středa 20. června 2018

kočka s odřenýma ušima


Já prostě už jinou kavárnu neumím.  
Už tady mám skoro kancelář, je to po několikáté, co je to místo pracovních setkání. Včera rozhovor s fotografkou. Je tady klid a to můj diktafon z roku raz dva potřebuje.
Nebojte, nebudou zde fotky kavárny. Muzejní kavárnu tady všichni známe už ze všech stran. Procházejíc průchodem mě zaujaly vítězné výkresy dětí na téma zdravotnictví.
Tak jen malá fotografická reportáž pro mě a možná i pro vás. 
Víc jsem tentokrát nestihla.







V muzeu chystají na červenec a srpen výstavu koček a kočiček a já jsem před dvěma týdny zahlédla výzvu, kdo může zapůjčit jakékoliv kočky. 
Nejdřív jsem se lekla, že snad živé. Justýnu bych fakt nedala.
Projela jsem celý dům a hledala kočky a našla asi šest předmětů, které se týkají koček. Všechno jsou to buď dárky anebo odložené od našich dětí, páč u nás ve velkém domě se to ztratí.
 Nyní už bydlí v muzeu a čekají na svoji chvíli. Pár minut slávy. Ta velká je ze dřeva a má odštípnuté uši, za prvé spadla a pak jí taky nesvědčilo teplo z topení v zimě, tak se začala rozkližovat. Pravděpodobně je v jejich dočasném domově na výstavě navštívím.

úterý 19. června 2018

artyčoky


Do mého virtuálního receptáře už dlouho nic nepřibylo. 
Vypadá to, jako bych ani nevařila.
Ale vařím. Naše oblíbené letní jídlo koprovku s knedlíkem a vejcem na tvrdo, to milujeme, rizoto, prostě samá rychlá jídla. Nechce se mi s ničím hrát. Anebo plněnou krůtí roládu, kterou jsme koupili v Lidlu, hotovou, tedy syrovou. Je výborná a už jsme si ji koupili dvakrát. V létě se nerada zabývám dlouho vařením. Vlastně v posledních letech nerada dlouho stojím u sporáku, říkám, že už mám za ta léta odvaříno. 
Většinou u toho ještě něco píšu pro noviny anebo na blog, a občas se mi stane, že si vzpomenu, že vařím, až se valí kouř z kuchyně přes dlouhou chodbu do obýváku a já pak svůj výtvor za stálého míchání liju přeneseně i opravdu "do hajzlu". Za poslední dva roky se mi to stalo už dvakrát.
Takže asi tak. 
Artyčoky, přiznávám, neumím koupit a ani bych je asi neuměla zpracovat. Tedy syrové. Navíc by to bylo dost pracné a Italové to umí líp. Používám tedy naložené artyčoky, tentokrát grilované.
Nedělní oběd stehenní řízky osmahnout na oleji, okořenit citronovým pepřem osolit a trochu podusit. Přidat nakládané artyčoky a už nic jiného, aby se jejich chuť neztratila. Trochu podusit, aby se chutě propojily, zahustit trošku solamylem a je hotovo. Jako příloha mimo jiné domácí nakládané žampiony a bylo to skvělé jídlo. 
Artyčoky jsem použila i jako náplň pečených brambor, ale musím přiznat, že i když to bylo skvělé, náplň z nakládaných sušených rajčat je výraznější. Ale byl to rychlý oběd pro návštěvu.



P.S. Dala jsem na blog jen zmínku, takže opět jen zmínka. Naše životní situace se po dvou měsících změnila, už jsme ji museli řešit, protože můj zdravotní stav se zhoršoval každým dnem. Takže jsme opět sami a já vařím jen to, na co máme chuť s mým mužem. Ale pořád mi není líp, jsem hrozně unavená, mám pořád bolesti hlavy a vlastně cítím pocit marnosti a velkého ponížení. A pořád se přesvědčuji, že nemůžu zachraňovat život někomu, kdo si toho vůbec neváží, na úkor svého vlastního života. To je jen na okraj, víc se tady k tomu vyjadřovat už nebudu.

pondělí 18. června 2018

taneční vystoupení


Alan a Lola první dva zleva

Včera úplně první, ale nebyli jsme. Bylo to v Praze a večer.
Naši malí tanečníci Lola a Alan měli první taneční vystoupení ve Vinohradském divadle.
Taneční kurz navštěvují oba asi čtvrt roku, a protože se k tomu váže krásný a vtipný příběh, rozhodla jsem se o tom napsat. 
Jednou si to oba možná rádi přečtou. 
Před časem se rozhodla Lola, že chce tančit. Obě s dcerou jsme jí to trochu rozmlouvaly, protože se nám zdálo, že už toho má hodně. Výtvarka, scio škola... Ne nemám, byla odpověď. Je pravda, že tanec má v krvi a od malinka nádherně tančí. 
Prostě v našem rodě to je.
Na ukázkovou hodinu doprovázel Lolu samozřejmě i Alánek a už při cestě nemohl pochopit, což mu Tereza vysvětlovala  několikrát, proč nemůže tančit i on.
Protože seš malinkej. Nejsou ti ani tři roky a tam mohou děti až od čtyř let.
Lolinka šla tančit a Alánek dělal psí oči a nešťastný obličej.
Vždyť dělají se ségrou vše společně, tak proč nemůže tančit?!
Tereze se jej zželelo a posléze i lektorce. 
Ok, tak ho tam na chvilinku dejte a buďte tady, já vám ho dám, až to nepůjde.
Půl hodiny se nic nedělo, dcera čekala na chodbě, až si bude moct Alánka odvést.
Po půl hodině přišla nadšená lektorka: Pojďte se podívat!!! 
Tak šikovného chlapečka jsme tady ještě neměli. Je úžasný talent, je lepší, než pětileté tanečnice, které sem chodí už dlouho. A chlapečka tady ještě nemáme. 
Kolik mu vlastně je?
Tereza zalhala, že tři. Ty mu byly včera.
Lektorka řekla, že Lola je rozený talent a okamžitě ji berou a že jde do ředitelny dohodnout, zda by mohli udělat výjimku a přijmout i Alana. 
A tak se Alan doslova vecpal a baví ho to. Je úžasné, že si dokázal v tomhle věku vybrat, co ho baví.
A včera první vystoupení. Nakonec vystupovali až v půl deváté večer a Alan byl hrozně unavený. 
Bylo div, že neusnul. Ale odtančili to krásně. Víc fotek bude až na podzim.
Takže dávám jen pár fotek od dcery. 
Z první fotky jsem si dovolila udělat výřez, abyste oba tanečníky viděli z blízka.



neděle 17. června 2018

plavková párty


No ona to samozřejmě plavková párty nebyla.
Alan slavil třetí narozeniny. Já to cítím jako určitý milník. Roztomilost se začne vytrácet a budeme partneři jako s Lolou. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Alánek na mě seděl snad půl hodiny, bolely mě nohy a furt se tulil. Byly jsme oba zvyklí být spolu skoro každý týden, ale poslední dva měsíce jsme se pořádně neviděli. Stýskalo se nám evidentně oběma.
Naše dcera vždy připraví dětem oslavu narozeniny na určité téma. 
Tentokrát super hrdina. Všichni měli převleky i dospělí.
Alánek slavil od dopoledne narozeniny s dětmi, a tak to má být. My jsme přijeli až odpoledne, dřív jsme nemohli a možná ani nechtěli, takže nás všechny děti opravdu přivítaly v plavkách. 
Malá reportáž z narozenin z mého pohledu. Bude jiná, než to bylo opravdu.
Ale takhle jsem to viděla já.
Alánek má radost z dárků, které jsme mu s dědou dali.



Tady je Lola a jejich bratranec Vojtíšek, kterého beru také do rodiny.
otázka je nabíledni. 
Co jsi dostal od babičky a dědy? Ukaž!



Nevím, jestli pro nás, ale i Lola se obléká znovu jako super hrdina.


Tady je krásně nazdobeno.


Náš čistotný chlapeček řeší kalamitu s cup cakem. Bylo to kouzelné. Nakonec mu pomáhala máma, ale je to samostatný kluk.


Do bazénu měly všechny děti kšiltovky. Alánek našel jen
 zimní čepici a nedal si říct, že je na ni fakt horko.


Dort jsem vcelku neviděla, takže používám foto naší fotografky - dcery Terezy. Ale byl výborný.
Včera jsem si to užila a děkuji tímto všem, kteří mě poslouchali v mým výlevech. 
Hlavně Tomáši, tobě, že jsi poslouchal vše, co mě trápí. 
Náš zeť to odnesl nejvíc, i když se naše životní situace, tedy především moje, změnila, jsem toho pořád plná a nemám to uzavřeno, protože to neuzavřel ten, o koho jsem pečovala.
Hezkou neděli všem.

sobota 16. června 2018

vesnice roku

archiv obce

Původně jsem o tom na blog psát ani nechtěla. Ale týká se mě to kupodivu hodně. 
Musím říct, že teprve ve čtvrtek po pěti letech bydlení v obci, jsem si uvědomila, že jsem asi patriot. Když starostka hlásila večer rozhlasem, že máme v krajském kole za Středočeský kraj Zlatou stuhu a jsme Vesnicí roku, zařvala jsem radostně hurá, a kdybych si mohla poskočit, tak bych si poskočila. Postupujeme do celostátního kola. Včera jsem se hned se starostkou sešla, abych mohla aktuálně napsat článek o tom, že máme zlatou a ona mi vyprávěla, jak byla při vyhlašování nervózní. Nejdřív se předávala ocenění, pak diplomy, potom ostatní stuhy, a když zbývala jen zlatá, zalila ji taková radost, že při přebírání ceny nemohla chvíli promluvit.
Není to první ocenění. 
Obec se do soutěže přihlásila před pěti lety a každý rok bylo nějaké ocenění. 
V roce 2016 Bílá stuha za činnost mládeže, v loni Modrá za společenský život. 
Promiňte, právě jsem dopsala článek do novin, tak se rozepisuju. 
Ale trochu jsem se chtěla pochlubit. Možná se ze mě stal patriot díky novinám, protože sleduji dění v obci asi víc, než bych sledovala soukromě. 
Ostatně spoustu akcí, které se u nás konají, na blogu zmiňuju. 
Možná díky tomu si s mužem začínáme víc připadat, že sem patříme. 
Ostatně já jsem se stala tady nechtěnou "celebritou" už vloni 1. února. 
Téměř všichni vědí, to je ta, co málem umřela. To je ta, co ji srazilo auto na chodníku. 
Ale myslím, že teď už mě vnímají trochu jinak. Jen otázky, jak jsem na tom, nepřestávají. Ale už mě i soukromě žádají o fotky z akcí, takže snad novinařina překryje moji "nechtěnou a nežádanou" slávu.
Při psaní článku jsem se musela bránit osobním pocitům a názorům, to do novin nepatří. 
Asi jsem opravdu patriot.

pátek 15. června 2018

konečně!



Už jsem si začínala myslet, že to bude snad moje celoživotní dílo. 
Mozaiku jsem dělala mnohokrát, naposledy vloni ty koule. 
Ale na obrubu studny jsem ji vyráběla víc než dva měsíce. Původně jsem si myslela, že je to práce tak na týden. Ale pracovala jsem po chvilkách každý den večer a nedalo se k tomu sednout, takže jsem u toho ani nevydržela dlouho a měla jsem pokaždé velké bolesti po úraze. 
Musela jsem si vždy na pět minut odpočinout, abych mohla pokračovat.
Musím přiznat, že se mi po tak dlouhé době nějak vytratila radost z hotového díla, navíc není místy vůbec dokonalé, původní majitelé vytvořili divný atypický tvar, navíc jsme vůbec nepochopili, proč to vůbec bylo nutné vytvářet nějakou obrubu a schovávat studnu. 
No nic, prostě nám to vadilo a vloni jsem vymyslela ty koule a řekla jsem si, že budu pokračovat tou studní. Vlastně se studní to bylo jako s koupí nových bot. Už jsem to tady někde psala. Jdete si koupit nové boty a před krámem máte na nohách krásnou apartní obuv, která zdaleka není k vyhození. Ale jen do té doby, než je v krámu konfrontujete s novými voňavými botami v regálech. To samé bylo se studní. Jo byla hrozná, ale příšernou se stala až v loňském roce při střetu s novým krásným chodníkem z kamínkového koberce.


Když jsem řekla o svém plánu dceři, která se zrovna s rodinou vrátila z Barcelony, kde mají mozaiku snad i ve znaku, začala mě přesvědčovat, že mám mozaikou ozdobit celou studnu kromě poklopu.
No to teda určitě!!!
Už se mi navaluje i ze slova mozaika a vlastně to ještě nemám dokončeno, protože došla spárovačka, takže z druhé strany není asi čtvrtina hotová. 
Obávám se, aby to tak už nezůstalo. 
Ale já nemám ráda nahoře huj a vevnitř fuj, a teď to tak v podstatě je.
Občas mi pomáhala i Justýna nejen můj muž. 
Byla kouzelná, když měla pod hlavičkou místo polštáře velkou dlaždici.

P.S. Pokud máte pocit, že jsem studnu ladila k těm koulím, je to omyl. Prostě jiné dlaždice, tedy zbytky než po předchozích majitelích jsem neměla. A musím říct, že bylo uvolňující je rozbíjet. Odbourávala jsem stres.

čtvrtek 14. června 2018

já, Justýnka...



Ahoj všichni, 
říkala mi panička, že se tady někdo před pár dny ptal, asi Lenka kočka, jak se mám. 
A panička si konečně uvědomila, že mi na blogu už dlouho nedala žádný prostor. 
Tak jsem tady dnes.
Mám se dobře, jen mě mořilo pořád horko a já se musela stěhovat po celé zahradě z kouta do kouta celý den. A jakmile byl stín u krbu, vlezla jsem si pod něj. No já vím, do zbytku popela. 
Panička mi málem říkala Popelko. No dalo mi to pak práci, než jsem se umyla, ale byl tam chládek. Jinak je moje oblíbené místo, když tam nesvítí slunce, na stole na zahradě. No ten už potřebuje teda po zimě fakt natřít. Panička už říkala, že to udělá, ale já vím, že nemá čas. Navíc má rozdělanou studnu, kde dělá mozaiku. Už teda dost dlouho. Já jí někdy pomáhám. 
I u toho mě fotila, takže vám to časem určitě ukáže, až bude mít hotovo. 
Jinak spím, a spánek je nejdůležitější, kdekoliv mě napadne. Často měním místo.
Včera jsme obě s paničkou, bok po boku, usnuly u televize na pohovce.
Takže jsem v pořádku a vlastně se mám moc dobře. Páníčkové mě milují.
Všechny zdraví Vaše Justýnka (nevím, proč mi panička pořád říká jezevec)... 
Mějte se krásně a já zase někdy přijdu.


Tělo od popela, ale Popelka to není... Už neví, kam by si lehla v tom horku. No ta bude vypadat.


😀