taky jsem pamětník

Připomínat, co je dnes za den, se mi zdálo naprosto zbytečné, protože každý ví, co znamená 17. listopad. I článek do našeho magazínu jsem psala na poslední chvíli. Ne že bych snad zapomněla, jen se mi zdálo zbytečné o tom psát. Nakonec ale jsme zpravodajský magazín, tak jsem ten článek napsala. Trochu jsem v článku, který dnes vyjde, opomněla poznamenat, že u nás byl tento svátek přejmenován na Den boje za svobodu a demokracii, ale ve světě je pořád známý jako Mezinárodní den studentstva a vznikl na základě událostí u nás v roce 1939. V článku kromě historie vzniku tohoto dne najdete i moje vzpomínky na rok 1989. Proto jsem se rozhodla, že sem na blog tato připomínka, co je dnes za den, patří. Mějte pěkné úterý.

Mezinárodní den studenstva se slaví od roku 1941

Marta Dušková

Dnes je Mezinárodní den studenstva a zrovna tento svátek asi není nutné nikomu připomínat. Tento den vznikl kvůli zavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Právě 17. listopad tohoto roku se zapsal nejen do českých dějin, ale i do dějin světových.

Půl roce po nacistické okupaci 28. října 1939, což bylo 21. výročí vzniku republiky, se Češi vzepřeli nacistům a pořádali poklidné demonstrace. Nacisté je potlačili střelbou do demonstrantů, při které byl zraněn student lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Student Jan Opletal zemřel 11. listopadu a jeho pohřbu 15. listopadu se zúčastnily tisíce lidí. Den na to nacisté uzavřeli české vysoké školy a 17. listopadu 1939 popravili 9 představitelů českého studentského hnutí.

17. listopad se jako Mezinárodní den studenstva slaví od roku 1941 a vyhlášen byl v Londýně na zasedání Mezinárodní rady studenstva.

Po 50. letech se tento den stal znovu důležitým a o 17. listopadu 1989 se hovoří jako o začátku konce komunistické totality. Letos uplynulo 31 let od sametové revoluce, ale tento den je nutné si připomínat stále.

Názor redaktorky

Kdyby se mě někdo ptal, co jsem dělala 17. listopadu 1989, nevím. Byla jsem na mateřské s třetím dítětem a listopadové události pro mě začaly až 20. listopadu. Jeli jsme na představení do Semaforu. Představení se nekonalo a na jevišti místo herců byli studenti a účastníci demonstrace a my jsme se teprve dozvěděli, co se děje.

Od té doby jsme několik týdnů žili s mým mužem v úplně jiném životním módu. Ihned po návratu z divadla jsme večer sbírali podpisy pod petici a vyprávěli, co jsme slyšeli od očitých svědků. Petici jsme předali Občanskému fóru před Laternou magikou v Praze. Zúčastňovali jsme se demonstrací na Václaváku několik dní za sebou. Dodnes se divím, já zodpovědná matka, jak jsem tenkrát odkládala tři malé děti k přátelům a známým.

Naše aktivity se nelíbily řediteli (dělala jsem mu sekretářku a často mi připomínal, že moje zvýšení platu je nemožné bez vstoupení do KSČ či aspoň svazu mládeže), a na ulici mi vyhrožoval, že jestli nepřestaneme sbírat podpisy a dělat „propagandu“, vyhodí nás ze služebního bytu. Pořád se ještě nevědělo, jak to vlastně vše dopadne, tak mně a mému muži vyhrožoval trestním stíháním, protože na naše aktivity jsme prý neměli povolení. Nezapomněl mi připomenout naše tři děti. Ale na ně jsme právě mysleli. Měli jsme dost nesvobody, dost rozdělování informací na ty, které je možné říkat na veřejnosti a které ne…

To jsou malé útržky z mých vzpomínek. A je mi líto, že tehdejší soudržnost, sounáležitost a slušnost všech už asi v takovém měřítku nezažiju.