sobota 23. března 2019

u jezu










Odjakživa miluju pohled na řeku. Je to pro mě uklidňující a krásný pohled, i když přiznávám, že do té vody by mě nikdo jen tak nedostal.
Morava byla místem mého dětství, mého randění s mým budoucím mužem a místem procházek s našimi malými dětmi.
Ale léta jsem tam nebyla. Už před odjezdem jsem si naplánovala, že se chci zase k naší Moravě podívat. Dřív ovšem pěšky, ve čtvrtek autem, páč bych to nedošla.
Byl zrovna první jarní den, slunce a teplo a my jsme si to s mužem užili. Kochali jsme se. 
Teprve pak doma, myslím ještě v Hodoníně, jsem se dozvěděla, že je řeka Morava rozdělena přesně na polovinu, část je česká a část slovenská.
Takže já jsem fotila ze slovenské strany český břeh.
Třeba se pokocháte se mnou. 
Nafotila jsem moc fotek, takže některé jsem dala do koláže, páč by to byl dlouhý příspěvek.
Už jsem sice dnes doma, ale ještě se pokochám Moravou s vámi prostřednictvím fotek.

P.S. A ještě něco pro mě do deníčku. Morava byl pro mě asi určitý milník. Zřejmě mi pomohla injekce z pondělí, o tom jsem už psala, a něco se stalo. Konečně mě bude někdo léčit, nejen moji hlavu po nehodě. Já jsem u té Moravy dokázala ujít na mě velký kus cesty, sice pomalu, ale ujít tolik, kolik jsem neušla před injekcí ani dohromady za týden. A když jsme se vraceli a můj muž říkal, počkej tady, já ti předjedu autem, řekla jsem: ne já jdu dál, já ještě trochu můžu. 
Je to pro mě velká naděje. Možná zase začnu chodit normálně, možná ještě budu skákat přes švihadlo jako před dvěma lety. Už to vypadá, že to není placebo, což jsem si v úterý při nepatrném zlepšení myslela. 
Jako by se mi tělo uvolnilo. Možná tedy neskončím na vozíčku, což už tak vypadalo. 
Možná zase budu svobodná a nezávislá.













pátek 22. března 2019

Dáša, moje druhá láska


Druhý rychlý pozdrav z Moravy.
Od zítřka už zase budu na značce a budu odpovídat na komentáře a číst vaše příspěvky. 
Za vaše komentáře moc děkuji, čtu, ale odpovídat nestíhám.
O moravské Dáše už jsem tady pro pobavení psala, tak se nechci moc opakovat, protože konspirace pokračuje neustále. Nic se nezměnilo. 
V Čechách mám Justýnku a na Moravě Dášu. 
Dáša tedy není moje, ale jakoby byla. Můžu přijet klidně za půl roku, za rok a bude mě vítat s radostí a štěkotem nadávat: kdes byla tak dlúho?! 
Máme se obě moc rádi.
Tak dnes pozdrav od Dáši. Ještě, že Justýna neumí číst. 
Holky by se teda rády neměly!
Mějte pěkný pátek.




čtvrtek 21. března 2019

foukané sklo





Zdravím z Moravy. Ne, nejsem tak pilná, že bych psala i tady, nestíhám kromě zpráv nic. 
Tento příspěvek mám nafocen už delší dobu, jen jej teprve konečně můžu zveřejnit. 
Tenhle dárek jsem vybírala docela dlouho. Nebo vůbec nějaký originální dárek pro mou sestru k narozeninám. Nedáváme si dárky pravidelně, jen ke kulatým výročím anebo, když se zrovna vidíme. Tenhle svícen z foukaného skla a tedy originál, už mám doma dva měsíce. Dlouho jsem hledala něco, co mě uchvátí. Navíc foukané sklo je umění a velká dovednost, nemůže a ani neumí to dělat kdokoliv. Což se nedá říct třeba o výrobě bižuterie, kdysi jsem taky vyráběla šperky, anebo o malování, štětec umí vzít do ruky každý. 
Nemluvím samozřejmě o výsledku, může to být podařené dílo anebo zmetek, ale vyrábět ze skla to je něco jiného. 
Tam se bez znalosti a potřebných propriet nevyrobí ani ten zmetek.
Nakoupila jsem na Fleru a plánuji si časem koupit tam něco skleněného a foukaného i pro sebe.
A minulý týden jsem sem dávala víko od krabice, kde jsem namalovala růže. Svícen přišel v krabici jako od dětských cviček. Tu krabici jsem chtěla samozřejmě použít, protože svícen je křehký a těžko by hledala podobnou velikost. Říkala jsem si, že koupím nějaký pěkný papír a zabalím to jako dárek. Ale pak se stalo něco, v čem se zrodil nápad něco namalovat. Kýžený den mojí sestry byl v sobotu a my jsme koupili přání, že jej pošleme, když tam jedeme později. V pátek jsem si uvědomila, že přání s obálkou pořád leží na kuchyňské lince naprosto nedotčené. Nebylo člověka, který by byl schopen tento miniaturní "projekt" dotáhl do konce.
Přání tedy bylo posláno virtuálně přes facebook. 
A už se mi ani nechtělo koupené přání řešit, páč osobně by to nemělo žádnou váhu.
Tak jsem přání namalovala na tu krabičku.
Mějte hezký den, na Moravě je větší zima než u nás doma, ale svítí slunce.

P.S. A díky moc za komentáře, odpovím, jakmile se k tomu dostanu.

středa 20. března 2019

slunce na chvíli čaruje



Dnes trochu se zpožděním dávám fotky z neděle. Nedělní slunce vytáhlo na jinak hnusném trávníku s lysinami po loňském parném létě malá překvapení v modré a bílé po celé zahradě. 
Netušila jsem, že to další dny nebude. Bylo to jen v tu neděli a teď už zas není nic vidět. 
Letos budeme muset opět nasít trávu.
Tak něco maličko na kochání.
Dnes odjíždíme do pátku na Moravu a asi budu mít zpoždění v komentářích a ve čtení blogů. 
Píši to jen proto, abyste si nemysleli, že se opakuje moje příšerné pondělí.
To mě doufám zase delší dobu nepotká.
Na závěr citát, který mě pobavil a pro hezký den jej posílám i vám.






úterý 19. března 2019

příšerné ráno

Tahle to teda mělo vypadat. Jako na té fotce. Bohužel. 
Můj malý pondělní osobní blackout. 
No, někdy se to tak stane. 
Příšerné ráno jsem měla včera. 
Fakt tohle se mi dlouho už nestalo.
Můj každodenní ranní rituál šálek horkého dobrého kafe a zasednout k počítači k psaní krátkých zpráv mi totálně narušila po pěti minutách černá obrazovka. Zkoušela jsem klasiku, restart, násilné vypnutí počítače. Nic, počítač totálně zamrzl a nešlo k mému čirému zoufalství dělat ale vůbec nic jen zírat na černou obrazovku.
Po půl hodině přes moje zuřivé bouchání do klávesnice žádná změna. Jen hučí, ale vypnout nejde a černá obrazovka ve mně vyvolává skoro pocit konce světa.
Ježíš, co budu dělat, když se neumoudří vůbec?!
No nic, musím napsat Báře, že dnes pravděpodobně zprávy nebudou a už je půl osmé, což už je normálně odesílám.
Píšu sms, a když ji chci odeslat, zjistím, že nemám Báru v seznamu. 
Panebože, velký bratr hlídá a odpojil mě snad od veškeré civilizace?!
Vzpomenu si, že mi ráno telefon upadl a že už se mi to vlastně jednou stalo.
Na štěstí telefon mě na restart pustí a já konečně odešlu zprávu správnému adresátovi. Bára je dnes na tom podobně, takže jen napíše: nestresuj se.
Pořád na mě na psacím stole zírá černá obrazovka, opět udělám svoje kolo pokusů o oživení a pravděpodobně zblblému počítači dávám svým mlácením do klávesnice ještě víc zabrat, takže to chuďato už neví, která vlastně bije.
Zoufalá vytáhnu svoji starou mrňavou "plečku", jinak už tento minipočítač nejde nazvat, a nastartuji ho. Trvá to dost dlouho, že bych snad v mezidobí stihla uvařit oběd.
Konečně naskočí obrazovka, aspoň něco tady sakra svítí, a já se snažím nainstalovat bezdrátovou myš. 
Bez myši jsem totiž taky zoufalá. No nějak nejsou oba moje pracovní nástroje kompatibilní. 
Ručně si rozjedu všechny stránky, které potřebuji, a v tom se na stole rozsvítí obrazovka, na kterou čekám už hodinu a půl.
Tak plečku, která už musí být furt napojená na zdroj, jinak nefunguje, opatrně odstavím, ale pro jistotu ji nevypínám. Nemám nervy na její půlhodinový start.
Jo vypadá to, že to snad bude fungovat.
Hurá, konečně můžu pracovat.
Jsem zpocená až na patě a rozhozená z té závislosti na těch černých potvorách a na telefonu.
No, nebylo to moc hezké ráno.
Jdu si udělat další kafe, které si teprve teď v deset hodin ráno budu moct vychutnat.
Jsem naivní, když si myslím, že už jsem si svoji dávku nepříjemností vybrala a do večera se nic nestane. Po obědě odjíždím opět do Prahy.
Svoje pravidelné návštěvy bílých plášťů na interně, neurologii, rehabilitaci rozšiřuji ještě o ortopedii.
Vím, že tam budu dlouho a zapomněla jsem doma Reflex, v poliklinice v trafice mají dovolenou, tak mě můj muž odloží, ostatně jako vždy poslední dva roky, kdy doprovod potřebuju, a jede mi někam koupit něco na čtení. 
Mezitím dostávám žádanku na rentgen. Jdu se přihlásit a sestřička po mně požaduje 40 korun. 
Tak na to připravená nejsem a už jsem tady psala, že teď prostě, co nejezdím nikam sama, mám k dispozici pouze kartu a v peněžence obvykle obnos do těch kýžených 40 Kč.
Vytahuju peněženku a je tak lehoučká, že mírně zblednu. Čekárna je plná lidí a okýnko u rentgenu není zrovna diskrétní a já, Italka, v podstatě potichu mluvit neumím. Otevřu ten obal, který je plný průkazů, slevových karet, ale není tam ani zatoulané euro. Je naprosto prázdná a já si vzpomenu, že jsme potřebovali drobné někde před týdnem na parkování a můj muž mi peněženku vybrakoval a kapesné mi zapomněl dát 😀. 
Přiznávám se k prohřešku s grácií, páč v těchto situacích je jediný možný způsob zachovat dekorum: dáma to tak chce. 
No, já prostě těch blbých čtyřicet nemám, ale mám kartu. Karta je samozřejmě odmítnuta, mezi bílými plášti se ještě nenosí (kartou platím pouze na gyndě). 
Ale můj muž přijede, jel mi koupit jen časopis. Otázka zní: a přijede ještě dnes? No samozřejmě.
Sedám si na místo k sympatické paní, které jsem před chvílí odpovídala na nějaký dotaz. Paní se ke mně nakloní a zašeptá: Já vám těch čtyřicet korun dám!
Čtěte pozorně, ne půjčím, ale dám. 
Podívám se, jak jsem dnes proboha oblečená, zda na sobě nemám tepláky (ježíš ty vlastně vůbec nevlastním). Ne ne, je to dobrý, krásné džíny, červená dvojčata top a svetřík a červená kožená kabelka. 
Velmi upřimně poděkuji a odmítnu. Volám mému muži, přijeď, nedal si mi kapesné. 
Paní to slyší, ale opět stejně mi nabízí, že mi tento zanedbatelný obnos dá. 
No zanedbatelný, jak pro koho. Pro mě je to momentálně velmi velký obnos.
Když přebírám CD, můj muž se zrovna objeví a platí, sestřička se smíchem podotýká:
No vy to máte hezky zařízeno. No nezná můj příběh.
Den končí kolem páté hodiny, kdy se seznamuji s příjemným panem primářem, který se rozhodl, že na operační stůl, kterým mi je v posledních dnech vyhrožováno, hned nepůjdu, ale zkusíme léčbu injekcemi. 
Dostávám velké a bolestivé pigáro a za týden mě čeká další. Kromě pigára dostávám ještě naději.
Dozvídám se, že musím na návštěvy ve svých apartních kabelkách vozit to pitomé CD s fotkami mojí bederní páteře.
A teprve pochopím, za co jsem zaplatila. 
Domů přijíždíme až v půl sedmé večer a celou dobu se se smíchem bavíme v autě tím, že k finančním prostředkům přes net mám přístup jenom já, já vlastně spravuji celý náš společný život, ale u mě v peněžence nenajdete evidentně prostředky ani na MHD. A proč taky? Jsem v situaci, kdy MHD sama nezvládnu.
Mějte pěkné úterý bez malých blackoutů.

P.S. Jo a Báro, odpusť si proboha průpovídku posledních let: já jsem ti to říkala, nejsi připravená na blackout!

pondělí 18. března 2019

řecké patates s celerovými placičkami




Po dlouhé době toto jídlo není můj nápad. 
Narazila jsem na oba recepty náhodou, když se mi nabídly na facebooku a vypadaly natolik lákavě, že jsem se rozhodla je vyzkoušet spolu, i když jsem vůbec nevěděla, zda toto sousedství bude ladit. 
Pro spojení jsem se rozhodla i z důvodu, že když jsem řekla, že zkusím celerové palačinky, tak to někdo nazval, můj muž protáhl obličej. No nic, ty brambory určitě sní.
Koupil jsi moc velký celer, tak co s ním? Okamžitě jsem kontrovala proti tomu obličeji. 
Celer mi zbyl z oběda vepřové na smetaně, či po zahradnicku, kapku jako svíčková, asi to znáte, jen to jinak chutná a není to tak pracné.
Nakonec jsem litovala, že jsem těch placiček, palačinky tomu fakt říkat nechci, neudělala víc, protože byly neuvěřitelně dobré, šťavnaté a výborné byly i studené.

Celerové placičky
Tady je recept z netu, já jsem dělala menší množství:
1 menší celer nastrouháme na jemno, přidáme 5 vajec, které rozšleháme se 2-3 lžícemi mléka, dále 150 g strouhaného sýra, sůl, pepř, pažitka a smažíme na oleji
Fakt mě překvapilo, jak je to výborné a pochutnal si i můj v jídle konzervativní muž, takže to zařazuji do svého virtuálního receptáře.

Řecké patates
Brambory oloupeme a po délce rozdělíme na 4 díly, v míse si připravíme rozmačkaný česnek asi 4 stroužky, mletou papriku, prý rozmarýn (ten doma nebyl, takže majoránka), olivový olej, trochu vody, nakrájenou pažitku nadrobno, šťáva z citronu a osolíme. Všechno zamícháme a brambory ve směsi obalíme. Dáme na hlubší plech a ještě jsem polila zbylou směsí a upekla. 
Nebudu říkat, jak výborné to bylo, ale tady se dalo očekávat, takže žádné velké překvapení.
Vábně vypadají i syrové před pečením.

neděle 17. března 2019

jepičí život 5

Tak zase pokračuji se svým malým projektem, který si už někteří z vás oblíbili. Minulý díl, zveřejněný v prosinci, obsahoval konec roku 2017, a tak logicky pokračuji rokem následujícím. Tentokrát jsem se moc daleko nedostala, jen do února, protože zrovna leden obsahuje tolik vašich zajímavých a dlouhých komentářů, které by mohly normálně stát samy o sobě. A kdybych zabrala půl rok, což normálně bývá, už by to muselo být na díly.
A vysvětlení pro ty, kdo jepičí život neznají. Ani nevím, kdy mě to poprvé napadlo. Vaše komentáře pod svými příspěvky mám moc ráda a děkuji za ně, vždy mě potěší a psaní dává větší smysl. Některé komentáře obsahuje malé osobní příběhy a mně bylo líto, že mají opravdu jen jepičí život. Zaskví se jednou a už nic. Proto vznikl tenhle můj projektík. Některé vaše zajímavé komentáře ještě jednou vytáhnu ze tmy a dám jim na chvíli nový život. Takových pět minut slávy. 
Tak tady je pátý díl. Musím říct, že mě baví se probírat víc než rok starými komentáři a někdy si musím i přečíst svůj příspěvek, páč se mi ani nevybaví, o čem jsem psala. 
Tak snad si také rádi zase počtete. Pěknou neděli.

jak jde život
Tak, a teď mi v hlavě rezonují slova a nejsem schopná je sestavit do věty. A to nejsem po úrazu :o) (chci zlehčit můj komentář!). Myslím, že chápu tvé pocity Marti, protože já tvrdím, že máme mysl příliš mladou k tomu zchátralému tělu co se každé ráno snažíme zvednout z postele. Jo, zatím mi to ještě jde v pohodě, manža heká víc, je o pět let starší. Loni na podzim se z něj stal také důchodce, ale ještě pracuje, protože jsme se dohodli, že se svou činností OSVČ sekne až nastoupím do důchodu i já. Máme výhodu, že máme pracovní stanoviště doma, které jsme si před mnoha lety zbudovali, už jsme měli dost pronájmů ve městě. Ušetřili jsme mraky peněz a manžel spoustu času. Ve své kanceláři si může pracovat i po večerech a je stále doma. Takže to je zase naše symbióza, roky pracujeme spolu, nelezeme si na nervy a tak i ten volný čas, který nás čeká, nebude vůbec nudný. Ono je stejně nejdůležitější to zdraví, co si budeme povídat. Myslím, že váš společný humor je důkazem toho, že když se chce, tak to jde - i s bolavými zády a ostatními neduhy. Jsou to výzvy, viď? A já vždy říkám - Když jsme na to dva, tak to zvládneme!!
No, tak nakonec jsem ta slova nějak pospojovala. Nic světoborného ze mne nevypadlo, ale měla jsem přerušované spaní. Spali u nás vnoučata a Jonášek své sny huláká na celé kolo. Takže jeho - Paní učitelko, já chci to kolo. Já ho ale chci - a další výkřiky mi znějí v hlavě ještě teď :o))).
Marti, hele měj se pohodově a díky!!
Ála
Marti,
moc Vás obdivuji, že jste odhalila záda i nitro... :) Já bych některé věci tak ráda "vykřičela", dokonce si myslím, že by se o nich mělo mluvit a psát, protože když jsem v té situaci skončila sama, neměla jsem se kam obrátit a ač je internet různých věcí plný, tak zrovna moje bolavé téma je zahalenou jakýmsi tajemným embargem... já zatím ale nemám tu odvahu se tak moc odhalit, píši jen v náznacích, které podle mě stejně všem dojdou... takže za mě klobouk dolů... je jasné, že čím je schránka starší, tím víc chátrá a můžeme se na hlavu stavět, jako ve dvaceti se cítit nebudeme... :) Já to například pociťuji teď, coby "stará" matka (na druhou stranu prostě jsem nejprve neměla správného tátu pro mé děti a potom byly nějaké zdravotní problémy, takže jsem ráda, že matka vůbec jsem), že mi síly dochází dříve než maminkám, co jsou o sedm a více let mladší... :) Ale snažím se stejně jako vy s manželem, říkat si, že dokud je mladá hlava, stále to jde... je skvělé, že teď můžete svobodně a volně tvořit, určitě čas zaplníte a je potřeba si ten čas užít, kašlete na to, že se tomu říká důchod... je to prostě ten čas, který můžete věnovat sobě a tomu, co Vás baví a naplňuje... :) A já se moc těším, že si u Vás - ve virtuálním obýváčku - budu moct číst Vaše prima články! :)
Mějte se moc hezky, držte se,
Peťka :)
Marti,
přečetla jsem si Tvoje dnešní dlouhé vyznání. Jak jinak to pojmenovat.
Určitě Ti rozumím. Ale je zbytečné děsit se slova důchodce. Už jsem do té kategorie zařazená nějaký ten rok a nemám s tím problém. Jen když si něco o důchodcích čtu, tak jako když se mne to netýká, musím se postavit nohama na zem a říci si- holka, vždyť Ty tam patříš taky. Pokud si člověk vytvoří během života nějaké aktivity-koníčky, tak mu ten důchod ani nepřijde. Mně alespoň ne.
Ano, hodně je to o zdraví. Tebe potkal velmi nepříjemný úraz, ale Ty jsi taková silná, činorodá , takže o nějaké lítosti vůči Tobě by bylo zbytečné přemýšlet.
Snad každému život přinesl, co se nedá nazvat procházka růžovým sadem. Je to pak o tom, jak to člověk umí přijmout, jak se k tomu postaví. A Ty to zcela určitě umíš. Alespoň na mne tak svými příspěvky tady působíš.
Takže asi tak ode mně.
Hezké odpoledne. Tady u nás se to z nebe sype a sype.
Hanka 
Marti, kdysi jsem se slova starobní důchod také děsila - až děti mi vysvětlily, co zkratka SD znamená - SOBĚ DOBŘE- a tak když už vím, že za čtyři měsíce budu dostávat měsíční příspěvek na živobytí, že se budu tímto řídit a budu dělat to, co mne baví a na co v životě nebylo nikdy dost času.
Každý si svůj úděl neseme celý život s sebou. Je jen na nás, jak se k tomu postavíme, jak budeme žít. Mám manžela skoro ležáka a bez mých dětí bych to nezvládala. (Jeho děti o něj nemají zájem, neviděli jsme je víc jak rok. Tato situace mne naučila žít tak, jako to potebuji já, jak to vyžaduje moje zdraví a jak to jde..... co si myslí okolí se už dávno nestarám a mám od té doby pokoj.

Sněhu ti mohu poslat kolik chceš, už mne nebaví, říkám že padá cosi nesmyslného bílého zhůry......... Pěkný večer a řid se heslem mých dětí - SD=sobě dobře. Zdraví Dana
Paní Slunečnice, je mi 64. let. Jsem PRASE (pracující senior) šestým rokem a letos to chci v prosinci ukončit. Mí koledové a kolegyně jsou mladší lidé a zažívám s nimi hodně humoru. Nejsem teď zrovna fit, ale už teď mám naplánováno co všechno chci ještě dělat a vidět. A tak popravdě, se svými vrstevníky se ani moc nechci stýkat, protože to jsou opravdu hodně staří, ublížení a ufňukaní lidé. A ty jejich nářky na všechno, tak ty by mne psychicky zcela rozložily. No jo, tělo zhuntované a mozek mladý. Ale, když to dám já, tak i vy to dáte, nemám o vás paní Slunečnice strach. A pomalu padá a padá a je tu velký vítr a padá..., pane bože dej, ať opět neupadnu i já. Zdraví Iwka
Marti, kašli na slova, která se ti nelíbí např. starobní důchod. Důležité je, že máš pěkné, upravené ruce a mladé myšlenky. Jinak Tě naprosto chápu, jelikož jsem o Tebe jen o rok mladší, ale tento týden jsme potkala spolužačku ze základky, řekly jsme si, jak je důležité, že jsme stále hezké a se smíchem jsme se rozešly. A ještě něco. Každý máme svoje tajemství, které skrýváme jen tak dlouho, než zjistíme, že na tom vůbec není. Takže Marti, užívej dne, nadále se raduj z barev, rodiny, nových příležitostí a opatrujte si tam někde v Čechách v domečku své zdraví. Marcela
Marti, odchod do důchodu není nic špatného a to, že si v něm zvládneš přivydělat nějakou tu korunu je také skvělé. Samozřejmě, že kdyby nebyly ty bolesti, žilo by se lépe, ale mohlo by být i hůř. Tím nic nechci zlehčovat, ale kdo ví, kdy my se dostaneme do důchodu. A jestli si v něm zvládneme ještě něco vydělat. Buď na sebe hrdá, máš čas na sebe, na své koníčky, na vnoučátka, na manžela a i na trochu práce. Vždyť to je SUPER.
Přeji krásné dny plné radosti. D.
Musím říct, že po přečtení tohoto článku mne napadlo ledacos, ale že by lítost, tak to ani omylem.
Upřímně, jestli jsi v důchodu nebo nejsi, pro mě není důležité, protože jsi nesmírně vitální v názorech, tak i v činech. Je mnoho daleko mladších lidí, se kterými si připadám nepatřičně stará, ty jsi pravý opak.
Drahá vyzobaná, buď ještě dlouho tak svěží a inspirující.
Já myslím Marti, že Ty máš slovo důchod opravdu jen napsané na tom výpisu z účtu. Jinak se Tě fakticky moc netýká. Rozhodně mi nepadá na rozum, abych Tě litovala, spíš máš můj obdiv. Pro mě jsi přes všechny své neduhy po nehodě vitální človíček, který umí žít. Ač ,,jen" tak, jak mu zdraví dovolí, ale našla jsi smysly svého života v různých činnostech, které Tě baví a O TOM TO JE!
Přeji Ti hodně šťastných chvil a užívej času, se kterým můžeš naložit dle svého.
Marti, já se do důchodu docela těším. Momentálně mi to v práci úplně nesedí (ne vlastní práce, ale věci okolo), takže pocit, že kdykoliv můžu položit tužku a jít by byl vlastně docela povznášející ;-). A taky bych věděla, čím se zabavit, kdybych se rozhodla z práce odejít. Ale mám to ještě za několik let, takže zatím to musím brát, jak to jde.
A jinak - z tvých článků je cítit tolik vitality, že by ti ji spousta lidí, co mají na narozeninovém dortu mnohem nižší číslo než ty, mohla závidět. Přeju ti,a ť ti život dál (a dlouho) přináší většinou příjemné věci a užij si je (myslím, že ty to umíš)
Toľko múdrosti bolo už napísaných predo mnou ... Predovšetkým ti chcem poďakovať za tvoje vyznanie, či priznanie ? :)) Tiež by som ten dôchodok nebrala tragicky ... Nie je dôležitý status, ale životný pocit, stav mysle ... ochota byť činorodý, aktívny ... Teda všetko v rámci možností ... to je jasné ... Ty si mala vážny úraz, ktorý ťa posotil medzi dôchodcov. U mňa to bola zas vážna nemoc v mladom veku. Od 43.rokov mám mimokĺbovú reumu - Lupus a bola som na tom hodne zle. Nasadili liečbu, šupli ma na invalidný dôchodok ... Niesla som to hrozne ... Ale všetko sa utriaslo, liečba zabrala, Lupus uspali ... do pracovného procesu som sa už nevrátila ... na dôchodku som stále, i keď teraz už na starobnom ... Božinku ... strašne to znie ... :)))) Ale som spokojná ... môžem robiť čo chcem, čo ma baví a je toho neúrekom ... Dávam si pozor, aby sa Lupus neprebudil ... :))) A úplne sa stotožňujem s pisateľkou nado mnou , že nie je dôležité či si na dôchodku, alebo nie, stále si to ty a tvoje schopnosti využiť život vo svoj prospech. Veď vek je len číslo ... Prajem tebe aj manželovi všetko dobré ... a teším sa na ďalšie veselé príspevky ...
Tak dnes jste mě vážně pobavila. Já jsem zvědavá ženská a dlouho mi vrtalo hlavou jak to s váma vlastně je. Nějaké detaily jste odhalila už dřív a teď to do sebe pěkně zapadlo. Teď už vím, že zahradník vrah není 😊. Děkuji.
Držte se s manželem, zdraví je to nejdůležitější.
Jarka
Marti, nedá mi to, a píši ještě jednou.vše je jen o mysli a o tom, jak to kdo cítí. A proč píšu. Jeden rychlý příběh z mé rodiny. Syn se se snachou poznal, když jemu bylo 16 a jí 18 let. Po dvouleté známosti jsem jim říkala že jsou jak manžele po padesáti letech. Včera měli volno a tak přijeli na oběd. Spolu se 4letým vnukem. Synovi je 33 a jeho manželce odva více - 35. Naobědvali jsme se, a že půjdeme blbnou na sněhu. Po delším přemlouvání šla mladá s náma. Já, syn a vnuk jsme blbnuli na sněhu, bobovali, koulovali se a ona tam jen znuděně stála, že ji to nebaví, že jsme jak malé děti a nakonec odešla domů bez nás, že se takových "blbin nezúčastní a ani se na ně nebude dívat". Doma vzala knížku a cosi si četla. Později syn mi přiznal, že je to takové skoro stále. Přijde z práce, je unavená a na kluka nemá už náladu. Takře vše je na synovi. A proč to píšu? Ne, nestěžuji si, je to jejich život, ale mladá je už vlastně od mládí stará, nic ji nebaví, o nic nemá zájem, nikam nechodí. Kdyby mohla, tak ani do práce nechodí, nebaví ji dojíždět, nebaví ji vařit, zkrátka nebaví ji život. Mohu ji a syna s vnukem jen litovat, ale je to jejich život.
Ale my si takovýto život neumíme představit. Nedovedu si představit můj ani ostatních a ani tvůj život bez koníčků, plánů, nápadů. Stáří nepřichází s věkem, ale s životním postojem a myšlením. Dana
Zajímáme se také Marti o volby, chodíme volit vždy. Protože nadávat, kritizovat a nechodit k volbám považuji za slabošství. Souhlasím naprosto s autorem textu. Prezident nás má hlavně reprezentovat v zahraničí. A my bychom měli být hrdí na svou zemi, na vlast, na svého prezidenta. Kde se tohle všechno ztratilo?? Učí se dnes děti vůbec ve škole být vlastenci? Proč jsme pořád tak ubulení, věční stěžovatelé, ač se vůbec nemáme špatně.
Brzdím :o))).
Měj hezký den.
Ála
Milá Marti, moc u tebe nekomentuju, omlouvám se- vesměs jsou již názory napsány. ALE teď děkuji, že jsi klidnou a mírnou formou vyjádřila svůj názor, a jako bonus jsi přidala shrnutí faktů, které většina voličů nebere v potaz. Jsem zhnusená tím, jak se lidi mezi sebou chovají a jak řeší volby prezidenta vesměs ti, kteří volí prezidenta stávajícího. A používají přesně ty argumenty, které jsou uvedeny jako mylné, v tvém článku. Moc si přeji, aby konečně zvítězili lidé, kteří preferují slušnost a byl zvolen ten, který nám nebude dělat ostudu . Pozdravuj Justýnku, posílám jí pohlazení.. Lenka kočka.
Marti, také se bojím, že to bude hodně vyrovnaný souboj. Ani v naší širší rodině se neshodneme na jednom kandidátovi. My s manželem máme jasno, chceme změnu. Tak snad to vyjde. Už dnes večer se uvidí. D.
Marti, já také stříhala a lepila, byla jsem nadšená a také mi docela mrzí, že se sešity nezachovaly. A ještě jsem měla období přepisovací - citáty, básničky, úryvky z knih. Ten sešit mám dodnes :o)).
Plakáty jsou opravdu moc krásné.
Měj se hezky.
Ála
Taky jsem měla podobný sešit, ale nezachoval se. Plakáty jsou moc hezké. Vyjímal by se jeden jako solitér, ovšem otázka je: který !Každý má něco do sebe.Ten co sis vybrala, je moc hezký, zajímavý.
Zvláštní a zajímavý byl i film, na kterém jsem včera byla. Jmenoval se S láskou Vincent a byl o Goghovi. Chodím už teď hodně málo do kina a včera jsem si uvědomila, že televize doma ten prožitek člověku nedá. Zvlášť u včerejšího filmu, kdy se jednalo o oživlé obrazy malíře. Ale,ale - to jsem se trochu dostala jinam, než by měl být komentář k Tvému příspěvku :-).
Hezké páteční odpoledne.
Hanka
Slunečnice,
nevím jestli je to nějaká telepatie, ale právě jsme si přečetla na seznamu v rubrice Žena rozhovor s Léné Braun.
Do té doby jsme jí vůbec neznala!
Pak otevřu blog, tvé stránky a kdo tam její obrázky !
Je to náhoda ?
Jinak časopis Kino a film jsme doma měli také - rodiče po práci ve svém volném čase pracovali ještě u nás na malém předměstí v kině :-)
Táta promítal ještě na staré promítačce s kotoučemi a máma byla uvaděčka.
Kolikrát já jsem ze stupínku nebo přímo z promítací kabiny viděla Vlka a zajíce,...ale i jiné!
Pri čítaní tvojho dnešného príspevku som sa zasnila, zaspomínala na školské časy ... Rovnako ako ty, som si z novín vystrihovala krasokorčuliarov a lepila som si ich do zošitov. Kvalita fotiek bola príšerná ... :) Neskôr som mala plné zošity hercov a spevákov ... Na steny som si však radšej lepila svoje kresby ...
S Lenou Brauner som sa pred časom zoznámila prostredníctvom relácie Schow Jana Krause, kde bola hosťkou ... Očarila ma svojim zjavom i tvorbou ... Po skončení programu som si hneď o nej čo - to zisťovala ... :)
Marti, prajem pekný víkend ... L.
Milá Slunečnice, krásně jsem si početla, děkuji :-) Mám doma krabici plnou časopisových vystřihovánek z dětství. Tisk je krásně nedokonalý a černobílý a tak zvláštně voní, jsou to obrázky plné vzpomínek. Také děkuji za Lenu Brauner, její svět je kouzelný. Přeji báječné dny :-)
Marti, já jsem také lepila své oblíbené herce a zpěváky, ale na vnitřní stěnu dveří od skříně. Když dnes přijdu k tatínkovi a skříň otevřu - dívám se na tváře, které zestárly a někteří již nejsou mezi námi a já jsem zestárla s nimi. Už před dveřmi skříně nestojí čtrnáctileté děvče.......... Hezký víkend.
Milá Slunečnice,
tvůj příspěvek je sice nesourodý, ale je vidět, že ani s bílými plášti, tě humor neopouští ;-)
Šavle , biče, olejovky, je super hláška !
A humor se i dědí přes koleno, protože věnec ;-D
Přeji ať noty netrčí, polštáře na sedačku padnou jak ulité, koupelna je opět funkční,...prostě klidný únorový víkend!
Tak teď jsi mě nachytala. Fakt jsem byla zvědavá, co se bude pod názvem příspěvku ukrývat...Ale dočetla jsem dokonce, takže teď už vím:-))
Hláška pravnučky, myšlená jistě nevinně, rozhodně pobavila:-).
Hezké únorové dny
Henrieta
A mě jsi dnes pobavila, skoro jsem si přičůrla...
Takový pestrý týden jsi měla ...:-)
Hláška tvé vnučky mi připomněla vyznání mé (tehdy asi 4leté) neteře mému tátovi - "Dědečku, já tě budu mít ráda i v hrobečku.". Děti mají někdy dobré hlášky...
Marti, jak máme stejné pocity :o). Jsem kverulantka a zásadně Valentýna bojkotuji a je mi úplně jednou, že kdysi nějaký mnich tak urputně přál lásce. Stejně si myslím, že si ho vymyslel někdo, kdo chtěl prostě prodávat své srdíčkové zboží :o))). Čeho je moc, toho je prostě příliš. Nemám ráda, když mi vnucují oslavy a nikdy jsem to ráda neměla, tak se prostě přizpůsobovat nebudu ani dnes. S mužem si děláme radosti kdykoliv to jednoho či druhého napadne. Můj muž mi občas vozí z jednoho města vynikající chlebíčky z bufetu, kde je připravují prostě skvostné a já na nich "ujíždím" a on to ví. Přijede a huláká - "Vezu svačinku!" A nepotřebujeme k tomu růžová srdíčka. Ale ať si každým slaví co chce, kdy chce a jak chce - o tom žádná diskuse. Jen ať ta komerce nám vleze na záda...
Ála
Napíšu to z té druhé strany, jsem již nějaký pátek rozešlá, ale mohu zcela zodpovědně říci, že ani nepáchám sebevraždu, ani na mne srdíčkové šílenství nezanechává tik, jsem žena natolik vyrovnaná, že vím, že láska a vzájemné jiskření není o pugétu.
Tato komerční záležitost je hlavně o mladých , oni s tím žijí, třepou se na to, vymýšlejí, jak toho druhého překvapit a já jim to přeju, protože o tom to je.
Až dozrají, pak mají nárok na ten věneček, pak u to bude skutečně o něčem jiném, mimochodem , skutečně dobrý věneček potažmo zákusek bych si ráda dala, ale přesně takový jako když jsme byly děti .
A Martičko, když nad tím přemýšlím, on by mne potěšil i krajíc měkkého chleba se škvarkovým sádlem, což jsem neměla nejméně 200let...
Můj muž bojkotuje všechny "organizované" svátky - ať už jde o Valentýna, MDŽ nebo 1. máj. Ale zase mi občas přinese kytku nebo čokoládu jen tak. A výročí si kupodivu pamatuje.
Komerci holt neunikneme, i když neslavíme - čokoládoví Mikuláši v říjnu, velikonoční zajíčci pomalu v únoru, i ty dušičkové svíčky na nás vykouknou z letáků supermarketů... A musím říci, že vánoční ozdoby v říjnu mne štvou víc než celý Valentýn, protože mi přijde, že rozmělňují vánoční atmosféru
Milá Marti, myslím, že my všichni, kteří jsme zažili "povinné" slavení MDŽ, budeme vždy proti nadiktovaným svátkům. Ať už diktuje kdokoli. Obchodníci dělají, co umí a my si budeme dělat drobné radosti, kdy chceme my. Přeji hezký den.
Věra
Marti, muž i já nesnášíme tzv. importované svátky. Je třeba si vážit toho, co máme, a že tedy máme hezké svátky. Valentin sem, Valentin tam, mladí ho ohromně slaví, a za dva měsíce se nenávidí. Jsem nemocná, moc mi zrovna nic nechutná a dneska manžel byl nakupovat. Jak vynášel kabely, tak už od vchodu volal: "Mám pro tebe koláček". Koláček s povidly mám moc ráda, a tak mám zítra dobrou snídani. Myslím si, že je to lepší projev toho, že mne má rád, než dárek od komerčního Valentýna. Zdraví Iwka