příběh netřesků

Netřesky, o kterých jsem začala psát včera, mají svůj vlastní malý příběh. Letos na mě všude vyskakuje na netu výzva, ať se nebojíme nakupovat živé rostliny na eshopech. No mně to říkat nemusí, já už tak nakupuju asi tři roky.
V zahradnictví nakupujeme samozřejmě i na živo, ale tam nekoupím nic neznámého. Jednak jsem naprosto negramotná v této oblasti a druhak nemá nikdo čas se mi tam věnovat. Obzvlášť když něco chci a nevím co...
Na eshopech je to právě pro blbce jako já. Vše si mohu v klidu prohlédnout a načíst všechny informace a pak se v klidu rozhodnout, zda půjdu do nějakého risku. A mám zatím jen samé dobré zkušenosti. Tedy s těmi nákupy. Občas se mi risk nevyplatí, ale to už je spíš o mně. Letos jsem už takto nakoupila třikrát.
Je pravda, že ty netřesky jsem hledala nejdřív v zahradnictví okolo, která známe. Ale buď to bylo pro ně neznámé anebo v jednom případě vyprodáno. Tak zbývala opět klasika net. Když jsem hledala něco nenáročného a mrazuvzdorného na terasu, po delším hledání jsem narazila na tento web skalničky - sukulenty. No, přesně pro mě, i když skalku neplánuju. Hrabala jsem se v tom a nakonec objednala netřesky, které dorazily po zaplacení obratem. Mezitím jsem začala hledat, do čeho je dám. Chtěla jsem klasické terakotové květináčky či plecháčky a hledala všude v okolí, kde by se daly koupit. Projela jsem nabídku Jysk, Eva, zahradnictví, Pepco, kde ty plecháčky občas měli, mi nafotila kamarádka a ušetřila mi cestu. Nikde nic, všude jen samý plast a ten jsem rozhodně nechtěla. Tak mi nezbylo, než se vrátit ke svému tradičnímu on line nákupu.
Plechových květináčů a truhlíků je všude pravda dost, ale já nebyla ochotná pojmout to jako investici už proto, že jsem věděla, že pro netřesky se musí udělat hned díry, aby voda otékala. Ceny od 350 výše za jeden truhlíček mě teda nenadchly. Ale hledání se vyplatilo.
V Jahodárně Brozany jsem objevila to, co jsem chtěla. Není daleko od nás, tak jsem volala, zda mají truhlíky na skladě, že bychom si přijeli. No to se nepovedlo, měli jich tam málo, na webu jich bylo víc. Tak jsem nakonec musela opět objednat.

Mezitím dorazily netřesky, který mě na živo uchvátily. Dokonce jsem tam měla jeden navíc jako dárek. Když jsem je viděla, litovala jsem, že mě nenapadlo koupit je i do velkého květináče, který máme před vraty venku. Opět nám tam něco odešlo.
Psala jsem dodavateli poděkování za dárek a rovnou jsem se zeptala na radu, co koupit před ta vrata. Očekávala jsem sice odpověď, ale jen strohou, můžete tam dát toto a toto.
Ovšem pan majitel mě úžasnou odpovědí velmi překvapil. Napsal mi: nafoťte mi květináč a i okolí vrat. Překvapená jsem poslechla a poslala fotky. Okamžitě přišly varianty pro sadbu a já tam opět nakoupím. A myslím, že tenhle web, tedy velmi vstřícné chování pana majitele, si trochu propagace na blogu zaslouží. 
S tak profesionálním přístupem se člověk jen tak nesetká.
Tady je jen malý pohled na terasu, která je v prvním patře a vstup je z chodby u koupelny. Zatím není moc co ukázat, ty netřesky na ploše víc než 60 m2 vypadají jako plivnutí do kanálu. Tak jen zasazené břízy. No teda břízy, zatím jsou to břízečky a doufám, že porostou rychle a hlavně, že přežijí.
Mějte pěknou neděli a připomínám, dnes hrajeme naposledy, po té budu losovat.

netřesk známá neznámá

No, pro mě donedávna velká neznámá. Osobně jsem se s nimi setkala vlastně až teď. Nikdy jsme je neměli.
A důvodem, proč najednou máme, je náš problém jménem terasa. Asi se divíte, proč problém. Musím tedy vysvětlit, snad se mi to povede ve zkratce. A vysvětlím tím pádem netřesky.
V průběhu našeho společného života s mým mužem jsme si snili jednou o balkónu, jednou o terase, či jsme měli pocit, že by se nám hodila garáž, a taky jsme snili o nějakém vlastním domě. Tak ten jsme měli dvakrát. A my sníme rádi.
A když jsme kupovali poslední dům, ve kterém rádi bydlíme, pán bůh se už naštval a řekl pobočníkovi andělu:
prosím tě, hoď jim tam všechno, co si přáli, ať už neotravují!
A tak máme velký dům, zahradu, dvůr, garáž, u ložnice balkón a tu zmiňovanou obrovskou terasu. Něco naprosto zbytečně. Na balkón chodím jen zalévat truhlíky anebo jako letos fotit masopustní průvod. Terasa je úplně zbytečná, páč máme u domu zahradu, tak proč si sedat na terasu. Zpočátku jsme jí chtěli dát nějaký smysl. Nakoupilo se sedm velkých květináčů a první roky se i vysazovaly, ale nic tam nevydrželo, protože je tam v létě pekelné vedro a navíc studna je dole. No a před víc než třemi lety přišel můj úraz a terasu jsme úplně odepsali. Můj muž chodil ještě do práce a já sama sotva zvládala zahradu a velký dům. 
Teprve vloni mě začala nevyužitá terasa rozčilovat a začaly naše dlouhé debaty. Přece sakra musí být něco, co tam vydrží a bude mít ta terasa nějaký smysl. Můj nápad na zimní zahradu jsme museli zamítnout z finančních důvodů. Vzhledem k tomu, že dům je trochu atypický, musel by návrh dělat architekt, aby se ráz vily, jak se našemu domu v obci říká prý odjakživa, nenarušil a to už nehovořím o realizaci nápadu. No na to prostě není.
Letos v karanténě jsme se opět vrátili k naší debatě o naprosto zbytečné terase. Jo jo, někdy by si člověk měl dát pozor na to, co si přeje...
V dubnu mého muže napadlo zkusit do těch květináčů břízy. Je to jako plevel a jedna nám tam z dlaždic sama vyrůstá a je skoro větší než já. 
Jako myslíš proboha stromy?! No nicméně semínko bylo zaseto a já šla hledat břízy. Do květináčů zakrslé. Už jsou za pomoci naší Terezy zasazeny. No a když byl základ dán a Tereza pomáhala opravit plot, už to šlo ráz na ráz. Začala jsem hledat stojánek na květiny a hledala mrazuvzdorné a nenáročné "ozdoby" do květináčů, které vydrží naši péči a pekelné horko. A tak jsou tam netřesky.
Mami, mně vadilo, že není terasa využitá, já tu klidně budu sedávat. No už vidím jak neseme do patra kafe, chtělo by to výtah😁
Nakonec na terase přibude ještě pískoviště, které musela Tereza kvůli kočkám na terase zlikvidovat, protože si z toho udělaly toaletu. No jsem zvědavá na naši Justýnu. Když šla se mnou po letech na terasu, bylo na ní vidět ten údiv: tohle tady je taky moje??? 
Ale to jsi mi nikdy neřekla!!! a hodinu si tam vše značkovala čumáčkem. 
No ještě přibude domeček pro děti, který se už v Praze na terasu nevejde. A začala jsem řešit ještě sezení i přes námitky mého muže, proboha kdo tam bude sedět v těch vedrech?! Tys zapomněl, že není jen léto, ale i jaro a podzim, a uvidíš, že si tam děti budou hrát. A na zahradu už se nic nevejde. 
Děti, sotva se dozvěděly o pískovišti, už škemraly, škoda že už na terase není.
No ještě není moc co ukázat z terasy. Ono se to časem vyloupne. Už ji ale nesmím zase "zasklít".
Ježíši, psala jsem, že to bude ve zkratce. No nějak se mi to vymklo a možná se vám to ani nebude chtít číst.
A protože nákup netřesků má svůj malý příběh a možná se vám líbí plechové truhlíčky, tak bude pokračování. Sem už si nic netroufám připisovat.
Mějte pěknou sobotu a do zítra ještě hrajeme.

P.S. Sadila jsem po dešti, tak bylo vše upatlané včetně mě i Justýny.

posbírané 11

Linh art foto

Vlastně nevím, jestli tohle nebude už poslední díl. 
S uvolňováním se už začínají postupně vytrácet vtipy o koronaviru a lidová tvořivost. Začínáme mít zase jiné starosti a taky víc práce.

 A přiznám se, že mi možná tohle sbírání bude paradoxně asi trochu chybět.

Růži, díky za tvoje přispění vtipy, které bych možná ani neobjevila.

Uvolnění mi samozřejmě přináší radost a pocit znovu trochu nabité svobody. Znovu můžu psát "na živo" s vlastními prožitky a ne od stolu. 
Ostatně psát od stolu je někdy mnohem náročnější než osobní setkání s povídáním na diktafon. Je to více telefonátů, více emailů, přemýšlení o otázkách, páč když nejste přímo v centru dění, někdy ani nevíte, na co se přesně ptát. 
Já vím, že takhle pracuje hodně novinářů, ale já potřebuji osobní prožitek, pokud to jde.
Na závěr něco z Ameriky. Už jednou jsem tady dávala postřehy Mámy za vodou, která žije v New Yorku. 
Tak dnes opět trochu smutná bilance od někoho, kdo to žije.

Postřehy z koronavirové Ameriky

Nic víc vám vaši smrtelnost nepřipomene líp, než projet kolem přídavné márnice přistavené na parkovacím pruhu vedle nemocniční pohotovosti. Pamatuju si, jak se v březnu tyhle přídavné bílé mrazicí přívěsy předělané na pojízdné márnice začaly objevovat na nemocničních parkovištích a dvorech, pokud možno na skrytých místech.

New York je na tom mnohem líp, ta márnice kolem které jsme jezdili kdykoliv jsme chtěli navštívit tchána s tchyní, tak ta zmizela a na parkovacím místě zůstala jen krytá rampa.

Mezitím v Americe

Státy se poměrně rychle otvírají, ač jim křivka infekce většinou stoupá. Ode dneška se otvírají i kostely, což vzhledem k mega kostelům může být hodně zajímavé.

V Čechách zase začala školní výuka, u nás nezačne, začíná se objevovat čím dál víc možnost toho, že nezačne ani v září a pokud začne, tak nejspíš s polovinou dětí ve třídě, kdy by se děti střídaly podle týdnů. Některé univerzity, třeba Kalifornská, už teď oznámily, že zimní semestry budou probíhat pouze online.

Mezitím v Americe

Vláda schválila finanční pomoc pro malé podniky a živnostníky, jenže nějak jim nedošlo, že pokud má firma pod 500 zaměstnanců, opravdu není malá.

Nájem je jedna z věcí na kterou teď lidé nemají, od začátku května tady probíhá největší stávka nájemníků za posledních 100 let. Na vyhazov z bytů je vyhlášené moratorium do poloviny srpna, ale pokud lidé nemají na nájem v květnu, těžko budou mít v srpnu našetřeno na nájem za šest měsíců. Problém v neplacení nájemného se vztahuje hlavně na komerční prostory, ze kterých má město New York velkou část rozpočtu, Zajímavé, je, že komerční nájem se rozhodly neplatit i velice solventní firmy s finančním zabezpečením.

Mezitím v Americe

Prezident, který ještě pořád nepřišel na to, že oranžová není přirozený odstín a nedělá ho ani mladším ani krásnějším, se rozhodl, že se bude sám medikovat anti malariky.

Se ztrátou zaměstnání, která bude v mnoha případech permanentní, se ztrácí i zdravotní pojištění, k minulému týdnu to vypadalo, že o pojištění může přijít až 27 milionů Američanů.

O zdravotní pojištění ale přichází i rodiny pozůstalých po esenciálních pracovnících, kteří se nakazili covidem během svojí práce. A tak rodiny zdravotníků, ale i hasičů a, učitelů a jiných nemají čas na truchlení a musí si během 30 dnů od úmrtní najít jiné zdravotní pojištění, pokud na to mají.

Mezitím v Americe

Trump a jeho vláda se snaží ztížit možnosti čerpání jakékoliv finanční podpory...pro ty, kteří ji potřebují, ale nemusíme se bát, milionáři milionáři zůstanou, do zákona o snížení dopadu covidu se totiž nějakým divným způsobem dostal dodatek o odškodnění a pomoci lidem, kteří si vydělají nad 1 milion dolarů za rok. Ten dodatek je tak divný, že se ozývají i republikánští zákonodárci.

Infekce koronavirem klesá, co ale naopak stoupá je špatná finanční situace lidí. Lidé tu mají hlad a to neříkám s nadsázkou. Podle posledních studií má jedna rodina ze šesti nedostatek jídla pro své děti. Trpělivě čekající fronty lidí se kroutí kolem bloků domů. Lidé stojí třeba v dešti a třeba čtyři hodiny až na ně přijde řada a oni dostanou krabici s jídlem. Ano, tohle se děje v New Yorku v největším městě jedné z nejmocnější země světa. Kdo tohle neviděl nepochopí.

S manželem pracujeme na projektu, kdy už od začátku dubna sledujeme dobrovolnické skupiny, které jsou teď v každé čtvrti a které vydávají jídlo, pomáhají lidem s pojištěním, a s léky. Tyhle skupiny se začaly formovat už na konci března, kdy začal problém s dodávkou jídla, nemocí a ztrátou zaměstnání. Situace v New Yorku je dost špatná, ať se lidé snaží jak chtějí to nevidět, pokud jste v terénu, tak vidíte jak špatné to je. Když si povídáte s lidmi, kteří ač se bojí o svůj život, přeci jen jdou pomáhat, tak vidíte naději a vidíte lidskost, která tu existuje. Vidíte pákistánského muslima, který spolu s ortodoxní židovkou pomáhá rozdávat jídlo ruským důchodcům. Tohle je ten New York, který stojí za to vidět.

A teď trochu odlehčení???
Nebo na zamyšlení.

Jo ještě musím něco přidat. Po ránu jsem náhodou narazila na rozhovor s husitskou farářkou Martinou Viktorií Kopeckou Když padají masky. Je zajímavý a hodí se sem tématem, tak pokud máte náladu, za přečtení určitě stojí. 
Mějte pěkný pátek a připomínám, do neděle ještě hrajeme.

V téhle koláži je jedna fotka moje. Fotila jsem z dálky, byla tam tma, a je to rozmazané. Je to na výstavě v Kralupech.

"kdyby sis o tom něco přečetl"

a já dodávám ještě slůvko nejdřív.
O diskuzích ve formě komentářů, kde jsou vynášeny rychlé soudy a všichni všechno vědí bez doložení fakt, už jsem tady psala. Článek, který rozebírá toto téma, se mi fakt líbil a rozebral záležitost tak, jak bych to nedokázala, i když si to dávno myslím.
Obzvlášť v této koronavirové době mě zaráží, jak spoustu lidí přesně ví, co je špatné a co dobré bez doložení zdroje, nějakých fakt či analýz. Na prvním místě je názor, a pak se možná budou dohledávat fakta. 
Anebo taky ne. 

Budeme prosazovat svůj názor za každou cenu, aniž jsme v některých případech článek, pod kterým píšeme komentáře, vůbec četli. Tohle mě tedy celkem dost vytáčí, ale to už jsem tady psala.
Článek nabádá, abychom si vzali příklad z vědců, ale to už je moc práce a hledání. Po hledání by se mohlo stát, že bychom názor změnili. A je to tak správné, pod tíhou důkazů či rozborů občas skoro každý změní svůj názor.
Tak ať tady jen neplkám a neopakuji, co už jsem psala, cituji z článku: 

"Cílem vědecké metody je zajistit, abyste si nemysleli, že víte něco, co ve skutečnosti nevíte."

Robert Pirsig spisovatel a filosof

Závěr článku pro netrpělivé

Pokud nechcete nebo nepotřebujete číst, proč je diskuze obtížná, tady máte rovnou závěr článku. Tři kroky, jak dohadování – nejen o covidu-19 – výrazně zlepšit.

1. Buďte skeptičtí vůči sobě samým –  je možné, že se řídíte svými dojmy, nikoli fakty. Pamatujte, že vyhledávat musíte nejen data, která potvrzují váš názor. Měli byste zkusit vyhledat i data, která váš názor vyvracejí. Pozor na dvojí metr, kdy vše, co podporuje váš názor, nekriticky přijímáte, zatímco to, co do vašeho názoru nezapadá, rozebíráte a rozporujete.
2. Hledejte skutečnost a buďte připraveni změnit názor – pokud je vaším cílem přesvědčit ostatní za každou cenu o svém názoru, jednáte v rozporu s vlastním zájmem. Hledejte, jaká je realita, a nebojte se změnit svůj názor, pokud ten původní realitě neodpovídá. Ostatním pak změnu názoru nevyčítejte, naopak, změna názoru na základě faktů je racionální krok.
3. Odkazujte vždy zdroje svých tvrzení – přesná data, tabulky, studie, výroky. Kdykoli se oháníte něčím konkrétním, podložte to odkazem. A totéž nekompromisně vyžadujte od ostatních. Jinak se nemáte šanci dohodnout, protože se můžete bavit o naprosto odlišných věcech.

Potvrzující zkreslení

Jde o asi nejznámější kognitivní omyl (confirmation bias). Popisuje přirozenou lidskou tendenci věnovat více pozornosti těm informacím, které souhlasí s naším pohledem na svět, a naopak přehlížet ty informace, které tomuto pohledu odporují. Člověk se pak utvrzuje ve svém názoru zdánlivě „objektivními“ zkušenostmi. Ve skutečnosti ale nevidíme celý obraz, protože „nepohodlné“ části nám náš vlastní mozek skrývá.

Jev je známý dávno před tím, než jej začali psychologové a behaviorální ekonomové studovat v druhé polovině 20. století. Britský filosof Francis Bacon si už v roce 1620 všímá, že „Lidé, pokud už si jednou udělají na věc názor, pak ve všem hledají něco, co s tímto názorem souhlasí. A i kdyby existovalo velké množství informací, které jsou vůči jejich přesvědčení protichůdné, člověk je buď přehlíží, nebo najde důvod, proč je odmítnout.“

Konfirmační zkreslení je všudypřítomný omyl, kterému je těžké se vyhnout. Podléhají mu i profesionálové, včetně vědců, lékařů nebo psychiatrů. Ti si třeba při vyšetřování pacientů mohou velmi brzo vytvořit na pacienta názor a další pozorování pak nevědomky přizpůsobují tomuto názoru, zatímco nová data, která jsou s tímto prvotním dojmem v rozporu, mají tendenci ignorovat.

Pod obojí se podepisuji. V poslední době mě fakt zaráží, jak i lidé, které i znám osobně, mají ve všem hned jasno: roušky jsou naprostá blbost a rozhodně vůbec nepomáhají. Myslím, že takhle nepodložená jistota nás naprosto degraduje. Hlavně v situaci, o které pořádně nikdo nic neví a navíc popírat zrovna funkci ochrany ksichtu mi přijde jako naprostý blud. V tomto případě stačí jen selský rozum, aby bylo jasné, že nějaká ochrana tam je. Navíc použití roušek není vůbec žádná novinka a používají se léta a v některých zemích i při běžných nemocech dýchacích cest. Když pro nic jiného, neprskám při kašli, kýchání či rýmě svoje bacily na druhé.

Jo já se tady soustředila jen na tu roušku, protože je zrovna aktuální. Ale témat je samozřejmě víc, a přestože jsou některé mýty vyvráceny i na základě vědeckých zkoumání a podkladů, někdo se prostě drží svého. Jistě každý má právo na svůj vlastní názor, na svůj vlastní život, ovšem pokud se to týká jen jeho a ne jeho okolí. Za všechny případy budu jmenovat například popírání očkování (taky už na blogu byl o tom článek). I v tomto případě se nejedná jen o nás samotné, ale o velké široké okolí. Já vím, že touhle svojí úvahou ničemu nepomůžu, páč si to přečtou jen lidé, kteří budou pravděpodobně souznít s tímto mým názorem, ale já v některých případech musím.

Tak mějte hezký den, i když dnes jsem vám ho svým příspěvkem možná vůbec nenavodila.

P.S. A hrajeme až do neděle. Kdo chce, může se přidat.

překladatelský manuál

Zase jsem narazila na "kočičí článek". Vždycky si ho hned přečtu a doufám, že třeba zjistím, že něčemu z kočičí řeči nerozumím.

No evidentně překladatele fakt nepotřebuji. Nebylo tam nic, čemu bych na projevech naší Justýny nerozuměla. Naopak, mi tam spoustu věcí chybělo. 
Po letech našeho společného života vedeme dialogy každý den od božího rána a začínáme pozdravem.

A myslím, že to tak mají všichni majitelé mazlíčků, ať už je to pes, kočka nebo papoušek. 
I když si to spoustu lidí nepřipouští, zvířata jsou hodně chytrá a inteligentní a naše Justýnka mě pořád umí něčím překvapit. Myslím si, že tohle nemůže pochopit a ejhle chápe vše moc dobře. 
Hodně se změnilo po té, co jsem s ní hodně doma, nebo vlastně jsme doma oba páníčkové.
A občas mě zkouší i podvádět. Po ránu se postaví a kouká a snaží se mě oblafnout, že bonbónky ještě po snídani nedostala. A já přemýšlím, jestli lže, páč občas to dělám automaticky a zapomenu. 
Tak zkouším říct, ale bonbónky už jsi měla, běž si dopapat jídlo. 
Pokud už bonbónky měla, jde poslušně a otráveně co noha nohu mine k misce. 
Pokud jsem skutečně zapomněla, sedí a kouká mi do očí tak dlouho, dokud jí bonbónky nedám. 
Jednu dobu nějak špatně jedla, a tak se mě snažila každé ráno oblafnout. 
Olízla rychle trochu z kapsičky a už se postavila na značku pro ranní radost. Měla smůlu, já ji viděla. Nene, ještě běž trochu papat, to bylo málo. Potom budou bonbónky. Šla tedy ke svojí misce, opět si lízla třikrát a vrátila se do "čekárny", a já to pod tíhou těchto argumentů vzdala. 
Nakonec jsem si řekla, že do ní dostanu aspoň ty vitamíny.

Kdo máte zájem, překladatelský manuál si můžete přečíst tady.

A tady je malá ochutnávka z článku.

• Když naléhavě mňouká, obvykle je s něčím nespokojená a upozorňuje vás na to.
• Když mňouká a drcá do vás, nejspíš má hlad, říká si tak o jídlo, chce jíst.
• Když leží na zádech, máte její absolutní důvěru, kočky si nenechají jen tak na břicho sáhnout. Važte si toho.
• Když vám olizuje ruce, má vás opravdu ráda, pečuje o vás.
• Když do vás strká packou, chce si získat vaši pozornost.
• Když má vztyčený ocas, je klidná, spokojená, cítí se dobře.
• Když má ocas do otazníku, dává vám tím najevo, že si jí máte všímat, chce si hrát.
• Když je přikrčená a sklopí uši, cítí se nějak ohrožena, má strach, bojí se.
• Když mrská ocasem sem a tam, je nervózní, vykolejená. Pozor, mohla by zaútočit.
• Když se vám motá pod nohama, to si vás otírá a značkuje, bere vás do rodiny.
• Když vrní a přede, je spokojená a dává vám najevo, že vás má ráda a je jí u vás dobře.
• Když na vás „šlape zelí“, jednak je to pro vás příjemná masáž, jednak vám tím vyjadřuje velikou lásku.
• Když je vám pořád v patách, prostě si vás hlídá, vzala vás do smečky, a proto vám chce být nablízku.
• Když přivírá oči a nechá se hladit, je klidná, uvolněná, to je ten nejsilnější důkaz kočičí lásky.
• Když do vás drcá hlavou, označkuje si vás, jste jen její, je to výraz největšího přátelství.

Jo Lolinka poprvé zažila od Justýny největší možnou přízeň a že po ní toužila strašně dlouho. Justýna si před ní konečně lehla na záda a nechala se hladit. 
Jakmile přijeli rodiče, Lola hned hlásila tuto pro ni velkou událost.

Příspěvek jsem doplnila fotkami další den po odjezdu dětí. A tady je překlad: 

Ježíš, neuklidili jste včera s dětmi Člověče nezlob se. Sotva se sem vejdu...

A tahle poslední fotka znamená, už ti na to kašlu, je tam fakt málo místa, ukliď to konečně!

Mějte pěkný den. Jo a to Člověče nezlob se je už dávno uklizeno.

P.S  A ještě připomínám, kdo se chcete přidat a hrát, všechny informace najdete tady. 
Hrajeme do neděle.

jen letmý pohled

Tyhle fotky mám ve foťáku víc než dva týdny. Zapomenuté. 
Před dvěma týdny jsme jeli ke Kolínu vyřizovat nějakou ne zrovna zábavnou záležitost, nebyl to tedy rozhodně výlet. 
Zpátky jsme jeli přes Starou Boleslav a z auta jsem viděla nádherný chrám. 
Můj muž zastavil a já nafotila jen tak u auta pár fotek, aniž jsem věděla, co to vlastně je. 
Byla jsem příliš unavená na to, abych se šla podívat aspoň přes mříže. Z dálky bylo vidět, že jsou dveře otevřeny a dovnitř je možné nahlédnout přes mříž. 
Když jsem včera chrám podle fotek hledala, litovala jsem, že jsem svoji únavu nepřekonala. Tenkrát bylo pondělí, chrám byl zavřený, proto tam byla ta mříž. Ale něco bych viděla.

Tak jen pár fotek jen tak mimochodem. 

Zjistila jsem, že se jedná o kostel Nanebevzetí Panny Marie a kopíruji sem pár informací:

Jednolodní barokní kostel se dvěma hranolovými věžemi, zakončenými cibulovými báněmi, byl postaven v letech 1617-75 podle návrhu italského architekta G. M. Filippiho. Výzdoba interiéru pochází ze 17. a 18. století. Budete obdivovat monumentální oltář z roku 1723 od Františka Maxmiliana Kaňky nebo kovový reliéf Madony s dítětem, který byl zhotovený patrně v první polovině 15. století. Možnost prohlídky s průvodcem.

Další informace i krásné fotografie najdete tady.

Mně bylo líto těch mých rychlých fotek, které nejsou vyfoceny podle mých představ, a proto je sem nakonec dávám. Aspoň trochu památku přiblíží a mně připomenou, že jsem tu krásu viděla aspoň zvenku.

Mějte pěkné úterý. Hurá, u nás už několik dní prší.

P.S. Díky za vaše komentáře u včerejšího příspěvku a projevený zájem. Když hrajeme, nikdy nepíšu do toho odpovědi, aby se pak líp počítalo a losovalo. 

Jen připomínám, kdo máte zájem, hrajeme až do neděle.

po dlouhé době...

Už dlouho jsme na blogu nehráli žádnou hru, soutěž tomu rozhodně neříkám nikdy, jak víte. 
Vím, že někomu z vás se líbí moje neumělá tvorba a některým z vás i doma visí. 
Někteří z vás mi k mé velké radosti poslají i fotografie umístění mých amatérských výtvorů, které maluju s radostí na základě vlastního prožitku a inspirací jsou mi moje vlastní fotografie. 
Ovšem nikdy to vlastně nevypadá jako na té fotce, ale můj muž skoro vždy pozná, odkud to je.
Tak teď potřebuji uvolnit "sklady", abych mohla malovat nové věci.
Ale hru jsem dlouho nedělala i z jiného důvodu. 
V lednu naposledy jsem posílala svoje plátno přes poštu a zrovna tehdy změnili pravidla a byl to pro ně atypický rozměr balíku. Takže žádné vážení, nic takového, je to atypické, tak poštovné 260,- Kč. 
To už je pro mě fakt hodně a posílat tři najednou už je téměř nad moje možnosti.

Rozhodla jsem se tedy posílat jen přes zásilkovnu. 
Musím tedy přiznat, že to byl nápad naší Terezy, když jsem si postěžovala, že už nemůžu posílat svoje výtvory do "světa" a čekají tady jen na něčí osobní zájem.
Takže, kdo máte zájem o některé moje dílko, které sem dávám k dispozici, zvažte, zda máte poblíž zásilkovnu.

Takže "likvidace" skladu a třeba někomu z vás pro radost.

V komentáři prosím napište dvě možnosti. 
Bude se losovat, tak abych pak měla z čeho vybírat. 

Z komentářů vylosuji tři z vás.

Na úvodní fotce je můj poslední výtvor Záplava barev, který tady původně měl být taky, ale už si jej odnesla kamarádka, které se moc líbil k mé velké radosti. Původně tedy říkala, že nic nechce, že už toho dostala hodně a už to nemá kam dávat.
 Dávám jej sem jen pro moje zdokumentování tvoření. 
Na blog jsem ho ještě nestihla dát.
Takže se hraje o tvorbu níže.

Toto je Růžová alej.

Tento obrázek se jmenuje na břehu Moravy.

Proměny dne, svítání a západ slunce na jednom obraze.

Zámecká zeď.

Za plotem.

Podzim v oranžové.

Malováno vše akrylem na plátno, které je nataženo na rámu, tak je možné hned zavěsit. Malovány jsou i okraje obrazu.
Je zafixováno lakem na malbu, aby barvy časem nevybledly.
Většinou je rozměr 40x30 cm, pouze Proměny dne a Za plotem má plátno rozměr 50x40 cm a Na břehu Moravy 35x 28 cm. 
Tak třeba si někdo z vás vybere a já ráda pošlu.
Komentáře můžete přidávat týden do neděle 31. června. Po té budu losovat. 
Pokud vás tedy zaujalo, tak hrajeme.
Mějte pěkný vstup do nového týdne a já se těším na vaše případné komentáře.