středa 23. ledna 2019

jak jde čas



Je zajímavé, že většinou musím přemýšlet, co je vlastně za den a dokonce si to často musím ověřit na počítači. O datu ani nemluvě, ale to přikládám tomu, že většinou píšu zprávy o několik dní dříve, takže žiju trochu dopředu. Nejen, že nevím, jestli je středa či neděle, někdy musím přemýšlet, zda je listopad či už prosinec. Ale kolik je hodin, jak jde čas, to vědět musím. 
Máme to oba s mým mužem stejné, i když málokterý den musíme čas nějak extra řešit.
Také máme hodiny v přízemí domu v každé místnosti. Někde i dvoje.
Měnili jsme obývák a původní hodiny se nám už samozřejmě nehodily. Znáte to, s každou změnou musíte obrátit celý barák na jih. Nákupem komodky pod televizí, nevím, proč tomu teda říkají TV stolek, když to stolek rozhodně není, se změnil celý ráz koutu, tak jsme hodiny dali do dalšího kola a já vybrala, můj muž schválil, stolní hodiny na Bonami, webu, kde nakupuju ráda.
Moc jsme se na hodiny těšili,  protože nám v obýváku chyběly, aby člověk věděl, když se u televize probudí, jestli už je čas jít spát 😀
V balíku nás tentokrát ovšem čekalo nemilé překvapení. Někdo si zaměnil styl retro za styl z druhé ruky či od popelnic. Hodiny se kymácely a nestály rovně, vypadaly jako použité, byly místy odřené a místy stékal lak, jako kdyby někdo lakoval barvou ve spěchu. Chvíli jsme na ně koukali, z dálky vypadaly pěkně, ale asi tak z pěti metrů. Šla jsem je studovat na net, abych věděla, zda je to aušus, či to má být umělecké dílo. Cena odpovídala ovšem za b). 
Na fotce jsem si všimla upatlaného ciferníku, stejného jako na hodinách doma a pochopila, že to tak asi má být.
Původně jsem ani na Bonami nechtěla nic psát, jen poslat balík zpět, ale při dotazu na spokojenost mi to nedalo. S Bonami mám jen dobré zkušenosti, tak mě ani nepřekvapilo jejich vstřícné jednání a stojí za to je tady pochválit. Na moji nespokojenost, nakonec jsem to nepojala jako reklamaci, páč to byl zřejmě záměr a hodiny měly takto vypadat, mi okamžitě přišla omluva a lítost nad tím, že jsem nespokojená a po poslání balíku mám poslat v emailu kopii dokladu a oni mi proplatí i náklady. Pokud vracíte zboží jen z důvodu nespokojenosti, je vždy poštovné na vás, ne tak u reklamace, tam je povinnost ze zákona proplatit kupujícímu i poštovné. 
Tohle jsem samozřejmě věděla, takže by mě ani nenapadlo o proplacení žádat.
Jo a jak to dopadlo s hodinami? Mě už nebavilo znovu hledat, hledala jsem několik dní předtím.
Můj muž našel podobné téměř za třetinovou cenu, takové, na které já jsem nenarazila. Moc pěkné stolní hodiny. No vždycky se nákup nepovede, ale Bonami zůstanu věrná. 
Z patnácti objednávek jsem vracela podruhé a naprosto bez problémů.

P.S. Dnes píšu místo ráno až večer. Byla jsem v Praze na neurologii, tak mám dnes kapku zpoždění. A ještě jsem ani nenakoukla na vaše blogy, co je u vás nového. Tak hezký večer, zítra to doženu.

úterý 22. ledna 2019

záhada noci


Včera večer jsem já amatér fotila úplněk, když už jsem prošvihla zatmění měsíce. 
Jen tak pro sebe. Zkouším, i když vím, že to dobré nebude.
Mám ráda nebe v jakékoliv podobě.
Když jsem ráno začala stahovat fotky, páč včera se mi foťák vybil, jako druhá se objevila fotografie v úvodu. 
Vůbec nemám ponětí, co to sakra je a kde se to vzalo. 
Nejdřív jsem to ignorovala. Pak jsem si začala fotku víc prohlížet a zkoumat, ale ani to nepomohlo. 
Fotila jsem jen to, co vidíte na dalších fotkách. 
Řekne mi někdo, kde se to vzalo?
Asi ne. 
No dobře, některé věci si člověk nevysvětlí. 
Nakonec se mi ta fotka líbí, jen mě štve, že vůbec nevím, jak jsem toto nafotila. 
Nafotila jsem to vůbec já? Vypadá to jako porucha na foťáku, což ovšem nevysvětluje následující fotky.



pondělí 21. ledna 2019

na skok v kuchyni


Miluju jídla bez plánu. Jídelníček na nástěnce u nás nemáme. 
Někdy se prostě kouknu do mrazáku a do lednice na zbytky a uvařím, co dům dá. 
Čím jsem starší, tím více mi tento způsob přípravy jídla vyhovuje.
Vaření už mi nepřináší takovou radost jako v době, kdy jsem musela zasytit tři neustále hladové krky a na vaření jsem se fakt těšila. Pekla jsem chleba, buchty, koláče a někdy za víkend i několikrát. 
Tak už mám pocit, že mám odvařeno. Nechci strávit v kuchyni víc času, než je nezbytně nutné. Samozřejmě, že vařím i klasiku, kdy je zapotřebí stát u plotny dýl, ale musí mě to těšit, ale občas to vyměním za co dům dá. 
Tenkrát jsem si to nemohla dovolit, protože to by dětem nestačilo a tolik zbytků bych ani nenašla.
Dnes jsme většinou jen dva. Někdy je to luxusní jídlo a někdy je jen dobré. 
Tyto těstoviny byly pro mě luxusní a pro mého muže jen dobré.
Těstoviny s krůtím masem a smetanou.
Ve wok pánvi jsem zprudka opekla na kostky nakrájené krůtí maso, trochu okořenila grilovacím kořením, pro změnu, páč jinak má u mě výsadní postavení pepř černý, barevný, citronový. 
Kapku jsem maso podlila a dusila. Přidala nakrájené žampiony a jedno rajče, které se samo v lednici už bálo.
Na konci jsem vše zalila zbytkem smetany a přidala těstoviny.
Můj muž nemá smetanu v jídle, pokud to není svíčková, maso po zahradnicku či kuře na paprice rád, ale říkala jsem si, že to nepozná. 
No nicméně domnívám se, že z tohoto důvodu ocenil jídlo jen jako dobré a ne výborné.
Já jsem si moc pochutnala. 



Dnes přidávám ještě jednu rychlovku, kterou nestojí za to dávat samostatně. Zbyly mi po svíčkové brusinky a já jsem si udělala jinou variantu pařížského jídla, jehož recept mám od dcery. 
Camembert či hermelín zalitý medem a zapečený jsem už tady dávala a je to opravdu pochoutka. Jí se s bagetkami.
Vytvořila jsem si tedy obdobnou variantu. 
Francouzský sýr brie zapečený s brusinkami. Dala jsem si k tomu jako přílohu brambory, abych měla plnohodnotný oběd. Byl jen pro mě. 
Můj muž dojídal zbytek svíčkové, toto by nejedl.
Ostatně ta malá modrá zapékací miska je stejně jen na jednu porci. Dostala jsem ji v Paříži od dcery k narozeninám právě na zapékání hermelínu s medem a vždycky si na oslavu svých narozenin v Paříži vzpomenu.


neděle 20. ledna 2019

lov na zimu...


Letošní divnou zimu, tedy nepatrné známky zimy, které se u nás občas objeví, fakt jen odchytávám. Připadám si trochu jako lovec beze zbraně. Sníh a mráz je všude jinde, jen ne u nás. 
A to něco malinko, co je u nás brzy po ránu, vydrží jen pár hodin.
Včera to na zahradě vypadalo, jako když mávneš berlou mrazilkou.
Tedy berlou, úplně malou berličkou.
Ráno jsem vyšla na zahradu a hned jsem poznala, že je něco jinak.
U nás je pořád nad nulou anebo těsně pod nulou, ale včera mrzlo.
No mrzlo, v této divné zimě říkáme mírnému poklesu pod nulu mráz. 
Nevím, tedy přesně kolik bylo včera. Já moc nejsem ten typ, který se kouká na teploměr, nicméně dnes je vše jinak a je čtyři pod nulou a po krásně vymalovaných keřích ani památka.
Tak jsem ráda, že jsem tu krásu ulovila.
Dokonce jsem objevila malinké rampouchy pod stolem. 
Letos poprvé.













sobota 19. ledna 2019

velké prádlo?!?


"Neviděl jsi Justýnu?"
Ptám se před čtyřmi dny mého muže. 
Od rána jsem ji neviděla. 
Obvykle se válí na psacím stole, chodí mi po klávesnici a pomáhá psát každodenní zprávy z regionu anebo spí na pohovce.
Už jsem ji ale několik hodin nikde nepotkala.
Když vstoupím do koupelny v přízemí, kde máme na komodě se šuplíky krásný koš na prádlo, náhodou si všimnu, že koš je plný. Měl být prázdný.
V poklidu si tam tvrdě spí Justýna. Na komodě je málo místa a vejde se tam právě jen ten prázdný koš, který je úplně na kraji. Divíme se s mým mužem, jak tam dokázal ten náš tlusťoch vyskočit a trefit se přímo do koše, aniž spadla přímo s ním.
A od té doby tam spává. Občas ji zkontroluji.
 Už se totiž stalo, že výskokem posunula koš natolik, že půlka visela ve vzduchu. 
Ale stejně spala naprosto klidně.
No obsazení koše vidím na několik týdnů.
Nádherný proutěný pelíšek, dost drahý leží netknutý už několik let a koupit jí jiný už jsme zkoušeli. Kašlu na ni!
Ona si prostě bude vybírat na spaní krkolomná místa stejně sama.
Naprosto ignoruje, co jí člověk podstrčí. V zoufalství, když fňuká, že si údajně nemá kam lehnout, i prázdnou krabici. 
Pokud ji ovšem nenajde jen tak odloženou, tak ji naprosto nezajímá a kouká na mě s otazníky v očích, které jsou značně výmluvné.
Já nechci nic, co mi dovolíš!
Jo, normálně bývá ten koš prázdný. Teď tam mám odložený krásný ubrus s korálky, který je nutné prát v rukou.
Doufám, že korálky ten náš jezevec neorve.
A tak si tady žijem...

P.S. Naše "bytná" prostě občas komplikuje chod domácnosti.
Co naděláš ...



pátek 18. ledna 2019

když svítá...




Já vím, červánky to nejsou. Přesto mě dnes ráno nebe zaujalo. 
Myslím, že je to tím obrovským ořechem na obzoru, který je dominantou mého ranního výhledu. Doufám, že ho soused nepokácí jako ostatní stromy při rekonstrukci starého mlýna, který s námi sousedí. Moc by mi chyběl.
Vlastně každé ráno, když vstávám a scházím z patra, v přízemí jako první pohled uvidím výhled přes plot k sousedovi. A nebrání mi v tom ani vitráž ptáčka, který se houpe v okně.
Ne vždy mě, to co vidím, hned přinutí jít ven. 
Většinou je ještě dost tma a já skoro nic nevidím.
Ale dnes mi to stálo za to.
Už svítá úplně a vypadá to, že dnes slunce nebude. Nevadí.
Mě dnes čeká přepis z diktafonu z úterního setkání.
Měla jsem tolik jiného psaní, že jsem se k tomuhle nedostala.
Navíc toto naprosto nesnáším.
Ráda se setkávám s aktéry svých článků. ráda je poslouchám a ráda o tom píšu.
Ale ta prostřední část!!!
Nesnáším přepis z diktafonu. 
Tedy vlastně nesnáším to do té doby, než ho pustím. Pak už to jde samo.
A po přepisu z diktafonu, kde se plácá páté přes deváté, už miluju tu práci ten mišmaš převézt do zajímavého článku. Občas si dovolím říct, když osobu znám, proboha nedělej zbytečné metry, protože už předem vím, že toto do článku nedám anebo ani nemůžu dát.
Tak si přeju, ať tu nenáviděnou část svojí práce už mám za sebou.
Mějte hezký pátek.




čtvrtek 17. ledna 2019

je to smutné výročí?




Vlastně nevím. Jen si myslím, že smysl to rozhodně mělo.
Zabývám se Janem Palachem už v podstatě týdny. První článek si může přečíst tady, pokud máte zájem.
Včera přesně uplynulo 50 let od sebeupálení Jana Palacha a z dnešního pohledu rozhodně nebyla oběť zbytečná. Pořád s námi žije a jeho velká oběť má určitě smysl i dnes.
Na jeho sebeupálení si pamatuji jen matně. Bylo mi něco přes deset let, ale i tak si pamatuju jen ten nejasný a děsivý pocit, který u mě vyvolala tato živá pochodeň a tajemství kolem ní. 
A když jsem jeho hlas z nemocnice slyšela tuto středu znovu po 50. letech v televizi, musela jsem přepnout.
Ten hlas plný bolesti si pamatuji těch 50 let. 
Tenkrát jsem tomu naprosto nerozuměla, ale ten pocit hrůzy je ve mě dodnes.
Až mnohem později jsem pochopila, že oběť byla pro nás pro všechny. 
Včera při pietním aktu a následné akci v obřadní síni několikrát zaznělo, proč zvolil tak příšerný způsob demonstrace.
Umíte si představit jiný, takhle výřečný způsob protestu než je právě živá pochodeň, která běží přes půl Václaváku a snaží se vyburcovat lidi z tehdejší letargie?
Já ne. Je to tedy hrozná představa. 
Jan přesně věděl, co jej čeká. 
Jaká hrozná bolest, páč dělal se svým kamarádem z dětství chemické pokusy. 
Ale upřimně. Co by jinak mohlo vyburcovat národ? 
A stejně to trvalo dvacet let, než národ pochopil.
O tom, že tento čin nebyl činem zoufalého a nešťastného člověka svědčí přepis rozhovoru, který vedla s Palachem ošetřující lékařka. Jan zdůrazňoval, že to není sebevražda, ale akce. 
Včera byla v Mělníku vzpomínková akce. Palach se narodil v našem regionu a studoval mimo jiné na gymnáziu v Mělníku, které nese deset let jeho jméno.
Pietní akt se konal u sochy s názvem Pocta Janu Palachovi, která má rovněž svoji historii. Autorem pomníku je maďarský sochař Andás Beck, který žil v té době ve Francii a sochu Pocta Janu Palachovi vytvořil již na konci šedesátých let. Jedná se o stylizovanou siluetu hořící postavy. Byla převezena z Francie a v Mělníku slavnostně odhalena v roce 2009 19. ledna ve výročí úmrtí Jana Palacha.
Včera se tedy naprosto samozřejmě zúčastnili pietního aktu mimo jiné velvyslanec Francie, Maďarska a Polska, kde živé pochodně pokračovali.
Vzpomínková akce pokračovala v obřadní síni městského úřadu, kde byly prezentovány publikace Spolužák Jenda, kterou vytvořili současní studenti Gymnázia Jana Palacha v Mělníku a publikace Pocta Janu Palachovi. Akce se zúčastnila rodina i spolužáci Jana Palacha.
Tak tohle bylo pro vás. 
Teď jdu psát článek pro noviny, kde moje osobní pocity nemají co dělat.




Publikace byla v obřadní síni v prodeji a ukázky z ní četli na akci autoři studenti gymnázia a my jsme se rozhodli, že do naší knihovny patří.