mozek mrtvého delfína

Původně v první chvíli jsem si myslela, že to jen nepodařený vtip. Ale článek včera ráno uveřejnily "moje noviny", tedy ne moje noviny, já žádné chválabohu nevlastním, tedy noviny, do kterých píšu, tak jsem neměla důvod pochybovat.
Asi jste již všichni tuhle informaci, že rodiče musí úředně dokládat, že jsou školy zavřené, někde četli. Během dne to už rozebírala všechna média a řešilo se to i v senátu. Kupodivu i v senátu to považovali za byrokracii, šikanu apod.
No prostě je to článek, který mě přinutil se zdravě rozčílit. Myslím na naši Terezu, která je také OSVČ a než s ní odpoledne mluvím, komentuje článek přímo na facebooku, kde jsem ho sdílela: hahaha dnes mi to přišlo taky, že jsem nedoložila potvrzení o uzavření školy.
Tak přemýšlím, co je sakra víc než vládní nařízení, které školy uzavřelo?! 
Přece ředitelé škol o ničem nerozhodovali, tak jak mohou vydávat nějaké potvrzení proboha?!
Vlastně mě to nemělo ani překvapit, o zkušenostech se sociální správou jsem už tady psala několikrát a určitě hodně z nás nějakou negativní zkušenost má. 
Asi teď urazím některé dobré státní úředníky, ale tohle už mi fakt přijde moc. Jen nepoužívat vlastní rozum, před sebe si dát zákony, a odbouchnout od sebe vlastní zodpovědnost, a bez ohledu na to jaká je situace, bez ohledu na to, jak absurdní to je jet pořád ve stejných kolejích za všech okolností. Někteří krachují, jsou na tom bídně, a když požádají o finanční pomoc, kterou vláda veřejně zaručila, čekají měsíc na odpověď a po měsíci jim přijde, že nedoložili, zda je škola dítěte, o které pečují v nouzovém stavu doma, skutečně zavřená (vlastní zkušenost naší dcery). U nás to teda není drama, ale když si představím rodiny bez finančních prostředků, je to zoufalé. A rady typu, měli jste si udělat finanční rezervu na horší časy, jsou teď teda naprosto k ničemu. Někdo ani nemá tolik prostředků, aby si snad mohl dělat nějakou rezervu. 
Taky jsme ji neměli, tři děti na školách a vše jsme cpali do vzdělání, do kultury a výletů a to já považuji za důležité pro rozvoj každého člověka, takže na rezervu rozhodně nezbývalo, i když jsme v některé době vydělávali celkem dost.
A zdůvodnění ministerstva, proč je nutné doložit úřední potvrzení, už mi rozum fakt nebere. Prý proto, že je to jediný důkaz, že dítě opravdu existuje a chodí do školy. Proboha, jedná se přece o OSVČ, jen těžko se dá předpokládat, že někdo bude chtít podvádět a žádat o příspěvek, aniž má vůbec děti.
Už tak je to s žádostí celkem složité. Pokud nemáte elektronický podpis, musíte se žádostí na poštu. Pak vám přijde za měsíc odpověď, co vám chybí a nikoho nenapadne, že třeba je v současné době dost těžké kontaktovat školy za tímto účelem.
No já v tom vidím jediné. Kdo neumírá hlady, tak se na tuhle anabázi prostě vyprdne. A o to možná právě jde. Já bych to na svoji povahu pravděpodobně udělala. Já jsem se chtěla v úterý vyprdnout v Mladé Boleslavi i na ty testy. 
V autě jsem to teda řekla úplně jinak.
Tohle mi přijde stejná kravina, jako když nedávno proběhlo tiskem, ale moc se to nerozbíralo a už to ani článkem nedoložím, že školní inspekce chce kontrolovat, jak se provádí on line výuka. Co se ještě musí stát, aby lidé používali vlastní mozek v nestandardní situaci? Někdy, někdo vždycky, prostě musí člověk vzít zodpovědnost na sebe, pokud je na nějakém takovém postu a neházet to na druhé. Já jsem měla v některých chvílích v životě tak velkou zodpovědnost, že jsem se s tím chvíli i trápila, protože jsem věděla, že jsem v tom sama. 
Tady ale přece za úředníky už rozhodla vláda a v nouzovém stavu není nic, jak bývalo a nejsou dodržovány ani jiné zákony.
Ježíši, já jsem se rozepsala. No nic končím. Jen jsem si myslela, že i toto na blogu musí být.
Jak se všichni pereme či nepereme s nastalou situací, která je nestandardní a žádný mustr na ni neexistuje. A promiňte mi, ovce budou ovce vždy za každých okolností.
Ten příměr v názvu používám sama na sebe často a po ránu bez kafe mozek mrtvého delfína mám. 
Ale já si to v té chvíli mohu dovolit. 

jaký je kurz?

No bez některých zkušeností bych se  v životě obešla. Vlastně se mi tahle coronastory vůbec nechtěla psát, ale nemám nervy na neustálou otázku: a proč to nechceš napsat. Můj muž mi do ničeho nemluví, občas teda do vaření a to mě někdy fakt naštve a hned se omlouvá, já vím, taky mi nemluvíš do auta.
Ale včera byl po dlouhé době vzteky bez sebe, zatnuté zuby, blízko infarktu, že tak jsem ho už dlouho neviděla. 
Ne, že bych já teda nebyla, ale přece jen jsem se víc ovládala, protože mi nebylo dobře. 
Jen hezky tu absurdní zkušenost popiš.
Včera jsem jela na doporučení své lékařky na testy. Zná mě dvacet let, tak jí přišlo podezřelé, že mi už týden není dobře, to nevadí, že nemáte horečky, ale vy netrpíte na virózy ani na chřipky, tak co to je?!
Už v neděli na naléhání dětí jsem volala na hygienickou stanici. Věděla jsem, že odtud se nic nestane, už mám načteno a rozhodně vám nikdo nepřijedete dělat testy domů. Nicméně půl hodiny se mnou rozebírala situaci příjemná lékařka a dozvěděla jsem se od ní, že dělám správně, testy nejsou nutné, stejně by se mnou nikdo nic nedělal.
Pro jistotu jsem v pondělí napsala sms rodinné lékařce, kdy jí můžu zavolat, abych nerušila.
Odpoledne volá sama, ostatně jako vždycky. No já bych pro jistotu nechala testy udělat, ale ne rychlotesty, ale normální. Ale musí být doporučení od praktického lékaře.
Doktorko, ale můj praktický lékař jste vy (je to internistka).
Ježíš, no jo!
Ale do systému to prý zadávají jen praktici. Tak si zavolejte na odběrné místo, ať vám řeknou, co je potřeba.
Jistěže jsem někde zaregistrovaná, to musí být každý ze zákona, nicméně žádanku by mi nechtěl nikdo vyplnit, páč o mně nic neví a ta žádost je několikastránková a uvádí se tam celá anamnéza.
Pro Středočeský kraj jsou určena čtyři odběrová místa: Mladá Boleslav, Kladno, Kolín a Benešov. Vybírám si MB a volám. No potřebujete žádost od praktika. Nemám praktika, mám internistku. 
Na druhé straně se ozve rozčílené, jak to že nemáte praktika?! Každý má praktika. To nechodíte na prevenci nebo co?! Jo, chodím každého půl roku. Po téhle odpovědi se sestra nebo kdo to je na druhé straně uklidní. No tak se dohodněte se svojí internistkou, jestli to udělá, ale my přijímáme žádosti přes ÚZIS jen od praktiků!
Ok, vím, co to je, natolik odborně vzdělaná jsem.
No toho jsem se bála, do ÚZIS mají přístup jen praktici, já tam zaregistrovaná nejsem. Zítra to ale zkusím, slyším v telefonu.
Brzo ráno telefonát od mé milované lékařky, náš vztah není jen lékař a pacient, ale spoustu let jsme se stýkaly pracovně: no bylo to peklo, ale už to prošlo.
No jo, budu posílat opět kurýra s kyticí, páč tohle je nadstandardní péče. Mladou Boleslav jsme si nastudovali už v pondělí a navíc můj muž tam studoval. Moje naivní představa, že uvidím nemocnici a za rohem z jiné ulice bude označeno odběrné místo, vezme rozhodně brzy za své. U nemocnice jsme hned, ale při hledání správné ulice objevujeme jednosměrky, ulice, kde název nenajdete či rozkopanou silnici. Připadáme si jak křeček v kleci a už po desáté máme furt přesně stejný kurz. Můj muž je vzteklý, protože žádné značení odběrné místo nikde není. A to je prosím místo nejen pro Mladou Boleslav, ale má to být pro čtvrtinu kraje, ne?!
Po dotazu přímo v nemocnici nabírá vztek mého muže grády. Zaparkujte si a dojděte tam pěšky, ale kam přesně to nevíme. Můj muž projíždí nemocnicí podle šipky, která je umístěna před hlavním vchodem. Jediné značení s názvem odběrné místo. 
Ovšem šipka je jen jedna. Projedeme nemocnicí a opět se ocitáme na hlavní silnici, kde už jsme byli desetkrát. A můj muž zastaví v ulici, kde údajně má být to odběrové místo, nemocnici sice vidíme, ale je tam závora a nikde nikdo.
Celou cestu se mi špatně dýchá, mám to teď už týden a můj muž na mě přenáší svůj už naprosto neskrývaný vztek.
Takže znovu na závodní dráhu a další kolečko. 
Já už na to seru, ta ulice je ta rozkopaná, já tam prostě vjedu. No, sprostých slov padlo víc.
Volám, hele tamhle ta budova vypadá jako nemocnice. Parkujeme před vchodem na silnici. Velké prosklené dveře jsou olepené různými informacemi, které ale z dálky nepřečteme. Hledáme ze všech stran ceduli odběrné místo. Nakonec se všimneme běžné A 4 a zdá se, že to je ono. Hlavně, že je všude velké značení "otevřené sídliště". Vystupujeme, je to ono. 
Můj muž lomcuje dveřmi a pak si všimne nápisu, že vchod je zavřen. No to už snad do prdele není možné! 
Než mu stačí bouchnout saze úplně, přichází žena v ochranném obleku a s rouškou a jde otevřít. 
Bere si ode mě kartičku pojišťovny.
Čekám venku dalších deset minut, mezitím se za mnou tvoří fronta. V roušce se už dusím fest. 
Rukavice jsem si nevzala záměrně, co když mi to budou brát z prstu nebo odkud. 
Na co bys měla rukavice? Tam musí mít dezinfekci všude. Při čekání si říkáme, běda, jestli mi řeknou, že v tom systému nejsem. 
No odběry proběhnou z úst a z nosu. Tedy z úst...
Mám pocit, že mi tou tyčinkou sáhli až na chleba se sádlem, který jsem opět snídala. Nikdo mi neřek´, že nemám panebože jíst. 
Jen přijeďte, nemusíte se objednávat. 
Výsledky budou do konce týdne u vašeho praktika, nedá mi to a opět opravuji, že praktika nemám, ale už se nikdo nediví a ani mi nenadává.
Odjíždíme a já jen odpovídám na otázku, jaké to bylo, děsné.
Jedeme a já si teprve v té chvíli uvědomím absurdnost celé situace. Každý Vietnamec má před krámkem dezinfekci a rukavice. Ježíš, uvědomuješ si, že nikde na tomto místě, kde je předpoklad, že jsou lidé nakažení, nebyla desinfekce ani rukavice, nikdo nepostříkal ani kliku od dveří???!!! A to přede mnou vycházel pán a za mnou šel další???!!! 
No jo, já jsem tou klikou taky lomcoval bez rukavic, po tom martýriu jsme na to zapomněli a to dáváme do několika hodinové karantény i nákupy a balíčky. 
Ježíši, no to je teda úlet. Tak, jestli jsem nebyla dosud nakažená, tak teď už jsem.
Ráno před odjezdem si píšeme s Bárou a ona se hned ptá. 
A uzavírají se sázky ne? Kolik je pro a proti? A jaký je kurz?
Si blbá nebo co... Vsaď se sama, ale nic nedostaneš.
Já vím, ani koronavirus.
Po tomhle martýriu hlásím všem: běda, jestli to není ono a já trpím úplně zbytečně!

P.S. Věděla jsem, proč se mi to nechtělo psát, je to dlouhý, ale zkrátit mi to fakt nešlo. 
A ani jsem nefotila. Jen zpátky ten viadukt. A fotky tohohle rozkvetlého keře mají naprosto prozaický důvod. Nutná zastávka, kdy já hlásím: a prosím tě čůrej potichu.
Proč? uchechtne se můj muž.
No já to musím vydržet až domů, venku to nedávám po úraze, páč podřep je pro mě utrpení a nikam na veřejné záchody nepůjdu ani omylem.
Jo a stejné příznaky jako já má už i můj muž pár dní.
Tak a to je konečně dnes vše.

bezkontaktní zásilka za vraty

Včera brzy ráno mi přijde sms: spíš?

Panebože, proč se ptá? Vždyť ví, že už straším od půl páté.

A tak Báře hned volám. 

V neděli jsme spolu mluvily po telefonu docela dlouho, tak si říkám, co se asi děje.

Bez pozdravu se ozve: něco potřebuju, víš, jak teď PPL, DPD, pošta vozí zásilky bezkontaktně? 

Nerozumím v první chvíli otázce a to už mám za sebou vypitou ranní kávu, jinak bych nerozuměla ani slovu. Hlavou mi jen bleskne, asi chce, abych něco převzala. 
Proto ten úvod jak pro blbce.
Později mi dojde, že to byla blbost, páč má už dva měsíce naprosto plný barák. No jo, spisovatelka jen musela fabulovat, no vlastně mě to nepřekvapuje. 
Neustále tvoříme v našich společných životech nějaké malé příběhy.

No vím a co jako?

No takovou jednu bezkontaktní zásilku máš za vraty.

Cože???!!!

No já už jsem skoro v práci, tak si pro to jdi.
V první chvíli nemám slov. A kdy jsi tady byla?

A jak to, že o tobě nevím? Počítač mám blízko okna, takže slyším přijíždějící auta, a když Báru normálně čekám, vidím i kousek hlavy před našimi velkými vraty.

No a to mně vylítly z ruky dveře od kufru a práskla jsem s nimi, tak to nechápu, že jsi mě neslyšela.

Vezmu klíče a jdu tedy odemknout a za vraty je skutečně papírová taška i s pozdravem a ještě otočená tak, abych si nápis hned přečetla.

Mám radost jako dítě o vánocích. Ani ne tak z té nadílky, i když z té samozřejmě taky, ale z toho krásného počinu naší rodinné přítelkyně.

Na každém potravinovém dárku je nějaký nápis. Některé postupně vysvětlím.

Proč je napsané na sklenici sádla sádlo, to fakt nevím. 
Asi kdybych náhodou nepoznala nebo co.

Sádlo na smažení řízků.

Na jedněch vajíčkách je napsáno pro chuť, na druhých na řízky. Na uzeném je téměř nečitelné tchyně a uzené nejlépe studené. 
Na velkém pytlíku se škvarky jsem žádný nápis nenašla.

Tak teď se dostávám k vysvětlení. 

V neděli se náš naprosto důležitý telefonát ke konci zvrtl k nedělnímu vaření. 

Bářino prohlášení: už musím jít vařit, jsem okomentovala tím, já nevařím, dojíme zbytky. 

Měli jsme chuť na řízky, ale máme málo oleje a stejně zapomněl Pavel koupit vajíčka. 

Tak proč neusmažíš řízky na sádle?

Ježíš proč asi?! Třeba proto, že sádlo nemám??!!

Proboha, já ho mám na kila.

No vidíš, a proč ho nemám teda já?!

No kdybych ti ho asi tak teď zavezla...

Baru, moc děkuji za krásné překvapení. Já to říkám furt. 
Z dobrých lidí se stávají v nouzovém stavu krásní lidé a z těch špatných ...?!

Moje včerejší menu:

snídaně: škvarky s chlebem

oběd: řízky smažené na sádle s bramborovou kaší, mému muži jsem udělala lehký bramborový salát s vajíčky z krabičky označené pro chuť

svačina: chleba se sádlem

večeře: chleba se sádlem a škvarky

Naprosto nezdravý den. Vcelku monotematický.
Ještě, že mám sádlo a škvarky předepsané od své lékařky, páč mám nízký cholesterol.

Báře s povděkem volám a pak ještě píšu sms. Bára mi píše: tak si můžu ve svém Modrém životě odškrtnout dobrý skutek a povzbudila jsem tím i sebe.

To nebyl jen dobrý skutek, to bylo gesto! 
Nemá nás rozhodně při cestě do práce.

Tuhle malou pondělní storku jsem na blog musela dát, i když tohle jen těžko někdy zapomenu.
Mějte dobrý den.

malé velké proměny

Život se mění pořád, každý den je jiný. 
Já mám dnes na mysli ale jiné proměny. 
Pampelišková žlutá se na naší zahradě změnila během dvou dnů na bílé chmýří a já jsem si vzpomněla, jak jsme jako děti s radostí chmýří rozfoukávaly. 

Dnes bych rozfoukáním na naší ne moc velké zahradě pravděpodobně vytvořila žlutou louku.

On to za mě udělá vítr.

Tohle je taky proměna, ne přirozená, ale umělá úprava fotek.

Níže pampelišky v terénu.
Včera odpoledne se mě můj muž ptal, zda jsem si nafotila odkvétající pampelišky.
Jo už ráno, proč?
No jdu posekat trávu, už se na to nedá dívat. 
Jo nedalo, teď je zahrada opět krásně upravená, na chvíli a zdá se opticky větší.
Máme ten pocit po každém sekání trávy. Je najednou uklizená. 
Já vždycky říkám, že je to jako s podlahou. 
Můžete mít, nevím jak uklizeno, ale teprve s čistou podlahou je to vidět. 
A naopak. 
I pokud není precizně uklizeno, umytá podlaha udělá své.
A stejné je to se zahradou.

Další přirozená proměna je odkvétající třešeň, která tedy není už tak krásná jako v květu, nicméně začínají se zelenat první třešinky.

A další proměna ranní v neděli během jedné hodiny. 
Nebe moje věčné a vděčné téma.
A dům souseda neustále v hlavní roli.
Pěkné vykročení do nového týdne přeji nám všem.

když to nejde jinak...

aneb pohled na pasoucí se koně.

Tenhle pohled z okna jsem fotila jen párkrát. Je to okno z patra z ložnice pro hosty a koukáme tam jen občas s dětmi na koně. Pod námi přes ulici, a to skutečně pod námi, protože je to z kopce, je soused, a když koukám z okna, vidím nejen na zahradu, ale skoro až do kuchyně. 

Proto tam moc nefotím, nechci narušovat soukromí. Ale je tady krásný výhled a koně se tam pasou většinu roku, jen přes ty stromy jsou špatně vidět.

Lola, když u nás spí, pokaždé ráno výhled kontroluje a volá: 

babi, dnes jsou tam vidět koně, pojď se podívat!

Takže koukáme často, ale koně z okna jsem fotila snad jen dvakrát a na blogu i někde jsou.

Včera jsem neodolala a bylo to jako malý výlet. 
Je to zrovna nejkrásnější výhled z našeho domu. 

Z terasy nefotím nikdy, protože je už příliš do ulice a pohled není nic moc a z druhé strany z balkónu je vidět na silnici a fotila jsem odsud jen letošní masopust.

Já vím, fotky jsou z dálky, takže nic moc, ale mě ten pohled včera potěšil a nabil energií. 

Cvakala jsem furt, jakmile se koně trochu pohnuli.

Tak všem přeji pěknou neděli. 
A třeba si uděláte skutečný výlet ne jako já z okna.

malé každodenní radosti 3

aneb Blogeři radostí proti Covidu od Vendy.

Pokračuji ve výzvě, i když tentokrát mám trochu jiné myšlenky. 

Ve středu jsem stihla ještě napsat a odeslat další článek do novin, ale od té doby mi není dobře. 
Už tedy nemám zvýšenou teplotu jako ve čtvrtek, z čehož mám radost, ale furt to není ono. Hlava pobolívá i tělo a na večer se mi špatně dýchá, ale jak jsem psala, rozhodla jsem se, že se z toho prostě dostanu. Jen jak to tak vypadá o něco později, než jsem věřila.

Včera jsem vyšla na chvíli na zahradu. Pár pampelišek na naší dva týdny neposekané zahradě bylo teda už i ve středu a bývá každý rok, ale včera jsem si připadala trochu jako na louce. Což tedy na naší trochu divoké zahradě není až tak nic zvláštního, ale tolik pampelišek u nás ještě nebylo. 

Ta žlutá krása mi udělala radost a sekání trávy se zatím odkládá.

Další maličkost, která mě včera potěšila, jsou frézie do vázy. 

Tedy to, že můj muž nezapomněl při výjezdu do Mělníka pro nový kohoutek, který na zahradě nebezpečně ukapával, koupit něco do vázy na potěšení. 
Já jsem neměla tentokrát myšlenky připomínat mu, ať něco koupí, páč tulipány, světe div se po třech týdnech uvadly. 

Navíc frézie jsme už dlouho neměli, tak to byla radost dvojnásobná.

A poslední malá radost. Od malička to mám tak, že když mi něco bylo, co mě přinutilo ležet, měla jsem vždy k údivu ostatních, někdy mi ani nevěřili, že mi není dobře, chuť na něco výrazného. 

Na zákusky, chlebíčky apod.

Ježíš, kde ti teď koupím nějaké zákusky?!

No já bych ani nebalené nechtěla. V Lidlu jsme kdysi koupili indiánky v krabici pro nějakou návštěvu. Ani jsem si raději nečetla tenkrát to chemické složení. 

Tak prosím tě, kdyby se ti tam chtělo, tak ty bych chtěla. No, není to přesně ono, ale za dané situace člověk snižuje ze svých nároků a potěší ho něco, co by jindy žádnou radost nepřineslo.

Tak jsou moje včerejší malé radosti. Dnes si nesplním svoji plánovanou radost reportáž z prvních letošních farmářských trhů. 
Cítím se na výjezd slabá a navíc by bylo ode mě krajně nezodpovědné někam jet mezi lidi, když nevím, co mi je. 

Dnes se chystám na výlet do kuchyně konečně vystřídat mého muže při vaření a snad to dám. 

Chci dělat svoji fejkovou čínu, ta je rychlá. 

A pravděpodobně se budu dnes zase válet a Justýna se mnou. Opět na mých zádech. Je vidět, že cítí, že mi něco je. Za jiných okolností, když si při téhle naší symbióze odskočím na toaletu, tak se naštve, že jsem se pohnula a někam uteče. A upřimně bych to i přivítala, protože tíha našeho jezevce není zrovna malá. Ona ale tentokrát čeká, až se vrátím, jako by věděla, že se na "lůžko" vrátit musím, počká, až se uložím a hup, už je zase na mě. 
No jo, moje léčitelka mě prostě nechce celé dny opustit.

Tak mějte pěkný a hlavně zdravý den. 

Po ránu mám nejvíc energie, tak napíšu na blog, později mi energie ubývá a už nic neudělám.
Možná, i když je ještě brzy, začnu připravovat tu čínu.