neděle 21. října 2018

když není o čem psát ...


Tak jsem si myslela, jak to budu mít dnes snadné s psaním a prd. 
Pořád čekám a nic. Článek o muzeu už je venku. 
Článek o oslavenci, který slavil 103 let, vyjde zítra tiskem a dnes měl být na webu deníku. 
Furt koukám a čekám a nic. Dokud nebude zveřejněn, nechci ho dávat na blog. 
Myslela jsem si, že to budu dnes mít dva v jednom, páč článek už je napsaný a prý je skvělý, takže žádná korektura se u mě nedělala, ale tak snad zítra.
Zítra vám možná teda prozradím recept na dlouhověkost.
Tak dnes zase píšu jen tak z placu bez přípravy, bez konceptu, aniž vím, o čem to bude a jaký bude závěr.
Trochu mi pomohla mamka, která před chvílí volala. 
Opět porušila tradice, páč náš den je sobota a někdy v týdnu, telefonát tak dvakrát. Teď volá každý den, páč se pořád něco děje a ona chce vědět co.
No tradice jsou od toho, aby se porušovaly, ne?
Potěšila jsem ji tím, že jsem jí vyřídila od vás pozdravy a řekla jí, že jste se včera u příspěvku zasmáli, pobavili a konstatovali, že je vtipná.
Moc ji to potěšilo, všechny komentující zdraví a mám vám vzkázat: 
ale mňa ty nohy opravdu bolely, to nebyl vtip 😁 ¨
Nicméně prostřednictvím vašich komentářů jsme jí dnes dali společně dárek.
Ona ho zas dala dnes mně, páč jsem se opět řehtala na celé kolo.
Moje máma je silně věřící a nedělní mše jsou u ní na pravidelném programu. 
Většinou je má na živo, když ji můj bratr doveze do kostela.
Když není čas, sleduje je v televizi.
Já cestuju v nedělu s papežem po celém světě. 
Už jsem byla ve spoustu zemích. Ale ty mše sú v době, kdy sleduju politické pořady, a tak su někdy rozčílená, když to nestíhám. 
Někdy přepínám, aby mně nic neuteklo. 
No, řehtám se jak blázen. Tohle je přístup k životu.
A mamka pokračuje: Já vím, že ho nenávidíš a že nesmím vyslovit jeho jméno. Já ho nenávidím taky, ale musím si toho debila (rozuměj toho na Ze....) pustit, abych viděla, jak sa zas ztrapní...
Mami, to je trochu sebemrskačské. Ty klidně přepneš papeže?!
Já vím, ale já si nemožu pomoct 😉
Takže dnešní téma určila mamka.
Snad vás dnešní příspěvek rozesmál jako mě. 

sobota 20. října 2018

tradice?


Musím přiznat, že jsem si na sebe ušila bič. 
Nevím, kdy se mi to stalo, že jsem začala vkládat příspěvek na blog pravidelně každý den, a někteří z vás vím, že na to čekají, ale někdy je to fakt oprus.
Například dnes mám naprosto mozek mrtvého delfína. Zrovna tento týden jsem furt psala, vlastně skoro celý týden články. Vím, že jsem si to takto zvolila sama a nemusím přece nic dodržovat, ale nějak mi to nejde. Vlastně jsem letos porušila svoji vlastní tradici jen asi dvakrát.
Tak dnes asi trochu účelově.
Nejdříve jsem chtěla poděkovat za komentáře u včerejšího příspěvku. Kdo mě znáte, víte, že když o něco hrajeme, nezasahuji pod příspěvkem svými odpověďmi. 
Všem moc děkuji za krásná přání a zdraví fakt potřebuji nejvíc. 
Martinko z Českého ráje, Tobě přeji vše nej k Tvým dnešním krásným narozeninám.
Marcelko, díky za pozdrav z mého rodného města a prosím napiš ke hře, co by sis přála z těch tří dárků.
Ilonko, jen malá oprava, není to akvarel, ty teprve zkouším, ale akryl. 
No je to jedno a jsem ráda, že bys ho chtěla.
Stáni, dojala si mě s tou zástěrou :-) Slibuji, že pokud nepadne los na tebe, přes zimu ti nějakou ušiju.
Hani, Růži, Bohunko moc děkuji za přání.
A když jsem u těch tradic, tak se ještě musím o jedné zmínit.
Moje máma mi přeje každý rok k narozeninám přesně v deset hodin, protože jsem se narodila v neděli v deset a vždy mi recituje "já malé poupě, já stojím v koutě..." a já jsem tohle veršování přebrala, a i když poupě už dávno nejsem, používám to při přáních taky. Rodinná tradice.
Včera moje máma porušila veškeré tradice.
Nejen, že mi zapomněla zazpívat, ale volala už v osm ráno.
Mami, jak to? Proč nevoláš jako tradičně v deset?
Ale šak jsem celú noc rodila. Strašně ňa bolely nohy a já jsem si říkala, no snád rodím po šedesáti rokách znovu 😂😂😂 Vůbec sem sa nevyspala!
No směju se ještě teď.
A přidávám citát Wericha, ať to psaní není dnes jen na mě.

pátek 19. října 2018

hra pro tři...


Dnešním dnem zakončuji seriál dlouhý skoro jako "Dallas", kde jsem se furt ochomýtala kolem svých narozenin. Normálně to vůbec nedělám, nějak extra narozeniny neřeším, ale bylo spoustu zážitků, které jsem si chtěla zapsat a poznamenat do svého deníčku, kterým vlastně blog pro mě je.
Takže dnes naposledy.
Teprve dnes mám ty avizované narozeniny a já jsem si řekla, že ke svým narozeninám dám třem z vás, mým úžasným virtuálním a blogovým přátelům dárek. Doufám, že potěší. Nejraději bych rozdala všem, kteří pravidelně zavítají na můj blog a potěší mě svým milým komentářem.
Psala bych pravděpodobně i bez vás, ale s vámi to dává smysl a je to jako bych vás všechny osobně znala a setkávala se s vámi někde u kafe.
Neumím si už představit, že bych každý den nezabrousila na vaše blogy a nezjistila, co je u vás nového a jak se máte.
Blogový svět patří už delší dobu k mým denním rituálům a některé vaše příběhy či události vyprávím svému muži, jako bychom se znali osobně a můj muž už některé z vás taky dostatečně zná.
Když máte trápení, trápím se s vámi, když máte radost, raduju se s vámi, když je legrace, vyprávím mému muži a smějeme se.
Tak dnes hrajeme o tři dárky.
Prosím v komentáři mi sdělte, který byste chtěli nejraději a já k tomu budu přihlížet při losování.
Hra poběží do příštího pátku 26. října a potom budu losovat.
A tady jsou dárky, které chci nadělit.
Za prvé: Můj neumělý obrázek akryl na plátně, který jste ještě na blogu neviděli: 
Koleje do neznáma.


Za druhé: Nahřívací polštářek plněný třešňovými peckami, takže je lehký. Proti bolestem, nahřívá se v mikrovlnce. Pro sychravé dny a bolesti jak dělaný.


Za třetí: A dospělá zástěra noviny. Pokud bude mít někdo, kdo bude vylosován, zájem o dětskou zástěrku, ty mám taky a případně dám pak vybrat.



Nejvíc miluju svobodu, tak ji dnes dávám i vám všem.
Svoboda rozhodnutí je pro mě nejvíc.
Díky všem za to, že jste.

čtvrtek 18. října 2018

za plotem



Kráčím chodbou ještě v županu, ranní zprávy mám už dnes za sebou a hned to uvidím přes okno. 
Beru foťák a jdu ven na zahradu. Za plotem u souseda je krása. Možná to někdy namaluju. 
Musím fotit. Dnes tedy hodně aktuálně. 
Nestává se mi, že hned se mi povede dát fotky, které jsem fotila před půl hodinou.
Takže dnes pro krásný den trochu kýče, páč i ta naše růže je trochu kýč. 
Tyhle kýče mám ale ráda.
Já jdu dnes navštívit pána, kterému právě bylo 103 let. Jdu tam pracovně, protože napsat článek o člověku, který se narodil v roce 1916 se mi pravděpodobně už nikdy nepovede.
Tak hezký den všem.
Pán má prý rád sladkosti, tak já jdu ty sladkosti zabalit jako dárek.
A třeba se dnes dozvím recept na dlouhověkost 😀



středa 17. října 2018

podzim v muzeu



O našem muzeu jsem tady na blogu už psala mnohokrát. Včera jsem se do něj opět vypravila pracovně, protože slaví 130 let a chtěla jsem napsat článek. 
Články nepíšu tak, jak je dnes většinou zvykem, otázky přes email a informace z netu.
Ráda se scházím s kompetentními osobami, kteří mi mohou dát zajímavé informace, které nikde nenajdu, navíc je to pro mě takové velmi osobní a líp se mi článek píše, když to zažiju.
Včera jsem dokonce dostala pochvalu, že jsem jedna z mála, která dělá novinařinu tak, jak by to mělo být.
Pochvalu si nezasloužím, protože to nedělám kvůli tomu, že je to tak správně. Já to jinak dělat prostě nechci a neumím, chci do své práce vkládat osobní prožitky, svá slova a ne opsané texty.
Neměla jsem včera moc času a kavárna, kde byla výstava k historii muzea s dokumenty, byla narvaná až po střechu, což mě tedy v deset dopoledne překvapilo, takže se tam nedalo nejen fotit (fotila jsem pro sebe), ale nedalo se tam ani pustit diktafon, tak jsme seděli na zahradě.
Pár fotek ze včerejšího dne, krásně podzimně zbarvené nádvoří muzea přináším dnes i vám.












A výstava dětí ve vstupních prostorách muzea. Tady fotím vždy, i když je tady málo prostoru na foceni.



úterý 16. října 2018

ještě pár střípků...



Co mě potěšilo, co mě rozesmálo a co mě rozplakalo.
Nejdříve bych vám chtěla poděkovat za krásné komentáře a přání, na které proti svým zvyklostem nestíhám odpovídat. Pomalu se vracím do svých kolejí, no už nám doma není dvacet, tak nám likvidace po oslavách trvá déle a hlavně rekonvalescence. 
Možná je to taky proto, že úklid nemáme jako prioritu.
V noci "doprala" poslední myčka, ale pořád tu není pořádek ani omylem.
Včera jsem volala Báře kvůli tématu na článek a ona mi hned říkala:
 ty normálně prokrastinuješ, viď?
Viděla ráno ten binec a i mi trochu pomáhala likvidovat zbytky oslav. 
Místo, abys uklízela, tak řešíš práci. Tobě se do toho nechce!
Ne, já musím vše dělat s chutí.
Nejvíc mě potěšilo, že jsme se dokázali sejít, protože u nás hledat vyhovující termín pro všechny je dost peklo. Linda přijela v sobotu večer z Pardubic, kde připravuje premiéru nové hry, vlastně si od práce odskočila a v neděli odjela brzy odpoledne zpět do Pardubic.


Samozřejmě mě potěšily dárky. Děti mi daly naprosto profesionální náčiní na malování včetně stolního stojanu, profesionálních štětců a barev, pláten... A poukazy na krémy na ksicht...
Ty květinky z papíru na stojanu je dárek od Loly. 
A babi, pověsíš si to zase někam, viď?


Evidentně tedy budu muset pokračovat v malování...
Od Justýny jsem dostala přání s jejím podpisem a nadělila mi pro sebe masovou konzervu.
Vůbec nechci řešit, jak se tvářil náš asociál, když měla packu od černé barvy 😅
Za tu konzervu jsem byla dnes ráno fakt ráda. Zapomněli jsme jí dokoupit jídlo.


Dárků bylo spoustu a nebudu je tady všechny vyjmenovávat. Od mého muž náušnice Swarowski, poukaz do naší úžasné rehabilitace, kde prý mění ksicht v obličej. Přiznávám, že to bylo moje přání, ale když jsem se dozvěděla, že jedna návštěva za měsíc nestačí, tu bych si zaplatila sama, je nutné absolvovat šest návštěv po týdnu za sebou, vzdala jsem to, i když po těch měsících peripetií by si můj obličej nějakou zvláštní péči zasloužil.
Co mě rozbrečelo?


Můj muž to nevydržel a dárky mi dal už v sobotu večer na zahradě, a když jsem otevřela přání, na které jsem ve tmě už neviděla, abych si ho přečetla a ono začalo hrát, rozbrečela jsem se. 
Mělo to tak být. Obdarování jsem si víc užila rozděleně.
Už jsem nemusela nic jiného dostat, protože tento dárek vše předčil.
Valčíček.


Musím říct, že jsem si to pouštěla snad desetkrát za sebou. Přání jsem si přečetla až ráno.
A co mě rozesmálo? Tedy nejen tohle, ale tohle se musí zaznamenat, tohle se bude u nás ještě tradovat dlouho.
Pili jsme a tančili do pozdní noci a zbývala poslední láhev vína. Přinesla ji Tereza a já jsem nalila. Na chuť toho, co jsem pila, nezapomenu. Proboha, co jsi to koupil, vždyť je to sladké lepí to???!!!
Já jsem svůj mátový sirup nikdy neochutnala, nepiju to, ale můj muž hned věděl, z čeho se nalévá. 
V lednici mám mátový sirup v lahvích od portského či od kvalitního vína a určitě to znáte, viněty drží i po myčce.
Mého muže okamžitě napadlo, co se stalo. Přičichl k lahvi, a protože pije můj mátový sirup každý den, okamžitě ho poznal.
Panebože, vy pijete mátový sirup, smál se a přinesl správnou láhev.
Druhý den to hlásil všem, kteří u toho nebyli, jako syn, který přijel až v neděli ráno, že jsme se snažili opít mátovým sirupem.
A ještě něco. Narozeniny mám až v pátek, prostě to tak vyšlo. 
A rozhodla jsem se, že pro vás připravím nějaké překvapení a dám nějaký dárek. 
Snad se mi to povede.
Na závěr jsem si nechala dárek, kterým mě ještě překvapily naše tři děti. 
V pátek na moje narozeniny jdeme jen v pěti, tedy základní úzká rodina, či jak to nazvat, do divadla Disk na představení s názvem Rodinná oslava.
Nemám ráda pompézní oslavy, to už jsem tady psala. 
Tohle byla a ještě je nádhera a ještě jednou moc děkuji všem.

pondělí 15. října 2018

od večera do rána...



Nemám ráda velké oslavy a i tentokrát byla před narozeninová oslava v kruhu rodinném. 
Začala v sobotu odpoledne a skončila, pro mě s přerušením spánku asi pět hodin, v neděli odpoledne.
Slavily jsme spolu tradičně s Terezou, protože máme narozeniny čtyři dny po sobě.
V sobotu začala chlebíčky a rychlým občerstvením a v neděli pokračovala ruclet grilováním.
Děti chodily v mých lodičkách, pilo se víno, hodně vína, rozbíjeli se skleničky (nechtěně) a v noci mi holky uspořádaly diskotéku. 
I já jsem po dlouhé době tančila. 
No možná je to trochu přehnané, občas jsem se musela opřít o sloup, ale tančily jsme na plno a já jsem si to hodně užila.
Ráno mě vzbudila Lola a Alánek velmi brzo a já ještě se zalepenýma očima musela s nimi malovat. 
S tetou Lindou se slavilo i na třešni. 
Odpoledne děti malovaly podle mých obrázků. 
Asi ještě napíšu pokračování, až se dostanu z těchto úžasných dvou dní. 
Všem moc děkuji. 
Fakt jsem si to užila.







 A tady už jsme v neděli.








Pozdě odpoledne malovaly děti podle mých výtvorů. 
No je to krásné, nevím, jestli mám vůbec ještě malovat 😅
Tohle malovala Lola.


Tohle maloval Alánek.


Dnes ráno tady byla moje kamarádka Bára a všude v kuchyni, obýváku, v chodbě i na zahradě jsou pozůstatky oslav. Abychom si mohly dát naši tradiční pravidelnou snídani, musely jsme si uklidit. 
Je to ale jako rodina, takže kvůli ní jsme teda fakt neuklízeli.
Bude mi chvíli trvat, než se dostanu do svého pravidelného režimu. 
Ranní zprávy ještě nemám napsány. 
Tak já jdu makat a mějte všichni hezké pondělí.