pátek 21. února 2020

Kapucíni


Na včerejší vernisáž jsem se fakt moc těšila. Tahle témata mě zajímají odjakživa, i když nejsem věřící. Při vernisáži se vždy dozvíte víc, samotná výstava, byť bude jakkoliv zajímavá, vám nikdy tolik nedá.
Opět sem dávám informace prostřednictvím konceptu svého článku, který jsem právě odeslala. 
Když mě oslovil před vernisáží obrovský Kapucín a obdivoval můj foťák, který za to ale nestojí, neodolala jsem a požádala jsem ho o vyfocení. 
Ovšem celý se mi do objektivu nevešel, musela bych jít asi na druhý konec muzea, měřil totiž kolem dvou metrů a to jsem ještě netušila, že dalším návštěvníkem bude příslušník kapucínského řádu, který bude ještě o hlavu vyšší. 
Neodolala jsem a poprosila o pár slov toho prvního Kapucína, byl velmi příjemný a sympatický a já jsem se posléze dozvěděla, proč jsem mu byla hned sympatická s tím foťákem. Vše najdete článku. 
Pro sebe jsem si toho z výstavy moc nenafotila, páč bylo nabito, tak všude jsem musela odřezávat ruce a zadky a navíc tam byla tentokrát tma a já musela použít ke své lítosti blesk. 
Snad vás dnešní téma zaujme a případně obohatí stejně jako mě.






Výstava představuje působení kapucínského řádu v Mělníku

Slavnostní vernisáž v Regionálním muzeu Mělník otevřela ve čtvrtek 20. února výstavu s názvem Kapucíni na Mělníku. Výstavu, která je příznačně instalována v malém sále muzea, v dřívějším refektáři (společná jídelna) příslušníků kapucínského řádu, zahájila ředitelka muzea Miloslava Havlíčková a večerem provázel historik Lukáš Snopek. Slavnostní chvíli podtrhla recitace Jarmily Erbanové a sólový zpěv Lenky Knechtlové s klavírním doprovodem Nikol Sikorové.

Mezi desítkami návštěvníků byli i zástupci kapucínského řádu. Miroslav Pacifik Matějka z Brna je spoluautorem brožurky věnované významné osobnosti Českomoravské provincie kapucínů P. Serafínovi z Glucholaz, která byla na vernisáži představena.

Druhým zástupcem Kapucínů byl Bratr Serafín Beníček z pražského kláštera na Náměstí Republiky, který prozradil, jak se dnes žije u Kapucínů: „Do řádu jsem vstoupil v roce 1992 těsně po vojně. Zpočátku jsem neuvažoval o nějakém řeholním, natož kněžském životě, chtěl jsem mít rodinu. Rozhodnutí padlo jednoho večera, kdy jsem se cítil být povolán k řeholnímu životu. Tento večer mi změnil celý život. Můj běžný den začíná modlitbou a rozjímáním, následuje ranní mše svatá a odpoledne zpovídáme až do večerní mše. Večer máme různá společenství, náš klášter je celkem živý“. Kapucín Serafín se zajímá i o světské záležitosti a fascinuje jej fotografování, kterému se poslední měsíce věnuje. Překvapuje jej, co všechno se dá fotografií zachytit a tento zájem jej nabíjí. Blízká je mu příroda a architektura.

Nově otevřená expozice v muzeu odhaluje kousek zapomenuté mělnické historie a shrnuje dějiny kapucínské komunity v Mělníku mezi lety 1750 až 1950. Návštěvníky seznámí s fenoménem zasvěceného života, s dějinami kapucínského řádu a kapucínského hospice na Mělníku. Základ výstavy tvoří několik barokních skulptur, které dříve patřily do interiéru hospice a do muzejní prezentace daného tématu je nutné zahrnout i samotný výstavní sál se zachovaným barokním oltářem. Exponáty zapůjčila Provincie kapucínů v ČR a Římskokatolická farnost - Proboštství Mělník a město Mělník.

Ve vzpomínkách nejstarších dosud žijících mělnických rodáků jsou kapucíni spojeni s výukou náboženství a ve starších dobách byla v jejich kompetenci především péče o nemocné a chudé. Řád působil na Mělníku 200 let až do bezprávné likvidace mužských řeholí v Československu během roku 1950.

Expozici je možné navštívit do neděle 22. března. V neděli 15. března a v sobotu 21. března se uskuteční komentovaná prohlídka pod vedením kurátora výstavy Lukáše Snopka.
Marta Dušková




A doufám, že se na mě Bratr Serafín nebude zlobit, když sem jednu fotku s ním dám. 
Na ostatní se budete moci v případě zájmu podívat tady ,pravděpodobně dnes nebo zítra.
Mějte pěkný pátek.

čtvrtek 20. února 2020

trochu děsivý zážitek


Jak pro koho asi. Je to přirozený řád světa, ale ani tohle racionální vysvětlení, kterým jsem se snažila přesvědčit sama sebe, mi ráno fakt nepomohlo.
Já vím, je to přirozené a v přírodě se to děje pořád. 
Přiznávám, že jsem možná v některých situacích dost útlocitná.
Tak se s vámi podělím o svůj včerejší ranní zážitek. Nebojte, bude bez fotek, ty jsem fakt naštěstí nestihla a byla jsem tak opařená a stála jako sloup, že by mě to ani nenapadlo.
Vyšla jsem ještě za tmy na zahradu a najednou přeletí nad naší zahradou velmi nízko tak ve výšce tří čtyř metrů dva ptáci, celkem velcí, žádná drobotina, jeden větší, jeden menší. 
Rychle přeletí s neobvyklým řevem, tak nezvyklým pro moje tichá rána, nad plotem na sousedovu zahradu.
Letí tak rychle, že si nestačím ve tmě všimnout, jestli je jeden z nich dravec či nikoliv, nicméně hned je jasné, že se jedná o boj. 
Nejdříve se naivně konejším, že jde třeba jen o drsnější námluvy. 
Je to nesmysl, já vím, na to je příliš brzo ráno.
Posléze si uvědomím, že jsem nahodilým, bez toho bych se teda obešla, svědkem zřejmě boje o život.
Menší se ve vzduchu otočí a velký jej opět pronásleduje. 
Oba letí rychle zpět nad naší zahradou a ztratí se mi z dohledu. 
Za okamžik z dálky slyším zoufalý křik a pláč, při kterém stydne krev v žilách.
Pak nastane naprosté hrobové ticho, které nepřeruší nic. 
Jen moje naivní myšlenka na to, že jsem měla něco udělat, nějak pomoct. 
Pro mě je to naprosto děsivé.
Tak sakra, námluvy to asi nebyly.
Na zpěv ptáků je ještě brzo a zrovna jak na potvoru neprojede po blízké jinak celkem frekventované silnici ani žádné auto, které by narušilo tu hroznou chvíli.
Tenhle zážitek jen tak nezapomenu.
Jo, jsem příliš citlivá, i když životem jsem neprocházela a neprocházím zrovna růžově a myslím si, že v jiných situacích jsem celkem tvrdá a jen tak něco mě nezlomí, ale to se musí týkat mě samotné, nikoliv mého okolí. 
I můj muž, když mu vypravím, co se mi ráno stalo, podotkne, 
no, to máš děsný zážitek.
Pro lepší den přidávám v úvodu tulipány, které konečně máme letos poprvé doma.
A doufám, že budu nadále prožívat jen svoje standardní rána a ptáci budou řvát jen proto, že už mají zase prázdná krmítka.



středa 19. února 2020

máte rádi jazz?



Nestihla jsem vernisáž kvůli jiné vernisáži, tak jsme šli na výstavu Jazz World Foto včera. 
Tuhle soutěž jsem neznala. Na prestižní Czech Press Photo, vloni byl myslím 25. ročník, jsme chodili téměř každý rok, kdy jsme se v Praze pohybovali většinu svého života a navíc bydleli u Prahy. 
Někdy jsem šla i s dětmi sama, později jsme chodili sami s mužem a snažili jsme se nevynechat. Pamatuji si, že výstava byla někde v galerii blízko orloje.
Se soutěží Jazz World Foto jsem se seznámila díky této výstavě. 
Vernisáže jsou pro mě samozřejmě nejlepší, pokud o tom chci psát. 
Získám ucelené informace. 
Teď jsem si musela hledat informace sama a ještě před výstavou, abych věděla, na co vlastně jdu.
Níže naleznete koncept mého článku, který pravděpodobně dnes vyjde, kde se dozvíte vše o soutěži. Tentokrát jsem si informace pro článek skládala jako puzzle. 
Nepovedlo se mi najít na jednom serveru ucelené informace, tak jsem sbírala všude možně. 
Dlouho jsem nemohla najít informaci, kdo vlastně vyhrál, až jsem našla nějaké anglické stránky, kde byly vystaveny první tři vítězné fotografie. 
Jestli je v té třicítce vítězných fotografií Čech, 
vypátral můj muž až na výstavě, pracujeme zkrátka oba.
Snad se vám bude výstava líbit, i když to bylo celkem složité focení pro malého člověka, jako jsem já.



Tyto tři fotografie jsou vítězné a v tom pořadí, jak je dávám.




Výstavu vítězných fotografií spojuje stejné téma

V Masarykově kulturním domě v Mělníku je instalována výstava s názvem Jazz World Photo 2019. Ve vstupních prostorách a hudebním sále kulturního domu je vystaveno třicet vítězných snímků, které spojuje hudební téma jazz.

Světová fotografická soutěž Jazz World Photo 2019 odstartovala v loňském roce již šestý ročník a opět posunula hranice. V roce 2019 se přihlásilo do soutěže 353 fotografů ze 43 zemí, což je téměř třikrát víc než při zahájení soutěže v prvním ročníku. Autory fotografií jsou fotografové z celého světa a nemusí to být jen profesionálové. Tématem soutěže je zachycení prchavého okamžiku uměleckého výkonu jazzového hudebníka při živé produkci na pódiu. Soutěž samotná vznikla v souvislosti s tradičním festivalem jazzu, funky blues a world music Jazzinec a stala se v rámci svého žánru prestižní událostí.

Mezinárodní odborná porota anonymně vybrala 30 nejzajímavějších snímků autorů z nejrůznějších částí světa. Kromě fotografů z Evropy zaujalo téma i autory z Mexika, Kolumbie, Kanady, Argentiny, Japonska či Kuby.

Na prvních místech se umístili Mariusz Buczma z Polska, chilský profesionální fotograf Pablo Reyes, který se jazzové fotografii věnuje od roku 2011 a Oleg Panov z Ukrajiny, který se stal vítězem soutěže již v roce 2017. Mezi vítěznými fotografiemi je i dílo českého fotografa Jiřího Hrbka.

Všechny snímky stojí určitě za vidění a výstavu je možné navštívit do pondělí 23. března ve všední dny v době od 13.00 do 18.00 hodin a vždy hodinu před konanou kulturní akcí.
Marta Dušková





Výše je fotografie Čecha Jiřího Hrbka.






úterý 18. února 2020

nejen co se nevešlo



aneb bez nápadu.
Včera se mi nevešly do výzvy všechny fotografie k daným tématům, tak dnes je přidávám. 
Ano, nemusím psát příspěvek každý den, nikdo mě nenutí. Ale už se z toho stal můj každodenní ranní rituál, tak už mi to nějak nejde vykašlat se na to.
A možná to dnes bude naprosto o ničem.
Ale možná i tohle do mého virtuálního deníku patří.
Jen takové malé pindání.
V úvodu jsou fotky aktuální, focené před chvílí.





Aby to nebylo úplně bez nápadu, dnes na mě jukly dva citáty z facebooku, které by se mi stejně asi jinak nehodily, tak jsem je orámovala těmi fotkami.
Třeba někoho z vás potěší.
Mně se líbily. Napsaným se vlastně řídím, jen si to člověk běžně neuvědomí.
Vlastně to ani není nutné. 
A aby to nebylo jen takové krásné, pod prvním citátem najdete dva rozporuplné komentáře, které na mě na úvod vykoukly.
Někdo prostě neumí přijmout nic bez odezvy a i taková nevinná slova dokáží v někom vyvolat něco negativního. 
Je pravda, že z 29 komentářů jsou takové jen dva.
K prvnímu bych jen asi dodala, že odpouštět bychom měli kvůli sobě, mluvit upřimně vždy, falešným lidem se nelze v životě vyhnout, smát se naplno bez výhrad. A pravidla porušuju furt, proto máme v koupelně lustr, který by se hodil do obýváku a často to slyším. 
To jsem uvedla jen jako příklad, jak vnímám já porušování pravidel, většina, která lidé vymýšlí, jsou naprosto nepodstatná a já si na hodí nehodí nehraju.
Zásadní pravidla jako například ta morální či stanovená zákonem neporušuju.
K druhému komentáři není co dodat, páč ten člověk nepochopil vůbec nic.


1.
Poruš pravidla když opravdu musiš jinak se jich drž.Odpouštěj jen tomu komu opravdu věříš a nakom ti záleżí.Neodpouštěj tomu kdo si to nezaslouží.Mluv upřimně s člověkem na kterým ti záleží.Falešným lidem se vyhýbej.Miluj skutečně člověka na kterém ti upřimně záleží a je jidiným ve tvém srdci.Směj se naplno s člověkem kterého miluješ a kterému věříš.A s přáteli kterým věřiš se bav.Nelituj ničeho co jsi kdy prokoho udělal buď rád že si to udělal.Nikdy nevíš kdy se ti to vrátí.

2.
PĚKNÁ HLOUPOST CO TU PÍŠETE! PORUŠOVAT PRAVIDLA?!BA NA OPAK JAK SE NA VAS BUDE DÍVAT BŮH! MYSLITE KDE SKONČÍ TI KTEŘÍ RÁDI PORUŠUJÍ ZAKON A PRAVIDLA COOO?!ZAMYSLITE SE SAMI NAD SEBOU !BŮH VAS BUDE SOUDIT PODLE VAŠEHO! A JAKOU SI MYSLITE ZE DOSTANE TE ODMĚNU?!HMMMM😡😡😡😡😡


Co je otevřené, zavírám vždy, ze země zvedám hned, co mi moje tělesná schránka dovolí, ostatní si nechám, až je toho víc 😂, špinavé umeje myčka, hladové už jsem nakrmila hned po ránu a hladím pořád v jednom kuse, i když to není smutné.
Mějte pěkné úterý a posílám virtuální pohlazení.

pondělí 17. února 2020

3 x 3 aneb fotografická výzva


V sobotu jsem fotila sněženky, je jich letos o hodně míň než vloni, i když kvetou v úplně stejném čase jako každý rok. 
Bůhví proč jsem si teprve vzpomněla na Dášinu výzvu.
Ježíš, já jsem na ni úplně zapomněla, sakra!
Mluvím nahlas, takže můj muž vznese otázku: jaká výzva?
Zapomněla jsem na focení. No tak dobře do výzvy tedy dám ty sněženky.
No na tuhle výzvu, přiznávám, jsem se teda vůbec nepřipravila.
Takže 3x3, první téma zahrada:




V neděli jsem fotila svoje stále opakující se téma, které teda fotím furt. Ranní svítání. 
A šup mám další fotky do výzvy, i když tohle taky nebyl záměr. 
Ráno jsem si opět na výzvu nevzpomněla. 
Povedlo se mi zachytit rychle se měnící nebe. 
Po pár cvaknutích foťákem zmizely barvy a nebe bylo jen modré.
Druhé téma příroda.




Dodržuji limit tří fotek, tak zbylé dám někdy příště.
Za třetí jsem vybrala tři reportážní fotografie, které na blogu nebyly a jsou z reportáže z gymnázia z minulého týdne. 
Už jsem se při reportážích naučila koukat, takže moc odpadu nemívám. 
Zrovna tyhle fotky nejsou striktně podle novinářských pravidel, páč obličeje nejsou vidět. 
Ale i takové fotky posílám a nechám na webmasterech, jestli vyberou ke zveřejnění či nikoliv. 
Tyhle zveřejněny byly. 
Většinou jsou všechny moje fotky zveřejněny. 
Někdy jsou vyřazeny tak dvě tři podobné, ale já je s tím záměrem posílám, protože někdy nejsem schopná vybrat sama.
Třetí téma život aneb reportážní fotky.




Dáši, díky za výzvu. 
Sama už dlouho o nějaké přemýšlím, ale zatím mě žádné téma, které mě napadlo, neoslovilo..
A výzvy jsou prima. Přeji všem pěkný den.

neděle 16. února 2020

naše sobotní debata

Často doma debatujeme na různá témata, často je to politika, u které se zdravě spolu rozčílíme a včera jsme debatovali o uhlíkové stopě.
Slovo ekologie a uhlíková stopa se skloňuje ve všech pádech všude, ve všech médiích a občas zaznívá i hysterie. Málokdo si však uvědomuje, že člověk každou svojí činností vytváří uhlíkovou stopu. Hodně se kritizuje, co vše nám přinesla civilizace, ale nikde neslyším návod, jak teda jinak.
Nejsme ekologičtí fanatici a ani nám to není lhostejné, ale stejně jezdíme autem, kdysi letadlem, používáme mobily a počítače.
Abychom výrazně snížili uhlíkovou stopu, museli bychom přestat využívat k dopravě automobily, letadla a lodě. Tady je přímá úměra, čím větší rychlost, tím větší stopu zanechá.
Umíte si tuto skutečnost představit?
V této rozvinuté civilizaci, kde svět je tak blízko a my pracujeme na dálku ve všech možných zemích světa?! I naše dcera často létá kvůli práci do Paříže.
Pokud má někdo jiné řešení, jak má fungovat dnešní svět, tak sem s tím.
Kritizovat umí každý, to je jednoduché. Já uznávám kritiku jen potud, pokud mám jiné naprosto schůdné řešení, ale já ho nemám.
Zastavit civilizaci a vrátit se na stromy?! To by byl pravěk.
Takové názory na výrazné omezení dopravy už několikrát zazněly a na druhou stranu zazněla protistrana, že v tomto případě by se zhroutila ekonomika a pravděpodobně bychom začali hladovět atd. Nebudu to tady rozebírat, až takový odborník nejsem.
V souvislosti s dopravou můj muž vyslovil názor, že by se lidem ani nelíbilo omezení různých spojů dopravy, i když některé jezdí téměř prázdné.
Pro udržitelnost světa děláme v naší rodině vše, co nám dává smysl, je v našich možnostech a co považujeme za užitečné.
Dáváme naše oblečení do dalšího kola a snažíme se nehromadit nové, a tak to mají i naše děti. Vlastně se od nich poslední léta trochu učíme.
Nakonec, kolik toho člověk vlastně potřebuje? Nechodím pravidelně do práce, takže nepotřebuji svých jedenáct sak, společenské šaty, lodičky, nakonec v nich ani nemůžu už chodit. A kdyby se nezměnila moje tělesná schránka, ani bych šatník neměnila. Jo a musím podotknout, že těch mých jedenáct sak je i po deseti letech v takovém stavu, že je nosí moje přátelé a známí i do práce třeba do banky.
Učím se kupovat jen věci, které potřebuju. Neužiju desítky svetrů, džín či sukní. A saka mi v současnosti stačí dvě. Je to těžké a pořád se to učím. Ale uhlíkovou stopu zanechává i výroba látek, přízí, hotových oděvů.
Na druhou stranu si v zimě koupíme kytky, ale myslím si, že naše ignorace vůči kytkám ze zahraničí nic, ale nic naprosto nezmění. Naopak udělá nám radost a pozitivně nás naladí.
Máme občas domácí vajíčka či maso a i zeleninu, ale nešlo by to pořád. Můj muž tvrdí, že než bychom všechno objeli, vytvořili bychom několikanásobně vyšší uhlíkovou stopu než, když to nakoupí na jednom místě.
Aby mělo naše snažení nějaký viditelný přínos, museli bychom všichni jezdit na kole či chodit pěšky anebo vlakem. Tak to bych já například byla jen doma a jediná cesta by byla na zahradu a zpět.
Dle mého názoru tady platí známé vše s mírou. Žádná hysterie.
Třídíme svědomitě odpad, nelijeme olej do záchodu, nehromadíme nepotřebné hadry do šaten (to je těžké, já vím, pořád se to učím a někdy je těžké nekoupit to jen proto, že se mi to líbí, ale už mi to celkem jde). Již několik let mám v každé kabelce látkovou tašku, kterou používám opakovaně, vodu v plastových lahvích nekupujeme léta.
Vlastně jsme si při naší rozpravě uvědomili, že nezanedbatelnou stopu vytvářím i svou zálibou v malování. Nechám si dovážet plátna i barvy, ale kdybychom pro to jeli do Prahy autem, pravděpodobně by to bylo horší. A vlastně také hromadím, páč plátna jinak k žádnému užitku nejsou, jen mě to baví. A samozřejmě je rozdávám. Jen už je asi po lednové zkušenosti nebudu moci posílat poštou. Zaslání malého plátna vyšlo na 260 Kč!, což už je nad moje možnosti.
Mám přestat malovat, abych snížila svoji uhlíkovou stopu?
O tom všem byla naše včerejší debata, při které jsme nic nevymysleli, jen jsme si uvědomili, že udržitelnost světa není vždy o ekologii.
Nic není jen černobílé.
Moc se mi líbila tahle citace z rozhovoru s architektem:

"Pokud se řekne A, tedy že 'postavíme dům s minimální uhlíkovou stopou', musí se říct i B, a to, že se lidem nemusí líbit, a tak ho za několik let zboří a postaví na jeho místě něco jiného," říká pro Aktuálně.cz architekt Mat Cash z britského studia Heatherwick, které v historickém jádru Prahy přestaví barokní palác Savarin. V rozhovoru mluví o filozofii studia, udržitelnosti a plánované stavbě.

"Udržitelnost a energetická soběstačnost jsou témata, která v naší branži cirkulovala ještě před tím, než přišla Greta Thunbergová. Ekologie ovlivňuje design budov, stavební materiály i techniku. Naše studio na tuhle změnu reaguje, ale z hlediska udržitelnosti se snaží najít kompromis mezi použitými materiály a "životaschopností" budovy. Pro nás je totiž udržitelnost velmi komplexní téma, které v sobě skrývá mnoho proměnných. Můžeme použít ty nejmodernější materiály, ale jak dlouho pak budova vydrží, je otázka, kterou ovlivňují samotní uživatelé a komunita, která okolo ní denně chodí".

A teď, babo, raď. 
Mějte pěknou neděli, a abych odlehčila dnešní téma, posílám vám virtuálně včerejší sněženky.

sobota 15. února 2020

trochu jako ošklivé kačátko




proměňující se v labuť.
Vloni mi přinesl můj muž přesně v tento čas takové zelené pahýlky či hůlky, nebo nevím, k čemu bych to přirovnala. 
Byly svázané gumičkou a nesl je jako svátost.
Ptám se: proboha, co to je?!




No kytka. Jsou to prý narcisy a rozkvetou.
Letos jsem z těch hůlek už měla radost. 
Nestihla jsem je ale úplně na začátku vyfotit. 
Tady už poznáte, že jsou to narcisy. 
Jakmile je dáte do vázy, okamžitě začnou rozkvétat. 
No vloni jsem to viděla poprvé.
Foceno během asi tří dnů.
Na kytky začal myslet i můj muž a kupuje je s chlebem. 
Prostě máme kytky ve váze rádi a těší nás.




Na stolku v obýváku jsem vytvořili malou stolní zahradu. 
Zbytek ještě kvetoucích karafiátů z minulého týdne, maličká kalanchoe a narcisy. 
Mějte pěknou sobotu.