úterý 26. března 2019

na měsíc nevyju



Ale fascinuje mě. 
Vůbec v poslední době často koukám k nebi. Mám ten pohled ráda v kteroukoliv denní či noční dobu. Občas mě nebe tak uchvátí, že jen tak vezmu foťák a cvakám si bez toho, aniž bych čekala nějaký extra skvělý výsledek. Někdy není žádný.
Minulý týden jsem stahovala fotky z foťáku a objevil se z úterka měsíc a nebe. 
Nemám zrovna skvělý foťák a ani nemám ráda blesk, ale nemohla jsem odolat tomu, co jsem viděla.
Nakonec něco ale vidět je a není to tak hrozné. Možná to zkusím namalovat.





pondělí 25. března 2019

"Sad nadějí"


Název dnešního příspěvku jsem si dovolila vypůjčit od Věrušky, která spustila krásný a smysluplný projekt s názvem Sad nadějí. Je to první velký projekt neziskové organizace Jelimán, kterou Věra Fina založila v letošním roce na podporu onkologických pacientů. 
Kdo neví, sama si touto nemocí prošla a s následky se potýká dodnes. Celou dobu bojuje se sociálním molochem za zlepšení kvality života svého a jiných a už vystoupila v parlamentu, byla u ministryně, mohli jste ji vidět v televizi, slyšet v rozhlase, číst o ní v tisku a většina z nás podepisovala petici za zlepšení podmínek, kterou Věra vyhlásila.
Základní myšlenkou projektu Sad nadějí je, že bude místem, kde lidé po překonání onkologické léčby vysadí stromy naděje. 
V budoucnu bude místem setkávání, místem kultury, prostě místo nadějí. 
V plánu je vybudování altánu pro kulturní akce, výstavba kapličky, zhotovení sochy v podobě Anděla Naděje v životní velikosti
Ráda píšu o smysluplných projektech, ať už soukromě či do novin. 
Některé jsem i podpořila ať už charitativní či na podporu kultury.
Dnes je článek jen kapka v moři, kterou chci projekt podpořit. 
Malou finanční kapkou jsem přispěla na Věruščin transparentní účet 
115-8835020217/0100. . 
Variabilní symbol jsem si dala sama pro sebe 111. 
Ale kapka ke kapce a máme tu potůček, kapka ke kapce a je potok, řeka... 
Variabilní symbol je pro mě v pravdě symbolický. 
Dávám projektu samé jedničky a přeji mu velkou budoucnost. 
Většina z vás pravděpodobně už spuštění nového projektu zaznamenala, ale některé věci se mají připomínat. A pokud můžete, podpořte projekt i málem. 
Pro svůj dobrý pocit, pro dobro jiných a pro podporu dobré myšlenky, která se stala projektem.
Prvním Věruščiným počinem na podporu a zviditelnění projektu Sad nadějí bude putovní výstava s názvem Každý den je dar
Na výstavě bude kromě jiného i 12 obrazů z tvorby Věrky, které budou později vydány jako kalendář. Reprodukce obrazů v limitované edici bude možné na výstavě zakoupit. Každý obraz bude z rubu označen originálním razítkem s odkazem, že výtěžek z prodeje jde na projekt Sad nadějí. 
Na úvodní fotografii je jeden z Věrčiných obrazů, který bude součástí výstavy.
Putovní výstava by měla být zahájena asi za měsíc za podpory Českého rozhlasu Hradec Králové a bude putovat do pěti míst České republiky.
Na blogu se pokusím průběžně o výstavě či o projektu informovat na základě poskytnutých informací od Věrušky. 
Pod samostatným štítkem s názvem projekt Věra Fina, tedy bez dalšího vyhledávání, najdete veškeré dostupné informace.

Vždy jsem si říkala, když jsem dostávala dávky chemoterapie nebo když jsem se šourala chodbou malými krůčky pro další dávku ozáření, přijď ke mně NADĚJE …prosím.
Chci žít …  Svět je krásný, i když nás trápí a štve spousta „velkých“ věcí, protože „každý den je dar“. Věra Fina

neděle 24. března 2019

zlaté jaro




Jaro je fakt teda tady. 
Včera jsem fotila kvetoucí zlato, ať už je to zlatý déšť anebo zlatice. 
Já stejně nevidím rozdíl, takže doma tomu prostě říkáme zlatý déšť. Je u vchodu u branky a je tak velký, že se kochám i z obýváku, kde překrývá polovinu velkého okna.






Tisíc různých pohledů a pokaždé jiné.
Zlato naprosto regulérně ohlašuje jaro.
A u nás doma máme ještě jeden indikátor jara. A na slunci taky svítí zlatě.
Tento indikátor je naprosto nezpochybnitelný.
Justýna se válí s rozkoší na slunci.
Jaro je rozhodně tu.
Obě vám přejeme hezkou neděli.

sobota 23. března 2019

u jezu










Odjakživa miluju pohled na řeku. Je to pro mě uklidňující a krásný pohled, i když přiznávám, že do té vody by mě nikdo jen tak nedostal.
Morava byla místem mého dětství, mého randění s mým budoucím mužem a místem procházek s našimi malými dětmi.
Ale léta jsem tam nebyla. Už před odjezdem jsem si naplánovala, že se chci zase k naší Moravě podívat. Dřív ovšem pěšky, ve čtvrtek autem, páč bych to nedošla.
Byl zrovna první jarní den, slunce a teplo a my jsme si to s mužem užili. Kochali jsme se. 
Teprve pak doma, myslím ještě v Hodoníně, jsem se dozvěděla, že je řeka Morava rozdělena přesně na polovinu, část je česká a část slovenská.
Takže já jsem fotila ze slovenské strany český břeh.
Třeba se pokocháte se mnou. 
Nafotila jsem moc fotek, takže některé jsem dala do koláže, páč by to byl dlouhý příspěvek.
Už jsem sice dnes doma, ale ještě se pokochám Moravou s vámi prostřednictvím fotek.

P.S. A ještě něco pro mě do deníčku. Morava byl pro mě asi určitý milník. Zřejmě mi pomohla injekce z pondělí, o tom jsem už psala, a něco se stalo. Konečně mě bude někdo léčit, nejen moji hlavu po nehodě. Já jsem u té Moravy dokázala ujít na mě velký kus cesty, sice pomalu, ale ujít tolik, kolik jsem neušla před injekcí ani dohromady za týden. A když jsme se vraceli a můj muž říkal, počkej tady, já ti předjedu autem, řekla jsem: ne já jdu dál, já ještě trochu můžu. 
Je to pro mě velká naděje. Možná zase začnu chodit normálně, možná ještě budu skákat přes švihadlo jako před dvěma lety. Už to vypadá, že to není placebo, což jsem si v úterý při nepatrném zlepšení myslela. 
Jako by se mi tělo uvolnilo. Možná tedy neskončím na vozíčku, což už tak vypadalo. 
Možná zase budu svobodná a nezávislá.













pátek 22. března 2019

Dáša, moje druhá láska


Druhý rychlý pozdrav z Moravy.
Od zítřka už zase budu na značce a budu odpovídat na komentáře a číst vaše příspěvky. 
Za vaše komentáře moc děkuji, čtu, ale odpovídat nestíhám.
O moravské Dáše už jsem tady pro pobavení psala, tak se nechci moc opakovat, protože konspirace pokračuje neustále. Nic se nezměnilo. 
V Čechách mám Justýnku a na Moravě Dášu. 
Dáša tedy není moje, ale jakoby byla. Můžu přijet klidně za půl roku, za rok a bude mě vítat s radostí a štěkotem nadávat: kdes byla tak dlúho?! 
Máme se obě moc rádi.
Tak dnes pozdrav od Dáši. Ještě, že Justýna neumí číst. 
Holky by se teda rády neměly!
Mějte pěkný pátek.




čtvrtek 21. března 2019

foukané sklo





Zdravím z Moravy. Ne, nejsem tak pilná, že bych psala i tady, nestíhám kromě zpráv nic. 
Tento příspěvek mám nafocen už delší dobu, jen jej teprve konečně můžu zveřejnit. 
Tenhle dárek jsem vybírala docela dlouho. Nebo vůbec nějaký originální dárek pro mou sestru k narozeninám. Nedáváme si dárky pravidelně, jen ke kulatým výročím anebo, když se zrovna vidíme. Tenhle svícen z foukaného skla a tedy originál, už mám doma dva měsíce. Dlouho jsem hledala něco, co mě uchvátí. Navíc foukané sklo je umění a velká dovednost, nemůže a ani neumí to dělat kdokoliv. Což se nedá říct třeba o výrobě bižuterie, kdysi jsem taky vyráběla šperky, anebo o malování, štětec umí vzít do ruky každý. 
Nemluvím samozřejmě o výsledku, může to být podařené dílo anebo zmetek, ale vyrábět ze skla to je něco jiného. 
Tam se bez znalosti a potřebných propriet nevyrobí ani ten zmetek.
Nakoupila jsem na Fleru a plánuji si časem koupit tam něco skleněného a foukaného i pro sebe.
A minulý týden jsem sem dávala víko od krabice, kde jsem namalovala růže. Svícen přišel v krabici jako od dětských cviček. Tu krabici jsem chtěla samozřejmě použít, protože svícen je křehký a těžko by hledala podobnou velikost. Říkala jsem si, že koupím nějaký pěkný papír a zabalím to jako dárek. Ale pak se stalo něco, v čem se zrodil nápad něco namalovat. Kýžený den mojí sestry byl v sobotu a my jsme koupili přání, že jej pošleme, když tam jedeme později. V pátek jsem si uvědomila, že přání s obálkou pořád leží na kuchyňské lince naprosto nedotčené. Nebylo člověka, který by byl schopen tento miniaturní "projekt" dotáhl do konce.
Přání tedy bylo posláno virtuálně přes facebook. 
A už se mi ani nechtělo koupené přání řešit, páč osobně by to nemělo žádnou váhu.
Tak jsem přání namalovala na tu krabičku.
Mějte hezký den, na Moravě je větší zima než u nás doma, ale svítí slunce.

P.S. A díky moc za komentáře, odpovím, jakmile se k tomu dostanu.

středa 20. března 2019

slunce na chvíli čaruje



Dnes trochu se zpožděním dávám fotky z neděle. Nedělní slunce vytáhlo na jinak hnusném trávníku s lysinami po loňském parném létě malá překvapení v modré a bílé po celé zahradě. 
Netušila jsem, že to další dny nebude. Bylo to jen v tu neděli a teď už zas není nic vidět. 
Letos budeme muset opět nasít trávu.
Tak něco maličko na kochání.
Dnes odjíždíme do pátku na Moravu a asi budu mít zpoždění v komentářích a ve čtení blogů. 
Píši to jen proto, abyste si nemysleli, že se opakuje moje příšerné pondělí.
To mě doufám zase delší dobu nepotká.
Na závěr citát, který mě pobavil a pro hezký den jej posílám i vám.