opovrhování etiketou?

aneb když je laskavé gesto označováno téměř za útok. Na tohle téma jsem narazila náhodou a musela jsem se jím zabývat. Takové chování neznám a nikdy jsem se s tím nesetkala. Bylo to pro mě překvapení a nechápu, proč vadí laskavost. Vše ostatní je v článku.

Ať je váš dnešní den plný laskavosti.

Opravdu ženám vadí chování mužů podle etikety?

Marta Dušková

Když mi cizí muž otevře dveře, pomůže do kabátu, beru to jako projev pozornosti a úcty. Kytky dostávám jen tak bez důvodu a mám z nich radost, nakonec k tomu jsou určeny, ne? 

Překvapilo mě, že některým ženám gentlemanské chování mužů vadí a vnímají to jako podceňování žen a snižování jejich vlastních schopností se o sebe postarat. Místo poděkování se proti takovým gestům ohrazují. Pro mě překvapivý názor zazněl v článku viz odkaz, který asi vysvětluje vše: „V momentě, kdy mi kluk otevírá dveře nebo mi chce oblíkat bundu, dává najevo, že potřebuju jeho pomoc, že jsem tak neschopná, že se ani neumím obléknout a vejít do dveří. Na tohle nehraju.“ Tak to já na tohle „hraju“ ráda.

Mám dojem, že dnes je trend rozebírat pořád naprosto nepodstatné věci, rozpitvávat nedůležité maličkosti a řešit naprosté nesmysly. Zrovna tento nový trend mi připadá jako naprosté potlačování slušného chování, slušných gest, které jsou zdvořilé a nic jiného neznamenají. Když žena odmítne takové základy slušnosti, musí naprosto otrávit muže, který příště už nic tak zdvořilého neudělá. A myslet si, že to muž dělá s úmyslem nás ponížit, je hloupost. Ale já už jsem ledacos prožila a třeba proto mám lepší srovnání pro věci důležité a nedůležité. A myslím si, že tahle malá gesta slušnosti nás na chvíli spojí, přinutí k úsměvu, což už dnes vůbec není běžné. Nechápu, proč mají ženy potřebu v takovéto marginální záležitosti dokazovat, že jsou silné a soběstačné stejně jako muži a nepotřebují s ničím pomáhat. Tady se zaměňuje zdvořilost, slušnost a úcta za gesto pomoci. Ne, nejsem silná jako muž a ani bych nechtěla. Tady fakt nepotřebuju dokazovat, že se mužům vyrovnám a neslušně odmítnout projev pozornosti. Jsou jiné oblasti, kde mohu dokázat nebo jsem dokazovala, že se mužům vyrovnám a dokázala jsem například řídit podřízené stejně nebo lépe než muž. To je jen jeden z příkladů, každého jistě napadne spoustu dalších.

Bylo naprosto běžné, že mi můj nadřízený podržel dveře a dal mi ve dveřích přednost a já mu s úsměvem poděkovala. A jednalo se o muže o generaci mladšího, než jsem já. Zdvořilé chování nesouvisí s věkem. Mnoho žen si ztěžuje, že jsou muži málo galantní. Pokud je ale zkušenost mužů taková, jak popisuji a gesto je nezdvořile odmítnuto, nelze se jim divit. Nakonec se dostanou do fáze, že nevědí, co mají dělat a snaží se v sobě vžitý zvyk být galantní potlačit.

Jako příklad vyjádření mladého muže: „Jedné holce jsem donesl na první schůzku kytku a chtěl jsem jí v kavárně odebrat kabát. Dívala se na mě jako na kreténa, kytku mrskla do tašky a kabát si nechala na sobě. Tak jsem pak příště nevěděl, jestli to dělat stejně nebo ne. Myslím jako u druhé holky. Ale ta naopak vypadala, že jí kytka udělala radost.“

Vyjádření odborníka Daniela Šmída, který přednáší etiketu a napsal na toto téma několik knih: „Představte si situaci: žena jde ke dveřím. Ruce plné tašek, kabelka přes rameno. Muž před ní se otočí, uchopí kliku, otevře a čeká: „Až po vás, prosím.“ Její reakce může být neznatelný úklon hlavy a krátké: „Děkuji,“ nebo (a to se stává překvapivě stále častěji) lehce opovržlivý úsměv a věta „To fakt nemusíte“. Jeho vzkaz ženám: „Někdo věnoval pozornost vaší přítomnosti. Otevřel dveře, pomohl do kabátu, uvolnil místo. Ne proto, že věří, že bez jeho pomoci nepřežijete, ale proto, že v té chvíli myslel na vás. Je to galantní gesto jako výraz pozornosti. Neznamená, že jako žena jste neschopná.“ Přesně takhle to chápu já, jen expert to lépe vyjádřil. Některé ženy dávají v takové situaci najevo nelibost, jiné mlčí. Daniel Šmíd mlčení označuje za tichou sabotáž a vysvětluje: „Žena přijme gesto za naprostého mlčení, bez jakékoliv reakce. I to je přešlap. Ve společnosti je mlčení často vnímáno jako přehlížení, nikoliv jako emancipace.“ Moje poděkování a úsměv vylepší den nejen mně, ale i gentlemanovi a oba máme pocit, že svět je ještě v pořádku a stačí tak málo.

Na závěr ještě jeden názor Daniela Šmída, který mluví za vše: „Galantní gesto je dar pozornosti. A jako každý dar si zaslouží přijetí s vděčností. Případně laskavé odmítnutí. Nikoli s komentářem, který sice neprozradí váš postoj k rovnosti pohlaví, ale prozradí něco jiného: že nedáváte prostor zdvořilosti druhého.“

Dokazování emancipace či rovnost pohlaví je tady naprosto zbytečné a místo nějakého dokazování dokážete jen svoji nezdvořilost a já doufám, že je to spíše výjimka. Nebo ne? U nás v rodině se tohle vůbec neřeší, bere se to automaticky, bez přemýšlení a rozebírání. Prostě to neznamená nic jiného, než co to znamenat má.

Neotevírejte mi dveře, pane! Chovat se podle etikety je někdy těžké | i60.cz