středa 18. dubna 2018

spát či nespát ...

To je ta otázka. 
Nemyslím spánek jako takový, tam je odpověď jasná. 
Ale četla jsem článek odborníků, kteří určily vhodnou dobu, do kdy mají spát malé děti s rodiči. Opominu tady, že nesnáším jakékoliv určování, jak má člověk žít  a jakékoliv normy, které chtějí vědci či někdo jiný napasovat na živé bytosti. Normy patří k neživým věcem.
Každý člověk je přece osobnost s jinými potřebami a přáními a cpát jej do nějakého mustru, ať už se to týká spánku či čehokoliv jiného, může v dospělosti způsobit trauma a určitě nejistotu, o které ani nebude ten dotyčný vědět, odkud pochází.
Četla jsem článek odkdy má spát malé dítě samo v pokoji a ne s rodiči.  Vědci mají jasno. Dítě by prý mělo spát samo od čtyř měsíců. Údajně lépe a déle spí a vyspí se i máma 😓
Já teda jasno nemám a musím polemizovat.
Vzhledem k tomu, že mám už tři dospělé děti a čtyři vnoučata, myslím, že o tom přece jen trochu málo vím.
Čelo se mi orosilo při tom sdělení, že se vyspí i máma! Představuji si, jak běžím po našem velkém bytě víc než sto metrů čtverečních, kde jsme žili s našimi třemi dětmi, do dětského pokoje na druhém konci několikrát za noc, abych zkontrolovala, zda je vše ok, zda dítě správně dýchá a samozřejmě, také proto, že prostě pláče. A než tam doběhnu, nabude pláč takových rozměrů a decibelů, že uklidnění se nepodaří do několika minut. Nehledě na to, že vzbudí všechny ostatní spáče.
Hlavně si myslím, že toto je velmi individuální záležitost a dítě by si mělo rozhodnout samo, jak to bude, až na to bude zralé. 
U nás to mělo každé dítě jinak. Jakub začal spát sám až v pěti letech, kdy po přestěhování měl vlastní pokoj a moc se na to těšil. Přesto často chodil uprostřed noci k nám a my jsme mu to nikdy nezakazovali, ba právě naopak, chce se ti, tak přijď. Tereza se rozhodla asi jako tříletá, že chce spát s bráchou v pokoji, ale ani potom moc velká změna nenastala. U Lindy to bylo trochu jiné. Byly jí dva roky a prostě chtěla spát s dětmi a ve velké posteli, v žádné postýlce. My jsme se toho báli, tak jsme dali před postel matraci, kdyby náhodou spadla a taky že občas spadla.
Ale tím, že spaly děti samy, neznamenalo, že spaly lépe. Někdy byla noc, že k nám postupně couraly všechny tři a ještě si táhly svůj polštář a já musela spát v nohách, páč už jsme se do naší manželské postele všichni nevešli.
A přestože jsme měli kolem sebe spoustu radilů, kteří nám říkali, že to dětem máme zakázat, že jsou velcí, že vychováváme nesamostatné děti, trvali jsme si na svém a i v pubertálním věku se někdo po zlém snu přišel přitulit a spal až do rána. Někdy se dokonce v noci stěhoval můj muž z přeplněné ložnice do dětského pokoje, který byl prázdný.
A žádnému z dětí to neublížilo, ba právě naopak. Jsou to sebevědomé lidé, kteří si umí v životě poradit a já si namyšleně myslím, že s tím souvisí i svoboda ve spaní.

15 komentářů:

  1. V tomto ohledu jsem stejného názoru jako Ty. Kdysi spala celá rodina pohromadě třeba v jedné sednici :-).
    Hezký den!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  2. Marti, tvoj dnešný príspevok čítam s úsmevom na perách ... a súhlasím s ním na 100% ... Pripomenula si mi naše deti ... Syna sme dali do svojej izbičky keď mal dva roky a narodila sa nám dcéra. Išiel tam s ním aj manžel, aby sa mohol vyspať ... to vieš ... novorodenec ... :) Neskôr, keď sa situácia s nočným plačom skončila, ostal synko sám, ale kedykoľvek mohol prísť. Ani to veľmi nevyužíval. On bol od útleho detstva samostatný ... dcéra ale pravý opak. Išla spať k nemu ako trojročná, ona k nám chodila pravidelne ... :)) A nedeľnú rannú rozprávku sme počúvali všetci svorne v našich posteliach ešte aj po ich puberte ... Marti ... prajem krásny deň pod rozkvitnutou čerešňou ... L.

    OdpovědětVymazat
  3. Martinko, také nesnáším to v dnešní době neustálé určování co je správné, každou chvilku je to něco jiného a názory se stejně tříští. Ať si každý vše ve svém životě určuje sám. Naše děti vždy po narození měli svou postýlku u nás v ložnici a kolem dvou let dostaly svou vlastní v dětském pokoji. A vždy mohly přijít během noci či nad ránem. Moc toho nevyužívaly, byly hodně samostatné a kluci prostě spali jako buci až do rána :o)). Jen v obdobích nemocí byla mamka dobrá :o). Náš první vnuk však vždy ráno (když jsme hlídali, měl svou postel v naší ložnici) po probuzení popadl plyšáka a cupital za mnou pod peřinu a já si to tulení vždy moc užívala. Dnes je mu deset, spí v mé pracovně a libuje si, že má klid od své malé ségry :o)).
    Hezký den.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  4. Plně souhlasím,krásně napsané.Hezký den přeji:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Nemusím komentovat.Alenka napsala za mne.Přeji hezký den Marti.Martina

    OdpovědětVymazat
  6. Souhlasím s Álou, za pár let zase bude správné něco jiného. Když jsme měli staršího syna, tak jsme bydleli u mých rodičů. Syn měl postýlku vedle gauče na kterém jsme s mužem spali. Pak jsme dostali jednopokojový byt a narodil se nám druhý syn. Spali jsme čtyři v jednom pokoji. Zase jsem měla postýlku s mladším synem vedle sebe a starší spal v rozkládacím křesle. Po přestěhování do dvoupokojáku měli kluci svůj pokoj, ale kdykoli mohli za námi přijít.
    Dnes, když hlídáme vnoučka, tak s ním spím v pokoji. A taky jsem moc ráda, že si ráno ke mně šupne pod peřinu. Užívám si to.
    Hezký den. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Holky, výjimečně odpovídám všem najednou, protože v odpovědích bych se dublovala. Moc děkuji za komentáře a společné souznění. Všem přeji hezký večer.

      Vymazat
  7. Nám chodí do postele jen jedna cácorka. Ta náměsíčná. Někdy sama odejde, jindy se přešoupnu já, abych se nepřeležela. Sebík chodí večer před usnutím, ale sám se přesune na svý a spát se mnou nechce ☺. Muž se ráno budí pokaždé s jinou 😉
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, přesně tak, každý to má individuální.

      Vymazat
  8. Marti, já zas před časem četla článek, ze kterého by slabší povaha nabyla dojem, že je totálně krkavčí matka, když s ní téměř roční dítě nejen nespalo v posteli, ale ani v ložnici. Náš mladej spal dost tvrdě a moc se kolem roku už v noci nebudil, ale byl strašlivý okopávač, takže kdo s ním byl v posteli, tak se fakt nevyspal. Takže byl (bez problémů) přesunut do vlastního pokoje (kam se těšil na velkou postel). Výjimkou samozřejmě byly nemoce, kdy k němu bylo třeba vstávat (to si s ním jeden z nás prohodil postel) a výjimečně zlé sny (ale na ty mladej netrpěl). A víkendová ranní lenošení tedy taky...
    Takže se podepisuji pod to, že by si to každý měl nastavit podle sebe a svého potomstva...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, přesně tak, každý to máme jinak a možná to i někomu vyhovuje, jak to vědci zjistili. Každý podle svého. Měj se krásně.

      Vymazat
  9. Zdá se, že odborníci jsou odborníci, nikoli matky. Terezku jsem kojila do dvou let, Adama do tří. Ale i kdyby jen do roka, neumím si představit běhat do pokojíčku... Když se noc "povedla", měla jsem toho dost i tak.
    Marti, napsala si to moc hezky, musím jen souhlasit.
    Měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
  10. Já stále a dokola opakuji a to i své dceři, poslouchat srdce a instinkt, víc není třeba.

    OdpovědětVymazat