příběh z čekárny...

Moc nových fotek Sáry za poslední dobu nemám. Chvíli nepostojí, je neustále v pohybu a nemám vždy foťák při ruce. Tyto fotky jsou staré možná už měsíc. Sára pořád něco vyvádí, že už ani nejsem schopná si to zapamatovat. Tak jeden příběh, který nás zasáhl všechny.

Minulou neděli jsme byli po roce na očkování a upřímně jsem ráda, že jdeme až za rok. 

Jako každé zvíře má i Sára z návštěvy veterináře velké trauma a dostat ji do přenosného proutěného koše chce teda nadlidské úsilí. I já tu návštěvu hodně prožívám už několik dní předem.

Očkování mělo být v září, a tak jsem volala minulou sobotu tedy už před víc než týdnem do ordinace, jaká je u nich neděle, zda tam nebývá moc pacientů, abychom nemuseli dlouho čekat. 

"No já vám to samozřejmě přesně neřeknu, ale v neděli neobjednáváme, takže by to mělo být rychlé". Jedeme tedy na poledne a Sára už přestala v košíku fňukat, ale vystrkuje na mě pořád packu a dotýká se mě, já ji chlácholím a už tohle mi rve srdce, a to ještě netuším, co nás teprve čeká.

A tady začíná příběh z čekárny. Vlastně už je to třetí příběh z čekárny, který jsem napsala, ale tentokrát je to zvířecí čekárna.

V čekárně je jen jedna paní bez zvířátka, jde se jen poradit. Sára se uklidní a začne pozorovat okolí a je klidná, dokud nepřijde paní s velkou krabicí, ze které se ozývá srdceryvný pláč. Sára cítí, že se něco hrozného děje a schoulí se do rohu a už se na mě ani nepodívá, je naprosto strnulá. Je vyděšená a možná pochopila, že jí se vlastně nic neděje.

Vyděšená tím hrozným pláčem jsem i já a rve mi to srdce. Chtěla bych si zakrýt uši, nejlépe odejít někam pryč... A rozhodně mi nebylo líp, když se paní svěřila, že má v krabici kocourka, kterého porazilo auto. Měla k němu krásný vztah a on k ní, když ho začala hladit a uklidňovat jej, tak na chvíli přestal plakat bolestí. 

Zato pán, který byl jako doprovod, už měl jasno: jdeme si jen pro injekci... 

Já jsem si hned říkala, že třeba mu ještě půjde pomoct... Tento příběh v okamžiku začala prožívat celá čekárna a naši Sáru nezajímal ani pejsek, který do ordinace přišel, což je pro ni obvykle jako televize.

Aniž jsem se zeptala paní přede mnou, řekla jsem paní se zraněným kocourkem, ať jde na řadu hned. Samozřejmě, nicméně někoho v ordinaci měli, takže se paní dostala k lékařce až po dlouhých dvaceti minutách.

Všichni jsme se snažili poslouchat, co se bude dít a občas byl ještě slyšet pláč. Trvalo to dlouho, víc než půl hodiny, tak bylo jasné, že je naděje. Lékařka a všichni s ní se přestěhovali z ordinace k rentgenu a operačnímu sálu. Paní vyběhla bez kocourka a po chvíli se zase vrátila. Za chvíli po ní přiběhl její mužský doprovod a chtěl klepat na ordinaci. Když se dozvěděl, že jsou u rentgenu, jen vztekle mávnul rukou a na můj dotaz, jak to vypadá, odpověděl nepříjemně, že neví a je to už jedno...

Nebudu tady fabulovat, páč nic nevím, i když se vysvětlení nabízí... Jistě záchrana toho maličkého pacienta bude drahá a pravděpodobně s předem nejasným koncem jen s malou nadějí. 

Ale i my jsme to v životě udělali a zachraňovali za vynaložení velkých finančních prostředků bez naděje svého minulého člena rodiny a udělali bychom to zas bez rozmýšlení.

Po téměř hodině paní odešla bez kocourka a já si netroufla na nic ptát.

V ordinaci jsem jen řekla, že držíme kocourkovi palce a že snad se ho povede zachránit... Paní doktorka mi jen odpověděla: držte, bude to potřebovat...

Ježíš, to je nějak dlouhý. Ještě jsem chtěla psát o storkách se Sárou, ale to až někdy příště.

Teď jen k fotkách. V té krabici je výjimečně, miluje tašky, ale dostala novou pískací myšku, tak si tam s ní vlezla a hrála si s ní v té krabici několik dní, až krabici rozcupovala.

Škrabadlo, které jsem jí koupila, používá na škrabání pořád každou chvíli, ale do toho domečku si vlezla jen jednou a pozorovala mě, jak píšu. No moje radost dlouho nevydržela, od té doby tam nebyla. Jo a na toho kocourka myslíme s mužem pořád a těžko se už dozvíme, jak to dopadlo...

Mějte pěknou neděli.