nebetyčná blbost!!!

Původně jsem chtěla napsat nebetyčná hovadina, ale do titulku se mi to nechtělo. Někde jsem už dřív četla, že lidstvu se snižuje v posledních letech inteligence vlivem nových technologií. Tak tady tenhle výkřik venčení koček jen na vodítku by tomu rozhodně odpovídal. Kočky prý porušují unijní směrnice o ptácích a ovlivňují biodiverzitu.
Tak jim prostě zakážeme chodit ven svobodně a majitelé je budou pouze "pást". Kočka není pes a tenhle blábol mohl vymyslet jen někdo, kdo o kočkách nic neví, ba ani o řádu světa.
Už vidím těch oběšených koček na stromě za vodítko, když by majiteli utekly. Výjimku tvoří jen šlechtěné kočky. A ony by rozhodně utíkaly. Je to svobodné zvíře a vždycky bylo. Naše Justýna ulovila za posledních šest let jednoho jediného ptáka, a protože jsem se zachovala jako hysterická kráva a vyváděla, když přitáhla chudáka ptáka domů, že už se po nich jen dívá. A tenkrát se mnou nemluvila několik dlouhých hodin. Panička zapomněla na přirozenost lovce a mnohokrát se omluvila. Občas ptáky na zahradě jen tak prožene, aby mi ukázala, jak to má být, ale když jsem s ní a říkám jí hezky, nech ptáčky, oni sem taky patří, tak si ke mně sedne a jen je pozoruje. Někdy je mi líto, že jsem ji způsobila takové trauma.
No ale myší loví taky poskrovnu, ty lovíme my, když se u nás náhodou objeví. 
Tenhle hloupý nápad by připravil velké trauma nejen majitelům, ale hlavně kočkám. Bylo by to velké týrání a trýznění a pravděpodobně by se dosáhlo snížení počtu koček, ale ptáků by ubývalo furt stejně.
Naštěstí evropská komise takové tvrzení popírá a podle dostupných informací kočky nepatří mezi hlavní hrozby pro biodiverzitu.
Tak snad bude ještě chvíli svět v pořádku aspoň pro kočičí svobodu.
Doufám, že někoho nenapadne, že i my bychom mohli mít náramky na nohu či obojky, protože i my narušujeme biodiverzitu tedy rozmanitost světa.
Hlídací náramky by měli dostat ti, kdo vymýšlí, promiňte, tyhle nebetyčné píčoviny. Oni sami narušují biodiverzitu.
Proboha, kam se poděl zdravý rozum!
Přeji vám svobodnou sobotu.
Žij a nech žít.

ježčí farma anebo záchranná stanice?

Chtěla bych napsat, že už jsme s ježky skončili, ale bohužel ještě to není pravda. 

O našich ježcích jsem napsala na blogu už dvakrát. 

Začalo to v září, kdy se u našeho domu úplně u vchodu objevil první malý ježeček a my vážením zjistili, že má pouze 420 g, takže nastalo vykrmování. 
Můj muž by už o ježcích mohl přednášet. 

Není snad nic, co by nevěděl. Prvního ježečka se povedlo odchovat do správné váhy za dozoru velkých ježků velikosti blížící se kilu, kteří se přicházeli najíst jako procesí a k našemu roztrpčení ujídali tomu, kdo to opravdu potřeboval. 
A vytlačovali jej z domečku s ložnicí, kterou pro něj můj muž vyrobil. 

Po zvážení byli odnášení za vrátka s tím, že tu není žádný mamahotel a jsou už velcí, tak se musí postarat sami. 

Když jsme skončili s jedním, přišel druhý a po té třetí maličký. No je to dlouhý příběh, musím to zkrátit. Pořád se vážili a my se modlili, aby stihli nabrat správnou váhu, než začne mrznout. 

Váha už se ani nevracela domů, zůstávala v permanenci u vchodu do domu na poličce. 

Pro jistotu jsem vyhledala nejbližší záchrannou stanici, kdyby bylo potřeba, po tom, co jsme zjistili, že je blbost je zazimovat v domě, páč se rychle ochočí a není to správné, je to proti přírodě.

Přes den se z keřů ozývalo startování motorky ve všech tóninách. Tyto zvuky vydávají ježci při pocitu ohrožení a ohrožením bylo každé projeté auto. Podle toho jsme zjistili, že naši malí ježci s námi zůstávají a už si na zahradě udělali domov. V noci se šli najíst a někdy přespali i v ložnici, kterou můj muž vytvořil. Tedy přespal vždy většinou jen jeden. Jsou to samotáři. 

Je zajímavé, že ložnice zůstávala čistá, ale jídelna byla vždy počůraná a pokálená a můj muž při každodenním odpoledním čištění domečku nadával a volal na celou vesnici:
 panebože, vy jste prasata.

Asi před třemi týdny vytvořil pro ježky i boudičku na zazimování, protože si načetl, že je to pro ně lepší. Vytvořil ji ze starého přenosného mrazáčku a zahrnul listím. Čekali jsme zda svoje spaní v keřích na zimu objeví a budou používat. Vzhledem k tomu, že boudičkou se hýbalo a trochu měnila místo svého umístění, věděli jsme, že tam někdo spávat chodí. A když postupně opadalo listí, někdo z nich tam přinesl nové a znovu je tam nahrnul. Můj muž ještě vytvořil další místo na spaní, tentokrát jen přírodní z mulčovací kůry a listí, protože každý ježek potřebuje prý spát sám. 
Vypadalo to, že už se snad konečně zazimují, protože jídla už nebyla taková spotřeba. 
Už se postupně přestalo ozývat i startování motorky.

A upřimně jsme se těšili, že naše ježkové období končí. Už nás to nebaví. Chovatel je sice můj muž, který vše obstarává, ale já vše sdílím, všechny problémy a starosti, že tentokrát nesnědli kuřecí krky, které jim pracně uvařil, že vařená játra, která prý milují, vyhodil netknutá apod. 

Takže už to nebaví ani mě, je to nekonečný příběh a já už ani neběhám k váze za každým roztomilým ježečkem jako zpočátku.

Před dvěma týdny se k našemu zoufalství objevil další mrňavý ježek, který měl jen kolem 500 gramů.

Zoufale jsme si říkali, že to nikdy snad už neskončí. 
Náš podzim ve znamení ježků.

 A my začali s vykrmováním nanovo a modlili se každý den, ať ještě nemrzne, ať stihneme odchovat snad posledního. Doufáme. Bezpečně vám řeknu jen to, že na většině fotek, které jsou dílem mého muže, je ten poslední ježeček, na ostatních už sami nevíme, který z našich ježků to je. 
Váha tento týden ukázala 652 gramů, no je tady výkrmna, každý den čerstvé jídlo a pokud se v noci zjistí, že je skoro snědeno, tak je nášup, takže hurá. Snad proboha už žádný další nepřijde. 

Bude prosinec a normálně se zazimují už začátkem listopadu.

Všechny naše návštěvy touží vidět ježka, ale bohužel přes den se to nepodaří.
Všichni se musí vyhýbat domku, který překáží před vchodem do domu, páč je pod stříškou, aby na něj nepršelo a každý, kdo přijde, se kouká, zda náhodou někdo v přístřešku není.

No není, tak dnes aspoň na blogu a doufám, že letos už je to poslední ježčí příspěvek.

Ale ještě se jim do domečku pořád jídlo dává. Nemáme zatím odvahu přestat.
Už jsme za ně zodpovědní. 

A začalo to jedním malým ježečkem, který si přišel k nám pro pomoc a pak ta drbna jedna rozšířila, že se u nás všichni najedí. A pak, že jsou samotáři.

"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. 

Jsi zodpovědný za svou růži."
Aktuálně se naše rodina rozrostla o čtyři nájemníky.
Doufáme, že je to konečný stav. Aspoň pro letošek teda.

Tenhle bordel je po noci každý den a každý den dělá můj muž generální úklid. Kromě ložnice. 

V té se jen občas spí a zůstává tam čisto. 
A kromě listí je tam i kousek deky, můj muž je velmi starostlivý.

ranní svítání a rozbité ctrl

Jasně, zase stejné téma. Ale už tu dlouho nebylo, nee? 

Čím jsem starší, tím víc upírám oči k nebi. 

Ta nahodilá scenérie bez dlouhého trvání mě fascinuje pořád. 

Má to sílu okamžiku, který se už jen těžko někdy zopakuje v této podobě.

Tak dnes jen tak. Třeba pro hezký den.

A ještě přidávám něco pro zasmání. No, já jsem se teda včera rozhodně nesmála.

Možná jste už někdo viděli na facebooku, tak teď pro ty, co tam nechodí i s textem, který kopíruju.

To, že se mnou Justýna každé ráno pracuje a píše všemi čtyřmi, to už jsem si zvykla. Nevadí mi už ani i tak "zaprasená" klávesnice plná chlupů. Včera porušila ovšem pravidla. Večer po práci znavená usnula a sotva jsem odešla, lehla si na klávesnici. No a rozbila Ctrl! Sice po malé opravě funguje, ale mám to jako puzzle. Kryt vylítne po každém dotyku.

No a tak si tady žijem...

Tak mějte hezký den a ať vám nikdo nerozbije klávesnici 😅, páč je to celkem oprus.

azalka a andělé

Ano, už zase jsem neodolala, přestože vím, jak těžce udržuji některé pokojové jedince při životě.

Vedle mě vydrží jen velmi silný jedinec.

Krásnému stromečku azalky jsem neodolala i díky ceně, která mě nezruinovala, ale od teď bych mohla přijímat sázky, jak dlouho se mnou holka vydrží. 

Už ji máme čtrnáct dní a nádherně rozkvetla.
Mám ji v obýváku na stolku místo řezaných květin, které jsem si tentokrát nekoupila.

K Mikuláši patří andělé, ale nebyl to vůbec plán. 

U nás není Mikuláš ve znamení sladkostí a každý rok hledám nějaké drobnosti, které bych přidala vnoučatům k ovoci a jedné čokoládové figurce. 

Většinou dávám kreativní sešity, ty budou i letos. 
Ještě je ale musím dokoupit pro větší vnoučata.

Ale chtěla jsem ještě něco originálního, nějaké překvapení. 

Začala jsem hledat, ale všechno, co mě aspoň trochu zaujalo, když jsem si to vynásobila čtyřikrát, vyšlo na velký peníz a to nechci investovat.
Od toho jsou vánoce. 

Nakonec se mi hledání vyplatilo a já objevila na Fleru úžasné přívěsky na klíče, mobil, školní tašku či batoh s krásným mrňavým andílkem, ale hlavně se jménem každého vnoučete. Moc mě to zaujalo.
Objednala jsem v neděli, hned zaplatila a bála se, aby to přišlo do Mikuláše. 

Přišlo to expres včera a je to ještě krásnější, než to vypadá v nabídce a mám z toho velkou radost. Dávám sem tedy rychle pro inspiraci. 

Podle mě je to drobnost, která potěší i dospělé a ani nemusí být andílek se jménem, ale i s jiným textem.

Přeji vám dnes pokud možno andělský den.

trochu pravěk

Člověk by si myslel, že ve zralém věku už má tolik zkušeností, že jej jen tak něco nepřekvapí. 

A přece se vždy něco najde.

Nejsem tak naivní, abych si myslela, že týrané ženy ve 21. století už neexistují, i když já nikoho takového ve svém okolí nemám, ale přece jen mě věta Sex je povinnost, žena je majetek v názvu článku hodně překvapila. 

Říkám trochu nebo hodně pravěk. Ta věta mě přinutila si přečíst článek celý a vzhledem k tomu, že to je rozhovor s advokátkou, která se danou problematikou zabývá, nemám ani důvod nevěřit. 

Velká část populace pořád žije v tom, že manžel má právo na sex a jediná role v životě ženy je všechno to strpět. 

No není to hezké téma teda vůbec. Kdo nemáte na tohle náladu, nečtěte dál.

A protože je vše v článku moc dobře popsané, dovoluji si některé pasáže, které mě možná nejvíc šokovaly, na blog zkopírovat.

A na závěr trochu osvěty. Vůbec jsem nevěděla, že některé oběti mají nárok na advokáta zdarma. Mějte hezký den a doufám, že jsem jej někomu tímto tématem nezkazila. Píšu, jak jde život a vyjadřuji se ke všemu, co podle mě za to stojí. A moc bych přála všem obětem, aby našli pomoc. 
Po přečtení jsem i já trochu změnila názor. 
Vnímala jsem tuhle problematiku hodně zjednodušeně, páč jsem jiná.

Proč prostě od trýznitele neodejít a hned?!

No ono to není tak jednoduché.

"Vždycky mě vyděsí kauzy, kdy oběti domácího násilí nebo znásilnění utíkají k rodičům, a rodiče je vracejí zpátky k manželovi se slovy, že je to v pořádku. Nebo když matka řekne dceři: „Jo, mě taky znásilnili, ale nic jsem si z toho nedělala, tak si z toho taky příště nic nedělej, třeba si pusť hudbu a ono tě to dostane do nálady, hlavně ho neopouštěj, když spolu máte dítě.“ I když jsem říkala, že si nic nepouštím moc k tělu, tak z takových případů se mi vždycky zvedne žaludek."

Proč myslíte, že nějaká matka reaguje podobným způsobem?
Je to také důsledek rape culture. Matky si myslí, že když tím prošly, tak si tím jejich dcery musejí projít taky. Pravda ale je, že nemusí. Nikdo nemusí prožít v partnerském vztahu znásilnění.

Jak často dojde ke znásilnění mezi blízkými?
Když napíšu na Facebook, že jsem měla jako klientku oběť znásilnění, všichni si představí, že ji někdo přepadl, ideálně cizinec a muslim, který se na ni vrhnul v parku. Ale většina znásilnění je v partnerských vztazích a mezi nejbližšími lidmi. To ale lidé pod pojmem znásilnění nevidí. A je to o to bolestnější, protože se to ženám velice těžko nahlašuje a je to extrémně těžko prokazatelné. A sílu jim ještě víc bere to, když k nim přijde vlastní matka a řekne jí, že si to zažily všechny, a vydává špatný sex za znásilnění. Ale špatný sex rozhodně není znásilnění a znásilnění rozhodně není špatný sex.

Hodně lidí si to ale pořád myslí.
Bohužel velká část populace pořád žije v tom, že manžel má právo na sex a jediná role v životě ženy je všechno strpět a uvařit mu. Nedávno jsem viděla příspěvek na Twitteru, ve kterém nějaká žena psala, že kdyby všechny ženy na světě vařily, uklízely, vychovávaly děti, měly sex se svými manžely, nehádaly se s nimi, nechaly je ve všem rozhodovat a byly za všech okolností submisivní, byl by svět hned lepší místo. Hned jsem jí na to odpověděla, že to, co popisuje, je typická oběť domácího násilí. Na to už mi neodpověděla.

"Mě vždycky třeba překvapí, že lidé nevědí, že všechny dětské oběti mladší osmnácti let a většina zvlášť zranitelných obětí, tedy obětí násilných trestných činů, zejména těch, které byly sexuálního charakteru nebo domácího násilí, mají nárok na to, aby je advokát v trestním řízení zastupoval zadarmo. Moc lidí to neví. Často zveřejním článek, načež se mi druhý den ozve matka čtrnáctileté znásilněné holky, že advokáta nemají a příští týden je soud. A tuhle situaci máme minimálně dvakrát do měsíce."

revize aneb jak to mám já

K napsání dnešního článku mě inspirovaly vaše komentáře k mojí zmínce včera v příspěvku k posílání oblečení či jiných kousků do dalšího kola.
Já třídím skříně několikrát do roka už spoustu let a vždy ještě krásné oblečení rozdávám známým a slušné dávám do kontejneru. To krásné bych tam nedala po té, co jsem se dozvěděla, že některé kontejnery rádoby humanitární, nevím, jaká je to barva a už to ani vědět nepotřebuji, využívají sekáče a vydělávají na tom. 
V tom necítím smysl a ani mě to nějak neuspokojuje, to už není charita. 
Takže do kontejnerů dávám ještě pěkné věci, ale takové, o kterých vím, že ty už nebude nikdo prodávat a dostanou se jen k těm potřebným.
Revizi skříní, teda u nás spíš šaten, provádím vždy po určité době, když vím, že jsme něco nevytáhli rok.
Letos je to trochu jiné, proto jsem začala hledat smysluplný odbyt. Po nehodě, což už je víc než dva roky, jsem pořád doufala, že se začnu pohybovat ještě tak, abych si udržela linii a mohla i třeba chodit v podpatcích. Postupně jsem pochopila, že zlepšení po úrazu jen tak nepřijde, jestli vůbec někdy a konečně jsem se rozhoupala přestat lpět na svých krásných věcech, které leží a visí ladem. Začala jsem lodičkami, kterých jsem vzhledem ke svému minulému zaměstnání měla spoustu, na fotce je jich tak třetina, a většina vypadala jako nová. Rozdala jsem je kamarádce. 
A asi před půl rokem jsem sáhla i do svého oblečení, které čítalo více než patnáct velmi zachovalých sak, několik společenských šatů, sukní, džín apod. Ale nabízela jsem celkem pomalu mezi známými a postupně jsem se některých věcí zbavovala. 
Některých s těžkým srdcem a dala jsem zákaz všem, aby snad v tom mém oblečení přišli k nám domů 😁😅.
Asi před měsícem jsme se s mým mužem rozhodli, taky ztloustl a do spoustu věcí nevejde, že to vezmeme velmi radikálně. Krásných věcí však bylo hodně a všechno se nerozdalo. A protože byly opravdu ještě krásné, nechtěla jsem, aby zbytek dal někdo do kontejneru.
Začala jsem hledat tedy odbyt nejdříve přes azylák, se kterým jsem pracovně ve spojení. Ty na to nemají ovšem prostor a chtějí nanejvýš dětské oblečení a byl mi doporučen červený kříž. 
V červeném kříži krásné věci dokonce ani nedávají do tzv. sociálního šatníku pro lidi v nouzi, ale naše věci poputují do charitativního obchůdku, kde se prodají a výtěžek putuje na Fond solidarity. 
Pokud máte zájem vědět, jak to funguje v červeném kříži, psala jsem o tom včera a vyšlo tady. 
A zájem je prý pořád, tak budeme mít konečně, kam to dávat a ještě pomůžeme.
A máme z toho dobrý pocit. Dokonce jsme do charitativního obchůdku byli pozváni, ať tam nakoupíme. Neznalá věci jsem hned odmítla, že přece nebudu brát věci potřebným, když je k nim sama nosím. 
Na to mi bylo právě vysvětleno, že tohle není sociální záležitost, pomoc v nouzi, ale nákupem naopak pomůžeme. Už se tam chystáme. A třeba tam i zaplníme nějakou tu díru v našich šatnících, i když samozřejmě oblečení v poslední době nakupujeme, páč nemáme v čem chodit...
Tak měla jsem potřebu vysvětlit dnes, proč já do kontejnerů oblečení skoro nedávám.
Mějte pěkný vstup do nového týdne.

malé večerní...

Ne šaty nemyslím. Jen takové večerní malé nahlédnutí, když jsem spěchala do auta po večerní akci.
Nebyla to ani malá večerní procházka.
 Byl to benefiční večer pro dárce krve a já tam nafotila okolo stovky fotek. 

O večeru jsme se dozvěděli celkem náhodou ve čtvrtek, když jsme odváželi ještě pěkné oblečení, které vorvaňům už rozhodně nikdy nebude, i když si to nechtěli dlouho přiznat. 

Tento týden děláme samé dobré skutky.

A mně přišla ta akce hodně důležitá, a tak jsme se tam celkem s nechutí vypravili, abych nafotila a napsala.

Takže ty venkovní už se mi nepovedly. Vlastně jsem neměla ani fotit, ale nádvoří zámku už bylo zavřené a my museli okolo a chvíli jsme ani nevěděli,
kde jsme.

Viděla jsem tedy některá zákoutí, které jsem ještě neviděla. 

Ale už jsme spěchali, páč jsme byli hodně unavení, takže podle toho ty fotky vypadají.

No hlavně že se povedly fotky z večera k článku.

Jo a v Mělníku je už skoro advent, aspoň teda o tom svědčí výzdoba. 

Já čas nepředbíhám a adventní výzdoba nás čeká podle naší rodinné tradice první adventní neděli.

A ještě přidávám znavenou Justýnu. Píše neustále se mnou na počítači, a to všemi čtyřmi. Všude jsou samé chlupy. Tady vidíte, jak krásně usnula, když se konečně pomazlila a "pomohla" mi s prací.

Hezkou neděli.

s předstihem aneb malováno ústy

Tenhle diář mě zaujal na první pohled.

Ale stejně jsem se probírala všemi z nabídky v Pepco, abych se vrátila k tomu, který jsem vzala do ruky poprvé.

Puntíky já prostě můžu.

Používám sice diář v počítači, páč ten se mnou mluví a připomíná mi akce dopředu, ale diář do ruky taky potřebuju. Akce si tam nezapisuju, ale používám jej na poznámky, na výkaz práce v daném měsíci a na rehabilitaci "holky" do něj zapisují plán dalších masáží. 

Baví mě, jak je příjemně měkký, vypolstrovaný. 

A samozřejmě, vzhledem k tomu, že to pro mě není úplně denní diář, mě bavila i jeho nízká cena.

Když jsem začala přemýšlet o letošních vánočních přáních a chtěla jsem, aby měly i nějakou přidanou hodnotu, třeba charitativní, vzpomněla jsem si na Alenku, která mi vloni poradila, kde pohledy nakoupit. Pohledy už mám doma. 

A co je na nich zvláštního?

Motivy jsou malovány ústy. Pohledy jsou nádherné a ani se nedá se věřit, že je to malováno pusou. 

Slogan nakladatelství se mi líbí: Ne ruka, to duše maluje.

V posledních letech jsem přání nakupovala hlavně na Fleru. 

Ale letos jsem chtěla podpořit někoho jiného, někoho potřebného z naprosto sobeckého důvodu. 

Pro svůj dobrý pocit, že jsem pomohla. 

Jo já bych tohle nenamalovala ani klasicky rukou.

 Už rok se u nás neustále prodává a nakupuje. 

Když přijedou děti na delší dobu, vysypou mi moji malou pohotovostní šperkovnici v chodbě a je z toho pokladna. 

Prodávají se pohledy, knihy, hračky, zkrátka vše, co se po domě najde.

Už snad před půl rokem jsem dětem slíbila, že seženu pokladnu opravdickou. 
Teda ne opravdovou, ale jako. 
Dostala jsem se k tomu, nebo spíš vzpomněla jsem si teprve teď a to můj muž i koupil před měsícem peníze, abychom na staré vizitky nemuseli neustále psát padesátky a stovky.

Pokladna koupená z Lidlu je úžasná, součástí je ruční skener, který svítí a má zvukové efekty, solární kalkulačka, čtečka karet, dětské peníze, kreditní a zákaznická karta. 
Konečně se u nás nebude markovat jen jako.

Není to dárek, je to nezbytnost v naší domácnosti, respektive je to dárek samozřejmě pro nás pro všechny, páč děti jsou prodavači a my s mužem nakupujeme.

Už se na to docela těším. 
A možná si i zahraju na prodavačku, pokud mi to děti dovolí.
Dnes jsem některým z vás popřála v komentářích pěknou neděli. 
No jo, nějak nevnímám přesně, jaký den vlastně je. 
Nevidím žádný velký rozdíl, i když vím, že dnes v sobotu mám pracovní večer.
Takže oprava. Všem přeji hezkou sobotu.

P.S. Jak vidíte, opět fotím na stoličce od piána. Justýna mi ji pořád nedovolila uklidit.