pátek třináctého - no a co?

Justýně je srdečně jedno, zda je pátek nebo svátek

Pátek třináctého se mnou nic nedělá a černá kočka přes cestu mě nevyděsí.
Já mám jiné fóbie, takže rozumím těm zmíněným.
Mám panickou hrůzu z nechtěného návratu pro něco zapomenutého, když už jste měli být v daném čase někde úplně jinde.
Takže když si na něco vzpomenu např. v autě, nechci se rozhodně vracet, i kdyby se jednalo o životně důležitou věc.
Vždy si vysvětlím, že to za to nestojí a vlastně to nepotřebuji.
A mám k tomu důvod.
Vrátila bych se snad jen kvůli nevypnuté žehličce.

Pamatuji si tedy jen dva nešťastné návraty. 
Ty ostatní mě asi nijak extra nepoznamenaly, ale určitě jich bylo víc.
První vzpomínka, která mi velmi utkvěla v paměti, se odehrála v zimě v roce 1980. 
Proč si to pamatuji tak přesně?
Dočtete se dál.
Jeli jsme s mým mužem do Prahy na nádraží vyzvednout mého tátu, který nás měl poprvé navštívit v našem novém a prvním bytě v místě kousíček za Prahou..
Za jízdy si najednou táta vzpomněl, že se chtěl ještě někde zastavit. 
Nevím, po čem tenkrát toužil a už se jej bohužel ani nezeptám, detaily se ztratily v propadlišti času..
Takže krátký návrat a znovu cesta zpět.
Na Průmyslové má auto zprava přednost, ale paní za volantem váhá a nejede.
Trvá to několik minut a vypadá to, že se ani nerozjede.
Brzdíme provoz za námi, takže se můj muž pomalu rozjíždí.
Jsme téměř uprostřed křižovatky a já nikdy nezapomenu, jak paní, která se mezitím rozmyslela, se leknutím zastaví přímo před námi a čeká a my ji pomalu dojíždíme a bouráme.
Těch pár sekund, kdy si uvědomujete, že se něco stane a není vyhnutí, je hrozných.
Paní v šoku vystupuje a zlobí se na mého muže. 
I dnes vím, že si to však nezasloužil. Nakonec můj muž jel opravdu velmi pomalu, protože pořád čekal na rozhodnutí řidičky a kdyby nezastavila, nic by se nestalo..
Po té vystupuji i já a paní je v šoku podruhé. 
Jsem totiž asi v šestém měsíci s naším prvním synem a břicho mám, jako kdybych čekala minimálně trojčata. Paní má pocit, že budu každou chvíli rodit. Uklidním ji, že jen tak vypadám.
Jo a auto bylo půjčené.
Úděsný zážitek.
Další návrat, který mě poznamenal, jsem podrobně popsala v příspěvku kabátová story. 
Nakonec je z toho vtipný příběh, ale když jsem v autě při cestě do práce zjistila, že v zimě plné sněhu jedu z nějakého důvodu bez kabátu, nebyl to dobrý pocit. 
Zjistila jsem to samozřejmě až při výstupu u metra.
Věřím tedy, že vracet se zkrátka nemá.
Při návratu se ocitnete v jiném čase a jiném prostoru.
Také věřím na to, že některé záležitosti se nesmějí říkat nahlas.
Myslím např., jako že dlouho už se něco nestalo ... 
Doplňte si sami.
Já fakt nemohu.
Sotva bych totiž něco konkrétního vypustila do éteru, zaručeně se to stane a ne do roka a do dne, ale hned.
Pátek třináctého jako den plný neštěstí také asi vznikl z něčí neblahé zkušenosti.
Já jsem se svým pověrám dlouho bránila a vysmívala se. Nakonec pod tíhou důkazů jsem je přijala jako součást svého života.
Některé věci člověk prostě musí přijmout, jakkoliv směšné se mu zdají
Přeji všem úplně normální pátek.