středa 31. července 2019

pomíjivá krása okamžiku





To jsou bubliny. Se včerejší bublinovou show to bylo obráceně. 
Nejdříve jsme si ji s mužem vybrali osobně pro svoje potěšení, a pak teprve jsem se ptala v redakci, zda ji mám pojmout i pracovně, zda bude v novinách prostor, páč v plánu jsem to neměla.
Nebyla to ledajaká show, ale přímo představení mima a bublinkáře, který je považován za jednoho z nejlepších, ale to si přečtete v článku, který sem opět zkopíruju.
Něco málo osobního o akci ale dnes napíšu. 
Něco, co do novin nemůžu, i když bych hodně chtěla.
Mistrovo představení trvalo dvacet minut, a pak pro děti následoval workshop s bublinami a všichni na to byli upozorněni předem. 
Organizace se ale vymkla a rodiče svoje děti vůbec neřešili. 
Děti běhaly do prostoru, kde být neměly a ničily sotva začínající dílo a praskaly bubliny. 
Byli několikrát všichni upozorněni, tedy děti i rodiče, že děti tam nesmějí, že ničí umění. 
Ale pokud jim to neřeknou rodiče, je to k ničemu. 
Hrozně nás to rozčilovalo oba s mým mužem a jeden pán to nevydržel duševně a začal řvát na rodiče, ať si ty děti hlídají. 
Mně se chtělo řvát teda taky! 
Považovala jsem to za velkou neúctu k umělci, protože jeho představení bezesporu uměním je. 
Bylo mi mima líto, bylo vidět, jak ho to štve, ale byl to tak skromný a milý člověk a navíc vypadal jak z pohádky, takže žádnou autoritu u dětí neměl. 
Že byl milý a skromný vím, protože jsem s ním mluvila. 
Byl to první člověk, kterého vůbec nezajímalo, kde že článek vyjde a odpovídal mi s milým úsměvem.
Fotek jsem nafotila hodně moc, ale na blog jsem musela vybírat.
Jen ještě poznámka pod čarou. 
Našim čtyřem vnoučatům by stačilo říct pouze jednou, že za čáru se nesmí. 
Je to věc výchovy.






Bubliny jsou uměním a krásou okamžiku
Marta Dušková

Sady u Masarykova kulturního domu v Mělníku se v úterý zaplnily nejen desítkami návštěvníků, ale i krásnými bublinami. Velká unikátní show Václava Strassera byla k vidění v odpoledních hodinách a patřila do programu Mělnického kulturního léta.
Bublinový mág během svého unikátního vystoupení s názvem Duhové bubliny předvedl, co vše je možné s bublinami podniknout. Diváci mohli obdivovat křehký svět bublin ve všech možných barvách, v nejrůznějších velikostech, obměnách a tvarech. V parku létaly bubliny kouřové, obří, duhové a součástí bublinové show byl i workshop pro děti.
Václav Strasser je profesionální mim a bublinkář, autor několika celovečerních představení a filmových scénářů beze slov. Se svým krásným pomíjivým uměním sklízí úspěchy i v zahraničí. Po využití Duhových bublin v některých hrách začalo představení žít svým vlastním životem a hraje se stále ve všech státech Evropy. Bubliny byly využity mimo jiné i ve známém filmu z roku 2005 Příběhy obyčejného šílenství. Václav Strasser prezentoval Českou republiku na festivalech celé Evropy.
Na otázku, kdy se setkal poprvé profesionálně s bublinami, Václav Strasser odpovídá: „Téměř 42 let hraji pantomimu a po 10 letech jsem poprvé použil bubliny ve svém představení. Zjistil jsem, že je v tom velký potenciál, baví to děti i dospělé. Takže jsem vystupoval pět let v nočním klubu Alhambra každý den a měl jsem tam osmiminutový výstup s bublinami a postupně se mi to rozrostlo na celé divadelní představení“. Na bubliny si mim vyrábí svoje vlastní směsi, v úterý měl připraveny čtyři a jak sám říká, vaří si je sám.









úterý 30. července 2019

masová směs s lilkem a bramboráky s cuketou


Dnes odpočinkový příspěvek, který mám v konceptech už snad měsíc. 
Konečně na něj přišla řada.
Tak za tohle jídlo jsem si od mého muže vysloužila třikrát superlativ vynikající. 
Je to jako zlatá vařečka od Martiny z Českého ráje. 
Většinou říká: dobré, výborné, ale nevím, jestli jsem někdy slyšela vynikající.
No myslím, že tohle jídlo je fakt luxusní.
Musela jsem si to hned poznamenat, abych nezapomněla, co jsem tam dala. 
Tentokrát jsem nehledala inspiraci na netu, ale jen v lednici a sobě.
Na wok pánev na rozpálený olej jsem dala vepřové maso nakrájené na kousky, prudce opekla, osolila, opepřila, přidala balzamikový ocet a trochu cukru pro výraznější chuť a dusila. 
Až bylo maso měkké, přidala jsem na kostky nakrájený celý lilek a znovu dusila do měkka. 
Na závěr jsem přidala lisovaný česnek a čerstvou nasekanou bazalku ze zahrady a té celkem dost, krátce jsem ještě prohřála a vypnula.
Jako příloha byly bramboráky - půl brambor, půl cukety, jinak klasika. 
Dostala jsem cukety a můj muž měla na tyhle bramboráky chuť. 
Hůř se tedy opékají, občas se trhají, ale jsou moc dobré.
Pokud vyzkoušíte, doufám, že bude chutnat jako nám doma. 
Teda prý, už si přesně chuť nevybavím po tom měsíci, tak věřím tomu, co jsem napsala.

pondělí 29. července 2019

ježíš, já to mám stejně!!!


Nejdřív mě to pobavilo. Považovala jsem to za dobrý vtip. 
Rozesmálo mě to pořádně až k slzám teprve ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že to mám naprosto stejně. A určitě to tak mám minimálně od těch třiceti a každým rokem mi takhle skutečnost přináší větší a větší radost😂


Miluju, když můžu vyhodit starou houbičku a vybrat novou a pokud je na výběr barva, ještě si vybírám barvu a fakt mi to přináší potěšení jako spoustě jiných žen, které tohle na facebooku komentovaly.
Já vůbec miluju, když můžu vyměnit nějakou věc běžné spotřeby za novou. Ráda vyhazuju prázdné obaly od šamponů, kondicionérů, tělových mlék, vlastně se těším, když je na dně, že už to brzy vyměním a dám nové.
No tohle je určitě úchylka, ale myslím, že v tom nejsem sama. 
Na druhou stranu bez psaného citátu bych si ji možná neuvědomila.
Při téhle příležitosti jsem si vzpomněla, co jsem slyšela před lety v rádiu. Dodnes si to pamatuju, protože jsem se tomu tenkrát hodně nařehtala a takový magor tedy zas nejsem.
Byl to nějaký ranní pořad, který jsem slyšela v autě. Nějaká anketa, kde kladli otázku něco v tom duchu, co vás nejvíc rozčílí nebo tak.
Jedna paní se svěřovala, co jí provedl manžel. Uklízel, a protože nesnášel kopu načatých šamponů, kondicionéru a sprcháčů, rozhodl se udělat pořádek a překvapit svoji ženu. 
Slil tedy všechny šampony bez ohledu na druh do jedné lahve, a podobně postupoval i s ostatní koupelnovou kosmetikou. A když už byl v tom, rozhodl se, že uklidí podobně čistící prostředky. 
Divím se, že něco z těch směsí nebouchlo. 
Fakt mě to tenkrát pobavilo, vlastně nás oba i s mým mužem. 
Zpříjemnilo nám to cestu do práce.
A pokud chcete znát moje další úchylky a nejen moje, podívejte se na můj příspěvek, který mě fakt bavil a taky mě bavily komentáře, které pod článkem vznikly. Nejhorší je, když člověk ví, že dělá naprosté kraviny a snaží se to nutkání v sobě potlačit a změnit se. A pak ta očistná úleva, když to zkrátka přijmete, protože jste to vy i s těmi divnými úchylkami.
Tak já se jdu podívat, jestli houbička nepotřebuje náhodou vyměnit...
A z tohohle vtipného serveru přidávám ještě dva citáty pro zasmání.
Dnes je to jen takové plkání o ničem, tak se to ještě umocní.


neděle 28. července 2019

střípky z festivalu



Ty burgery na fotkách jsou sice atrapy, ale ve skutečnosti vypadají úplně stejně. Zeleně.
A prý na to používají chlorofyl, který je zároveň brán jako doplněk stravy. 
Samozřejmě je to hlavně zelené barvivo v rostlinách.
Včera jsem se to dozvěděla na Mezinárodním festivalu jídla a vína. 
Přiznávám, že tuhle akci jsem si vybrala jako pracovní, osobně se mi na ni vůbec nechtělo. 
A měla jsem pravdu, už se znám. Jídlo mám sice hodně ráda, není to pro mě jen nutnost, ale hlavně radost, ale tento festival jsem si fakt neužila. 
Jednak jsem se soustřeďovala na focení a druhak to mám tak, že když vidím moc jídla pohromadě, nemám na něj vůbec chuť. Když jsem se vracela z pracovních večírků či večerů, vždy jsem letěla hladová k lednici. 
Můj muž se zpočátku ptal: tam nebyl raut? Ale byl a velký.
Na festivalu mě bavily pouze krásné pomalované Food truckery, kterých bylo náměstí plné. 
Tak si opět ulehčuji práci a kopíruji článek, který jsem už včera odeslala. 
Když jsem práci skončila a čekala jsem na taxikáře, který šel v mezičase nakoupit, taky jej festival vůbec nelákal, dostala jsem docela chuť na něco malého. 
Kdo mě znáte, víte, co se mi opět stalo. Účty u nás řídím já a hotové peníze jsou v kompetenci mého muže. Ne, že by to byl nějaký rozdíl. Hotové peníze máme prostě málokdy. Otevřu tedy peněženku, i když vím, že mě tam asi žádné překvapení nečeká. Můj muž mi tentokrát zapomněl dát kapesné, takže v peněžence objevím celých sedm korun a platební karta je mi tady na prd.
Ale vlastně i při prohlížení fotek nemám vůbec na nic chuť.

P.S. Po delší době připomínám pro ty, kdo zapomněli a chtějí se přidat k výzvě hodiny, vše potřebné najdete tady. Prvním čtyřem z vás děkuji, že jste výzvu přijali. Odkazy zveřejním, až toho bude víc, sbírám vás jako perličky😀








Sobotní festival jídla a vína provoněl celé náměstí
Marta Dušková

Náměstí Míru v Mělníku se zaplnilo v sobotu od desíti hodin desítkami návštěvníků. Parná sobota patřila Mezinárodnímu festivalu jídla a vína, který byl další zajímavou akcí v rámci projektu Mělnické kulturní léto, který každoročně pořádá a nabízí Mělnické kulturní centrum.
K vidění byl velký výběr Food Truckerů, což jsou velká auta plná dobrot a návštěvníky potěšil výběr skvělých vín, pivo z Počernického pivovaru, Litoměřické Labutě či z Lobče. Festival oživila kuchařská show.
Na své si přišly i nejmladší návštěvníci. Na děti kromě nejrůznějších dobrot čekal i oblíbený historický kolotoč.
Festival zaměřený na gastronomii nabízel nejrůznější delikatesy, ať slané či sladké. Návštěvníci ochutnávali belgické hranolky, francouzské makronky, originální pizzu v kornoutu, s láskou pražené oříšky a další dobroty. Vína byla nejen z regionu Mělnicko, ale i z jižní Moravy či Rumunska. Gurmáni si určitě přišli na své.
K festivalům neodmyslitelně patří i živá hudba, a i tento festival nabídl až do pozdních večerních hodin zajímavá hudební vystoupení. V 16 hodin zahájila hudební produkci kapela Rozšláplý kecky z Řepína. Další kapelou, která přijela z Prahy, jsou Tři lůzři, hudební formace Ferit ze Severních Čech. Špičková rockově založená kapela zahrála ve svém dvouhodinovém programu převzaté rockové písně.
Celý festival se nesl v duchu Food Truckerů, které jsou pojízdnými restauracemi, bistry, kavárnami i vinárnami. Přinášejí nové možnosti stravování na ulici a oživují město.








sobota 27. července 2019

poslední pozdrav aneb jak se stříhá morče


Poslední pozdrav od holek už nejde za oceán, protože celá posádka cestovatelů už včera dorazila do Prahy. Holkám zítra končí víc než třítýdenní prázdniny u babičky a dědy a končí každodenní pastva na zahradě.. 
Bude se nám stýskat. Holky už si zvykly a při přenášení z domu na zahradu se už k nám tulí a domů většinou ani nechtějí. 
Spásají trávu jak malé sekačky, je to sranda je pozorovat. 
Musíme přenášet jejich ohrádku vždy o kus dál, protože to pod sebou spasou. 
Je to pro ně zajímavější, než když jim dáváme natrhanou pampelišku. 
Mně se bude stýskat nejvíc po tom malém roztomilém hrošíkovi Lily. 
Je příjemné držet v náručí to holé tělíčko, ze kterého odstraňuji bílé chlupy od chlupaté Popelky. Tento týden se nejen tulila k mé hrudi, ale i mě celou olízala a i ruku, kterou jsem ji držela. Považovala jsem to za velkou přízeň.
Chlupatá Popelka byla už dost zarostlá, nebylo vidět oči a byla celá urousaná. 
Tento týden, když ji můj muž přenášel do domu a já odnášela před ním Lily a Rybičku, divím se, kde je tak dlouho. 
Já jsem se rozhodl, že ji ostříhám, ať se jí uleví. 
Vidím, jak sedí venku na židli a Popelka na něm. Vykulím oči, že to zvíře tejrá, ale Popelka leží na zádech na břiše mého muže a spokojeně se drží. 
Už jí to asi taky vadilo.
Druhý den, když se holky opět venku pasou, můj muž říká: vidíš ty velké zuby?
Vykulím oči a dívám se na tu pasoucí se roztomilost a děsím se proměny v šelmy.
Ježíš, jaké zuby?! Nic nevidím. 
Mají vůbec morčata zuby? Nikdy jsem je neviděla.
No, já myslím, ty zuby po ostříhání. Na Popelčině hřbetu, vysvětluje můj muž.
Aha, to jsem si teda oddechla.
To za chvíli doroste a zase nebudeš vědět, kde je zadek a kde předek..
Tak holky, ahoj za rok v našem animal hotelu.
Tělocvičnu plnou sena budeme ovšem likvidovat několik dní. Ale stálo to za to.
Bude mi chybět vaše hvízdání každé ráno.






pátek 26. července 2019

jepičí život 6

Tenhle projekt jsem si vymyslela někdy v roce 2016 a příspěvky se tady objevují nepravidelně vždy po nějakém čase. Dnes už píšu šestý díl. Vím, že někteří z vás mají projekt rádi. Pro ty, kdo se přidali později, tak jen vysvětlení, o co jde.
Někdy se pod příspěvky objevují komentáře, které jsou malým příběhem a mně bylo líto, že mají jepičí život. Zaskví se jednou pod příspěvkem a už nespatří světlo světa. V tomto projektu je vytáhnu na světlo boží ještě aspoň jednou. Odráží, co jsme si v té době mysleli, co jsme zrovna prožívali. Svoje odpovědi sem dávám jen málokdy, je to o vás. Tak pojďme na to. V pětce jsem skončila únorem 2018, tak pokračuju dál. Dnes jsem se dostala jen do května 2018, rok od roku přibývá zajímavých komentářů a mění se jejich délka, tak aby to nebylo moc dlouhé.
Moc mě bavilo probírat se vašimi komentáři, tak snad to bude bavit i vás. 
P.S. poznámka pod čarou - komentující beallara je v současnosti Blondýnka.

jako bubliny
Přála bych mu ať kavárna hostí samé příjemné lidi. A ty články, bulvár zásadně nekupuji (odmítám je podporovat) :o)). V těch redakcích nesedí novináři, ale tvořiči bublin, ty se k nim skvěle Marti hodí. A já nesnáším když někdo lže a vymýšlí si. Schválně jsem si rozklikla ten tvůj odkaz a vůbec mne styl psaní nepřekvapil... Ať se tou nepřejícností třeba ZALKNOU :o).
A tobě přeji krásný den.
Ála
Díky moc, určitě se tam zajdu podívat.A že se "sypou prachy" z kavárny, může napsat jen naprostý neználek úplně všeho, případně člověk duchem slabší, odchovaný Balšínkovskými publicistickými kreacemi.
Tenhle přístup k senzačním zprávám o hvězdičkách zvaných celebrity sdílím a stoprocentně souhlasím, že je třeba se tomu vyhýbat - život jde úplně jinudy.
Máš pravdu, Iwko??? Nepodepsala ses, ale nějak mám pocit, že jsi to možná ty :-)
To, co jsou schopni napsat a vymyslet někteří rádobynovináři, je hnus. Ale bohužel, dokud lidi budou tyhle plátky kupovat, psát to budou dál. A je děsné, jaké deníky jsou u nás v republice nejčtenější...
Pepovi přeji, ať se kavárně daří a brzo má kupu věrných hostů. A tobě, Marti, krásný den!! Petra
Marti, děkuji za pravdivý "bulvár"! Tebe si přečtu ráda, bulvár nečtu. Kavárna vypadá velmi elegantně, není to v Pasáži Lucerna? Panu Melenovi a všem, kteří se o něco snaží, moc přeji, ať se daří!
Moc zdravím, Helena
Marti, někteří novináři než něco napíší, by si měli zkusit třeba tu svoji kavárnu otevřít. To by asi nechápali, co je k tomu všemu potřeba a co to stojí peněz a času. A teprve pak ať píšou a soudí. No, vytáčí mne to, ještě, že bulvár nečtu.
Přeji krásné dny. D.
Podnikat, udržet se a nezbláznit se, skutečně není co závidět, mám provozovnu 26let, tudíž vím skutečně o čem hovořím. Navíc u nás v Čechách se úspěch nenosí, jsme závistivci, ale nikdo nevidí, co všechno do toho musíš nasypat, aby to fungovalo!
Výborně, každému podnikateli upřímně držím palce. Tak ať se daří!!! Bulvár je kapitola sama o sobě. Bohužel moc ubližují a je mi líto hlavně dětí těch známých osobností. Máme také zkušenost, máme v rodině hráče NHL, v Blesku vyšel rozhovor s jeho bráchou, který byl tou dobou v zahraničí. Také nás to tenkrát dost pobavilo. Váš blog mám moc ráda a přeji hlavně hodně zdraví. Zdraví AlenaP.
Marti, tvoj dnešný príspevok čítam s úsmevom na perách ... a súhlasím s ním na 100% ... Pripomenula si mi naše deti ... Syna sme dali do svojej izbičky keď mal dva roky a narodila sa nám dcéra. Išiel tam s ním aj manžel, aby sa mohol vyspať ... to vieš ... novorodenec ... :) Neskôr, keď sa situácia s nočným plačom skončila, ostal synko sám, ale kedykoľvek mohol prísť. Ani to veľmi nevyužíval. On bol od útleho detstva samostatný ... dcéra ale pravý opak. Išla spať k nemu ako trojročná, ona k nám chodila pravidelne ... :)) A nedeľnú rannú rozprávku sme počúvali všetci svorne v našich posteliach ešte aj po ich puberte ... Marti ... prajem krásny deň pod rozkvitnutou čerešňou ... L.
Martinko, také nesnáším to v dnešní době neustálé určování co je správné, každou chvilku je to něco jiného a názory se stejně tříští. Ať si každý vše ve svém životě určuje sám. Naše děti vždy po narození měli svou postýlku u nás v ložnici a kolem dvou let dostaly svou vlastní v dětském pokoji. A vždy mohly přijít během noci či nad ránem. Moc toho nevyužívaly, byly hodně samostatné a kluci prostě spali jako buci až do rána :o)). Jen v obdobích nemocí byla mamka dobrá :o). Náš první vnuk však vždy ráno (když jsme hlídali, měl svou postel v naší ložnici) po probuzení popadl plyšáka a cupital za mnou pod peřinu a já si to tulení vždy moc užívala. Dnes je mu deset, spí v mé pracovně a libuje si, že má klid od své malé ségry :o)).
Hezký den.
Ála
Souhlasím s Álou, za pár let zase bude správné něco jiného. Když jsme měli staršího syna, tak jsme bydleli u mých rodičů. Syn měl postýlku vedle gauče na kterém jsme s mužem spali. Pak jsme dostali jednopokojový byt a narodil se nám druhý syn. Spali jsme čtyři v jednom pokoji. Zase jsem měla postýlku s mladším synem vedle sebe a starší spal v rozkládacím křesle. Po přestěhování do dvoupokojáku měli kluci svůj pokoj, ale kdykoli mohli za námi přijít.
Dnes, když hlídáme vnoučka, tak s ním spím v pokoji. A taky jsem moc ráda, že si ráno ke mně šupne pod peřinu. Užívám si to.
Hezký den. Růža
Nám chodí do postele jen jedna cácorka. Ta náměsíčná. Někdy sama odejde, jindy se přešoupnu já, abych se nepřeležela. Sebík chodí večer před usnutím, ale sám se přesune na svý a spát se mnou nechce ☺. Muž se ráno budí pokaždé s jinou 😉
Jarka
Marti, já zas před časem četla článek, ze kterého by slabší povaha nabyla dojem, že je totálně krkavčí matka, když s ní téměř roční dítě nejen nespalo v posteli, ale ani v ložnici. Náš mladej spal dost tvrdě a moc se kolem roku už v noci nebudil, ale byl strašlivý okopávač, takže kdo s ním byl v posteli, tak se fakt nevyspal. Takže byl (bez problémů) přesunut do vlastního pokoje (kam se těšil na velkou postel). Výjimkou samozřejmě byly nemoce, kdy k němu bylo třeba vstávat (to si s ním jeden z nás prohodil postel) a výjimečně zlé sny (ale na ty mladej netrpěl). A víkendová ranní lenošení tedy taky...
Takže se podepisuji pod to, že by si to každý měl nastavit podle sebe a svého potomstva...
Zdá se, že odborníci jsou odborníci, nikoli matky. Terezku jsem kojila do dvou let, Adama do tří. Ale i kdyby jen do roka, neumím si představit běhat do pokojíčku... Když se noc "povedla", měla jsem toho dost i tak.
Marti, napsala si to moc hezky, musím jen souhlasit.
Měj hezký den, Helena
Tohle rozhodnutí je děsivé. Snad ti, kteří tak rozhodli, budou dobře spát. Na jejich místě bych nespala. Vzít někomu právo na život? A co bude dál? Další rozhodnutí při vážné nemoci? Vždyť rakovina je smrtelná a přesto se z ní někteří lidé uzdravují. Naprosto s tebou souhlasim. Veliké a nekončící bolesti. Budiž. Ale takhle?? Ach jo :(
Také nechápu, že rozhodoval někdo o takto důležité záležitosti za rodiče. To vše se pak může rozvíjet bohužel dál. Měli je určitě nechat, aby zkusili převoz jinam, žili by pak s tím, že udělali vše co bylo v jejich silách a ztrátu by snáz přijali. Tohle v nich bude po celý zbytek jejich života...
Marti, díky za tvůj příspěvek.
Ála
Ten príbeh je naozaj desivý ... Kto mal rozhodnúť o živote vlastného diečatka, boli jeho rodičia.
Medecínske zázraky sa dejú ... to žiaľ viem z vlastnej skúsenosti ... Syna poslali z bratislavskej nemocnice domov zomrieť ... Bolo to pred Vianocami, prekonal ťažkú plúcnu embóliu a porážku. Domov ho poslali slepého, imobilného v nesmierne bolestivých kŕčoch ... To všetko 3 mesiace po svadbe ... Podarilo sa pre neho vybaviť miesto vo vojenskej nemocnici v Ružomberku ... Tam zalomili rukami a začali konať ... Syn je síce v plnej invalidnej, ale vidí, chodí, robí v robote ktorú miluje ... Žije úplne normálne ... Dva prístupy, dva výsledky ... Marti, pekný zvyšok dňa ... L.
Rozhodnutí rodičů mělo být prvořadé, oni chtěli vyzkoušet opravdu všechno a nikdo nemá právo jim v tom bránit. Je to hodně smutný příběh, určitě bych nechtěla být v roli toho, kdo takto rozhodl. Vyzkoušet by se mělo opravdu všechno, zázraky se někdy opravdu stávají.
Marti, na to mohu jen říct, že děkuji tam nahoru, že jsem nikdy nic takového nemusela prožívat a řešit, děkuji, že děti byly a jsou zdravé. Mé nejbližší kamarádce dítě zemřelo, nikdy na tu hrůzu nezapomenu a co musela zažít ona...
Rodiče nemají přežít své děti.
I přes to vše - hezký večer, Helena
Marti, zrovna dneska ráno jsem si říkala, jak je skvělé, že můžeme jít s Terri na procházku, že můžu cestovat, jak pracovně, tak soukromě a vzpomněla jsem si na lidi, kteří nemůžou. Z různých důvodů ... Třeba proto, že leží dlouhodobě v nemocnici, atd. Nic není samozřejmost a je třeba si vážit každého dne. Alespoň já to tak vnímám.
Přeji krásný víkend. D.
Treba si uzdibnut z toho kazdodenneho kolotoca par chvil len pre seba... Psychohygiena je dobra vec... Som rada, ze si si naordinovala nieco pre seba kazdy tyzden . Marti... maj krasne dni... L.
Člověk si opravdu má užit každou chvilku, kterou může. Přeju, ať se život srovná tak, aby těch chvilek bylo přiměřeně i teď, když tvůj život není jen tvůj.
Hezké majové dny
Zaujala mne věta "Nenesu si nic negativního v sobě, protože to jde hned ven." Pod tu se podepisuju. Myslím, že tohle je jeden předpokladů spokojeného života - nepěstovat si v sobě negativní pocity, ať už proto, že to nepříjemné člověk vyřeší nebo alespoň vyventiluje hned, nebo proto, že to prostě přejde, vypustí, zapomene...
Hezkou neděli
Velmi prijemne cteni... :) ako vravis, napriek vaznym temam som sa dobre pobavila... Ten pocit, ze mozem odist na druhy breh hned a teraz som zazila minule. Zobudila som sa na pocit, ze mi v hrudi rychlo biju tri srdcia. Jedno cez druhe, v ryhlom tempe. Trvalo to mozno 15-20 min. a ja som necitila ziaden strach, ani muza som nezobudila... bolo mi jedno ci umriem teraz, alebo nie. Preslo to same v jednej sekunde a opat bolo vsetko v poriadku... Ale prekvapil maoj postoj k smrti... Marti, peknu nedelu ti prajem... L.
No, téma poněkud vážnější, ale smutné ne. Každý víme, že věčně tady nebudeme. Jak s tím naložíme, to už je na každém z nás. Protože přijde smrt, udělá škrt a je prd , říkávala moje babička :-).
Hezkou neděli, Marti!
Hanka
Krásný den, musím poděkovat, protože tenhle článek jsem zrovna potřebovala. Jdu si pro výsledky k doktorovi a když jsem si Vas přečetla při ranní kavicce, nějak se mi ulevilo a paradoxně při vážnosti tématu i pohladilo. Mám taky staré rodiče,tatínek je téměř ležák, takže téma velmi blízké a kdyby jsme to nebrali s humorem bylo by hůř. Nádherné dny a děkuji za hezká slova. Opatrujte se. Lenka z Prahy.

čtvrtek 25. července 2019

každý den je dar - zastavení čtvrté


 

Kdo jste se těšili na Prahu, je to tady. Výstava Věry Finy Každý den je dar doputuje 1. srpna do Prahy. 
Většina z vás už projekt zná nejen od Věrky, ale i ode mě na blogu. 
Tak jen malé opáčko. Výtěžek putovní výstavy jde na projekt Sad nadějí.

„Bude to místo pro onkologické pacienty. Zároveň bude sloužit jako poděkování – všem, kteří nemocným pacientům pomáhají, lékařům, rodině… Chtěla bych zde vystavit kapli, sochu anděla naděje v životní velikosti. Chtěla bych, aby se to stalo místem setkávání, aby si zde každý mohl zasadit svůj strom naděje. Naděje je totiž síla, která nikdy nesmí pohasnout,“ říká autorka Věra Fina a sama mluví ze své zkušenosti. „V nemocnici po operaci na jednotce intenzivní péči jsem slíbila sobě i Bohu, že když se uzdravím, začnu pomáhat,“ popisuje Fina. 


Předposlední výstava v Mladé Boleslavi byla i krásným setkáním blogerek, připomenout si ji můžete tady, které jsme si myslím všichni užili. 
Doufám, že Praha bude dalším příjemným setkáním a třeba se vás tam sejde víc na podporu projektu, na podporu Věrky a kochání se jejími obrazy. 
Mě setkání pohladilo po duši a často na něj vzpomínám.
Výstava potrvá téměř celý srpen a já jí přeju, ať je úspěšná a splní svůj účel.
Mějte krásný den.