Dnes je Mezinárodní den studenstva a zrovna tento svátek asi není nutné nikomu připomínat. Tento den vznikl kvůli zavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Právě 17. listopad tohoto roku se zapsal nejen do českých dějin, ale i do dějin světových.
Půl roce po nacistické okupaci 28. října 1939, což bylo 21. výročí vzniku republiky, se Češi vzepřeli nacistům a pořádali poklidné demonstrace. Nacisté je potlačili střelbou do demonstrantů, při které byl zraněn student lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Student Jan Opletal zemřel 11. listopadu a jeho pohřbu 15. listopadu se zúčastnily tisíce lidí. Den na to nacisté uzavřeli české vysoké školy a 17. listopadu 1939 popravili 9 představitelů českého studentského hnutí.
17. listopad se jako Mezinárodní den studenstva slaví od roku 1941 a vyhlášen byl v Londýně na zasedání Mezinárodní rady studenstva.
Po 50. letech se tento den stal znovu důležitým a o 17. listopadu 1989 se hovoří jako o začátku konce komunistické totality. Letos uplynulo 31 let od sametové revoluce, ale tento den je nutné si připomínat stále.
Názor redaktorky
Kdyby se mě někdo ptal, co jsem dělala 17. listopadu 1989, nevím. Byla jsem na mateřské s třetím dítětem a listopadové události pro mě začaly až 20. listopadu. Jeli jsme na představení do Semaforu. Představení se nekonalo a na jevišti místo herců byli studenti a účastníci demonstrace a my jsme se teprve dozvěděli, co se děje.
Od té doby jsme několik týdnů žili s mým mužem v úplně jiném životním módu. Ihned po návratu z divadla jsme večer sbírali podpisy pod petici a vyprávěli, co jsme slyšeli od očitých svědků. Petici jsme předali Občanskému fóru před Laternou magikou v Praze. Zúčastňovali jsme se demonstrací na Václaváku několik dní za sebou. Dodnes se divím, já zodpovědná matka, jak jsem tenkrát odkládala tři malé děti k přátelům a známým.
Naše aktivity se nelíbily řediteli (dělala jsem mu sekretářku a často mi připomínal, že moje zvýšení platu je nemožné bez vstoupení do KSČ či aspoň svazu mládeže), a na ulici mi vyhrožoval, že jestli nepřestaneme sbírat podpisy a dělat „propagandu“, vyhodí nás ze služebního bytu. Pořád se ještě nevědělo, jak to vlastně vše dopadne, tak mně a mému muži vyhrožoval trestním stíháním, protože na naše aktivity jsme prý neměli povolení. Nezapomněl mi připomenout naše tři děti. Ale na ně jsme právě mysleli. Měli jsme dost nesvobody, dost rozdělování informací na ty, které je možné říkat na veřejnosti a které ne…
To jsou malé útržky z mých vzpomínek. A je mi líto, že tehdejší soudržnost, sounáležitost a slušnost všech už asi v takovém měřítku nezažiju.
Má vzpomínka na listopad 1989 je čistě mateřská. Jedno dítě jsem vozila v kočárku a druhé nosila pod srdcem. Tloukly se uvnitř mne šílené hormonální bouře a jediné, co jsem vnímala, že na Letné zpívá Kubiška a já kvůli sněhové kalamitě budu muset s kočárem pěšky. Přízemní starosti na tak velikou a rozhodující dobu.
OdpovědětVymazatAle tak vzpomínám já.
Marti, ani já si nevzpomenu, co jsem 17.listopadu dělala. Ale pamatuji si, že jsme následující dny v práci poslouchali rádio, abychom věděli, co se děje.
OdpovědětVymazatMartičko, děkuji za tento článek. Zrovna dneska jsem při jízdě v autě ráno vysvětlovala dětem, proč je dnes svátek a docela jsem se zapotila, jak to vysvětlit těm prckům...
OdpovědětVymazatCo jsem já sama dělala 17. listopadu, to fakt netuším. Byly mi sladké 4 roky a všechno to šlo kolem mě. :)
Měj pěkný den, Sabi
I já jsem pamětnice. Pamatuji se, že jsem přišla z práce a kamarádka mi volala se slovy- to se dějou věci, viď. No a pak už to šlo jedno za druhým.
OdpovědětVymazatHezký den!
Hanka
Marti, i já se řadím mezi pamětníky. 17. listopadu byl pátek a já večer pekla a zdobila dort. Druhý den náš kamarád slavil narozeniny. Nebyli jsme jedinými návštěvníky, přišli i další a mezi nimi jeden, který pracoval jako profesionální hasič. Vyprávěl, jak celé dopoledne omývali Národní třídu od krve. Děti jsme zahnali do dětského pokoje, oslavenec naladil Svobodnou Evropu a nám bylo jasné, že už se něco začíná dít.
OdpovědětVymazatNa zvonění klíči na Václaváku a pak na plnou Letnou, se zapomenout nedá.
Hezký sváteční den ✌
Mě se líbí ta poslední věta... Z mého pohledu, bylo trošku špatné, že po této revoluci najednou ten, kdo byl u komunistů byl špatný a musel se sesadit z místa. I když se jednalo o odborníka a byl to slušný člověk. Tak vzpomínám po čase.
OdpovědětVymazatMěla jsem devítiměsíční mimino, plný koš nevyžehlených plen a po celém bytě rozházené pískací hračky a plyšáky:-). To, co se u nás 17. listopadu dělo jsem poprvé zahlédla večer v televizi na zahraničním kanále a dost dlouho mi trvalo, než mi došlo, že je to realita.
OdpovědětVymazatJá odjela v pondělí ráno 20.11. na školení za Prahu, do takového opuštěného rekreačního střediska. ještě jsme si stačily s kolegyní přečíst článek ve Svobodném slově (doufám, že se nepletu) - první, co o událostech na Národní vyšel a viděli jsme na UMPRUM transparent stávka. A pak jsme se po dnech v pátek vrátili do úplně jiné Prahy (z TV jsme moc informací nepochytali a jiných jejich zdroj tam nebyl)a koukali jak Jiříkově vidění...
OdpovědětVymazatJá si na ten rok 89 dobře pamatuji. Už na jaře nám švagr který žil a bydlel v Praze říkal, že se něco chystá a že bude povstání a že prezidentem bude Havel. Nevěřili jsme...No a na podzim to přišlo.
OdpovědětVymazatI já si tyhle dny pamatuji přesně - 17. listopadu jsem se stěhovali do většího bytu, čekala jsem své první dítě. V následujících dnech mě rodina neustále kontrolovala, jestli jsem doma, aby se mi něco nestalo...
OdpovědětVymazatMarti, děkuji za tvé vzpomínky a přeji hezký den, Helena
Děkuji všem za vaše vzpomínky. Ráda jsem si je přečetla. Měj pohodové a klidné dny.
Vymazat