spát či nespát ...

To je ta otázka. 
Nemyslím spánek jako takový, tam je odpověď jasná. 
Ale četla jsem článek odborníků, kteří určily vhodnou dobu, do kdy mají spát malé děti s rodiči. Opominu tady, že nesnáším jakékoliv určování, jak má člověk žít  a jakékoliv normy, které chtějí vědci či někdo jiný napasovat na živé bytosti. Normy patří k neživým věcem.
Každý člověk je přece osobnost s jinými potřebami a přáními a cpát jej do nějakého mustru, ať už se to týká spánku či čehokoliv jiného, může v dospělosti způsobit trauma a určitě nejistotu, o které ani nebude ten dotyčný vědět, odkud pochází.
Četla jsem článek odkdy má spát malé dítě samo v pokoji a ne s rodiči.  Vědci mají jasno. Dítě by prý mělo spát samo od čtyř měsíců. Údajně lépe a déle spí a vyspí se i máma 😓
Já teda jasno nemám a musím polemizovat.
Vzhledem k tomu, že mám už tři dospělé děti a čtyři vnoučata, myslím, že o tom přece jen trochu málo vím.
Čelo se mi orosilo při tom sdělení, že se vyspí i máma! Představuji si, jak běžím po našem velkém bytě víc než sto metrů čtverečních, kde jsme žili s našimi třemi dětmi, do dětského pokoje na druhém konci několikrát za noc, abych zkontrolovala, zda je vše ok, zda dítě správně dýchá a samozřejmě, také proto, že prostě pláče. A než tam doběhnu, nabude pláč takových rozměrů a decibelů, že uklidnění se nepodaří do několika minut. Nehledě na to, že vzbudí všechny ostatní spáče.
Hlavně si myslím, že toto je velmi individuální záležitost a dítě by si mělo rozhodnout samo, jak to bude, až na to bude zralé. 
U nás to mělo každé dítě jinak. Jakub začal spát sám až v pěti letech, kdy po přestěhování měl vlastní pokoj a moc se na to těšil. Přesto často chodil uprostřed noci k nám a my jsme mu to nikdy nezakazovali, ba právě naopak, chce se ti, tak přijď. Tereza se rozhodla asi jako tříletá, že chce spát s bráchou v pokoji, ale ani potom moc velká změna nenastala. U Lindy to bylo trochu jiné. Byly jí dva roky a prostě chtěla spát s dětmi a ve velké posteli, v žádné postýlce. My jsme se toho báli, tak jsme dali před postel matraci, kdyby náhodou spadla a taky že občas spadla.
Ale tím, že spaly děti samy, neznamenalo, že spaly lépe. Někdy byla noc, že k nám postupně couraly všechny tři a ještě si táhly svůj polštář a já musela spát v nohách, páč už jsme se do naší manželské postele všichni nevešli.
A přestože jsme měli kolem sebe spoustu radilů, kteří nám říkali, že to dětem máme zakázat, že jsou velcí, že vychováváme nesamostatné děti, trvali jsme si na svém a i v pubertálním věku se někdo po zlém snu přišel přitulit a spal až do rána. Někdy se dokonce v noci stěhoval můj muž z přeplněné ložnice do dětského pokoje, který byl prázdný.
A žádnému z dětí to neublížilo, ba právě naopak. Jsou to sebevědomé lidé, kteří si umí v životě poradit a já si namyšleně myslím, že s tím souvisí i svoboda ve spaní.