Praha všední aneb jak ji vidím já

Pachatel se vrací na místo činu.

Já opakovaně.

Já mám pořád co do činění se stejnými čtvrtěmi. 

Nejvíc jsem strávila v Holešovicích a to pracovně víc než deset let. Je zajímavé, že jsem chodila stejnou cestou celých deset let a po dalších šesti letech objevím dnes něco, čeho jsem si nikdy nevšimla. 

Obrazy na průčelí domu.

Panebože kam jsem dala oči?

Baví mě fotit normální a obyčejné věci, které někdy míjím bez povšimnutí.

Když jsem fotila Uličnickou galerii, postavil se před ní postarší pán a říká, to je hrozný, že jo?

Já odpovídám, ale mně se to líbí, má to svoje kouzlo. 

 Ježíš, vy si nepamatujete, jak to vypadalo? Ne nepamatuju. Všude samý mramor ...

Krásu vnímáme každý jinak.

Další mojí čtvrtí je Pankrác a hlavně okolí Vyšehradu. Na Vítězné plání jsem studovala po maturitě rok nástavbu tenkrát s děsným názvem Vědecké, technické a ekonomické informace. Dnes je, tedy ty informace najdeme na internetu, není je nutné třídit a archivovat fyzicky podle témat či abecedy. 

Ale v roce 1978 jsem ještě neznala ani slovo internet. 

Tenkrát v těch místech ještě nestál dnešní hotel Corinthia, původně hotel Panorama. Byla tam skutečně od metra jen pláň, přes kterou jsem každý den chodila do školy. Kongresové centrum již bylo postaveno, ale jmenovalo se Palác kultury. Stanice Vyšehrad byla jednou ze stanic první trasy metra C, jiná trasa ještě nebyla. Při vstupu do metra byly nainstalovány turnikety, které vás bez jízdenky nepustily a já jsem neměla odvahu přeskakovat přes překážku jako jiní. 

Panebože, já už jsem pamětník!!!

Do Prahy jezdím poměrně často, někdy každý týden. 

Tentokrát jsem byla v Praze dva dny, navštívila mámu mého muže a  večer hlídala vnoučata. Užila jsem si to. A vnoučata se mnou taky.

Jen jsem byla trochu nervózní, páč celé odpoledne Lolinka i Alánek nosili moje nové lodičky.

Ale i to je pro mě dnes Praha.