na značce

Včera konečně dokončeno. Teda ještě asi není vše na značkách, ale už se budou pilovat jen detaily. Nicméně nový věnec už visí, konečně zmizela nová komoda z tělocvičny, kterou jsme koupili před měsícem a už je tam, kde má být. 

Konečně po měsíci to u nás nevypadá jako staveniště. Ne že by se pracovalo na opravě zdi celý měsíc, většinu času se čekalo, zda opět omítka nespadne, a když nespadla, tak až uschne. 

Můj muž je trpělivý, ale říká, že jako zedník by se živit nemohl. Několik neúspěšných pokusů způsobilo, že už práci dokončoval s odporem a s poznámkami o nenávisti k práci atd. 

Konečně se nám po očkování ulevilo a můj muž včera prohlásil, že jsme za poslední dva dny udělali víc práce než za poslední měsíc. No to není úplně pravda, nicméně konečně se můžeme kochat a dnes nebudeme vítat Báru na staveništi.

Konečně se budeme moci věnovat jiným věcem, včera jsme ještě stihli osadit nově bylinkový záhonek mátou, bazalkou, petrželí a pažitkou, libeček přečkal a krásně už obrostl. Opět bude na rozdávání.

Taky konečně dojde na mytí oken, přes které už není vidět. Můj vtipný muž, kterého právě tahle práce čeká, podotkl, že nemusíme mít vůbec žaluzie. 

Na umytá okna se těším, ale nějak už mě to v mém věku netrápí a jiné věci považuji za důležitější.

Dnes si doufám dáme pohov a já uvařím jen oběd. 

Zítra totiž vyrážím po dlouhé době do muzea, kde jsou tři výstavy, o kterých si budu v muzeu povídat, tak potřebuji trochu odpočinku.

Jo ten kachel, který je na poslední fotce a já ho tak blbě nafotila, s námi kráčí už 40 let. Koupili jsme si jej v Díle na Václaváku a tenkrát nám vadilo, že nemají jen s jedním dítětem. Měli jsme Jakuba a o dalších dětech jsme zatím neuvažovali. Že by nějaká předzvěst... Kachel je už prasklý a slepovaný, ale pořád s námi je, už je to historie.

Mějte pěkný den, ať už pracovní či pyžamkový.