rozhovor o muzice, životě a vůbec

Musím přiznat, že na tenhle rozhovor jsem se hodně těšila a myslela jsem, že bude bezprostřední, takové to povídání bez oprav a na dřeň a ono to tak opravdu bylo. 

Sice byl samozřejmě zapnutý diktafon, ale i tak jsme si povídali jen tak jako staří známí, přestože jsme se pořádně viděli podruhé v životě. Povídali jsme o všem o životě, o smrti a já jsem se pořád smála i při probírání těžkých témat, někdo dokáže mluvit s lehkostí a s humorem prostě o všem. Nakonec jsem musela rozhovor krátit, jinak by musel být na pokračování.

Sice tohoto muzikanta pravděpodobně neznáte, ale myslím si, že tento rozhovor je zajímavý bez ohledu na region. Tak snad vás bude bavit. Na závěr dávám jednu písničku Petra Bati pro představu. 

Jo, a byl to první muž, se kterým jsem dělala rozhovor a na úvod mi přinesl krásnou růži. Nebral mě jen jako novinářku, ale jako ženu. 

Pokud máte zájem, další fotografie i výtvarná díla Bati najdete u článku na Kanál eM.

Mějte klidný vstup do nového týdne.

Petr Baťa: Co se všechno může stát na tomhle světě...

Marta Dušková

Dnešní rozhovor, kdy jsem si povídala a hodně se smála s Petrem Baťou Kundrátem, uvedu jinak než obvykle. Představovat dobře známého a oblíbeného mělnického muzikanta a bluesmana asi není nutné, protože jak sám říká: jsem teď všude. Třeba vám ale rozhovor ukáže tohoto mělnického barda, toto slovo nemá rád, trochu jinak. Je to všestranný člověk, který skládá hudbu, píše texty, zpívá, ale je to i básník, malíř a sochař začátečník.

Pane Baťo, na úvod neobvyklá otázka, aspoň pro mě. V poslední době se setkávám s dotazy, zda je jméno Baťa pseudonym.

Je to pseudonym, a je několik cest, jak jsem k tomu přišel, a protože je jich tolik, tak vyberu jen jednu. To byla taková ta porevoluční eufórie haťa paťa a já jsem byl furt nalitej, obtloustej a při vystoupení to bylo samý "tady haťa paťa baťa", no a už to bylo. Další příběh vzniku pseudonymu spadá do mého dětství. Můj otec pochází z Valašského Meziřící, dělal u Bati v továrně a já jsem s tím Baťou furt otravoval. Měli jsme doma i botostroj, takže jsem měl k Baťovi blízko. Zkrátka Baťa je přezdívka a vláčím ji s sebou už nějakých 40-45 let. A Petr Kundrát je takový divný, Baťa sice není zrovna ideální, ale používám jej.

No je. Když se řekne Baťa v mělnickém regionu, všichni hned vědí.

No já jsem hrál třeba ve Zlíně v hudebních sklepích, a tam přišla paní s tím, že jsem potomek Bati. No bylo to takový více méně trapný, ale vítali mě tam opravdu tak, jako kdyby se vracel Baťa.

Kdy jste začal s muzikou?

Já mám o pět let staršího bráchu, který chodil do hudebky na kytaru, takže jsem mu tu kytaru bral kvůli holkám. Obešel jsem klasický postupy a okoukal jsem tři akordy a ty jsem hrál. A ty mi vydržely v podstatě do dneška.

Žádný bůhví jaký vzdělání, chvilku jsem to sice zkoušel a jeden čas jsme jezdili na konzervatoř do Ústí nad Labem, ale bylo to na mě příliš složitý a komplikovaný.

Teď v mých letech už to prostě "dodrhu na ty tři kila", jak se říká.

Takže jsem to okoukal od bráchy, a pak jsme měli různý malý kapely na učilišti a s mým kolegou Radkem Kulhánkem hraju dodnes. A začal jsem zpívat, protože jsem celoživotně dobře intonoval a ladil, na vojně jsem začal vystupovat s kapelou a dostal jsem se do nejvyšších kol různých soutěží. Cesta byla tedy všelijaká, později jsem nastoupil do tehdy velmi známé kapely, kterou dnes už nikdo nezná. Já ještě patřím do světa, který byl stvořený rukama, dnes už je všechno jinak. U lidí se vytratila taková ta vroucnost, hospody všechny popadaly. Já jsem na to byl zvyklej, vzal jsem kytaru a hrál po hospodách, kde lidé spolu mohli komunikovat.

Vzpomínáte si na svoje první větší veřejné vystoupení?

Hráli jsme s kapelou SAP v roce 1986 nebo 1987 v Paláci kultury (pozn. redakce dnes Kongresové centrum Praha), tam byl první Rockfest a do Prahy se najednou sjelo na tři dny spoustu kapel od Citronu až po amatérský kapely. Tenkrát vyšla recenze, že trpím mnohomluvností, že jsem v těch písničkách toho chtěl hodně říct, takže já už jsem v podstatě už tenkrát rapoval. To byl takový vrchol. Pak samozřejmě další po revoluci. Hráli jsme v Litoměřicích na náměstí, když tam přijel Václav Havel, tak to bylo takový slavný setkání. Pak přišly různý festivaly, ale já se do ničeho moc necpu, já jsem rád, že uběhnu to, co mám.

Na Mělníku jsem už hodně profláklej, jsem všude. Po revoluci to bylo tak, že kdo na Mělníku otvíral hospodu, tak jsem tam hrál. Dnes ty hospody ani neexistují. A tak to prostě mám. A když z toho koloběhu vylítnu, sedím si v lednu v opuštěný zahradě a čekám, až to bude kvést, hned vám někdo volá, jestli můžu někde v červnu zahrát a ono se to všechno v diáři začne zaplňovat hlavně v Mělníku, ale samozřejmě jezdím i dál. Teď jsem četl komentář na facebooku, když si někdo povzdechl, že mě neuvidí na koncertu před Dírou: to vás nemusí mrzet, Baťa je teď všude dvakrát do týdne.

Tak z toho mám osypky. Je toho teď moc a všeho moc škodí. Jsem samozřejmě rád a je tam určitá záruka, že nějací lidé na Baťu přijdou.

Zeptám se, Vy pocházíte z Mělníka?

Ne, nepocházím. Začnu ze široka, když se po válce osídlovalo pohraničí, tak otec naskočil a přijeli tenkrát s maringotkou do Loučky u Valašského Meziříčí a dělali nábor studentů do Elite Varnsdorf. Otec tam dostal pracovní nabídku a matka nastoupila od Kolína do učení a tam se oba potkali. Já jsem se ve Vansdorfu narodil. V roce 1971 jsme odešli do Úštěka, kde se otevřela nová pobočka. Později jsem šel do učení do Štětí a od té doby opisuju kruh s kapelou v tomto regionu.

A s kterou? Přiznám se, že se v tom moc nevyznám. Baťa a Kalábůf něžný beat nebo Malá parta, jaký je mezi nimi rozdíl?

To je postaveno na tom, kdo má čas. Kalabůf je velká kapela, tam jsou všichni a menší akci vždycky udělám s tím, kdo může. Je to na dohodě a někdy to plácám, jak to jde. Ono to vypadá, že hrajeme 15 písniček furt dokola, v repertoáru máme 60-80 věcí, ale dostane se jen na 12. A lidi chtějí slyšet právě ty hodně známé, třeba Bláznivou Zuzanu. Ono je složitý vybrat playlist, který bude sedět a nebude otravovat.

Tak jsem se dostal na Mělník. Pak jsem šel z Mělníka dobývat Prahu. Ze severu se blbě "střílí", ale po x letech jsem zjistil, že Praha na nás není vůbec zvědavá, po revoluci byl nástup všeho možného a my jsme tam byli víceméně jako blázni. Já jsem tenkrát všechno nastrkal do Malostranské besedy, do Rockkafé, do Vagonu, Acropoli a dalších, to byly naše rajóny, kde jsme hráli, ale nikdy to nemělo bůhví jaký úspěch. Tam jsme natočili i svoji první desku. Ale začal tam úplně jiný svět, a tak jsme se vrátili zase na Mělník. Praha mi zůstala kvůli práci v Národním divadle.

Takže jezdíte každodenní "turné" Praha tam a zpět.

No a teď vám v dopravě něco furt drnčí. Dřív bylo normální, že člověk koukal do krajiny, něco si mohl myslet nebo si číst, a teď drnčí každá zastávka se změnou tarifního pásma a ještě hodně nahlas, takže veškeré soustředění nikde. Už je to jinej svět, svět stvořený rukama je prostě pryč.

Ty vaše písničky mě baví, ale přiznám se, že se nad tím nezamýšlím. Váš repertoár je autorská tvorba nebo je i částečně převzatý?

My máme jen svoje vlastní věci.

A proč mi připadají ty písničky tak známý?

No protože už jsou profláklý všude...

Takže všechno je vaše vlastní tvorba?

Ano všechno, jen občas, když máme nějaké delší hraní, tak tam dáme třeba nějakého Mišíka.

A kdo to píše a skládá? Vy?

Já mám u sebe pořád notýsek a tam si všechno píšu. Najednou vám to začne zvonit v hlavě a vy víte, že už to pomalu přichází, přichází "čas ostrých názorů" a já právě, když mi to hraje v hlavě, vím, že už je to na dobré cestě. Jenomže musíte přesvědčit toho, kdo s vámi hraje, že to bude dobrý, nikdo vám do hlavy nevidí. Vysvětlit svoji představu je to nejtěžší. Pak ve studiu každý má jiný poslech, někdy se to nepotká s mojí představou. A už na to nemám ani trpělivost, ale mám zkušenost, že když zahraju před kapelou sám s kytarou, aby si to ostatní naposlouchali, pak se ta písnička prosadí. Ta, která se neprosadí, automaticky vypadne a zmizí. Většinou ale, když mi to hraje v hlavě, vím, že to hrát bude. Už mám pro to vytříbený cit. Já maluju a tam vytříbený cit nemám a stokrát to předělávám, a pak přijdu zmontovaný z Díry a celý to přemaluju. A druhý den zase musím kousek po kousku z obrazu něco vyloupávat, aby to dávalo smysl.

Vy malujete?

Já jsem akční malíř.

Co to je akční malíř?

Prostě to mám v hlavě a pak do toho vlítnu a musím to měnit. O jeden obraz byl takový zájem, že jsem jej musel věnovat. Dan Mareček se mnou točí film a hrozně se mu obraz líbil, tak ho má v kanceláři. Ono to tak vždycky nějak dopadne. A taky trochu sochám, do toho píšu, takže já mám život naplněný.

Vy jste renesanční člověk.

Ale nemám na všechno čas. Hodně času trávím v autobuse, kde se nedá teď vůbec nic, to je prostě ztracená varta. Ještě mám takovou malou zahrádku u Labe. V zimě jsem tam viděl nějaké stopy ve sněhu, tak jsem těm stopám nosil žrádlo a ona se z toho vyklubala kočka, která měla na jaře pět koťat, tak jsem se teda nenudil. Teď je konečně vykastrovaná a sedí tam jako princezna a chodí za ní bejvalej manžel. Furt si myslí, že něco bude, ale ono s ní už nic nebude. Kočičího potomka mám doma a škrábe zdi. Ostatní jsem naštěstí rozdal.

A teď bydlíte kde?

Už pět let bydlím na Mělníku. Koukám z osmého patra ne na hřbitov, ale na nemocnici. A to vyvolává různé úvahy, to hemžení pod námi k doktorovi a ten mumraj všude, taky tu není klid. Musím něco na stáří vymyslet. Tam bych rozhodně nechtěl skončit.

Já mám v Úštěku barák na břehu rybníka, tam je ticho. Taky se to objevilo jako téma v písničkách, je to tam zakomponované.

Co se všechno může stát na tomhle světě,

můžeš se dobře narodit, umřít a šáhnout po ruletě,

můžeš prožít mládí i stáří na břehu rybníka

a chodit do lesů, jež se tě dotýká.

V jiné písni: sem nedolehnou zvuky aut a všechno je tak vzdálený a jen voda padá přes okraj.

Takhle to mám. A ještě labutě. Plavu, až budu sám jak labuť na jezeře.

Chcete mi něco říct z osobního života?

Mám dospělou dceru, které je 30 let, to je revoluční dítě a dvanáctiletou dceru a ta zkouší chvíli hrát na kytaru, pak na piáno a zatím neví, co ji baví.

Myslím, že jsem skončil. Už jsem dojel do cíle. Že bych ještě vzplanul, zahořel, je možný, ale srdce mám okoralý, že nevím, kudy bych se zamiloval. Mám několik třináctých komnat, co se týče žen a dívek.

Dan Mareček, který se mnou točí klipy, natáčí o mně časosběrný dokument už patnáct let a má natočený se mnou kde co. Teď mě čeká finální natáčení, já byl dřív ještě závodník na kole, to jsem neřekl, a velice talentovaný závodník, jezdil jsem za Slavoj Terezín a na závěr bych měl jet v tom dokumentu na kole. A měl jsem mít původně nějaký dobový kostým. Byli jsme v muzeu cyklistiky v Terezíně, ale tam jsou samý prťavoučký věci. Kolo mám domluvený, dres si musím koupit, to bych jinak vypadal jak karikatura. Možná nakonec pojedu jako teď, ale bez klobouku. Musím se nějak vymustrovat.

My jsme točili v lockdownu opuštěný náměstí, to bylo zajímavý, všechno bylo zavřený, i bar Díra, kam chodím jako domů. Opuštěné celé město, jenom dva blázni tady natáčeli, jak jdu od zámku...

Když jste zmínil lockdown, jaký to byl pro Vás čas? Jak jste ho vnímal? Trápil jste se tím?

Ne, já jsem byl naprosto v ideální poloze, já jsem si mohl malovat, protože i práci jsme měli utlumenou na čtvrt plynu, jezdil jsem prázdným autobusem, všichni měli zavázaný huby a byli zticha.

Bylo to nádherný, seděl jsem si sám, mohl přemýšlet, přijel jsem a sednul si na zahrádku, tam jsem si ťukal do kamení a bylo mi neskonale blaze.

Nicméně jsme nahráli fůru online koncertů, až mi z toho bylo zle, a zase jsem si připadal, že zas jenom já, ale měli to tak nakonec všichni. Pro mě to bylo požehnání a krásný zastavení.

Chtěl jsem si i uspořádat věci, vyčistit šuplíky, mám je plné v Úštěku, na Mělníku, v divadle a smrt si nevybírá a po smrti všechny osobní věci skončí na smetišti. Já jsem si to chtěl jako upravit aspoň do jednoho kufříčku. A co se týká oblečení, já mám takový divný rozměr, že mi nic pořádně není, kalhoty jsou mi dlouhý, košile úzká, takže toho divného mám plné skříně.

Ale nakonec jsem si v lockdownu život vyčistit nestihl. Ničeho jsem se nezbavil, i když je to tak osvobozující...

Děkuji za zajímavý rozhovor a za to, že jsem se po celou dobu povídání smála.

Názor redaktorky

Tento rozhovor byl pro mě velmi osvěžující i přes některá velmi těžká témata, na která jsme narazili. Po celou dobu byl důvod se zasmát a povídání plynulo samo od sebe. A já ještě jednou moc děkuju. Byl to trochu jiný rozhovor.