pátek 30. května 2014

jen pro ten dnešní den ...


dovolená u přehrady v Jablonci
Nejsem "vzpomínací" typ. Nikdy si neprohlížím ani fotografie, když byly naše tři děti malé, pokud mě k tomu nepřinutí okolnosti, jako rodinná sešlost apod. Ne, že bychom si s mužem občas nepřipomínali vtipné i méně vtipné historky našeho života, ale v podstatě minulost neřeším, budoucnost jen krátkodobou, a to ještě více méně pracovní projekty. Žiju přítomností. 
Nevím, jestli jsem to tak měla vždy, ale asi pravděpodobně ano. Trochu bohémský způsob života není naší rodině cizí a vždy jsme investovali do zážitků s dětmi, bez ohledu na to, jestli bude na novou pračku či na něco jiného velmi prozaického. Trochu chování - po nás potopa :-)
Podnět ke vzpomínání nám s mým mužem před pár dny dala naše dcera. Chce jet poprvé s roční dcerou na dovolenou a tak trochu řeší, jak vše bude a v době sdílení všech zkušeností přes net brouzdala i ona, aby třeba našla, čeho se vyvarovat apod. Volala mi trochu v šoku, že na internetu běží hlášky typu: no dovolenou s dětmi si neužijete, dovolená navždy skončila apod. Na základě tohoto trochu smutného telefonátu jsme začali s mým mužem vzpomínat. Nikdy nás nenapadlo, že bychom měli trávit dovolenou bez dětí a až na víkendové stanování, kdy to ještě s miminy nešlo, to tak vždy bylo. A jak jsme se na dovolenou s nimi vždy těšili, že bude konečně neomezené množství času na hraní karet, vyprávění, pinkání míčem, koupání ... Jednou jsme na dovolenou vezli i vzduchovku a všichni soutěžili, kdo trefí plechovku od piva :-).
Užívali jsme si s nimi ten čas a ani nevadilo, když nepřálo počasí. Zkrátka byli jsme spolu. Přece proto jsme děti měli, že jsme je chtěli a ne že jsou nám na obtíž.
Dcera to má stejně a z těch úlev na netu jí bylo smutno. A mně je tedy taky. Trochu jako by jeli rodiče proti svým dětem, jako kdyby měli potřebu je pomlouvat a hanět. Nechci tady moralizovat, jen tomu nerozumím. Život je krátký a prodlužujeme si jej právě zážitky a zážitky s dětmi nebudou stále. Jsou jen na omezenou dobu, tak proč si ji neužít?
výlet nevím už do jaké ZOO, Liberec?
Tak až teď jsem se po letech "hrabala" ve fotkách, abych je sem mohla přiložit jako předmět doličný. O fotky bych nechtěla přijít, ale zase si je dlouho prohlížet nebudu.
Jak říkám, žiju přítomností a teď si prohlížím fotky vnoučat na netu.
Jen pro ten dnešní den ...

sobota 24. května 2014

ranní budíčky, animalhotel a jiná zvěrstva

Bláhová jsem si myslela, že až odrostou naše tři děti, už nebudu o víkendu zažívat žádné nepřirozené buzení. A to podotýkám, že ke své nelibosti jsem i o víkendu ranní ptáče. Ale nejsem asi dost ranní.
Naše Justýna, kočičí člen rodiny, nás, tedy vlastně jen mě, mého muže jen tak něco nevzbudí, budí tím, že začne jako v americké detektivce packou rozvírat žaluzie u balkonových dveří a brnká na ně jako na kytaru, pokud se jí zdá, že už bych mohla vstávat. Je to přesně v tu dobu, kdy vstávám ve všední den. Občas po ní hodím, tedy spíš k ní, něco, co mám po ruce, např krém na ruce z nočního stolku, ale protože mi věří, že jí neublížím, dosáhnu toho, že uskočí a hned se vrátí, aby zjistila, co že jsem jí to dala. Jo to není nic zajímavého! a pokračuje ve své ranní činnosti klidně dál. Žaluzie dělají opravdu velký rámus, ale ne tak velký jako hraní na piano.
Připomněla mi tento ranní budíček, který přerostl v ranní velmi nepříjemný rituál, ještě z dob, kdy byly děti menší a zapomněly po večerním "koncertování" zavřít piano. Piano jsme měli ve velkém obýváku umístěné přesně proti dveřím ložnice. Dveře bývaly otevřené, abychom případně děti, které byly na druhém konci našeho velkého bytu, slyšeli a tím pádem na piano bylo vidět z postele.
Když jsem poprvé slyšela hru na piano po ránu, vyděsila jsem se, co se děje. Zvuk nástroje v brzkém ránu a ve ztichlém bytě dosahoval decibelů velkého symfonického orchestru! Vstala jsem a šla se podívat, které z dětí proboha už nespí. Zjistila jsem, že preluduje Čičina, náš tehdejší kočičí člen rodiny. Myslela jsem, že je to náhoda, ale když se situace opakovala vždy, když bylo piáno dostupné, zvedla jsem se na posteli a okřikla rádoby pianistu. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Přešla totiž celé piano, zahrála nějakou neznámou etudu, a když byla na konci přímo již proti dveřím ložnice, nakukovala, zda se zvedám a pokud ne, pokračovala v hraní. Tehdy jsem pochopila, že to není náhoda, ale že mě skutečně chce probudit. Začala jsem každý večer kontrolovat, zda jsou klávesnice nástroje zabezpečeny proti rannímu prudiči. Se zvířaty je legrace, obzvlášť pokud jsou chytrá.
Jeli jsme za dcerou do Paříže a potřebovali jsme Justýnu pohlídat. Syn ji hlídal celkem bez problémů, až na poslední den, kdy již potřeboval odjet a my jsem trávili poslední den, respektive večer v Paříži a oslavovali moje narozeniny. Přišla mi celkem vtipná sms: mami, potřebuji odjet a nemůžu dostat Justýnu domů. Seděla ostentativně na zahradě sousedů zády k synovi a na volání se ani neotočila. Pouze jemné stříhání oušek naznačovalo, že moc dobře slyší. No z Paříže jsem fakt pomoct nemohla:-) A přemýšlela jsem o tom, že jsem řekla, že Justýnka poslouchá na slovo jako pes. Ale i lidé si občas postaví hlavu.
Situace se obrátila, když se z našeho domu měl stát na čtyři dny animalhotel. Také mi syn tvrdil, když jsme roztomilého králíčka Piňďu ubytovávali, že je sice v pubertě, ale je vcelku poslušný a je zvyklý být sám doma, takže nebude problém. Velká tělocvična, která byla připravena jako hotelový pokoj bez nějakých nástrah v podobě kabelů atd., se Piňďovi líbila a měla být ochranou nejen proti naší Justíně, nikdy nevíte, co toho lovce napadne, ale také bychom ho ve velkém domě těžko hledali. Zpočátku si zvykal na nové prostředí, takže byl vcelku klid. Nosila jsem mu pampelišku, aby zvykání bylo příjemnější.
Po nějaké době jej objevila i Justýna, takže bylo kouzelné, jak na sebe koukali každý na jedné straně prosklených dveří. Začali jsme pro jistotu dveře zamykat, protože jsme nevěděli, jestli nebude chtít Justýna urputně dveře otevřít. Byla to sice přehnaná reakce, ale nikdy nevíte. Ona si totiž umí poradit, když jí na tom moc záleží. Ale pochopila, že vedle je někdo velmi důležitý, takže se chodila jen koukat a očichávat přes dveře. Pořád bylo vše v pohodě.
Ale ještě první den, když nás uslyšel Piňďa přes dveře, začal na ně zuřivě škrabat a my jsme si posléze uvědomili, že je sice zvyklý být sám, ale úplně sám ve ztichlém bytě. Nemohl pochopit, proč je zavřený a nemůže za námi, když nás slyší. Začali jsme se potichu bavit a potichu plížit podél dveří tělocvičny. Jednu cestu kolem dveří jsem zvládla bez problémů, ale když jsem se vracela zpět, za dveřmi už panáčkovala černá siluetka :-) Nemohla jsem pochopit, jak zjistil, že půjdu kolem dveří, když jsem myslela, že předtím si mě nevšiml. No, zábava byla celé čtyři dny. Prý normálně chodí způsobně na svůj králičí záchůdek, hahaha. No možná doma jo. Po mě házel bobky, sotva jsem vešla a z vděčnosti, že jsem konečně s ním, mi okousával nohu.
Vše jsme zvládli a Piňďu si přes všechny peripetie, neustálé uklízení bobků, ranní budíčky v podobě škrábání na dveře atd., zamilovali.
Už se těšíme na další jeho příjezd na prázdniny na venkov.

neděle 18. května 2014

mazlíčci opět


Můj příspěvek, který má původně název Mazlíčci a jiná milovaná havěť, který jsem napsala někdy v lednu, byl publikován v Mělnickém deníku. Poděkování paní redaktorce.

sobota 10. května 2014

"Luciferův efekt"

psychologie.cz 
Výstava Luciferův efekt, která byla instalována před delší dobou v Praze, byla inspirována stejnojmennou knihou amerického psychologa Philipa Zimbarda. Nechci tady rozebírat ani výstavu ani knihu, ostatně tu jsem nečetla, jen mě experimenty, jak lehké je člověka přimět k morálnímu selhání a páchání zla, velmi zaujaly, např. stanfordský vězeňský experiment http://psychologie.cz/jak-muze-chutnat-moc/. Nechci popírat studie předních psychologů, jen se mi pořád nechce věřit, že pokud budu mít moc ubližovat ať už psychicky či dokonce tělesně, budu tak činit.
Kdysi jsem si, možná jako většina lidí, při slově psychopat představila člověka se šíleným výrazem v očích a celkový vzhled měl dle mého soudu odpovídat této diagnóze. Pár psychologických studií mě však přinutilo změnit názor. Psychopati žijí kolem nás. Většinou jsou to na první pohled celkem příjemní lidé, kteří o sebe velmi dbají, jsou na předních místech velkých společností, jsou inteligentní, působí velmi fundovaně a je velmi zrádné, že psychopata nemáte šanci poznat ani za několik let. Psychopat může zastávat velmi důležitou pracovní pozici, kde je velmi schopný a pokud neučiní viditelně srozumitelný krok, nepoznáme, že vše směřuje jen k jeho prospěchu a k posílení jeho velmi protěžovaného ega. Pokud mu to přinese prospěch ať již skutečný či jen pomyslný, je schopen pracovat destruktivně proti společnosti, v níž se nachází, zničit úspěšné projekty a změnit životy lidí bez nějakého reálného důvodu. Má tu moc. Ano, mluvím z vlastní zkušenosti.
Ostatně jako jiným lidem, ani mě se v životě nedějí jen samé vtipné či směšné historky. Nemám v sobě, ani jsem neměla celou dobu, nějakou lítost či hořkost, to negativní má vždy zůstat na druhé straně, jen jsem to asi potřebovala napsat  a v sobě uzavřít. A spojení s výše zmíněnou výstavou, která mě trochu ovlivnila ve smýšlení o člověku, mě celkem logicky z toho vyplynulo. Uvědomila jsem si, že psychopat rozhodně není jen vraždící šílenec, naopak těch neviditelných a nepoznaných je víc.A i když máme nějakou zkušenost, kde jsou vykazovány všechny známky nesmyslného, respektive až psychopatického jednání, stejně se zdráháme, tedy aspoň já, takového člověka označit jako psychopata.
Abych tuto záležitost uzavřela, většina psychologů se domnívá, že chování psychopatů není ovlivněno jen vnějšími vlivy, ale má i svoje biologické příčiny. Při experimentech, jako byl např. ten popsaný stanfordský vězeňský experiment viz odkaz výše, se tedy dle mého názoru jen projevily patologické změny na mozku jednotlivců, účastníků experimentu.
Takže můj závěr je, doufám, že psychopat nejsem :-)

neděle 4. května 2014

nedělní v peřinách


Madame Coquette mě otagovala k vyplnění
putovního blogerského dotazníku V peřinách, takže
tady jsou moje odpovědi:

Bez čeho už půl roku neodcházím do peřin?
Bez Justýny. Respektive ona beze mě. Netrpělivě čeká před koupelnou při mojí večerní očistě, a jakmile skončím, odchází do peřin se mnou. Aby nedošlo k omylu, je to naše milovaná kočka :-)
Svůdné sansoussi nebo pohodlné pyžamo?
Páč nevím, co to první slovo je, tak ani jedno. Spíše ve velkých příjemných a vzhledných trikách. Občas v červeném triku s nápisem Stop násilí a drogám. To teda není moc glamour! Propagační dárek obchodního partnera:)
Kniha?
Přes den mám pracovně načteno, takže kniha fakt ne. Reflex, Respekt či nějaký módní slepičí časopis.
Kosmetické rituály?
Ano, vždy. Ranní i večerní. Odlíčení, čištění, krém. Chci se ráno ještě poznat..
Sklenička něčeho dobrého před spaním?
Někdy sklenička nestačí a spraví to láhev dobrého vína či sektu.
Chrápu?
Minimálně. Okamžitě mě to vzbudí, takže jednou za sto let :)
Snídaně do postele?
Vstávám brzy, i když nemusím, takže v posteli nesnídám, páč můj muž a Justína ještě spí.
Koho taguju?
Všechny, co mají smysl pro hru a chuť odpovídat :-)

Hezkou neděli.