rychlé řešení

A musím říct, že celkem geniální.

Design nedesign, nebylo zbytí.

Řešení muselo být rychlé.

Naše úžasná skleněná krmítka nevydržela.

První skleněné krmítko z akvária nám vydrželo dva roky. Je to sklo, tak je jasné, že to nebude mít dlouhého trvání, ale pořizovací cena je minimální, tak jsme to moc neřešili.

Letos jsme pořídili dvě. Moc se mi líbí a vypadají designově.

Nevydržela však zřejmě kruté mrazy, které dlouho předtím nebyly..

Můj muž tedy tvrdil, že by sklo mělo vydržet a byl to tedy špatný výrobek, ale na druhou stranu, proč by akvárium mělo vydržet mínus 15?!

Já se ale nechci vzdát a asi si opět pořídím skleněná krmítka, ale tentokrát zkusím najít pevnější sklo. Samozřejmě se skleněná krmítka prodávají, ale cenově mě tedy vůbec nepřitahují.

Nějakou dobu jsme byli bez krmítka, ale návštěvníci létali pořád, protože byli už zvyklí, že u nás dostanou nějakou dobrotu.

V sobotu ráno říkám mému muži, nemůžeš prosím vymyslet něco provizorního, třeba z krabičky od másla nebo tak a šla jsem si dát ranní sprchu.

Po návratu mi můj muž s úsměvem sděluje: podívej se z okna. 

Vidím z okna ptáčky, jak sedí a zobou a mám radost.

Už mohou na svůj raut.

Geniální řešení. 

Použita velká umělohmotná miska pod zahradní květináč a úchyty na závěsný květináč a bylo hotovo.

A nevypadá to tak špatně. Lepší řešení než můj nápad.

Sice tam není ochranu proti větru a dešti, ale jako rychlé řešení stačí.

A i já jsem si vysloužila pochvalu. Moje poznámka o krabičce od másla prý nápad nastartovala.

Mám dost času vymyslet nové skleněné krmítko.

zoufale hledám...

Něco kvetoucího, barevného.

Chybí mi kytky. Kvetoucí zahrada.

Vím, že je ještě brzy na zoufalství, tak já aspoň hledám, páč to evidentně potřebuji. 

Hledat doma v mém případě vypadá jako marnost, páč moje domácí kytky trpí pod mojí nadvládou či spíše nevšímavostí a nezasloužím si tedy, aby mě obšťastnily nějakým květem. 

Nicméně asi právě proto kvetou. 

Ze zoufalství, aby na sebe upozornily.

Říkají: podívej, jak jsme krásné. Stojí za to se o nás starat.

Tak jsem opravdu něco kvetoucího našla.

Tedy kromě tulipánů.

Ty jsem koupila s chlebem.

Ano, na kytky v domě jsem lempl a podle svého okolí nejsem sama.

Bereme je s mým mužem jako samozřejmost na rozdíl od zahrady.

Nevím, vlastně proč je opomíjíme, když chceme, aby s námi žily.

A tak mi kvete krásně kalanchoe, která se krčí v květináčku velikosti S a chtěla bych fakt už přesadit minimálně do velikosti L.

Kvete i fialka, která za těch mnoho let, co je v mojí blízkosti, kvetla fakt párkrát.

Ještě mi neuvadla bílá vánoční hvězda, což považuji za úspěch. Nikdy mi dlouho nevydrží.

Je už trochu vypelíchaná a řídne jí "háro", takže sbírám odpadlé bílé lístky, ale v podstatě je pořád krásná.

Vedle mě vydrží jen silní jedinci.

No nic, jdu je rychle všechny zalejt.

Hezký víkend.

genius loci

Možná se bude zdát přehnané, že zde cítím genius loci, ale pro mě specifickou atmosféru tato pražská čtvrt má.

V Holešovicích jsem strávila pracovně deset let každý den a dalších pět let sem celkem pravidelně jezdím. 

Nejen, že některá místa znám jako svoje boty, ale hlavně je mám spojeny se spousty zážitků. 

Příjemných i těch méně příjemných. 

Vím přesně, kde jsem před výstavištěm zastavila dopravu svým uvízlým podpatkem lodičky uprostřed silnice a musela jsem se vrátit bosa zpět. Doprava stála a čekala na mě i tramvaj, na kterou jsem spěchala po práci. 

Nevím, jestli byl pan řidič tak vstřícný, anebo jen čekal spolu s cestujícími nahlížejícími z oken tramvaje, jak tahle moje malá kolize dopadne. Musím říct, že čekala v řadě i auta, kterým jsem brzdila provoz a všichni řidiči nahlíželi z oken a bez nadávek čekali, až podpatek vypáčím.

A byla to celá věčnost.

Tento zážitek mi utkvěl v paměti.

Zažila jsem zde hrozné povodně v roce 2002, kdy nebylo možné jít do práce. 

Po návratu jsem procházela uličkami, kde se sušilo vše ze zatopených sklepů, slyšela jsem všude zvuk velkých vysoušečů, cítila ten pach promáčených věcí a litovala všech, co museli toto prožívat.

Těšila mě solidarita, se kterou jsme všichni přispívali postiženým.

Navštívila jsem s dcerami a neteří tady mimo jiné již neexistující dřevěné divadlo Globe v areálu Výstaviště a shlédla  představení Romeo a Julie v netradičním nastudování. Pamatuji si, že Romeo jedl na jevišti kyselé okurky. Opravdu zvláštní pojetí známé tragédie.

Divadlo v roce 2005 shořelo.

Na Výstavišti a ve Veletržním paláci jsem zažila spoustu pracovních (některá jsem dokonce sama pořádala) i soukromých akcí, shlédla mnoho výstav těch zajímavých i méně zajímavých. 

Navštívila většinu hospod v okolí ať již za účelem pracovních obědů či soukromých večerních akcí

s kolegy.

Možná proto vidím krásu této čtvrti úplně jinak a fotím naprosto běžné věci a ne památky, které tuto čtvrt charakterizují. 

Podle mých fotek asi nikdo ani čtvrt nepozná.

Já se sem ráda vracím.

Teď je tato čtvrt navíc pro mě ve znamení dcery a její rodiny. Vracím se sem za vnoučaty.

Při cestě na metro holé stromy odkryly pro mě krásu, kterou jindy nevidím či nevnímám.

Vltavská zrovna krásou neoplývá, ale mě při výstupu z metra fascinuje ten kontrast trochu industriální stavby a nahoře vykukující nedávné historie - dvě věže kostela sv. Antonína.

Součástí mého pražského života byly v průběhu třiceti let i jiné čtvrti, ale kouzlo pro mě mají  Holešovice a to mi došlo bůhví proč až včera.

Tak dnes malý kousek z nich.

 

čekání na godota ...

No, vím, že trochu přeháním, páč doufám, že jara se dočkáme, ale nemohla jsem odolat. 

Asociace se Samuelem Beckettem se při pohledu na fotografii přímo nabízí a podobnost je čistě náhodná.

Justýna vyrazila v neděli na sluníčko a vydržela venku poprvé za celou zimu víc než jednu minutu. Utíkala jsem rychle pro foťák, protože náš "jezevec" na sněhu to se jen tak nevidí.

Její postoj je víc než výmluvný: sakra, kde už je to jaro?!

Na sněhu vydržela v podstatě ve stejné pozici a se stejným výrazem jen, dokud jsem ji nezavřela foťák, a pak zase odkráčela pomalu a důstojně domů.

Nechtěla dát najevo, že už ji zebou tlapičky a jaro pořád nikde.

Doma se povaluje, kde se dá.

Pokud tedy zrovna nezblázní celý dům. 

Minule jsme běhali s mým mužem zděšeně po domě a hledali, kde hoří. 

No nehořelo. Naštěstí. 

To se jen Justýna nahřívala tak blízko u krbu, že se jí pálil ocas. Tedy chlupy na něm. 

Ona nic necítila, dokonce ani tu nelibou vůni a nemohla pochopit, proč ji od tepla odháníme. 

Myslela jsem si, že máme hodně chytré zvíře, no nicméně slůvku pálí naprosto nerozumí a zřejmě nikdy nebude patřit do její slovní zásoby.

A tak, když nečeká zrovna venku na jaro, povaluje se a ničí svojí váhou piknikový koš.

Mně se zdá tedy nepohodlný, ale Justýna na něm spokojeně chrupe.

Drahý proutěný pelíšek použila sotva párkrát a i po letech téměř voní novotou, takže vyhozené peníze.

Anebo se válí po psacím stole, až vše na něm shodí. 

Na zemi se jí pak zalíbí obal od mého malého počítače. Obal naprosto neodpovídá její velikost, je to S a ona by potřebovala tak XL, ale evidentně to není žádná překážka. 

Několik hodin nezměnila polohu a už jsem si šla poslechnout, jestli vůbec dýchá.

Krátí si čekání na jaro.

detaily mě baví ...

Tedy ještě mě baví.

Celek už moc ne.

Fotím kousky zimní zahrady, tedy zahrady v zimě a kouzelné je, že když se na to později dívám, někdy ani nevím, kde jsem fotila.

Detaily jsou jiné než celek a pokaždé objevím něco, co mě zaujme.

Dnes tedy obrazem detaily zimy.

 

 

zimní radovánky podle slunečnice

Jo, takhle bych vydržela celou zimu.

Moje zimní radovánky.

U krbu s knihami od Ježíška vonícími novotou a válející se Justýnou, kterou se teď bojíme vážit, páč jediná její aktivita je spát na různých možných i nemožných místech a občas mňoukat u prázdné misky.

Jo, ještě zima u počítače, to sice nevidím do ohně, ale hřeje mě z pravé strany.

To jsou moje zimní radovánky.

Jinak zimu nemiluju a nejsem sportovní typ a to tak, že vůbec.

Jediná moje sportovní zimní aktivita, pokud tedy pominu občasné cvičení v teple v domácí tělocvičně, je klouzání na neuklizeném a uklouzaném chodníku. 

Tato sportovní disciplína je nechtěná a snažím se dle rady odborníků chodit na tomto nebezpečném povrchu jako tučňák. 

Ve svých hrozných představám se vidím válet na zemí v ne zrovna lichotivé poloze "nožky má nahoře a bojím se bojím, že umře". 

No chodit jako tučňák taky není nic efektního a na přehlídkové molo se to fakt nehodí. 

Jsem ráda, že se nevidím. 

Já tomu tedy říkám odjakživa jinak - chodit jako pos...á a chodím tak i bez rad odborníků, ale myslím, že efekt je stejný. 

Za dámu tedy rozhodně nejsem.

Nic krásného to nebude a elegantní chůze radost pohledět vypadá jinak.

Takže moje představa zimních radovánek je doma u krbu s knihou nebo u televize případně s háčkem. Tady bych přečkala i dlouhatánskou zimu, která doufám nebude.

Hezký víkend jen se samými chtěnými zimními radovánkami.

růžová

Růžovou mám ráda.

Možná, je to dokonce moje stigma, páč se prý dívám na svět přes růžové brýle.

Věřím v lidi, a i když to někdy nevypadá dobře, řeknu si, že neznám vlastně příběh, nevím, proč...

Myslím, že dnes trochu barvy neuškodí.

Bílá je dobrá, ale po čase nudí.

Moje splněné přání od Ježíška se snažím fotit již několik dní.

Kabelka má tak zvláštní růžovou barvu, že se mi nedaří zachytit.

Vychází z toho oranžová.

Možná, tedy určitě je lépe nafocena zde.

Zaujala mě především svou barvou, protože to není klasická sladká růžová.

Je to taková barva, která prosvětlí den.

Už se těším na teplo, až ji provětrám.

Z kabelky jsem sundala uprostřed visící takové velké zlaté nic. 

Ten zlatý obdélník tam neměl  podle mě a mé dcery žádné opodstatnění a nelíbil se mi, i když na obrázku to vypadá celkem dobře.

Celý život převládala v mojí šatně černá.

Ne, že bych jiné barvy vůbec nenosila, ale jakmile jsem si šla koupit nějaký nový outfit a úmysl byl jiný, stejně jsem se octla u černé.

A kdyby mě můj muž neupozornil, že jsem chtěla něco světlého, stěží bych si to sama uvědomila. 

Navíc mi černá sluší, i když podle barevné typologie jsem jasný podzim. Černá sluší především zimě. Kdysi jsem se určováním typů podle barev trochu zabývala, takže vím, že to nelze brát jako dogma. Většina žen si dokáže intuitivně vybrat tóny barev, které je doplní a zvýrazní a nikoliv potlačí osobnost, aniž by vůbec o nějaké barevné typologie věděly.

Kdysi na jednom pracovním večírku mě nějaký psycholog bez mého svolení rozebral. Prý ti lidé, co nosí černou barvu, mají temné stránky, jsou negativní, prostě rozbil mě na atomy, ani nit nezůstala suchá.

Podotýkám, že jsme se potkali poprvé v životě.

Zasmála jsem se a černou barvu nosila dál.

Nevím, jestli mám temné stránky, ale domnívám se, že jsem veskrze pozitivní optimista bez postranních úmyslů. Jsem přímá a upřimná. a milující mimo jiné i černou barvu.

No, možná výjimka potvrzuje pravidlo, ale spíš je to pěkný blábol.

Jak léta jdou, přidávám do svého šatníku barvy a v posledních letech i růžovou.

 A kabelky, to je moje úchylka a Ježíšek mě podpořil :-).

malá kalamita v domě

Když jsem na blogu psala v pátek o pátku třináctého, nenapadlo mě, že skutečně dokážu, že blbej den může být klidně sobota čtrnáctého.
Vlastně to začalo už v pátek.
Dům jsme koupili téměř před čtyřmi lety krásně nově zrenovovaný. 
Terasa je dlážděná, ale zřejmě to není úplně dobrá práce.
V pátek k večeru mi najednou v kuchyni kápne na hlavu. Nejdřív si myslím, že se mi to zdálo, protože na stropě nic nevidím.
Do půlhodiny teče ze stropu voda čůrkem a utvoří v okruhu dvaceti centimetrů v sádrokartonu divnou mapu.
Panebože, to je z terasy. 
Začíná tát sníh a zřejmě je tam nějaká prasklina.
Pozdě večer přijíždí můj unavený muž z práce a já opatrně sděluji problém.
Naprosto zbytečně, páč kýbl uprostřed uklizené kuchyně fakt nejde přehlédnout.
Je však tma, takže těžko dnes něco řešit a hledat příčinu. Nicméně můj muž jde přesto obhlédnout situaci a zhruba odhadne inkriminované místo. 
Jediné, co lze ve tmě udělat, odklidí tající sníh.
Kapání přestane a strop vysychá.
Bojím se sdělit, že dnes stávkovala i pračka.
Už, když jsem ji v loni kreativně olepila puntíky, pomyslela jsem si, jak dlouho moje kreativita vydrží.
Naší "stařence" je totiž asi víc než deset let, což je v dnešní době nastavení životnosti na pětiletku docela zázrak.
Občas stávkuje, ale můj šikovný muž si vždy poradí.
Sděluji tedy problém a hned hlásím, že to počká do zítra.
Sobota, která měla být pro mého muže odpočinková, páč dnes, tedy v neděli, je v práci, se nese ve znamení urputné činnosti.
Nejdřív terasa. 
Můj muž najde problém a nějak provizorně vyřeší s tím, že budeme muset terasu zřejmě řešit nějak komplexně, až bude teplo.
A hurá na pračku.
Rozebrání je samozřejmě práce na celé odpoledne. Zdá se, že je problém odstraněn.
Ne, není. 
Začíná to hlásit jinou chybu. Po dvou stěhováních za těch deset let není možné najít odbornou publikaci, kterou jsme s pračkou obdrželi. 
No k čemu je internet.
Bude zapotřebí asi vyměnit nějakou součástku,(pokud ne celou pračku) kterou samozřejmě nemáme.
Oprava se tedy odkládá.
Ještě než zasune můj muž pračku do kuchyňské linky, aktivně vymění starou hadici na vodu za novou, protože se mu zdá, že by časem mohl nastat problém. 
Tak abychom prý neměli vytopenou kuchyň.
Ráno vstáváme a děláme si kafe s nohama ve vodě.
Z nějakého důvodu má kuchyň spád do jednoho rohu a nebýt té vody ani bychom to nikdy nezjistili, takže to vypadá, že voda vytéká z myčky.
Omyl. 
Aktivně vyměněná hadice netěsní, takže celou noc vytéká voda.
Vypínáme hlavní přívod a můj muž rychle hledá záslepku. 
Sundává novou hadici a utěsňuje přívod vody.
Jsem ráda, že našel rychle problém. Být tady totiž celou neděli bez vody by bylo docela drama.
Ovšem nechápe, kde se stala chyba. Novou hadici několikrát kontroloval.
Můj muž odjíždí a říká mi se smíchem: no a máš příběh na blog. 
Smějeme se oba. 
Já mám promáčené i bačkory pro hosty a postupně likviduji kalamitu v domě. Ještě, že linka je na nožičkách, takže škody veškeré žádné. Jen řádně umyté nebo spíše vymyté dlaždice v kuchyni. 
Ještě, že nedělám vánoční úklid. To by mi bylo fakt líto.
A dnešní bilance?
Dnes budu prát firemní košile mého muže v ruce.
Budeme muset asi koupit novou pračku a vymyslet opravu terasy.
No, hlavně, že jsme zdraví.
Před pár dny jsem si pomyslela, že na blogu moc příspěvků v lednu nebude, páč mám v psaní nějaký blok..
Už jsem ale říkala,, že jakmile si něco pomyslím či vyřknu, tak se to stane.
No, to je život.
Nuda u nás tedy fakt nebývá.
Přeji vám lepší neděli, než mám dnes já :-)

přiznání...?

Občas nejsem vůbec za dámu.

Ovšem dnes mě pobavil článek na idnes, který moje jednání jaksi posvěcuje a ospravedlňuje..

Ne, že bych se tím nějak extra trápila.

Občasnými nadávkami, tedy rozuměj sprostými slovy, si ventiluju svoji netrpělivost, stres či svoji bezmoc. 

Ať už se jedná o naprosto banální rozmotávání vánočních světýlek či o jakoukoliv jinou činnost, která život provází a při které jsem momentálně neúspěšná.

Prostě si tímto způsobem ulevuji, i když bych uvítala jiný ventil. 

Ale já to mám takto.

Dnes jsem se dozvěděla, že to vlastně není žádné mínus, ale plus.

"Lidé nenadávají proto, že by se jim nedostávalo slov, jimiž by se mohli vyjádřit. Klejí proto, že se chtějí vyjádřit právě takto a mívají větší slovní zásobu než lidé, kteří nenadávají." - citace z článku.

No, myslím, že to nelze brát úplně doslova.

Někdo má sprostá slova jako svoji hlavní slovní zásobu.

Pro mě je to sendvič.

Jen prokládám.

Dnešní mojí krátkou úvahou jsem jen chtěla upozornit na zajímavou studii, která mě inspirovala k napsání tohoto příspěvku.

Nejedná se tedy vlastně o přiznání.

Jen jsem nenašla vhodný název. 

Původní název "moje malá sbírka", jsem hned zamítla. 

Nechtěla bych vám tady svoji sbírku prezentovat, ale je pestrá :-)

Jaký ventil máte vy?

pátek třináctého - no a co?

Justýně je srdečně jedno, zda je pátek nebo svátek

Pátek třináctého se mnou nic nedělá a černá kočka přes cestu mě nevyděsí.
Já mám jiné fóbie, takže rozumím těm zmíněným.
Mám panickou hrůzu z nechtěného návratu pro něco zapomenutého, když už jste měli být v daném čase někde úplně jinde.
Takže když si na něco vzpomenu např. v autě, nechci se rozhodně vracet, i kdyby se jednalo o životně důležitou věc.
Vždy si vysvětlím, že to za to nestojí a vlastně to nepotřebuji.
A mám k tomu důvod.
Vrátila bych se snad jen kvůli nevypnuté žehličce.

Pamatuji si tedy jen dva nešťastné návraty. 
Ty ostatní mě asi nijak extra nepoznamenaly, ale určitě jich bylo víc.
První vzpomínka, která mi velmi utkvěla v paměti, se odehrála v zimě v roce 1980. 
Proč si to pamatuji tak přesně?
Dočtete se dál.
Jeli jsme s mým mužem do Prahy na nádraží vyzvednout mého tátu, který nás měl poprvé navštívit v našem novém a prvním bytě v místě kousíček za Prahou..
Za jízdy si najednou táta vzpomněl, že se chtěl ještě někde zastavit. 
Nevím, po čem tenkrát toužil a už se jej bohužel ani nezeptám, detaily se ztratily v propadlišti času..
Takže krátký návrat a znovu cesta zpět.
Na Průmyslové má auto zprava přednost, ale paní za volantem váhá a nejede.
Trvá to několik minut a vypadá to, že se ani nerozjede.
Brzdíme provoz za námi, takže se můj muž pomalu rozjíždí.
Jsme téměř uprostřed křižovatky a já nikdy nezapomenu, jak paní, která se mezitím rozmyslela, se leknutím zastaví přímo před námi a čeká a my ji pomalu dojíždíme a bouráme.
Těch pár sekund, kdy si uvědomujete, že se něco stane a není vyhnutí, je hrozných.
Paní v šoku vystupuje a zlobí se na mého muže. 
I dnes vím, že si to však nezasloužil. Nakonec můj muž jel opravdu velmi pomalu, protože pořád čekal na rozhodnutí řidičky a kdyby nezastavila, nic by se nestalo..
Po té vystupuji i já a paní je v šoku podruhé. 
Jsem totiž asi v šestém měsíci s naším prvním synem a břicho mám, jako kdybych čekala minimálně trojčata. Paní má pocit, že budu každou chvíli rodit. Uklidním ji, že jen tak vypadám.
Jo a auto bylo půjčené.
Úděsný zážitek.
Další návrat, který mě poznamenal, jsem podrobně popsala v příspěvku kabátová story. 
Nakonec je z toho vtipný příběh, ale když jsem v autě při cestě do práce zjistila, že v zimě plné sněhu jedu z nějakého důvodu bez kabátu, nebyl to dobrý pocit. 
Zjistila jsem to samozřejmě až při výstupu u metra.
Věřím tedy, že vracet se zkrátka nemá.
Při návratu se ocitnete v jiném čase a jiném prostoru.
Také věřím na to, že některé záležitosti se nesmějí říkat nahlas.
Myslím např., jako že dlouho už se něco nestalo ... 
Doplňte si sami.
Já fakt nemohu.
Sotva bych totiž něco konkrétního vypustila do éteru, zaručeně se to stane a ne do roka a do dne, ale hned.
Pátek třináctého jako den plný neštěstí také asi vznikl z něčí neblahé zkušenosti.
Já jsem se svým pověrám dlouho bránila a vysmívala se. Nakonec pod tíhou důkazů jsem je přijala jako součást svého života.
Některé věci člověk prostě musí přijmout, jakkoliv směšné se mu zdají
Přeji všem úplně normální pátek. 

tři vteřiny a dost!

Při tom fofru ji fakt nestíhám vyfotit na sněhu.

To je tam a okamžitě zpátky.

Tři vteřiny a dost...

Jen zjistit, zda se něco nezměnilo.

No, nezměnilo. 

Pořád je tam zima a sníh strašně studí.

Takže předmět doličný - stopy, tedy tlapičky ve sněhu.

To jako, že opravdu chodíme trošku, ale jen maličko ven.

Jde jen po chodníku, páč tam je míň sněhu a je to rovný povrch a rychle se vrací zpět. 

Okamžitě klepe na dveře, stojí na zadních a buší přední packou...

Vidím ji, páč máme prosklené dveře, ale zachytit nestíhám.

Jakmile vidí, že už jsem konečně přišla, jde na všechny čtyři a netrpělivě čeká..

Podezírám ji, že vztekle přešlapuje a dupe pacičkou, páč otevření dveří mi trvá dlouho.

Její vchodová dvířka jsem zavřela, páč je začala používat jen na cestu ven a zpátky celá zmrzlá buší packou na dveře a to velmi urputně.

Nejdřív jsem vůbec netušila, co to je za rámus a pak jsem ji viděla.

A protože fakt se drží jen v teple u "kamen", zabírá naprosto nevhodná místa.

Asi z nedostatku jiné činnosti.

Jako koš na prádlo.

Její pohled říká: panebože, ty naděláš. 

Tak to prádlo hoď na zem.

A tak to jde několik dní.

Poslušně házím prádlo na zem a peru, až se místo uvolní.

No, bydlíme u své kočky.

Včera ovšem byl u nás viz můj minulý příspěvek, "Boží hod vánoční".

Dárky pod stromečkem se nám líbily.

Obzvlášť jeden.

Ten si zabrala.

Je to rozmazané, byla docela tma a nekvalitní foťák a fotograf amatér ble ble ble,

ale jako svědectví snad je dostačující.

Musím, ale přiznat, že toto naprosté souznění mi teď vyhovuje.

V létě ji nevidím několik hodin, ba i den a pořád ji sháním a volám.

No, teď to opravdu nehrozí.

Náš jezevec Justýna bude bušit tak urputně, že to nelze neslyšet.

No, jo!!

Už jduuuuuu!!!!

P.S.

Jo ještě si lehá na moje právě zuté apartní kozačky!

Než je stačím uklidit, už tam je.

Ale to mě trochu irituje, i když nemám to srdce ji vyhnat, ale tohle fotit fakt nebudu!

No, nicméně dnes jsem nakoupila nějaký outfit pro vnoučata v Lidlu.

No a ještě neuklidila.

Přiznávám, jsem lempl

Ale taky jsem přišla zmrzlá a tašku jen odložila...

Jen nebuším zuřivě na dveře.

Taky by mi asi nikdo neotevřel :-)

Ale pohled říká: zapomeň, že bych teď slezla.