ještě se vracím k tématu...

foto Kolektiv Nesladim

Vlastně toto je možná jen pro mě, prostě si to sem odkládám. Tady na blogu mám šanci to znovu najít. Na facebooku je to složitější. Vzhledem k současné situaci, kterou jsem popsala i na blogu tady, se bojím kvůli nesmyslným výtkám facebooku věci správně pojmenovat. A pozor, je to velmi silné téma.

O projektu naší Lindy jsem tady psala už několikrát, naposledy v příspěvku další tabu..., ale ve čtvrtek byla vlastně premiéra tohoto projektu, tak si sem dovolím odložit článek s názvem Zabít se může i zdravý člověk. Projekt ukazuje, co se děje s lidmi před sebevraždou, který vyšel na Aktuálně.cz. 

Kdo máte chuť si to přečíst, najdete tam informace o projektu od naší Lindy, režisérky projektu. Možná už někdo z vás četl na facebooku, kde jsem sdílela. 

Jo a čtvrtek byl celý vyprodaný, takže je o projekt zájem a dostává tedy smysl a to byl cíl. 

V článku najdete i zajímavé video. A ještě na závěr přidávám text z audio procházek podle skutečných příběhů, jak většinou lidé reagují ať už hlavní aktéři nebo pozůstalí... 

O projektu byla i malá zmínka v České televizi. Kdo máte chuť, podívejte se na odkaz, je nastaven přímo na dané téma.

Mějte pěkný den.

P.S. Dnes je tady dost odkazů, které jsem si na blog odložila, protože už bych je nenašla.

Citace z článku:  

"Život si může vzít i člověk, který byl celý život v uvozovkách zdravý. Mohou se mu stát situace, které jsou v tu chvíli neúnosné, jedinec nevidí cestu ven a v poměrně krátkém čase se pokusí o sebevraždu," vysvětluje autorka. Na druhou stranu ani závažné duševní onemocnění nemusí automaticky znamenat, že má člověk sebevražedné sklony.

Projekt se objeví i v regionech.

Dušková doufá, že svým projektem přispěje k prevenci sebevražd tím, že podpoří společenskou debatu. "Pokud si o tom každý divák promluví s jedním nebo se dvěma lidmi, tak to bude skvělé," myslí si. Zmiňuje, že ji během tvorby obohatili i sami respondenti. "Říkali, co by jim tehdy pomohlo a nepomohlo. Například že by jim prospělo, kdyby věděli, že tyto pocity může mít kdokoliv nebo že je jejich problém dostatečně velký na to, aby šli za psychologem," popisuje.

Malé nahlédnutí do audio procházek:

„Jo tak vešku, jo. To si něco vymejšlíš. To není doopravdy. To není žádná depka. To je deBka. Debilní nálada. Žádná deprese. Moc přemejšlíš. Žádná veška. Bzučí ti v hlavě čmelák. Radši se napij. Ať ho utopíš. Máš přece ještě kamarády. Přece… když člověku něco je, nemusí rovnou k psychiatrovi. Jéžiš. Radši se ještě napij. Kdo o tom mluví, nikdy to neudělá. Tak se z toho vykecej. No povídej, co tě trápí. Poslouchám. Uši mám našponovaný. Hele, od toho tady jsme. .... Hele. To stačí. Jako… postěžovat si je jedna věc. Ale nemusíš kazit náladu. Tak, my jsme si tě poslechli. Chápeme, že to je na hovno. Ale víc se s tím dělat nedá. Každej máme nějaký hyeny. Nějaký sračky vražený do podrážky.“

„Je to přece příjemný, když se někdo zeptá, co si přejete. Mně se na to dlouho nikdo nezeptal. Jakoby se lidi tý otázky báli. Nebo toho, co by se mohli dozvědět. Spíš asi toho. Já si přeju... tady s váma chvíli sedět. Mezi lidma, co neuhejbaj pohledem. U nás v baráku se zavřou všechny dveře, jen co otevřu ty svoje. Zavíraj se od tý doby co jsem pověsila to parte. Já vím. To se neposlouchá lehce. Ale je třeba o tom mluvit. Jenomže oni prostě jen zavřou dveře a i za nima raději šeptaj. Jak se mám, na to se mě už dlouho nikdo nezeptal.“

„Ráno, když jsem vstala a měli jsme jet na výlet, tak jsem slyšela v rádiu, že našli někoho utopenýho, ženu drobné postavy… A mně skočilo na mysl: ‚doufám, že to nebyla moje máma‘… Ale úplně jsem to jako zapudila, řekla jsem si: ‚to je nesmysl‘. Tak jsme jeli do těch skal... to je neuvěřitelný, jak můžete potlačit ve vteřině myšlenku, ale vim, že tam byla, protože jsem to slyšela v tom rádiu, to si pamatuju… A pak jsme po tom vejletě šli někam nakoupit... a najednou mi volá známá mojí mámy. Že k ní přišla domů a že má odemčený dveře a přitom ona nikde… a že se o ní bojí.“

„Cesta na krizák a pak zase zpátky. Vystoupíš na tý zastávce. Ale z tý zastávky se nepohneš. Necháváš si ujet jeden autobus za druhym. Občas se podíváš na jízdní řád - aby si kolemjdoucí mysleli, že tu čekáš na autobus. Ale ty čekáš na ně. Na ty co jdou kolem. Co směřujou ke stejnýmu cíli. Pozoruješ je. Rytmus jejich chůze. A hlavně směr. Porovnáváš se s nima. S těma co jdou tim směrem. Ty ses vlastně přišel jenom podívat. Podívat se, jestli jsou na tom hůř než ty.“