, že zkušenosti nemusí být jen negativní. Jako vedoucí marketingu v minulém zaměstnání jsem řešila stížnosti na lékaře, nemocnice atd., takže vím, jaké to občas může být.
Ale když je někdo spokojený, málokdy to veřejně řekne.
Takže to chci trochu napravit.
Při převozu do místnosti vedle ordinace hned velmi empaticky rozhodla sestřička, nebudeme ji přendávat na provizorní lůžko, má bolesti, tak ji rovnou přeneseme na pojízdnou postel, kdyby tu musela zůstat přes noc, tak ať znovu netrpí.
A od té doby jsem zažívala jen samá pozitiva a velmi lidské chování.
Vyšetřil mě úžasný pan doktor neurolog a to velmi šetrně. Po vyšetření zjistil, že se zřejmě o nic závažného nejedná a je to opravdu ukázkový "houser" a ta jízda autem s ním natřásla natolik, že nemohu chodit, ba ani zvednout ruce, prostě nic..
Z bolesti jsem měla i velmi vysoký tlak, ale bolesti hlavy jsem přes ukrutnou bolest fakt necítila.
Dostala jsem kapačku s namíchaným koktejlem a ležela víc než dvě hodiny. Teprve potom měl pan doktor rozhodnout, zda zůstanu na příjmu, anebo se budu moci vrátit domů.
Neustále mě kontrolovaly sestřičky, přikrývaly, dávaly mísu atd. a to vše s úsměvem a otázkou, jak je. Musím říct, že koktejl byl nějaký zázračný, páč po vykapání čtvrtiny do mých žil jsem byla schopná pokrčit obě nohy. Pořád jsem postupně zkoušela, co už mohu.
V polovině kapačky mi volal můj muž, že už je na Mělníku. Nečekal doma, jak to dopadne a ani nepočkal, abych mu řekla, že potřebuji přivézt boty a teplé sako. Odvezli mě, tak jak jsem se skulila na sedačku a už nevstala. Rolák, džíny a kolem beder obvázaný velký dlouhý svetr. A ponožky.
No modelka každým coulem.
A můj muž mi volal jen proto, aby zjistil, kde ležím.
Zrovna při telefonátu přišla nová sestřička a já se ptám, kde jsem. Ona chudák mi sděluje: jste v Mělnické nemocnici na příjmu.
Jo to vím, ale nevím, kam mě záchranka přivezla, který je to pavilon..
Kapačka dokapává a můj muž už klepe na dveře k údivu sestřičky, panebože, co tu dělá? Vždyť ještě ani nevíme, jak to dopadne.
Odpověď je jasná. No já si ji odvezu, koupil jsem jí zmrzlinu, tak ať se nerozmrzne.
Kapačka dokapala a volá se neurologovi. Za chvíli přijdu a pokud se sama posadí, tak ji pustím.
No z toho lůžka po několika hodinách, bylo dost vysoké, bych těžko vstávala i zdravá, nebylo tam žádné zábradlíčko.. Sestřička pomáhá a já se s námahou a bolestmi posadím, ale jde to.
Hurá.
Přichází lékař a jde vedle psát zprávu a volá, tak pokud z té postele slezete, jdete domů.
Sestra mi ještě vyndává kanylu a já nahlas všem děkuji, jak byli úžasní a skvělí a vstřícní, ale že už je nikdy nechci vidět.
Rozesměji všechny přítomné a sestra mi se smíchem říká: my Vás už taky ne.
Pomáhá mi můj muž. Jsem dole. Sama se došourám pár kroků k vozíku a sama se posadím a podruhé všechny rozesměji.
Tentokrát nekřičím bolestí, ale křičím: hurá já chodím!!! A sama. Moc děkuju.
Auto je u vchodu, můj muž mě přiváží na vozíku a řeší, jak mě posadí do auta. V tom se odněkud přihrne saniťák a okamžitě volá: nechcete pomoct?
Elegantně mě přendá a téměř bez bolesti usadí do auta.
Ta růže u příspěvku je moje virtuální poděkování všem z Mělnické nemocnice, se kterými jsem se ten sobotní večer setkala a jejichž jména ani neznám.
Ale ten úžasný pocit z tohoto setkání si budu pamatovat, i když opakovat už bych to nechtěla.
Omlouvám se, nakonec je příspěvek hodně dlouhý a asi bude nudit.
Zatím mám ještě klid na lůžku, klepu se sice jako "drahý pes", ale už si sama nandám i ponožky.
Svět je najednou o hodně krásnější.