čtvrtek 25. května 2017

kde je kočka?


Přesně takové dotazy se mi teď rojí na facebooku od mojí dlouholeté kamarádky Laďky
pod každou fotkou zahrady, kde není Justýna.
Dnes tedy pro Laďku :-)
Takže tady je kočka.
Její modelkovské období zřejmě skončilo.
Už za mnou neběhá při každém zaměření objektivu  na cokoliv a kdekoliv.
Už se mi neplete do hledáčku jako u focení zvonice na trávě, kdy jsem nebyla schopná zachytit ten zvon bez našeho jezevce.
Už zase nastalo období, kdy ji musím odchytávat a jakmile cvaknu, okamžitě se vzbudí, přeleze si
z křesla na stůl a začne se mýt.
Jako tento týden.
Možná je to tím, že kulhá už několik dní na zadní packu a my nevíme, co se jí vlastně pořádně stalo. Zlomené to není určitě, ale na nožičku napadá. Už se to ale lepší, první den s námi chudinka ani nekomunikovala. Teď už zase vyskočí i na stůl. takže možná mi zase bude chtít časem stát modelem, až se uzdraví.



středa 24. května 2017

narozeninová série



Od dubna to u nás začíná. Každý měsíc má někdo z rodiny narozeniny, v některém měsíci dokonce dva oslavenci, je nás zkrátka hodně. Přeskočíme jen srpen a zase pokračujeme od září do listopadu, no a pak jsou už vánoce :-)
Ráda dárky nakupuju a ráda je dávám.
Vybrat dárky pro muže je podle mě nejtěžší. Ženám stačí nějaká kosmetika či malý šperk a kytka a je vystaráno.
Každý rok se trápím a namáhám vymyslet něco zajímavého pro mého muže, syna i zetě. Mému muži jsem dávala několik let za sebou zážitkové dárky, ale už letěl a řídil ultralight letadlo, v balónu, letěl ve větroni a skákal dvakrát padákem. Těch zážitků, co by jej zajímaly, zase tolik v nabídce není.
Letos mi nahrálo, že už několik týdnů hledáme hodinky, které jsem mému muži darovala před více než 15 lety. Byly docela drahé, takže vydržely a můj muž je miloval.
Hodinky jsme nikde nenašly, můj muž litoval a já byla ráda. Dostane je k narozeninám.
Po chatování s dětmi a hlasování, které hodinky budou nejlepší, jsem objednala na timestore.cz, zaplatila a modlila se, aby se hodinky nenašly.
Jsou krásné a kvalitní, dokonce se mému muži líbí víc než ty původní.
Teď už doufáme oba, že hodinky se neobjeví. Ale už nevím, kde by mohly být, koukala jsem i do mrazáku :-) a nikdy před tím jsme je nehledali.


Jeden dárek se mi zdál málo a nakoupila jsem ještě časopisy o automobilech a na poslední chvíli tento úžasný svačinový box  pro teplé dny. Termobrašna udrží potravinu chladnou i teplou a obsahuje i gelovou vložku s mrznoucí náplní, takže uchová možná i zmrzlinu.



Dnes mi můj muž sdělil, že už je asi starej, protože jsem mu už dlouho nedala žádný zážitek anebo se ho už nechci zbavit jako dřív a neposílám jej do nebezpečí.
Teď několik dní ulítává na tabletu na videích o letu virníkem. Vysvětlil mi, že je to něco mezi malým letadlem a vrtulníkem. Prý až bude milionář, tak si jej za dva a půl milionu koupí.
No milionářem už asi nestihne být v tomto životě a já mám nápad na dárek k vánocům. Bohužel jsem tyto lety našla zatím pouze v nabídce na Moravě.
Můj muž z nedostatku času nyní nesleduje můj blog, tak doufám, že mu to vydrží a nebude dnes číst a já do vánoc najdu nabídku třeba v Praze.
Tak možná dnes moje tipy někoho z vás inspirují. Budu ráda, když mi třeba napíšete do komentáře, jaké zvláštní dárky kupujete svým mužům.

P.S. Teď mi můj muž prozradil, že za virník můžu vlastně já. Přinesla jsem mu časopis o letadlech, protože vím, že je má rád. Tam objevil, co ještě neznal. Takže jsem vinna jeho touhou.

úterý 23. května 2017

bez komentáře

Už jsem se zařekla, že komentáře pod některými články číst nebudu. Někdy se domnívám, že se ani nejedná o kontroverzní téma, ale nakonec po přečtení komentářů zjistím, že asi bylo. Ale spíš mi přijde, že teď spoustu čtenářů, či bych řekla spíše slídičů facebooku, číhá na jakékoliv téma, aby se mohli vyjádřit a to i třeba k tématu černá barva naprosto odlišně a barva podle nich je bílá. V tomto případě spíše obráceně. Některé komentáře jsou nesmyslné, bez naprosté znalosti tématu, někdy i bez jakýchkoliv znalostí. Někdy dokonce s tématem vůbec nesouvisí. Je tam jen cítit ta snaha za každou cenu hodit jedovatou slinu na kohokoliv.
Nevím, co ty lidi k tomu vede. V každém slově je cítit zloba a urputnost ublížit a smést každého, kdo má jiný názor. Komentáře ať už na facebooku či kdekoliv jinde na internetu jsou v podstatě anonymní a nepotřebují tedy žádnou odvahu, aby člověk vyjádřil odlišný názor či jakýkoliv názor na cokoliv.
Z většiny negativních a hloupých komentářů je cítit zbabělost k vyjádření názoru z očí do očí. Nechtěla bych paušalizovat, ale v poslední době přestávám komentáře číst. Abych mluvila konkrétně, již nikdy nechci číst např. komentáře pod HateFree Culture. Organizace (bez násilí a bez nenávisti), kterou sleduji se zájmem, ostatně jako dalších více než padesát tisíc lidí, na facebooku mluví o různých tématech, hezkých příkladech slušných lidí, o nezištné pomoci člověka člověku, a samozřejmě zveřejňuje i témata méně hezká. Tak jde život. Okamžitě po zveřejnění i velmi pozitivního příběhu, ti lidé musí na zveřejnění číhat, jinak to není možné, začnou komentovat s takovou nenávistí a kritikou, kterou já nejsem sto pochopit. Nechci tady uvádět pro příklad žádné komentáře, nerada bych se dočkala nenávisti i na svém blogu. Dcera mi říká, mami, nečti to, já už jsem to dávno přestala číst. Ale někdy mi to nedá, a pak mě to jen postrčí napsat takovou nekonkrétní úvahu, protože ne všichni asi budou mému dnešnímu výlevu rozumět.
Ano, mám povahu, že mě rozčiluje jakákoliv nespravedlnost ať už se týká těch blízkých v mém okolí anebo kohokoliv jiného.
Takže s konečnou platností přestávám číst komentáře kromě těch na blozích, které mám ráda a které čtu a kromě pozitivních reakcí.
Úvahu ale zakončím dnes velmi pozitivně. Ráno jsem jela na manikúru a stavila jsem se ve městě ve známé pekárně a cukrárně pro kafe s sebou. Ráno, když cestuji, si kávu nedávám ze známých důvodů. Taky bych nemusela dojet bez úhony. Káva je močopudná a pro mě obzvlášť. Bez kávy se ovšem po ránu vůbec nerozjedu a mám mozek mrtvého delfína. Bylo opravdu brzo ráno a velmi usměvavá a příjemná paní od kávy mě fakt překvapila. Bohužel to vůbec není samozřejmost usmívat se na lidi kolem sebe. Nejen že se mnou laškovala a reagovala na mé odmítnutí cukru doprovázené sloganem mám sladký život, ale ještě mi pomohla rozdělat malou smetanu, která, potvora, fakt nešla otevřít. Nabila mě energií na celý den a myslím, že i já ji.
Tak dnes úvaha o něčem anebo o ničem.
Jo, já komentáře dávám jen na blogy. Na facebooku k výše zmíněným článkům dávám pouze líbí nelíbí, mrzí nemrzí.
Milý deníčku, měla jsem nutkání se vypovídat, ale dělám to s úsměvem.

pondělí 22. května 2017

seriál pokračuje ...



Nebojte se, myslím zahradní seriál.
Zahrada se krásně rozrůstá a kvete a já fotím.
Baví mě toto období. Návštěvy zahradnictví, vysazování a kochání při pití šálku kafe.
Přiznávám, to poslední mě baví nejvíc.








Pivoňky tedy u nás ještě nekvetou, ale už to bude brzy.



sobota 20. května 2017

pavučina na grilu


Čeština je rozmanitá a malebná a některá slova či slovní spojení mohou mít více významů a to i značně odlišných, takže ani Čech Čechovi někdy neporozumí.
Ano, uznávám, že název příspěvku zní asi divně.
Několik týdnů jsme negrilovali a já si včera všimla na grilu toho krásného zázraku přírody. 
Snažila jsem se rychle zachytit, páč dnešní grilování obraz samozřejmě zničilo.
Hezký zbytek víkendu.

středa 17. května 2017

po dlažebních kostkách...


Kočičí hlavy tomu nikdy neříkám.
Pro mě jsou to dlažební kostky.
Vlastně nevím proč. 
Možná ..,  jednak mi to hlavu kočky vůbec nepřipomíná a druhak se mi to jako kočkomilovi asi nelíbí. 
Vím, že jsem použila mužský rod, ale některá slova v ženském rodě zní divně a navíc nejsem ortodoxní a na některých věcech netrvám.
V pondělí jsme jely do Prahy na premiéru Sandmana.
Bára a já.
Prahu miluju. Strávila jsem tam spoustu let a pořád se tam vracím docela často. Bára je rodilá Pražanda a bydlela v ní až do dospělosti přímo v centru. Ale zřejmě od té doby, co žije na vesnici a má farmu, zapomněla, jaké velkoměsto je.
Je prý nervózní a připadá si nepatřičně jako buran a venkovan ve městě a to mi sděluje ještě u nás doma. 
Jak nervózní?! Já jsem nervózní z premiéry dcery!
Bářino chování mi připomene film Slunce, seno, jahody. Ne, že bych ten film nějak zvlášť milovala, ale viděla jsem ho jako ostatně většina národa. Pro jistotu si ji prohlížím, zda někde není tedy nějaká památka z farmy. Ho..o na botách zdá se nehrozí a nemusely jsme nic odklízet ani ze střechy auta.
Překvapuje mě. Docela jsem si myslela, že tuhle matku čtyř dětí, redaktorku deníku, spisovatelku románů (najdete je téměř v každém knihkupectví) a farmářku znám a už mě nemůže ničím překvapit. 
Ale i tak ji mám ráda.
Její pocit je samozřejmě subjektivní. Vypadá dobře. Ale stejně mi hlásí: připadá mi, že jsi mě vyvezla. 
Nutno podotknout, že veze ona mě.
Nikdy jsem ještě nebyla na premiéře a neumím se pohybovat v takové společnosti.
Neboj, já tě provedu.
Zaparkujeme auto a jdeme směrem k Náměstí Republiky pěšky do Dlouhé do divadla NoD.
Ještě před náměstím jsem ovšem za burana a venkovanku já.
Co jsem se tady všude nachodila po dlažebních kostkách v lodičkách. Chodila jsem v nich většinu svého života, páč to byl můj pracovní dress code. A nosila jsem vysoké a úzké podpatky.
Ty teď teda nemůžu, páč po nehodě nejsem na vysoké podpatky ještě uzpůsobená. 
A proto se mi to prostě muselo stát.
Nízké a široké podpatky. Ty úzké podpatky bych totiž z kostek vyndala opravdu s grácií. Ostatně už jsem na blogu psala, jak jsem zastavila v Holešovicích na frekventované a to velmi frekventované silnici celou dopravu a čekala na mě celá tramvaj, až se zpátky obuju. No ale to byl úzký podpatek a botu jsem si lehce obula. Teď se mi teda bota nezula, ale uvízla jsem s celou nohou a nešlo s tím ani hnout. 
Začala jsem se smíchem svíjet, Bára se smála taky a snažila se botu vydolovat k pobavení všech kolemjdoucích. Kdo si nás do té doby nevšim´, pozornost přivolal náš smích, takže obecenstvo bylo, jen to nebyla premiéra, ale už repríza. Nakonec se povedlo botu vypáčit, ale zůstala tam samozřejmě spodní část podpatku s trčícím hřebem, či jak se to jmenuje.
No nicméně i ten zbytek byl po několika velmi dlouhých minutách vydolován, připadala jsem si jak pyšná princezna s Bárou klečící u mých nohou, i když do té v tom předklonu držíc se za břicho jsem měla fakt daleko, a opět byl nasazen na notně ohlodanou botu, tedy na ten zničenej podpatek a my jsme pokračovaly se smíchem dál v cestě. 
Ani jsem nechtěla o tom psát, ale Báře to přišlo natolik vtipné, storku o podpatku sice znala, ale jen z doslechu, že trvala na zveřejnění.
Dál už naše cesta probíhala celkem poklidně.
Na Náměstí Republiky jsme potkaly zajímavou muzikantku, tedy vlastně ten hudební nástroj byl zajímavý, ten teda fakt neznáme. Vypadal  jak obrácený velký lavór, po celém obvodu měl takové prohlubně jako misky na olivy, slečna na něj hrála jako na buben a bylo to úžasné. Zasloužila si podpořit, ale přiznávám, že tu dvacku jsem jí hodila i ze sobeckých důvodů. Chtěla jsem ji přece fotit.



Dál už byla jen samá pozitiva.


Dorazily jsme do baru v divadle a čekaly na mého syna.
Za oknem baru mě fascinovaly zavěšené brýle nad ulicí. Jelikož jsem ale přes foťák zabírala i pána, který u okna seděl, bála jsem se. 
Mami, co chceš fotit, já ti to vyfotím. Jo jo, já se bojím, abych nedostala vynadáno. 
Aha, to je dobrý, takže vynadáno dostanu já, dí syn.


Premiéru jsme si užili všichni a moc se nám to líbilo, bylo to zajímavé představení a Bára byla tímto uvedena do "společnosti" a cestou domů začala uvažovat, že vlastně nebyla nikdy na baletu a ani v opeře, takže bychom mohly někdy opět vyrazit :-) No to ještě uvidíme...
No otrkala se :-) a byl to prima večer i s tím podpatkovým extempore, při kterém jsme se obě málem počůraly.

pondělí 15. května 2017

škrtám si


Tedy jen virtuálně, páč nějaký seznam svých přání či dokonce snad povinností si fakt nevedu. 
Konečně si můžu odškrtnout první letošní návštěvu zahradnictví. Letos jsme ji odkládali kvůli počasí. Vloni již bylo vše osazeno - truhlíky, plecháčky na plot, studna i závěsné květináče.
Už jsem se nemohla dočkat a práce mě včera vysloveně bavila.
Ještě to tedy není vše, ještě se bude nakupovat. 
Za prvé jsem si nespočítala, kolik toho vlastně potřebuju a za druhé není to úplně levná záležitost, tak je zapotřebí jet v etapách :-) Ale milujeme to. Krásně rozkvetlou zahradu.
Takže už se kocháme.
Teď pro mě opravdu začalo jaro.









Jo, chybí mi na fotkách vlastně ještě jeden truhlík. Dala jsem jej do patra na balkón a zapomněla vyfotit, ale dnes je to až v "Číně", takže na to kašlu :-)
Až někdy příště.