pečená rajčata

Za inspiraci děkuji Ivance. Dostala jsem od tety přepravku rajčat a okurek. V mrazáku už mám lečo na šest obědů a ještě mi zbyla rajčata a neměla jsem nápad, co s nimi. Ivanka nakládala pečená rajčata, tak jsem si řekla, že to zkusím. Vůbec jsem činorodá, i když přiznávám, že celé dny ze mě leje jako z vola, promiňte a pracuju ráno anebo večer. Brácha přivezl mamku, tak jsem mu s sebou vyrobila domáčí paštiku pro něj a pro sestru, mám naložené utopence, zavařené okurky, sice jen patnáct sklenic, což je u nás nic moc, ale chvíli si můj muž nemusí kupovat a plný mrazák leča.

Recept na naložená pečená rajčat si musím dát do svého virtuálního receptáře, protože vůbec nepředpokládám, že by nám snad nechutnala. Milujeme italská naložená sušená rajčata, předpokládám, že to bude podobné.

Rajčata se rozpůlí a pečou se v troubě na 180 stupňů asi 40 minut. Po upečení jsem je nechala vychladnout, osolila jsem je, posypala tymiánem a na každou půlku jsem dala lisovaný česnek. Potom jsem přiložila k sobě dvě půlky a vložila, někdy vhodila do sklenice a zalila olivovým olejem až po okraj. A je hotovo. Prý mají být v lednici, ale domnívám se, že v pohodě vydrží i ve špajzu. 
Dám vědět, jak chutnají.

mraky čarují

Ráda se dívám na mraky a občas vidím obrazce, scenérie či pohádková zjevení.

 Nejčastěji nebe jako ze Simpsonových, ale někdy opravdu i postavy.

Na živo viděl můj muž to samé co já. Teď to prý nevidí na fotce.

Nevím, jestli je to jen moje fantazie.

Dnes hádanka. Co vidíte v mracích vy? Připomínají vám něco?

Hodně jsem to ořízla, aby to bylo pořádně vidět.

Vydrželo to jen chvíli a mrak se rozplynul.

P.S. Já vidím hlavu sněhuláka s kloboukem a naše Tereza Mufa 😄

nákup jen tak pro radost

U mého nedávného příspěvku o nové schránce byl komentář, který chválil nejen schránku ale i naši zvonici u vchodu a zároveň napsal, že má jen klepadlo. Uvědomila jsem si, že takovou naprostou zbytečnost, když máme zvonici a normální zvonek, jsem si přála už dlouho a zapomněla.

Okamžitě jsem začala hledat něco zajímavého a zvláštního. Rozhodně jsem nemínila investovat do naprosto obyčejných klepadel na dveře ve tvaru kruhů možná z oceli tisíce. Ano, některé stály okolo čtyř tisíc a byly naprosto nezajímavé. Do krásných věcí jsme ochotni s mužem investovat, ostatně zvonice taky nebyla levná, ale tohle nebyly ani krásné věci a přece jen za tisíce koupíme něco jiného. Našla jsem na svém oblíbeném webu ptáčka. Mému muži se zpočátku nějak nezamlouval, myslel si, že nemá žádnou podložku a klepat se bude přímo na vrata. Trochu mě zviklal, tak jsem hledala několik dní dál a objednala někde jiné klepadlo na neznámém webu. Zaplatila a do dvou dnů mi přišlo, že zboží je nedostupné, ať si koupím něco jiného. V současné době se mi to stalo několikrát i na jiných webech a považuji to za diletantské a neprofesionální. Oznámila jsem, že nic jiného nechci a chci vrátit peníze. Odpověď, že mi budou vráceny do 30 dnů, mě rozčílila. V zákoně je sice uvedeno, že pokud vracíte zboží, finanční prostředky vám budou vráceny do zákonné lhůty. Ale já nic nevracela, protože ani nenakoupila. Ohradila jsem se, že peníze chci obratem. Abych to zkrátila, přišly na účet do pár dní. 
I toto je moje zkušenost s internetovým nakupováním.

Nakonec jsme objednali toho ptáčka, objevila jsem, že krásnou podložku má. A abych neobjednávala jen toto, ještě košíček na chleba, košíčků není nikdy dost a nemám žádný vhodný ke stolování venku a ještě novou sadu náčiní. 

Nákup nové sady náčiní má naprosto prozaický důvod. Tablety do myčky nakupujeme nejraději v Lidlu a jsme s nimi spokojeni. Občas koupí můj muž i něco jiného značkového, když je to v akci, ale není to žádný rozdíl. Naposledy nám tedy tablety Finish zavařily. A nejen nám. Musela to být nějaká špatná várka nebo co. Než jsme si ale stačili všimnout, že problém není v myčce, kterou jsme neustále čistili, zničili nám tablety spoustu nádobí. Narušil se povrch skleniček a právě i toho původního zeleného náčiní, vše jsme museli vyhodit, nešlo to umýt ani v rukách za asistence různých přípravků. Vyprávím to Báře, která přišla na snídani a říkám, že tablety vyhazuju. Já si jich pár vezmu, třeba je moje myčka jiná. Nebyla. Přišla mi zoufalá sms: 
Proč jsi mi dovolila vzít si ty tablety?!
Mám celé nádobí zničené, jako potažené mlhou.... 
No tablety mají opravdu příznačný název. 
Jejich použití byla v našem případě konečná.
A tak si tady žijem...
P.S. Koukám, že vrata potřebují nejen natřít, na což se chystám, ale i umýt, tak moc zblízka nekoukejte.

malé radosti všedního dne

Do naší nové krásné schránky přistál krásný pozdrav. 
Ne, že by tam jiná pošta nechodila, ale toto je první krásná radostná.

Už je sice po festivalu a dcera mě aktuálně častovala fotkami a videi každou chvíli jak si krásně děti festival užívají, ale přesto pohled potěšil. Ve skutečnosti je samozřejmě mnohem krásnější.

Přiznávám, že se mi trochu zastesklo po té atmosféře. Já, babička, ještě před úrazem jsem byla schopná tančit kdekoliv při jakékoliv hudbě i na pražské ulici.

A ještě jedna radost. Před časem mi Alánek dal dárek. 
Namaloval jen pro mě. Už samozřejmě visí.

Moje malé radosti všedního dne.

vůně dětství

Já vím, tenkrát to nebyly krásné a úhledné balíky slámy, ale velké kopy, na které jsme jako děti lezly a skákaly z nich. Měla jsem vždycky poškrábané celé ruce. Když jsem byla mrňavá, děda mě na kopy vysazoval. Později jsem už musela pomáhat slámu shrabovat.

Tyhle krásné balíky mě fascinují. Kolem nás nikde nejsou, ale když jsme jeli včera na rehabilitaci do Roudnice, objevilo se před námi pole plné balíků.

Na chvíli jsme zastavili a já jsem fascinovaně koukala, vzpomínala na slovenského dědu a babičku, na slovenské prázdniny a měla jsem chuť jako kdysi vylézt na tu hromadu. Zavonělo mi dětství.

bezútěšná...

Vypadá jako Sahara, a kdyby se po zahradě občas ve stínu neválela Justýna a nehopkali špačci, snad by nebylo ani čím se potěšit.

Po dlouhé době začínají zase rozkvétat růže, naposledy kvetly snad koncem května, jinak tady nebylo skoro nic. Akorát ibišek, který na fotkách, kde bylo slunce i stín, vypadá jako dvoubarevný. Barva platí ta fialová.

Přestože neustále zaléváme, hnojíme, i tak jsme letos už museli znovu osadit některé truhlíky a plecháčky na plotě. Odešla bůhví proč letos zakoupená nová magnólie, dva keře malin, které hodně rodily. No, není to dobrá bilance. Trávu už jsme přestali skoro zalévat. Škoda vody, protože to nebyla žádná změna. Zelenou v zahradě aby člověk pohledal. Tu obstarávají túje a třešeň.

Oleandr jsem už chtěla vyhodit. Naposledy krásně kvetl předloni. Vloni jej napadly mšice a žádný postřik nefunguje. Protože ho mám nějakých možná 12-13 let od malého mimina, řekla jsem si, že mu dám ještě šanci.

Už měsíc na květ a furt nic. Před pár dny jsem ho začala vydírat.

Jestli do týdne nerozkveteš, jdeš do kopru!

A vypadá to, že si dal říct, i když má kolem sebe pořád nepříjemnou společnost.

Tak aspoň trochu fotek ke kochání. No moc toho není.

Tento způsob léta je nejen podivný a vedra nesnesitelná, potím se od rána tak, že ze mě leje a to, co se odpaří, musím hned doplnit, páč mám žízeň, ale začíná se i trochu prodražovat.

Další nájezd do zahradnictví nás určitě čeká.

k neuvěření ...

Spí to v suché vyprahlé trávě jako miminko a je to k zulíbání, i když stařence bude letos už jedenáct let. 
Člověk by ji nejraději pomačkal a je k neuvěření, že tahle roztomilost sama dokáže velmi dobře podvádět. 

Je pravda, že i kdysi náš Fík, pejsek plemeno sedmi ulic, byl herec se vším všudy. Když něco provedl, uměl se krásně provinile usmívat (opravdu i zvířata se umí smát), že jsme okamžitě začali hledat, co je špatně.

Jsem ráda, že svědkem podvádění našeho jezevce byl i můj muž, páč by mi nevěřil. 
I když Justýna nás překvapuje pořád.

Vzhledem k tomu, že s ní mluvíme jako s dítětem, je chytřejší a chytřejší a rozumí naprosto všemu. 

Je na úrovni tříletého dítěte jen jen promluvit.

Máme zavedeno spoustu rituálů, páč kočky mají rádi pravidelnost, srozumitelný běh života a změny nemilují.

Po snídani a večeři dostává Justýnka kočičí bonbónky. 
Jako malé dítě, spapáš, dostaneš.

Někdy tedy na mě zkouší ještě před snídani, jestli by to nešlo už teď. Ostentativně se postaví před dveře spíže, kde ví, že ty laskominy jsou, ale já jsem nekompromisní. Po sdělení: bonbónky teď ne, až se napapáš, odkráčí bez odmlouvání k misce. Pak se připomene tak do hodiny, že už teda jedla.

Musím říct, že nikdy nezapomene.

Sedáváme navečer venku, museli jsme jí dát k našim dvěma židlím a malému stolku starou odřenou židli, na které sedí s námi a poslouchá, co se vypráví a občas vypadá, jako kdyby se chtěla zapojit. Letos jsme koupili nové sezení, u toho původního židli nepotřebovala. 
Stolek byl větší a podstatně níž než tento nový. 
Minulý týden, bylo už dost pozdě a dávno po večeři, Justýnka poslouchá debatu a najednou do ní střelí, rychle skočí ze židle, přeskočí tři schody a už stojí v kuchyni u špajzu. Zíráme s mým mužem na ni, co to má znamenat a mně se najednou rozsvítí. Ona si vzpomněla, že po večeři nedostala bonbónky ... 
Pak, že zvířata nemají rozum.

Před pár dny přišla na večeři ze zahrady, teď se neustále někde ukrývá před vedrem. 
A už to zase zkouší. Ne ne, žádné bonbónky, dáme hezky kapsičku a budeš papat.

Nandám kýžené jídlo a nestačím ještě poloprázdnou kapsičku odložit a už je hlava v misce. Během vteřiny olízne asi dvakrát sliz kolem masa a už zase stojí s nevinnou tváří a očičkama do široka otevřenými s výrazem, už jsem se najedla, na svojí značce. Myslela, že ji s mužem nevidíme, podvodnice jedna. Kroutíme nevěřícně hlavou, smějeme se a říkáme si, kdoví, kolikrát nás takhle už podvedla. A očička jsou tak nevinná a výraz šup honem, už mi to dej, tak jasný, že se ustrnu. 
Stejně by nepochopila, ona přece papala ...
Vezme si spokojeně bonbónky a jde znovu k misce a teprve začíná večeřet.

Vyprávím to sestře do telefonu a s podivem říkám, vůbec by mě nenapadlo, že ta roztomilost sama takhle podvádí. Na druhém konci se však žádný údiv nekoná. 

Bys viděla, co dokáže Dáša. Vyprovázím návštěvu a než se vrátím, je vyluxovaný stůl, kde zbyly zbytky od pohoštění. U stolu stojí Dáša s velkým břichem a nevinným výrazem. Ježíš, já jsem to nesnědla,  podívej se na mě, copak bych mohla s takovým břichem vyskočit na stůl?! 
Ty jsi už zapomněla, to jste snědli přece sami.

O Dáše jsem už na blogu psala. 
S mazlíčky se člověk fakt pobaví. 

P.S. Musím přiznat, že i já jsem Justýnku už podvedla. Z donucení. Zapomněli jsme dokoupit bonbónky, naprostá tragédie. U nás v krámu je nevedou. 
U špajzky by vystála důlek, tak jsem jí normálně dala pár granulek, které má v misce pořád k dispozici. První a druhý den mi to prošlo. Třetí den se na mě podívala s pohledem: si blbá?! myslíš, že to nepoznám?! a odkráčela středem..

dnes dost nesourodě

Fotit výstavu fotografií je celkem oprus a navíc v úzkých vstupních prostorách muzea. Tenhle příspěvek vlastně vzniká jako vedlejší produkt k výstavě o kočkách. Lidová architektura Kokořínska je krásná, tak si dovolím sem dát malou reportáž i za cenu nekvalitních fotek. 

Původně jsem fotila jen pro sebe.

Tyhle hrůzné fotky bych soukromě nikdy nenafotila. Já se naopak takovým situacím vyhýbám. Nekoukám se na žádné bouračky, odvracím oči od všech takových malých či velkých katastrof po zkontrolování, zda není zapotřebí pomoct. 

Můj muž v pátek po návratu z nákupu na mě vybafl, za vesnicí hoří velké pole, nechceš jít fotit? 
Aha, tak proto vidím těžký černý dým až u našeho domu. Začínám cítit i spáleniště.

Ne fakt nechci. No já myslel do novin.

No jo bože...

Volám do redakce, a protože hoří i u Kralup nejen u nás, tajně doufám, že už fotky nejsou zapotřebí.

Jé, to by bylo skvělé, nemám čas nikam dojet, sděluje mi Bára. 
Jestli se ti chce...

No, nechce, ale zvítězí profesionalita, takové fotky bohužel do novin patří.

Takže další nekvalitní fotky. Fotím z dálky, nešlo se blíž přiblížit a už tam i stálo policejní auto přes silnici a byl zákaz vjezdu.

Bylo to děsivé a já po nafocení hned zmizela a kolem našeho domu bylo slyšet neustále houkání a hasičská auta jezdila sem tam s vodou i pro vodu ještě několik hodin a shořelo několik polí.

Blog je vlastně můj deník událostí mého života, tak sem i tyto fotky patří, když už jsou na světě.

jedna kočka za druhou

Mohla bych napsat kočka 100 krát jinak, ale vzhledem k tomu, že výstava nabízí 580 exponátů, by to nebyla pravda. Před časem jsem slíbila reportáž z výstavy s příznačným názvem Mňaaau! Aneb kočky v muzeu. Musím říct, že naše kočky, které jsme na výstavu zapůjčili, jsme v tom nepřeberném množství hledali těžko. 
Našli jsme s mým mužem jen čtyři.

Je pravda, že když jsem na výstavě pracovně, moje pozornost je rozptýlená a nejvíc si exponáty užívám, až třídím doma u počítače fotky na pracovní a soukromé.

Na výstavě byly vystaveny exponáty vzácné z různých koutků světa, exponáty z let šedesátých minulého století, indická sekce s kočkami, které se považují v Indii za posvátné a mezi nimi i naše velká dřevěná kočka, kočky hračky, kočky na oblečení, kočky na ručnících atd. Mě zaujala máslenka z 60 tých let. 
Tu bych si odnesla.

Mám i kouzelný příběh, který se váže k mojí včerejší návštěvě.

"Holky" v muzeu už mě znají. Povídám, doufám, že jsou nahoře v sále u koček nějací lidé, do novin musím mít lidi. Ne, jsme tu jen my. No nic holky, budete dělat modelky a můj muž opět jako vždy, když mám nedostatek lidí na nějaké menší akci, což výstavy většinou jsou. Paní, co nás má provádět a se kterou chci o výstavě mluvit, abych mohla napsat zajímavý článek, je velmi pohotová. Vyběhne ven a během pár minut přivede krásnou rodinku s holčičkou blondýnkou v krásných šatech a chlapečkem. Rodina je na dovolené a je velmi ochotná, dostanou vstupné zdarma a já jim nabídnu zaslání fotek. Nakonec zůstávají na výstavě ještě potom, co já už odcházím. Výstava je velmi interaktivní, tak si všichni zahrají.

A teď už malá reportáž. A kočky nejsou všechny, to se fakt nedalo.

Na závěr ještě přikládám krásný obraz, kterého jsem si bůhví proč v malém sále minule nevšimla. Jeden z mála pozůstatků kapucínského kláštera, který tady stával místo muzea do 50. let.

A tohle jsou naše kočky posbírané po celém našem domě, které už na blogu byly, 

než jsem je zapůjčila muzeu.