o snížku a repríze Štědrého dne

Včera jste mi všichni optimisticky přáli sníh a věřili jste, 
že přijde i k nám. 

U nás prší, ale i to vítám, páč vody bylo zapotřebí.

Po mém sněhulákovi, kterého jsem malovala prstem jako malé dítě, zbyla jen mrkev.

Takže zas se budu zimou kochat jen na fotkách a to ještě ne na svých.

Zítra je u nás repríza Štědrého dne, jak už jsem se tady zmiňovala. A není to poprvé, už je to u nás tradice. Jednou jsem ho kvůli dceři dělala se vším všudy v únoru a někde tady ten příspěvek je. 
Takže na Tři krále je to v pohodě.

Zítra tady budou všechna vnoučata, ale dárečky pod stromečkem jsou už jen pro Lucinku a Tomáška. 

Ještě v loni :-) jsem objednala pro děti pár drobných dárečků, tedy ne od Ježíška, ale od babičky a dědečka. Protože jsem se bála spoléhat na poštu, samozřejmě, objednala jsem si dovoz do Uloženky a čekala na výzvu. 

Vzhledem k tomu, že do novin píšu zprávy či události s datem i 14 dní dopředu, samozřejmě musí vyjít dřív, než se nějaká výstava či jiná událost stane, mám občas problém se zorientovat v čase. Takže v listopadu jsem rozesmála svoji kamarádku Báru, páč po napsání zpráv z poloviny prosince jsem se vyděsila, že ještě jsem nezačala péct. Bára se smála, prosím tě, vždyť je spoustu času. 
Včera se mi to stalo znovu, když jsem do telefonu sdělila, že Palach, o kterém jsem včera napsala článek, musí vyjít co nejdřív, protože příští týden 16. ledna! už je pietní akt. Jsem zkrátka posunutá v čase.
Báru jsem opět rozesmála: panebože to je jak s tím cukrovím!

Ovšem s těmi objednanými dárky se mi naopak stalo něco úplně jiného. Ještě v úterý jsem si myslela, že repríza vánoc je u nás až příští týden v neděli, tak jsem žila v poklidu až do středy. 
Než mě můj muž přesvědčil, že setkání je tuto neděli.

Ve středu přišla sms, že balíčky převzala Uloženka a ze zkušenosti vím, že je to znamená, že následující den přijde výzva k převzetí.

Ve čtvrtek nic a to už mě celkem zachvátila panika, protože jsem věděla, že pokud to nedorazí, nemáme pro děti nic a nechci kupovat blbosti jen proto, abych něco měla. 
Málokdy jim dárky dáváme jen tak a rozhodně ne při každém setkání, ale teď chci.

Ve čtvrtek večer tedy píšu, zda zboží dorazí v pátek, páč je nutně potřebuji. Píšu přesto, že paní v Uložence informuje mého muže, který se tam ve čtvrtek při nákupu zastavil, že zboží určitě dorazí až v pondělí, protože všichni mají dovolenou. 

Na můj email přijde naprosto lakonická odpověď. 
Pokud zboží nedorazí do dvou pracovních dnů, kontaktujte nás.

No, do dvou pracovních dnů je mi to úplně na prd.

V pátek mi volá můj muž po návštěvě místního krámu, že mají úplně vybrakováno a nemají ani žádné dětské časopisy, kterými jsem chtěla dárky nahradit. Přinese čtyři obrázkové pohádkové čokolády, které čokoládu neviděly ani z rychlíku.

To je jediný, co tam měli.

No nejde o život, nic nebude.

V pátek navečer dostávám dvě sms, že zboží je připraveno k vyzvednutí. 
Neumíte si představit moji radost, skákala bych, kdybych mohla...

Tak dnes jede můj muž vyzvednout dárečky a já mám naprosto nelíčenou radost.

Takže repríza Štědrého dne bude podle mých představ.

Můj muž dí: takže ty čokoládky můžu sníst.

O naší nejvtipnější repríze, tedy dosud, si můžete přečíst tady.

Pokud to teda klapne, zítra přinesu tipy na dárky.