sobota 25. listopadu 2017

vadí nevadí


Každý den hrajeme s Justýnou hru vadí nevadí.
Mně to vadí, jí to nevadí.
To, že se mnou píše na počítači, tedy spíš do mě drká, projde se párkrát po klávesnice a vymaže zprávy, které jsem právě pracně vytvořila, na to už jsem si zvykla a někdy bych to mohla i zařadit do kategorie nevadí.
To, že vleze do každé právě odložené krabice a je jedno, zda je na zemi či nahoře na kuchyňské lince od právě vyloženého balíku, je rozhodně kategorie nevadí. Je roztomilá a hned ji fotím. Už si na foťák natolik zvykla, že jakmile si všimne, že na ni mířím, okamžitě přestane s právě započatou činností jako očista a začne pózovat. Jako malé dítě. Nechápe, že já jsem chtěla právě ty momentky.
To se mi podaří, jen když se v krabici uloží a usne.


Už mi přestalo i vadit, že teď nově se mnou šije. Vůbec jí nevadí hluk stroje, pozoruje, jak člunek kmitá sem a tam připravena zasáhnout, kdyby se něco dělo. 
Musela jsem si stroj posunout, páč jsem se bála, že jí přišiju ocas anebo vousky. 
Můj muž ji při této činnosti narychlo zachytil. 
Fotky nejsou nic moc, byla dost tma, ale jako předmět doličný stačí.


Tento týden ovšem další novinka. Zatím ji řadím do kategorie vadí.
Jakmile si připravím na stůl látky a šablonu na patchwork, okamžitě přiběhne, vyskočí si na židli a začne mě pozorovat a vyčkává. 
Jakmile je na stole dost odložených odstřižků látek, vyskočí, lehne si na ně a začne se válet na zádech a předstírá, jak moc je roztomilá.
Začnu ji hladit a ještě jsme pořád v kategorii nevadí.
Z vyřezaných a sešitých kousků začnu sestavovat vedle na šabloně vzor a vždy mám mnoho pokusů, než sestavím to, co se mi zdá přijatelné. 
Justýna pořád vyčkává. Jakmile si odstoupím, abych si dílo prohlédla, okamžitě přejde z pole nevadí do pole vadí a lehne si na právě dokončenou sestavu. Začne se samozřejmě převalovat a trochu zamíchá kartami. A já nemůžu přijít na to, jak to původně bylo.
Na její obranu musím říct, že mě překvapila, jak moc všemu rozumí.
Stačí říct jednou dvakrát Justýnko, tady ne, to já potřebuju, zvedne se přejde zpátky na stranu nevadí. Chvíli posečká, až vytvořím další návrh, jé ten je dobrý, toto možná nechám, a je tam znovu.
Na facebooku jsem objevila Zlatá pravidla pro kočky.
No přesně Justýna. Ještě tam ovšem jedno pravidlo chybí. Možná, že je jen naše.
Panička má ráda, když ji doprovázíš na toaletu a asistuješ jí. Už konečně přestala zavírat dveře, páč ví, že budu tak dlouho škrabat a ona se bojí, že dveře zničím, až konečně otevře a pustí mě.
Mějte hezký víkend s mazlíčky i bez nich.

pátek 24. listopadu 2017

věci (ne)samozřejmé


Některé věci se mi zdály vždycky naprosto samozřejmé, takže mě překvapí, že je nutné vůbec o tom psát. Jsem ale tolerantní a shovívavá, každý to máme jinak, každý píšeme jiný životní příběh. 
Zřejmě tedy tak samozřejmé nejsou.
Článek se jmenuje Tříleté dítě by mělo mít doma nejméně dvě povinnosti. Já bych tomu asi neříkala povinnosti, ale pustit děti ke všemu a zapojit je do chodu domácnosti mnohem dřív než ve třech letech. Někdy je to oprus a likvidace škod do noci, ale ta radost v dětských očích, když mohou pomáhat a podílet se na chodu domácnosti, stojí za to. Navíc v tomto věku usilovně pomáhat chtějí, nikdy potom už to pravděpodobně tak nebude, takže největší chyba je odhánět je a tvrdit, že jsou na to malé. Děti nejsou na nic malé.
Naše tři děti vařily se mnou i knedlíky a vytvářely si svoje vlastní mrňavé knedlíčky a pak je s chutí snědly, i když si myslím, že byly dost tuhé, jak je poctivě hnětly ručičkami, a jíst se moc nedaly. 
Když jsem vyráběla domácí nudle, u mlýnku se střídaly a zpracovávaly i těsto a to už většinou od dvou let a po celém bytě byla mouka. Prostě jakmile uměly stát a chodit, brala jsem je ke všemu. Utíraly a uklízely nádobí a já, až jsem je uložila do postýlek, jsem uklízela po nich vše na své místo. Nechala jsem je i utírat prach a spoustu dalších věcí, které dělaly s radostí, a pak jsem potají uklízela vše znovu.
Moje dcera to má stejně, a tak když přijdu hlídat, dvouleté dítě mi ukáže, kde má oblečení, kde jsou ponožky, kde jsou pleny, kde jsou příbory, a je to z toho důvodu, že pomáhá nakládat myčku a uklízet vyžehlené prádlo. 
Přestěhovali se do nového velkého bytu, takže jsem zpočátku vůbec netušila, kde co je a ani jsem nebyla schopná si to do dalšího hlídání zapamatovat. Není to ale potřeba. Alánek vše ví.
Čtyřletá Lola ta už si každé ráno samozřejmě oblečení i sama vybere a obleče se a skoro vždy je nádherně "vystajlovaná". Ano, je to víc práce. Je jednodušší poslat děti hrát si.
A starší vnoučata osmiletá a šestiletý dokáží i u nás se postarat sami o sebe, jen je člověk musí nechat. Babi, já jsem zapomněla, kde máš chleba. Už jsem si vzala z lednice máslo a šunku.
Tohle mám ráda, to mě těší.
Děti si připadají svobodně a ne jako na návštěvě, když kolem nich nechodím a neustále nepodstrojuji.
A abych se tady nevytahovala jen se svojí úžasnou rodinou, článek mě přinutil se zamyslet a prozkoumat z tohoto pohledu i svoje okolí. Normálně to fakt nesleduji. Mám kolem sebe většinou mladé přátele a známé, některé mladší než moje děti, a všude je to stejné jako u nás, viď Báro. 
Děti se všude podílejí na chodu domácnosti a plnohodnotně se účastní společného života.

Tady budu citovat z výše uvedeného článku psychologa, páč věty jsou dle mého pravdivé a to shrnutí se mi líbí:
Aby byly děti spokojené:
- potřebují zažít hlad, žízeň, zimu, námahu
- potřebují nemít
- a těšit se, jaké to bude, až to mít budou
- potřebují nedostat věci hned
- ... a některé nedostat vůbec
- a hlavně, hlavně musejí mít doma povinností

Samozřejmě, jak děti rostou, už se z těch původně radostí stávají opravdu otravné povinnosti, které začnou převážně v pubertě dělat s nechutí.
Moje tři dospělé děti mi teprve nedávno prozradily, jak se uplácely dárky jako obyčejnou propiskou, jen aby ten druhý vzal službu ten den na sebe - mytí nádobí, utírání nádobí apod. Až byla myčka, bylo to stejné, ani to se nechtělo nikomu špinavé nádobí nakládat.
Ale to bylo v pořádku. 
Byla jsem kdysi naprosto stejně líná jako oni a to k tomu věku patří. 

čtvrtek 23. listopadu 2017

na přání


Věnce neumím, ale tohle by mi šlo. 
Zástěrky na přání pro malé výtvarníky, kuchaře, zkrátka malé kreativce, pro větší vnoučata.
Vlastně ani nevím, jestli jsem nějaké zástěrky někdy šila. Pro děti jsem toho šila hodně, ale spíš si pamatuji saka na dětská divadelní představení a sukýnky a kalhoty.
No nicméně moje současné výrobky se líbily, takže ještě potřebuje Lolinka. Alánek potichu kouká na počítač na fotky zástěrek a po chvíli začne volat: já taky já taky.
Dobře budu ještě vybírat látky na další dvě, aby nebyly jen obyčejné, ale něčím zvláštní a přitažlivé. Ta tmavá vypadá na fotce jako černá, i když ani to by nevadilo, ale je to tmavě modrá. Zpočátku jsem si říkala, že nějakou aplikaci na ozdobu namaluju a vyrobím sama, ale pak bylo snazší vystřihnout z jiné látky sovy. Musím přiznat, že po patchworku, páč zase vyrábím povlaky na přání, to byla příjemná a odpočinková práce a ještě pro děti.

středa 22. listopadu 2017

už zase...



Už zase nakupuju.
Do domu je pořád něco bohužel, vlastně bohudík, potřeba. Baví mě to.
Původně jsem kupovala jen drátěný program do sprchy. Prolezla jsem spoustu známých webů a nakonec skončila opět na Vivre, kde v poslední době často nakupuji. 
Mají krásné věci za přijatelnou cenu.
Ale už jsem jako můj muž a reaguji na slevy. A nože jsme fakt potřebovali. A sleva byla úžasná. 
A abychom neplatili poštovné ještě vintage stojan na ubrousky a krásná keramická uzaviratelná dóza, kterou jsme taky nepotřebovali. Ale je krásná.
My prostě milujeme krásné věci.
Zpestřují nám život.


úterý 21. listopadu 2017

věnec


Hned předesílám, že v tomhle já nejedu. 
Věnce fakt nedávám a můj loňský pokus vypadá dobře jen z dálky. 
A když to neumím, tak se obracím na někoho, kdo to umí.
Hledání nebylo až tak snadné, jak by se zdálo. Potřebovali jsme nový venkovní věnec na vrátka, protože ten starý je fakt starý víc než dvacet let, koupený v nějakém marketu, celý umělý, ale celkem pěkný. Vydržel sníh, mráz, déšť, ale už jsme se na něj nemohli ani podívat.
Věnců je všude spoustu, ale nenarazila jsem na venkovní, který by mě zaujal.
Nakonec jsem sehnala a není vánoční, ale celoroční, ale to mi nevadí, moc se mi líbí a věnce na advent jsou u nás tradice.
Koupila jsem na Fleru a v pondělí dorazil a je úchvatný. Původně jsem přemýšlela, že jej na advent nějak nazdobím, ale na živo se nám s mužem tak moc líbí, že nějakým zdobením jej kazit nebudu.
Z čeho všeho je vyroben, najdete na odkaze a je prý vhodný do venkovních podmínek. 
Ale déšť a sníh určitě nevydrží.
Tak umístění musím vymyslet někde pod stříšku, páč na vchodu do domu jeden máme. 
A vlastně je taky celoroční.

pondělí 20. listopadu 2017

velmi kreativní sobota


´
Začnu větou, kterou mi řekla Lucinka, když odcházeli v sobotu odpoledne domů: babi, můžeš na příště vymyslet něco jednoduššího?!
No uznávám, trochu jsem si na sebe upletla bič.
Vlastně oba i můj muž.
Mně se ale na obrázku zdály ty ozdoby z toaletního papíru naprosto jednoduché. No, vztekala jsem se já a vztekala se i Lucinka s Tomáškem. Tři druhy lepidel a žádné pořádně nedrželo.
No nakonec se nám to myslím povedlo a drží. Jen třpytky jsou po celém domě. 
Babi, ty máš třpytky na nose i na čele :-)
Ozdoby ve skutečnosti vypadají líp než na fotkách. Víc se třpytí.






Můj muž vymyslel tvoření zvířátek z balónků. Nebyla to úplně novinka. Už se jednou s dětmi o toto pokoušeli, ale balónky neustále praskaly. Nyní koupil můj muž nové v našem oblíbeném Pepco a po pár hlučných prasknutí se začalo dařit a hlavní pochvala prý patří kvalitním balónkům.
 Můj muž dospěl do fáze, že by si jej mohli najímat na dětské narozeninové párty. 
Děti si zvířátka odvezly, ale mně tady něco zbylo. Pro mě je Snoopy. 
Vidíte tu podobu?
Pohodový týden všem.



neděle 19. listopadu 2017

oslava na téma roboti




Já považuji šest let za takový první životní milník, takže jsme připravili pro vnuka Tomáška v pátek malou oslavu tentokrát u nás, i když už slavil potřetí.
A protože oslavenec má rád roboty, dostal dort Robota, který jsem objednala u své kamarádky Báry. Její krásné dorty jsem už na blogu představovala. 



Tvořitelka dortu zapomněla na svíčky, já jsem zapomněla na svíčky. Můj muž na poslední chvíli koupil malý úzký dortový a já neměla, do čeho je přidělat. Ale u nás se improvizuje. Takže 6 malých čajových svíček splnilo svůj účel a bylo co sfouknout.
Lego robot udělalo radost, ale na prvním místě bylo divadlo Piráti z Albi, které jsem už na blogu představovala jako tip na dárek. S tím si hrály obě děti hned. Jsem ráda, že dárek zaujal. Na robota přišlo až v další fázi a nakonec až v sobotu večer doma.




V pátek se slavilo a v sobotu se s dětmi tvořilo. Ale o tom až zítra. Dnes se mi to už nevejde. 
Hezkou neděli všem.