šťastné vykročení do nového roku

Zima na fotografii je letos jediná, která se u nás odehrála a bylo to 18. prosince a ani se nedá říct, že je to sníh.

Od té doby je tráva u nás zelenější než na jaře a po bílé ani památka.
A prší skoro každý den.

Ale k přání do nového roku mi bílá nějak patří.

Takže šťastné vykročení do nového roku správnou nohou.

Musím přiznat, že sama nevím, která to je.

Nikdy v minulosti jsem neříkala, ať je nový rok lepší. 

Vždyť byl v podstatě dobrej, a i když nejsem pověrčivá, bojím se rouhat.

Letos poprvé si to přeji.

Ale nehoda, která se mi letos stala, se přece stává jednou za sto let, 
jednou za život, tak určitě bude ten nový rok lepší.

Tak ještě jednou všem nový rok plný radosti, krásných setkání, zdraví a úspěchů!
A já se těším na další setkání s vámi ať již tady na mém blogu anebo na návštěvě u vás.

normálně nebilancuji

Otestovala jsem se, jak umím češtinu.

Podle článku 21 slov, které většina z nás používá blbě.
Zrovna ta slova, která jsem vybrala do obrázku k příspěvku, nikdo v mém okolí nepoužívá blbě.

Z 21 slov jsem našla tři, které používám blbě já.

Mám zásadní problém se slovem výjimka, ale o tom vím a pokaždé se musím na správné psaní soustředit, není to pro mě automatické a dokonce to i občas vyslovuju s čárkou nad druhým i, ale pokaždé si to uvědomím.

O slově hemoroidy také vím a používám špatně hemeroidy, akorát mě překvapuje, že je to další slovo z mých špatných, které používá většina národa blbě.

Zajímalo by mě proč.

Ale co mě dostalo úplně, je slovo bizarní. Já tam prostě to d slyším a i píšu. 
A lépe se mi vyslovuje blbě. Když o tom tak přemýšlím, já to slovo možná ani nepoužívám :-)

No nic, nikdy nebilancuji, dělala jsem to pouze pracovně, ale v soukromém životě nikdy, nedávám si žádná předsevzetí do nového roku. 

Když chci něco udělat, udělám to hned a ne k nějakému datu. 

Tady jsem ale bilancovala a nejsem spokojená. Ale pomohlo mi to a zlepším se, páč teprve teď jsem některé chyby uvědomila velmi důrazně.

Možná, že to pomůže i někomu jinému. Sebereflexe je nutná pro zachování zdravého rozumu. 
Já takové články zásadně nevyhledávám, ale když už to na mě juklo ...
Trochu duševního masochismu mi neublíží a pokoření vlastního ega je někdy očistné.

Zde cituji z článku všech 21 slov:

1. Respektivě – To „ě“ na konci od spousty z nás neodháčkuje ani guru Jára. Správně je to bez háčku.
2. Houbeles X houbelec – To první je rýmovaný atlas hub, to druhé zase vyjadřuje nesouhlas.
3. Standardní X standartní – Většinou chceme napsat to první, standarta zas tak často tématem debaty nebývá.
4. Vzebrubně – Někdy je chyba skoro hezčí než správná výslovnost. Měla by to zevrubně probrat nějaká vědecká práce.
5. Verlyba – Přeřek oblíbený zvlášť u dětí. Prostě verká lyba, ne?
6. Vembloud – Ten občas přežije i do dospělosti. Zajímavá stvůrka.
7. Vyjímka – Stačí jenom správně přehodit ty čárky. Výjimka holt potvrzuje pravidlo…
8. Švancnberský palác – To už můžete rovnou říct Schwarzeneggerův palác. Ale to už jste asi udělali taky, že jo?
9. Hamba – Hanba nemá s hamburgrem nic společného. Hamba těm, kteří to tak říkají.
10. Hemeroidy – Místo „e“ tam dejte „o“, a bude to správně. Ve slově zadek je sice taky e, ale to s tím  vůbec nesouvisí. Teda vlastně jo.
11. Paradentóza – Stejný případ jako u hemoroidů, správně je O, a ne E. Akorát tady je problém v zubech, a ne v pr….
12. Držková polívka – Pokud si někdy v hospodě objednáte držkovou polívku, pozor, abyste od číšníka nedostali před držku.
13. Abscest – Jestli si myslíte, že vám doktor vyčistí abscest od hnisu, ani k němu nechoďte, protože by na vás tu věc nenašel. Je to absces… absces! To s T na konci je incest.
14. Lochtat – Nevíme, co je lochtání, ale lechtání je ten druh mučení, co se beztrestně používá na děti.
15. Nežid – Tohle slovo nemá nic společného s antisemitismem. Správně je to nežit čili furunkl neboli beďar.
16. Pernamentka – Permanentní nežit na českém jazyce.
17. Bizardní – Co vám zní líp? „To je ale bizárd“, nebo „To je ale bizár“? Ano, správně v tomhle slově žádné D není.
18. Plonba – Kde má bejt „m“, tam cpeme „n“ a naopak. S tím se asi musíme smířit.
19. Kaničky – A kanečci by na boty nebyli?
20. Spontální – Nechceme vás zklamat, ale takhle se to říkat nemá. Ani spontánně ne.
21. Kopole – Tady jsou kupodivu dvě správná řešení – kupole nebo kopule. Ale kopole ne. A s kopulací to taky nemá nic společného.

Tak s chutí do testování. Možná se to ke konci roku hodí, ale to nebyl můj úmysl.

A pokud jste na tom o hodně líp než já, tak mi to prosím nepište :-)

jak se žije v klášteře

Včera jsem slíbila, že vás trochu provedu po bývalém kapucínském klášteře, dnešním sídle muzea v Mělníku. Muzeum zvenku již někteří z vás znají z mého příspěvku, takže dnes půjdeme trochu dovnitř. Procházka není nějak ucelená, fotila jsem, co mě zaujalo a co vzhledem k prostoru a světlu šlo.

Výstava Vánoční ozdoby, o které jsem včera psala, je ve velkém sále v druhém patře, který zřejmě sloužil ke společnému setkávání mnichů. Arkýř, který je původní, byl pravděpodobně vybudován jako další zdroj světla z prvního patra. 
Anebo ke sledování...  
Ne ne, dole vidíte sochu svatého Antoníčka.
Bylo tam přidáno sklo, páč návštěvníci házeli věci arkýřem dolů.

Po straně sálu jsou schody, které vedou ke zvonici. Ta už se samozřejmě z této strany nepoužívá, na půdě je kancelář a uprostřed vede provaz od zvonu a smály jsme se s průvodkyní, že kdyby byla krize, kolegyně může zvonit na zvon. Zvonice patří vlastně sousedícímu kostelu, který byl pevně spjat s kapucínským klášterem. 

V prvním patře je v malém sále výstava železnice, kterou jsem představila včera. 
Do sálu se dostanete přes prostory, kde teprve dýchá duch minulosti.
 Samé krásné klenby, které kupodivu v malém prostoru vynikají a člověk má pocit, že se každou chvíli objeví nějaký mnich. První patro je věnováno kromě malého sálu, kde se expozice a výstavy střídají, stálým expozicím.  Expozice věnované vinařství, jak jinak, jsme ve vinařském regionu, královskému městu jako takovému, různým artefaktům rychtáře, který předcházel starostovi, uložená míra loket a další. Vše se fotit nedalo, není tam moc místa a v některých koutech dost tma a já nesnáším blesk.

Od vinařství vede cesta do dlouhé úzké chodby. Zde jsou expozice věnované bohatství a historii tohoto kraje. Co mě zaujalo, je stolička mamuta. Jsou tady naleziště pozůstatků mamutů. Mamuti prý tudy táhli, tedy přes region Mělnicko, do Francie, když utíkali před velkou písečnou bouří.

Z chodby mě zaujal pohled z okna na nádvoří, kde je muzejní kavárna. 
Tam už jsem vás zavedla ve výše zmíněném příspěvku. 

A tady moje malé nahlédnutí končí. Jsme zpět ve vstupní hale muzea.

duch vánoc s prodlouženou trvanlivostí

Po bramborovém salátu, smažených rybách, kachnách se zelím a knedlíkem je čas 

na trochu duševní potravy.

Regionální muzeum Mělník umístěné do budovy bývalého kapucínského kláštera z druhé poloviny 14. století je zajímavé samo o sobě, dýchá historií a bylo by zajímavé i bez vystavených exponátů a expozic.

Duch vánoc je pro naši rodinu něco tak výjimečného, že u nás tradičně začíná v předvečer Štědrého dne a končí na Tři krále.

Betlém v největším chrámu v Mělníku jsme letos nestihli. Byl otevřen pro veřejnost pouze ve dva vánoční svátky, které u nás tradičně patří setkání s rodinou.

A protože jsme si chtěli prodloužit tu vánoční atmosféru, navštívili jsme výstavu Vánočních ozdob.

Tak pojďte s námi za duchem vánoc.

Zpočátku to vypadalo, že s focením bude problém. Za focení se platí a to jsem hned nahlásila, ale některé exponáty není možné fotit vůbec. Šli jsme na výstavu soukromě, ale viděla jsem tam celkem dost návštěvníků, tak jsem se rozhodla, že to pojmu trochu pracovně, abych měla prostor na focení. Tak jsem opět fotila pro deník, ale byla jsem svobodná, tak jsem si to víc užila. 

Doufám, že v novinách bude prostor a já splním svůj slib muzeu. 

Nejdražší exponáty zapůjčených vatových ozdob z 18. století jsem nesměla fotit ani pod záštitou novinařiny. 

Další výstava s vánoční tématikou byly práce dětí základní umělecké školy umístěné ve foyeru muzea.

A nahlédli jsme i do stálé expozice starých vláčků a železnice.

Nakonec jsem toho nafotila hodně a je mi líto některých  fotografií, do jednoho příspěvku se mi to nevejde. Zítra vás provedu některými prostorami muzea, které není moc velké a špatně se ty krásné prostory fotí. Ukážu vám taky stálou expozici. Snad se vám dnes rychlá procházka výstavami líbila.

trochu umění versus recept na paštiku

Jak jsem slíbila, představím pár dárků, které Ježíšek nadělil. Třeba jako tipy na nákupy či jen tak.

Jo a taky inovovaný recept na paštiku pro Stáňu.

Dárky už pro nás dospělé nejsou tak důležité, důležité je, že společně to rozdávání a rozbalování prožíváme a nejvíc prožíváme děti.

Celá rodina měla radost z dárku pro děti.

O Albi tužce a mluvící knize jsem už psala. Nejdřív si s ní pohrály děti. Nedostaly jen jednu mluvící knihu, ale celkem asi čtyři, a pak se střídali všichni dospělí a moc jsme se u tohoto nasmáli. Možná napíšeme Ježíškovi o Albi tužku do každé rodiny.

Další dárek, který chci přestavit, vysvětlí vlastně nadpis dnešního příspěvku.

O kabelce s designem známé výtvarnice a malířky Dušany Rapošová jsem snila už snad rok. Rozmluvila jsem si ji kvůli ceně, a protože kabelek mám dost a novou nepotřebuji. 
Jen jsem se do ní zamilovala.

Letos se mi počet mojí sbírky kabelek podstatně zúžil, některé jsem již vyřadila, ale pořád žádnou nepotřebuji.

Můj muž mě neustále testoval, co si přeji k vánocům a já jsem odpovídala, že nic nepotřebuji, že se těším na setkání se všemi blízkými.

A začátkem listopadu opět na mě jukla. Ne tedy přímo tato, ale jiná a já se nechala zase oslnit. Nakonec jsme vybírali Dušinku z několika variant společně s mužem 
a po živé debatě jsme se rozhodli pro tuto viz foto. 
Není to jen kabelka, je to výtvarné umění a to mám moc ráda.

Kabelku jsme objednali včas, docela dlouho se na ni čeká, ale já ji naživo viděla opravdu až pod stromečkem.

A od té doby se kochám a těším se, až ji vezmu ven a provětrám.

Jak jsem psala o tom těžkém dárku pro mého muže, vybírala jsem jej na webu s poetickým názvem pivní klenoty a jako poradce jsem si vybrala svého syna, které dokázal lépe vybrat než já a jako obal jsem si zvolila dřevěný krásný nosič. Pro pivaře je tady spoustu zajímavých dárků.

Já jsem tedy nestihla včas vyfotit, tak jsou na fotce i prázdné lahve.

Ovšem největší překvapení pro mého muže byl dárek od dětí - chytrý telefon do extrémních podmínek. Telefon do garáže, na stavbu apod. se spoustou vychytávek právě pro milovníka techniky a vlastníka tohoto druhu inteligence. Já si nechám svůj vintage, i když není tak starý, mám ho tři roky. Není dotykový a nevadí mi, i když možná budu poslední na této planetě, dotykový nechci.

Krásný designový mlýnek na kávu pro nás oba obdivuji velmi já. A ještě má příběh. Mami, já jsem vybíral z mnoha mlýnků a opět jsem vybral ten, který mám já :-) Do naší tajné debaty vstoupila Lolinka a hlásí, jé ten máme taky. No, vždyť to říkám - stejný mlýnek do každé rodiny.

K tomu dva velké pytle brazilské a argentinské kávy přímo z pražírny, kde si odnášíte ještě teplá čerstvě upražená zrna.

Z dalších mnoha dárků ještě zmíním společenskou hru, těším se, že si ji zahrajeme na Silvestra a koukám, že Albi bez mého přičinění se stane naší rodinnou firmou.

A nakonec přidávám svůj inovovaný recept na paštiku na přání Stáni.

Jak jsem psala, prý jsem ji dovedla k dokonalosti a můj bratr ji přirovnal k té, co měl k večeři v Paříži. No asi trochu přehání, ale vzhledem k tomu, že ji chválili všichni, je zřejmě téměř dokonalá. Je pravda, že mě taková pochvala těší, ale zároveň i děsí, páč je dost zavazující. 

Co když se mi příště už tak nepovede.

Recept:

Na vánoční paštiku jsem použila víc než půl kila drůbežích jater, vyjde to na čtyři skleničky.

Do wok pánve jsem dala zpěnit nakrájenou cibuli na oleji, po chvíli jsem přidala špek, už jsem zkoušela anglickou slaninu, ale špek je lepší, má výraznější aroma. Nechala jsem jej trochu opéct a přidala játra nakrájená na kousky. Vše jsem chvíli restovala a po té přidala tymián a pepř a nechala opékat bez přikrytí poklicí, aby se játra nedusila. Zkoušela jsem, zda jsou již hotová vevnitř a teprve po té jsem přidala sůl a zalila sklenkou kvalitního růžového vína. Už jsem dávala i bílé, ale růžové je prostě lepší. Nechala jsem odpařit alkohol a vypnula. Po vychladnutí jsem vše mixovala do hladka,

 přidala jsem máslo, jen tak od oka, nejsem schopná říct kolik a po té ještě moji specialitu :-) bílý jogurt holandského typu, kterou jsem poprvé přidala z nouze, ale nyní již je součástí receptu. Tentokrát jsem jogurtu přidala již o něco víc, aby se paštika naředila a nebyla tuhá, ale zase vše od oka. Ochutnala jsem, jogurt zjemní výraznou chuť jater a vznikne něco dobrého. 
Ve skleničkách jsem paštiku zalila přepuštěným máslem.

Většinou ji nezavařuji, páč ztrácí na chuti a stejně, když ji otevřete, stejně ji musíte sníst brzy. Mám vyzkoušeno, že otevřená vydrží v lednici a chutná skvěle pořád zhruba deset dní.

Tak snad jsem na nic nezapomněla.

vánoční střípky

Malá rychlá reportáž.

Štědrý den jsme prožili tradičně. Pouštění koled, štědrovečerní večeře ve třech s bramborovým salátem mého muže, jehož recept se již dědí po generace, smažený kapr a my dvě s mámou mého muže, nemám ráda slovo tchyně a taky nechci být tchyně, spíš kamarádka a myslím, že se mi to celkem daří, smaženého pangasia. 

Já kapra nějak nemůžu. 

Rybářské období mého muže mě trochu poznamenalo. A myslím, že i naše děti.

Úspěšný lovec nosil totiž neustále kapry a blokoval vanu a já jsem do banky, kde jsem tehdy pracovala, neustále odnášela jeho úlovky, páč doma to nechtěl už nikdo jíst. 

Ráno jsem se postavila s igelitkou do haly před otevřením banky a volala: 

kdo z vás ještě neměl kapra?!

Takže asi tak. 

Na štědrovečerním stole bylo připraveno dle naší rodinné tradice exotické ovoce. Už to teda není nic vzácného jako v době dětství našich dětí, kdy jsme se všichni těšili, co ochutnáme a na lísteček jsme si museli psát exotické názvy. 

Urputně tradici dodržujeme, ale letošní kaki je na stole ještě dnes.

Po večeři jsme si nalili šampaňské a po losování lodiček, každý si se zavřenýma očima vybere tu svou, jsme je pouštěli stejně jako každý rok. Máma vybrala i pro Justýnu. Justýna má svoji lodičku každý rok. Nacpaní všichni v koupelně jsme celkem dlouho pozorovali, jak a kam lodičky plují. Nejsem sice pověrčivá, ale přesto zbaběle každý rok odcházím, jakmile uvidím, že začíná některá svíčka skomírat a je jedno, čí je.

Po té přichází ona slavnostní chvíle předávání dárečků. Mám je všechny nahoře v patře a vím, že jeden dárek je pekelně těžký, tak se jej bojím snést a samozřejmě nechci, aby jej muž nesl, páč je to dárek pro něj. Vůbec nevím, jak jsem to do patra vynesla. Přemýšlím rychle, jak to provést, aby máma moc dlouho nečekala na překvapení zavřená ve svém pokoji. Vymyslím si, že mám dárků hodně, naskládám je do kufru a poprosím mého muže. Je to pekelně těžké a můj muž dí, ty jsi koupila cihly, abych konečně udělal renovaci sprchy v koupelně nahoře. 
Ne ne, je tam ytong.
Tak nadělím dárky pod stromeček a i všichni ostatní. Za zvuku koled zvoním tradičně na zvoneček.

Máma si rozbalí dárky, ale košík s dobrotami odmítá rozbalit. Je to prý tak krásné, že si to chce ještě užít doma, kam ji dnes po obědě poveze náš syn, který s námi ještě tráví dnešní vánoční den.. Musím jí tedy vyprávět, co tam vše má. Mimo utopenců, paštiky, naložených žampionů atd. ještě krásný diář s plameňáky a krém na ruce. 
Diář jsem chtěla původně i pro sebe, tak moc se mi líbil, ale můj muž mi to rozmluvil. Podívej se, kdy máš poslední zápis v letošním diáři. Používám totiž elektronický diář v počítači, na který jsem zvyklá desítky let. Jdu se tedy podívat a musím mu dát za pravdu. Poslední nějaký kloudný zápis je z března. No, dobře já diář nepotřebuji.
Večer si povídáme a popíjíme šampaňské a víno.
Ráno na Boží hod dávám do trouby péct dvě kachny, peču je několik hodin pomalu. Připravuji čerstvé zelí, máme ho raději, i když je s tím víc práce, a špenát a houskové a bramborové knedlíky. No to ostatní ne hned ráno samozřejmě.
Jdu připravovat dárky pod stromeček a samozřejmě při foceni mi všude překáží Justýna.

Postupně začínají přijíždět všechny naše děti s partnery a rodinou a potají přidávají dárky pod stromeček. Obývák se zamyká, abychom zachovali kouzlo vánoc, než přijedou nejmenší.
Při příjezdu Lolinka hlásí: babi, já jsem bublinkala. Je celá bledá, chudinka, páč ráno blinkala.
Ale hned další otázka: babi, můžeme s Alánkem do obýváku?
Lolinko, ještě ne. Já čekám na Ježíška, jestli přinese pro vás nějaké dárky. Včera vám tam žádné nenechal. Musíme počkat, až uslyšíme zvoneček.
Přijíždí poslední skvadra, je nás deset. Nejsme všichni, páč Ježíšek k nám chodí na etapy a přijde ještě na Tři krále.
A toto bylo moje poslední vánoční focení. Vládu nad dokumentací naší rodinné sešlosti vzala dcera fotografka a Lolinka, které Ježíšek splnil její přání a nadělil jí celkem kvalitní foťák a ona fotí.
Já už jsem fotit nestíhala. Ještě možná představím někdy příště pár dárků jako tipy na nákupy, ale tímto uzavírám letošní vánoce.
Užijte si dnešní vánoční den. 
Já jsem se letos o adventu nestihla setkat se všemi, se kterými bych ráda, ale spoustu příjemných setkání si s sebou nesu do dalšího roku.
No koukám, že jsem se rozepsala a moje sváteční reportáž není ani rychlá a ani malá, jak jsem slíbila.

předvánoční střípky

Malé velké nahlédnutí do příprav a prožití svátků.

Sobota byla celkem nabitá, jen maličko perná. 
Vím, že tento příspěvek tady měl být nejpozději včera, ale nemohla jsem, páč bych prozradila dárky od Ježíška.

Někdo se mě na blogu ptal, co bude v těch košících, co jsem před časem nakoupila, pod stromečkem za dárky.

Vše už jsem měla připraveno. Malinkaté utopence, naložené žampiony, pečený čaj a džem, jediné, co jsem si nechala na poslední chvíli, byla paštika, aby byla co nejčerstvější a další malé drobnosti jako vánoční pěna do koupele, krém na ruce a potom pro každého malinkatý osobní dáreček - vše se kupodivu do košíku vešlo. Naše děti si koupí sami, co chtějí, takže jsem tomu věnovala letos svoji invenci a vlastně i můj muž, páč sháněl krásné sklenice.

Dopoledne hledám v lednici špek, bez toho paštika nejde. Můj muž tvrdí, že rozhodně jej koupil. Nevěří mi a jde hledat sám. V lednici, v mrazáku, v autě. Paštiku jsem už prý dovedla k dokonalosti, můj bratr ji označil za rovnu té, co jedl v Paříži, takže špek fakt být musí.

Takže odkládám paštiku na později a jdu zdobit stromek. V tomto nedodržím tradici, večer už budu moc unavená. U zdobení mi asistuje Justýna, jak jinak, a vleze si do krabice od ozdob. Snad aby se stala největší vánoční ozdobou.

Letos máme nejmenší stromeček v naší rodinné historii a po letech krásný smrček. 
Ale kdo by proboha lez´ na nějaký dvoumetrový...
Noví andílci, zelené a bílé ozdoby, to už mám promyšleno dávno.
Můj muž přiváží špek a odjíždí do Prahy pro svoji mámu, která s námi bude trávit Štědrý den a vlastně celé vánoční svátky. Jdu rychle na tu paštiku, páč to bude překvapení i pro ni, tak abych to stihla.
Předtím ještě vytvořím přání, které chci odpoledne odeslat přátelům a známým a dát pro přátele na facebook. Až po rozeslání zjistím, že se to vlastně rýmuje. Nebyl to úmysl.

Dokončím paštiku, nalepím štítky na sklenice a jdu balit. Rozložím se v ložnici pro hosty a začínám. Jsem sotva v třetině a kolem třetí přijíždí kamarádka Bára s manželem pro tu skříň, kterou si už vystěhovala z domu na zahradu. Měli přijet už po obědě, a když píšu v půl druhé, kdy přijedou, odpověď zní, říkala jsem, že po obědě. 
No, všichni už jsou dávno po obědě!!!
Do toho přijíždí můj muž, panebože nemám nahoře zabalené dárky. Rychle hlásím, nechoď nahoru.
Skříň se odnáší a já říkám, kde máte vozejk? Včera se to údajně do auta nevešlo a dnes jo? 
Je to celkem komická situace, my se s Bárou smějeme a její muž nadává, co jsme si to my dvě zase vymyslely. Ptá se mého muže, chceš ji ještě anebo je můžu zabít obě?
Ještě ne, nemá zabalené dárky :-) Ok, přijedu 25tého.
Musím přiznat, že oba s mým mužem nemáme balení dárků rádi, líbí se mi tedy potom výsledek, když se povede, ale stejně to nemiluju.
No nic, skříň odjela a já jdu pokračovat v balení a můj muž dle tradice dokončuje svůj bramborový salát.

Bára mě překvapila, páč mi přivezla betlémské světlo, chci si ho přendat do naší lucerničky, ne jen ho nech v té trochu upatlané, nestihla jsem ji umejt. Hlavně ho musíš udržet do Štědrého dne. 
Ne, to nemohu slíbit. Vzpomenu si, jak na vánoce před hodně lety vyhořel dům známému hereckému páru, který bydlel v naší blízkosti, právě od svíčky.
Nevím, jestli mám přiznat, že to nafocené světlo už bohužel není původní betlémské. V tom chaosu a stěhování jej postavím na kraj linky a můj muž jej večer zvrhne, rozlitý vosk po celé lince a světlo nikde.
Škoda, měli jsme jej poprvé.

Večer odpadám únavou ze všech těch zážitků, chaosu a dojmů.
Na Štědrý den ráno telefon a Lolinka hlásí: ahoj babičko, my už máme stromeček. Taky už máte stromeček? Ano, už nám jej Ježíšek přinesl. Alánek se přidává a volá do telefonu ahoj, tlom (rozuměj strom) a ukazuje ke stromečku, což já nevidím.
Když pak hovořím chvíli s dcerou, musím se smát. Lolinko, ne večeři ještě opravdu připravovat nebudeme.
Připomene mi, že musím vyndat kachny na zítra, až všichni přijedou a začít vařit polívku, kterou dělám několik hodin.
Tradičně na Štědrý den nevaříme, sice nedržíme půst, ale jíme, co dům dá, aby večeře byla opravdu slavnostní.
Dcera se mě ptá, mami, nechcete přivést salát? Mám ho hodně. 
Proboha ne, my ho máme taky moc. Salát moc nejde udělat v malém množství. 
Mami, ale jde, někdo to umí, ale táta nás to naučil takhle. 
No zapomíná, že když byly všechny tři děti doma, zadělával se salát v rokli, ale na Silvestra se dělal nový, páč se samozřejmě snědl.
A jak to bylo dál, o tom příště.
Končím svým obvyklým - a tak si tady žijem a nuda u nás nebývá.

P.S. A ráno jsem si všimla, že mi rozkvetla barborka, přestože jsem měla letos zpoždění tři dny. Barborku mi připomněl můj muž. Ale stihla to, holka.