sobota 30. ledna 2016

zakázané území podruhé

Věta Děti do kavárny nepatří, která proběhla v uplynulých dnech médii, mě přinutila se k tématu zakázané území opět vrátit, přestože mám pocit, že svůj názor jsem již napsala.
Spoustu kaváren ruší dětské koutky, protože prý děti do kaváren nepatří a ruší ostatní hosty. Samozřejmě rozhodnutí instalování dětského koutku v kavárně je na rozhodnutí majitele kavárny a těžko někdo může chtít něco jiného.
Jen se mi najednou zdá, že po zavedení dětských koutků v kavárnách se zvedá vlna nevysvětlitelného odporu, jako kdyby děti byly něco zvláštního, jiný živočišný druh, který snad není součástí našeho života a toto téma se dostalo na žebříček sledovanosti pomalu jako téma uprchlíků.
Říkám si proč.
V poslední době mám pocit, že jsme značně netolerantní a vadí nám téměř vše. Nevěřím, že by platilo obecně, že děti jsou nezvladatelné, jenom vřeští a ruší ostatní. Jistě děti jsou v období vzdoru, začínají si uvědomovat svoji osobnost, takže se může stát, že se některé hodí na zem a vztekají se, ale nevěřím, že by to byl standard a navíc i to je život.
Vyčleňovat pro děti prostředí, ve kterém být mohou a kde ne, si myslím, je krátkozraké. Naopak tím, že se pohybují ve světě dospělých, jim může přinést jen užitek a časem se naučí ve světě dospělých snáze orientovat.
Děti mají prožívat vše s dospělými, aby je svět nezaskočil.
My jsme naše tři děti k údivu našeho okolí neodkládaly ani, když jsme malovali byt. Děti milovaly provizorní obědy na zemi na stupínku, páč jinde se nedalo a byly účastny veškerého dění života a vždy jsme vše zvládli.
Já jsem s dětmi do klasických kaváren nechodila, páč v té době ani moc nebyly. Nahrazovali jsme si to návštěvou cukráren, kam v té době také spíše chodili po nedělním obědě dospělí, protože jim to nahrazovalo ty chybějící kavárny.
Chodili jsme s malými dětmi do galerií, na výstavy a nepamatuji si, že by nám nějaké prostředí připadalo nevhodné. Vše je na rozhodnutí rodičů a dle mého názoru čím dříve se naučí dítě pohybovat v různém prostředí, tím pro něj lépe. Skleníková výchova či určitá sterilnost připraví dítěti krušné chvíle v budoucím životě.
Takže za mě - dítě do kavárny patří.
Dítě samozřejmě nevydrží delší dobu na jednom místě, ale myslím, že na vypití kávy a popovídání to stačí. A většina maminek chce, aby se děti v tomto světě trochu chaotickém vyznaly a k tomu patří i návštěva kavárny či poobědvat v restauraci i s malým dítětem.
Vím, že se mě nyní toto téma už netýká osobně, nicméně mě přinutilo se zamyslet.
Pokud maminka bude chtít dítě do kavárny vzít, nezabrání jí v tom pravděpodobně ani zrušení dětského koutku. Život je dnes někde jinde a myslím, že by se děti měly ve světě dospělých pohybovat od malinka, usnadní jim to později život.
Nehledě na to, že některé maminky a myslím, že jich je velký počet, na mateřské dovolené pracují např. prostřednictvím blogu apod. a je příjemnější si dohodnout schůzky na neutrální půdě než doma, kde je nutné někdy odkopat haldy hraček, kostek, autíček, aby bylo možno otevřít vchodové dveře.
A i kdybyste se snažili nakrásně uklidit, než návštěva dorazí, pořádek neudržíte. Je tedy lépe přijít do příjemného prostředí kavárny, která je přímo k tomuto účelu určená.
Anebo si chcete jen tak s dětmi na chvíli odpočinout po absolvování turné po nákupech nezbytných pro neustálé doplňování garderóby malých dětí a zahřát se teplou kávou. Na chvíli si odskočit do světa dospělých, protože být pořád jen s dětmi není dobré ani pro jednu stranu.
Takže zakončím slovy naší Lolinky. Děti do kavárny "mimoše" patří.
Slovo mimoše znamená vyjímečně ale protože Lolince se to slovo líbí, používá jej v úplně jiném významu. Mimoše chce džus a to desetkrát za den, mimoše se chce dívat na pohádky, opět několikrát za den a mimoše půjčí nějakou hračku Alánkovi.
Takže já se také přidávám a děti do kavárny "mimoše" patří.

sobota 23. ledna 2016

stále stejná píseň

Je to skoro jako od Lady a já pro změnu fotím zimní zahradu stále dokola.
Stejně jako v létě, jen mi už chybí barvy. 
Té bílé už je trochu moc.Chybí mi květiny, rozkvetlé keře a to tedy brzo. Zima teprve skutečně začala.
Ale zima mi připomíná zimy mého dětství, takže svět je ještě v pořádku.






čtvrtek 21. ledna 2016

za humny


Na svém facebooku jsem musela sdílet příspěvek Hitrádia Orion, protože mě fakt pobavil a přinutil mě zamyslet se, proč my vlastně bydlíme na vesnici.

Hitrádio Orion

Jsem městský člověk a můj muž dokonce velkoměstský, protože je Pražák.
I já Prahu považuji za svoje město, protože se v ní pohybuji už od roku 1978, ale přesto nebo možná právě proto bydlíme většinu života na  vesnici.
První bydlení na vesnici vlastně bylo z donucení.
Chtěli jsme bydlet a šlechtitelský ústav nabízel práci a byt ve vesnici poblíž Prahy, tedy vlastně téměř za humny.. Mělo to být provizorní bydlení, než se nám povede se přestěhovat do velkoměsta, o čemž jsme tenkrát snili.
Nejdříve jsme měli malý byteček.
Po té velký krásný byt, jehož plány a rekonstrukci jsme si dělali sami, takže byl podle našich představ.
Když jsme se do bytu stěhovali s jedním dítětem, byl velký, ale netušili jsme, že postupně bude akorát.
Narodili se nám tři děti a my v provizorním bydlení zůstali 28 let.
A bydleli jsme tam rádi. Sice to nebyl domeček, ale velký byt v areálu výzkumáku, kde jsme měli velkou zahradu a kolem dokola velký park, takže ráj pro děti.
Lezení po stromech, blízké stáje s koňmi zajistily dětem svobodu, která by v Praze nebyla.
Po Praze jsme postupně přestali toužit, navíc jsme v ní stejně byli pořád a začali jsme si uvědomovat, že vlastně vesnice je prima způsob bydlení a pořád v dosahu velkoměsta.
Postupem času jsme se rozhodli pro domek, ale ten bychom si ve městě vzhledem k financím dovolit nemohli, takže náš první a i druhý a poslední, jak doufám, dům je na vesnici.
Bydlet tady nebylo tedy úplně prvoplánové rozhodnutí, ale prostě to tak vyšlo.
A bydlíme tady rádi, i když praví vesničané asi nikdy nebudeme.
Tím, že jsme pracovali v Praze anebo nyní v blízkém městě, nějak zvlášť se na vesnickém životě nepodílíme. Přátele máme mimo vesnici.
Vyhovuje nám to.
Miluji však celé léto otevřené dveře od domu ven na zahradu a se smíchem odpovídám na dotazy naší sešlosti, kde se mám vyzout, nezouvej se, podívej ostatní se zuli a jsou v ponožkách anebo bosi na zahradě..
A jen si tak vyběhnout ven, to je ta pravá svoboda.
V podstatě žijeme větší část roku venku - snídat, obědvat, pít kafe, to by jinde než na vesnici nebylo možné.
Hospody tady máme asi tři a občas v létě jdeme na pivo do hospůdky na zahrádku kousek od nás, kde nás vítají se slovy: aaa sousedé přišli.
No, nejsme úplně sousedé, ale skoro.
Docela velký krám má otevřeno každý den i v neděli.
Vidle moc používat neumím a ani nemusím, ale vím, na co jsou.
Kohouta jsem tady neslyšela ani přes den natož po ránu, ale ranní budíček občas zajistí bečení ovcí či v příspěvku zmíněná sekačka.
Zdravím každého, koho potkám.
Každé ráno při cestě do práce si na autobusové zastávce vyslechnu příběh některého z obyvatel vesnice, kteří mě bůhví proč považují za vrbu.
O mě však nic nevědí a ani neví, že po ránu nemám někdy chuť poslouchat příběhy jiných životů, ale zřejmě to na mě není znát, protože se vše opakuje znovu.
Některé příběhy slyším vícekrát, takže jsem schopná po několika týdnech při opětovném setkání s vypravěčem navázat na předchozí a dokonce klást zdvořile i logické otázky.
Občas zažívám divné věci.
Při jedné akci jsem potkala paní, která se ke mně hned hlásila jako k spoluobyvatelce naší vesnice. Bohužel mám problém lidi zařadit, takže jsem vůbec nevěděla, odkud se s paní známe.
Jak se později ukázalo, paní taky ne.
Po akci jsme ji s kolegyní vezly k nám do vesnice domů.
Celou cestu mi děkovala za zařízení odvozu a vyprávěla a vyprávěla:

"1) Můj muž vás potkává každé ráno, když jdete na půl sedmou na autobus.
     (Za poslední půl rok jsem půlsedmičkou jela asi třikrát. Jezdím pravidelně ve čtvrt na osm.)
2) Já už vím, odkud vás znám. Chodíte na plesy.
    (Můj muž nemá plesy rád a naposledy jsme byli na maturitních plesech našich dětí a od posledního
     uplynulo 10 let a odpovídám tedy, že chodím jen na letní diskotéky na koupališti, což paní poněkud
     zarazí, asi jí pro tento druh zábavy připadám trochu za zenitem)
3) Znáte našeho (třeba) Luboše, on vás zná.
    (Nutno podotknout, že nikoho ve vesnici neznám jménem a ani jméno zmíněného jsem si nezapamatovala,
     i když se sousedy se samozřejmě zdravíme a prohodíme pár slov)
4) Bydlíte u koupaliště, že jo. Můj muž vás vždy vidí odtud vycházet.
    (Bydlíme u mlýna).
5) Jo aha u mlýna. Jo tam bydlíte s maminkou a vy jste ten dům prodávali, že jo?
    (Ne, my jsme jej od mámy s dcerou koupili.)
No už je čas vystoupit.
Tak odkud vás znám???"

Asi ze zastávky autobusu.
Nebo jsem rozdvojená osobnost.
Svoji dvojnici jsem u nás na vsi ještě nepotkala.
Ale kdo ví.
Jo a opět bydlíme kousek od Prahy, tedy za humny.

neděle 17. ledna 2016

pátek 15. ledna 2016

Lolinčina Zoo aneb pátek blázni mají svátek

Měla jsem velmi hektický týden.
Plný schůzek a jednání a  byla jsem fakt úspěšná, ale úspěch je relativní a po těch neúspěšných dnech či vlastně týdnech jsem si to zasloužila.
Ale dnešní pátek byl tedy opravdu velmi výživný.
Nemohu prozradit služební tajemství, ale jednu velkou chybu či úlet na na sebe prásknu.
Je mi líto, že nemohu být úplně konkrétně, ale snad to bude k pochopení a smíchu i tak.
Pátek velmi brzo ráno s rychlým kafem, kterě nedokázalo tak rychle rozjet moji inteligenci naplno.
Kafe totiž k rannímu rozjezdu potřebuji, páč po ránu mám vypadlý mozek a chvíli trvá, než mi kofein IQ zvýší.
Takže tentokrát to kafe nestihlo, ale na druhé straně to bylo podobné.
Podepisuji velmi brzy ráno obchod na celý rok a klient, nutno podotknout, že si klienta velmi vážím a on nepotřebuje k rozjezdu svého IQ ani kafe, s podpisem trochu váhá a já se ptám proč.
Nic, jen musím dát ještě razítko.
Po té hovoříme o další spolupráci v novém roce a po několika minutách se klient vrátí ke smlouvě s provoláním: už vím, co je špatně, to není moje smlouva.
Omylem jsem dala smlouvu pro někoho jiného, takže vše napravuji a předávám tu správnou.
Trochu mě omlouvá, že pan ředitel, velmi inteligentní pán, ale panebože je pátek brzo ráno, podepsal smlouvu pod ženským jménem jednatelky společnosti, kterou jsem na smlouvě uvedla.
Ale opět prodlužuji život celé redakci, páč moje chyba, kterou s divadlem odvyprávím, je důvodem k velkému veselí..
Den pokračuje nadále velmi hekticky.
Už je večer a my jdeme s mým mužem se sklenkou vína na zahradu, abychom si odbyli svůj hřích a v mrazu si vychutnali cigárko.
Kolegyně pro mě ráno jela až domů, aby mě odvezla na ranní jednání, a když jsme popíjeli francouzské kafe, které umím prý tak dobře jen já, samozřejmě venku na cigárku, musela jsem si rychle ještě odskočit:
Kolegyně a má dobrá přítelkyně se nudila a vytvořila mi svojí ne zrovna malou nožkou ve sněhu u sezení na zahradě srdíčko.
Ok, hezký.
Večer, když jsme na zahradě seděli s mým mužem, najednou vidím, jak můj muž mlčky vstává a stojí rozpačitě nad kresbou, která po celém dni už vypadá spíše jako zadní pozadí trochu rozložité ženy, no jedno kilo hezcí než druhé, tedy torzo srdce a rozpačitě přemýšlí.
Ale já bohužel anebo bohudík umím číst myšlenky, i když to fakt nechci, takže hned dím:
buď v klidu, to je srdce, které vytvořila ráno nudící se Bára.
Panebože, já jsem se lek´, že jsem asi schizofrenik, a že ani nevím, co jsem to tady dnes vytvořil, že jsem musel být opilej, když jsem chodil okolo jako - Pešek chodí okolo, nedívej se na něho.
Ale bláznivý pátek nekončí.
Naše dcera po emailu pro celou rodinu vyhlásí soutěž tedy spíše kvíz "Poznej zvíře podle Lolinky".
Soutěže jsem ve svém pracovním životě vymýšlela pořád a vlastně to někdy dělám dosud, ale proto nikdy nesoutěžím.
Tedy až do dneška.
Nevím, co mě vyprovokovalo, páč výherce má mít nějakou cenu, ale doteď nevím, co to vlastně je :-)
Je pravda, že na to, že jsem ve středu Lolinku hlídala a hrály jsme si se zvířátky, to nebyla výhra, na kterou bych mohla být pyšná, páč jsem si měla názvy zvířátek pamatovat.
Ale bylo to těžké a na doporučení dcery jsem si říkala názvy nahlas a soupeřila velmi tvrdě se synem v tramvaji (lidi v tramvaji se už na mě dívají divně).
Panebože nejdu přes mrtvoly, ale dnes bych šla.
Je to sice moje dítě, vždy jsem všechny svoje děti  nechala vyhrát.
Ale dnes?
Je dospělý, chci být silný soupeř a nevím proč, ale vítěz chci být já!.
Že by ten divnej pátek?.
Chtěla jsem fakt vyhrát, ne pro cenu, která stejně žádná nebude a klidně ji věnuju, ale nějak jsem dnes musela soutěžit a soutěž byla těžká, no uznejte sami:

Poznej zvíře podle Lolinky:
1) ťapiša
2) pupiši
3) šáky
4) kópín
5) chu
6) bibla
7) biba
8) ngajiči
9) ngoša
10) tájinku

a správná odpověď?

1) ťapiša - žirafa
2) pupiši - opice
3) šáky - ptáček
4) kópín - delfín
5) chu - hroch
6) bibla - zebra
7) biba - medvěd nebo ryba
8) ngajiči - koníček
9) ngoša - kočka
10) tájinku - dinosaurus (nebo nosorožec)

No uznejte sami, vlastně to bylo jednoduchý.
Děti slyší jinak než my.
Měla jsem být ve výhodě, páč ve středu, kdy jsem hlídala, jsme všechna zvířátka ze seznamu vyndávaly s Lolinkou  z krabice a pojmenovávaly. 
Psst, můj syn to ještě neví.
No příště si musím vše psát.
No, vyhrála jsem proti synovi 6 ku 5, ale cena byla za polovinu uhodnutých zvířátek, takže jsme vyhráli oba. 
Francie (tedy dcera ve Francii) nebyla on line, páč naše režisérka by se svou představivostí asi vyhrála.
No hurá! Dnes jsem to já.
A ještě něco k dobru.
"Lolinko, řekni OKO."
"Koko."
"Řekni O."
"O"
"KO"
"KO"
"OKO!"
"KOKO!"

Přeju vám všem dobré pátky s kafem plným kofeinu a  s vysokým IQ.




sobota 9. ledna 2016

jen žádné škatule škatule hejbejte se aneb divná úchylka


Vlastně jsem se asi nikdy se svojí úchylkou nesvěřila nikomu cizímu kromě rodiny. Je v podstatě k pobavení a směju se jí od té doby, co jsem se s ní smířila.
Teď jsem našla parťáka, takže teprve nyní úchylka dostává správný rozměr.
Teprve teď se s kolegyní velmi tímto bavíme, protože ona je jediná, kdo to naprosto chápe a rozumí mi a já rozumím jí.
To, že jsme obě divné, nás baví a dovádí k záchvatům smíchu.
Vůbec mi nevadí, když některý víkend pro jiné zajímavější aktivity neprovedeme s mým mužem pravidelný úklid našeho velkého domu.
Prach ve větší vrstvě mě fakt nerozčiluje, nevadí mi neumytá okna, ostatně v létě, kdy nás na vesnici pravidelně navštěvuje hejno otravných much, bychom je museli mýt každý den.
Nevadí mi ani můj velký nepořádek na pracovním stole. Naopak, jakmile se rozhodnu, že už je čas trochu uklidit a vytřídit některé projekty, které už proběhly a vyhodit je do kulatého šanonu, několik týdnů po úklidu jsem zoufalá, protože nemohu nic najít.
Miluju vlastně sektory s bordelem.
Je zvláštní, že změny mám v podstatě ráda a často "obracím klidně celý dům na jih" kvůli jednomu jedinému obrazu či malé váze.
Ale běda, pokud není hrníček či miska umístěn na stejném místě přesně tam, kde má být.
Běda jakmile není ouško hrnníčku otočeno správným směrem.
Vše má své místo, nádobí musí být v myčce, oblečení v šatně a ne přes židli, zkrátka vše kam patří.
Před renovací kuchyně, o které jsem už psala, jsem měla na poličce kuchyňské linky vždy na stejném místě dva hrnky se sovičkami. Musely být vždy ale přesně na značce. Okamžitě při příchodu do kuchyně jsem si vždy všimla, že není vše, jak má být.
Ano, můj muž uklízel myčku a zase dal hrníček jinam.
Po několika upozorněních, že sovičky zkrátka musí být tady na přesném místě, žádné škatule škatule hejbejte se, jsem to vzdala. Přestala jsem upozorňovat, protože chápu, že těžko někomu vysvětlíte, proč je pro vás taková blbost důležitá a zkrátka jsem pokaždé chybu sama napravila.
Po renovaci kuchyně jsem vše změnila, ale to už bylo moje rozhodnutí.
Teprve potom, když už měly sovičky svoje místo mezi ostatními hrníčky ukryty ve skříňce, páč je nahradil někdo jiný (kuchyně je nyní do zelena a sovy nejsou zelené), začal se mě můj muž vtipně ptát, kam vlastně sovičky patří. Teď už je to jedno, dej je kam chceš. Proboha jen ne do poličky, tam už nepatří.
Nyní zase na poličce narovnávám tři zelené dózy, aby měly všechna ouška na víku stejným směrem :-) Dózy obsahují dva druhy kávy a cukr, takže jsou permanentně v oběhu a já pořád narovnávám.
Svoji úchylku jsem si uvědomila před několika lety v našem minulém domě. Měli jsme na oknech žaluzie, které se každý večer musely zatáhnout, páč bylo do oken nepříjemně vidět.
A když jsme každé ráno odcházeli spolu s mým mužem do práce, můj muž žaluzie otevřel, aby přes den šlo do domu světlo.
Jdu za ním a koukám, že žaluzie nejsou v rovině, jsou špatně otevřeny na obou oknech, kolem kterých procházím. Vadí mí to, ale říkám si, panebože je to jedno, nebudeš stejně doma.
S nepříjemným pocitem dojdu až do haly, obouvám se, dávám si kabát a zamykám dům. Můj muž už netrpělivě čeká v autě. Nepříjemný pocit mě ale užírá, takže opět odemykám a v botách od sněhu utíkám přes celý dům a rychle provedu nápravu. Tak a mohu odjet. Už jsem spokojená.
Proboha kde jsi? Nevím, jestli hned napoprvé prozradím důvod svého zdržení.
A takto to jde několik měsíců. Projdu kolem, snažím se sama sebe přesvědčit, že o nic nejde, potom opět odemykám již zamčený dům a opět napravuji dle mého špatně odvedenou práci.
Při setkání se sestrou při sklence vína či vlastně lahvi, ba několika lahvích jí se smíchem vyprávím o své úchylce a ona mi řekne. Panebože, proč to nepřijmeš, jak to je a snažíš se sama sebe překonat!!!
Ano, proč vlastně?
Takže žádné trápení a od té doby jdu za mým mužem, on otevře žaluzie a já je trošičku o milimetr pootočím tím jediným možným správným směrem, můj muž kroutí hlavou a já se směju.
Teprve nyní nastávají vtipné situace, když je tajemství venku a já osvobozena.
Uprostřed minulé velké zahrady jsme měli malou pergolku, tedy vlastně takovou bránu, která byla porostlá popínavými růžemi a pod ní byla lavička na sezení. Jednou můj muž zavěsil na bránu krmítko, které jsme dostali. A jak tak sedíme u kafe na zahradě a já se dívám z dálky na to krmítko, začnu se mračit a přemýšlet.
Co je? Panebože, tobě se tam to krmítko nelíbí.
Ale líbí, ale není přesně uprostřed.
Můj muž se začne smát: takže tobě vůbec nevadí, že za tím krmítkem vidíš rozbouranou stodolu (museli jsme ji strhnout, páč k opravě už to nebylo), tobě tam nevadí ten binec, cihly, kamení, suť zkrátka staveniště, ale že není krmítko uprostřed, to je problém.
No nic, naviguji od stolu: ještě trochu doleva, asi tak centimetr, jo jo už je to dobré, nech to tak, už s tím proboha nehýbej :-)
Ano, vím, je to bláznivé, hloupé, pošetilé, je to k smíchu a nejvíc se tím bavím já, ale už jsem se přijala.
Včera jsme jely s kolegyní, s mým parťákem v úchylce autem domů a velmi jsme se bavily.
No, já nesnáším, když mi děti ustelou postel, aby mě potěšily a hned mě volají, ať se jdu podívat, dí kolegyně.
S hrůzou a děsem v očích se překoná a cedí pochvalu přes sevřené rty skřípajíc zuby a jen čeká, až děti odejdou.
Parchanti jedni, to neumějí pořádně ustlat??!!  Panebože, to nevidí, že tento polštářek nemůže být vedle tohoto a ten další musí být trochu nakřivo a ne rovně?!!
Ano, holka já ti naprosto rozumím. Je to hrůza.
Už hold do smrti budeme posouvat dózy o setiny milimetru, otáčet ouška správným směrem a štelovat polštářky do správné polohy.
A bojím se, že bude hůř, páč já jsem si tento svůj nestandardní stav uvědomila před pár lety. Nepamatuji, že bych se takto narodila, to znamená, že hranice se s věkem posouvají a čím dál míň věcí je dle mého soudu v pořádku na svém místě.
Jo, a když se dostanu včas k myčce, kterou můj muž předtím naložil, promiňte, je to špatně. Musím ji celou přeskládat.
Ale včera v autě jsme si prodloužily život. Smály jsme se obě celou cestu milimetrům - špatně roztaženým závěsům a žaluziím, ale klidně ať je prach na nábytku v centimetrové vrstvě :-) To nám nevadí.
Ještě mi teda dost vadí bílá niť na černém kabátě, či blonďatý vlas anebo jiné drobné smítko. To by nebyl až tak velký problém, kdyby kabát byl můj.
Vadí mi to, když tuto chybku vidím na někom ve veřejném dopravním prostředku. Není to problém, pokud člověk stojí v mém dosahu a já s dovolením neblahý úkaz odstraním.
Horší je, když sedí tato osoba o pár sedadel dál. Nemohu spustit oči z té nitky, či co to je, na dálku pořádně ani nerozeznám tuto nepatrnou částici, tento malinkatý atomek. Nejraději bych vstala a učinila, co musím, ale to v narvaném autobuse nejde.
Takže pokud se vám stane, že vás v autobuse či tramvaji začne obírat nějaká bláznivá ženská, nechte ji. Nemá žádné postranní úmysly, jen z vašeho oděvu musí odstranit vše, co tam nepatří.
Na zahradě je nyní sníh, takže mě žádné narovnávání či přeskládávání květináčů apod. nehrozí.
Tady je zatím svět ještě v pořádku.





pátek 1. ledna 2016

novoroční bílý kůň na naší zahradě






Má tedy chlapec zpoždění minimálně deset dnů.
Jen doufám, že když přišel už včera, neplatí tady: Jak na Nový rok, tak po celý rok.
Bílou zahradu bych tedy pořád nechtěla. Miluji barvy.
Stačí panebože, že mi na Nový rok visí na sušáku prádlo.
I když s tím prádlem se to těžko splní, páč šetříme přírodu a nehromadíme. Stačí pár kvalitních kousků, které se dají kombinovat, pár doplňků a je nový outfit, takže celý rok rozhodně nenaplním.
No, v kabelkách to mám sice jinak, protože těch mám víc než jeden člověk potřebuje.Ale ty se naštěstí neperou ani nesuší :-)
A lodičky to je taky můj úlet.
Ovšem jakmile nenosíme něco celý rok, jde to do dalšího kola pro někoho potřebnějšího, takže těžko bude viset prádlo každý den.
Kabelky a boty?
No každý máme nějakou úchylku. Na kabelky bych si potřebovala udělat brigádu a uklidit je. Jsou tam občas poklady.
Vizitník, který často hledám. V jedné kabelce deset propisek, které tam vhazuji, když jdu na jednání. Paradoxně nemám každou chvíli čím psát. Možná bych je měla uklidit teď.
To není novoroční předsevzetí, ty si zásadně nedávám.




Přeji všem dobrý nový rok.
Přát šťastný celý rok mi přijde nevhodné. Šťastný celý rok je chiméra. Kdyby se to stalo, nebudeme vědět, že byl šťastný, protože nebude srovnání.
Navíc štěstí je velmi prchavá záležitost. Trvá několik minut, někdy dokonce pouhých pár vteřin a někdy si to uvědomíme až za dlouhou dobu, že tady štěstí bylo..
A štěstí je v maličkostech. Úsměv, pozdrav, kytka ve váze, dobrý skutek.
Maličkosti všedního dne.
Takže nám všem opravdu dobrý rok.
A za mě vlastně ať je podobný tomu, co odchází.
Narodil se nám další krásný vnouček, se kterým si již buduji vztah. Zatím prostřednictvím mazlení a úsměvů, ale to je právě štěstí.
Můj muž má po roce konečně práci a navíc, jak mi sdělil včera, jej začíná moc bavit. Co je víc?
Naše všechny tři děti byly úspěšné ve svém profesním životě a spokojené v osobním.
Všichni jsme relativně zdraví.
Takže to byl moc dobrý rok.
Ještě jednou tedy dobrý rok nám všem.