čtvrtek 21. listopadu 2019

je to hodně barbarské


Tenhle degustační rituál jsem si představovala hodně jinak. 
Vlastně i jinak naplánovala. 
Ale měsíc už čekám, až budu moct ochutnat a sdílet s někým degustaci jedné z nejdražších káv na světě. 
Cibetkovou kávu, kterou jsem dostala k narozeninám od syna.
Můj muž v tomto není parťák. Pije rozpustné kafe a dobrou kávu moc nepozná. 
Odmítl se mnou ochutnat. Hodně lidí odrazuje získávání této kávy. 
Přece jen to projde traktem živočicha a jak můj muž říká, ber to, jak chceš, ale stejně je to trus.
S Bárou jsme si ochutnávku naplánovaly, ale nevyšlo to.
Už to vypadalo, že ji neochutnám ani do vánoc.
Dnes ráno jsem zjistila, že mi zrnková káva, a jinou než čerstvě umletou poslední léta nepiju, došla. Dnes se jede na velký nákup, páč u nás došlo skoro všechno, je to jak u snědeného krámu a kromě plného mrazáku není u nás téměř nic. Lednice zeje prázdnotou. To už se nám dlouho nestalo, ale nějak bylo spoustu jiných důležitějších záležitostí než řešení tak prozaické věci jako naplnění lednice. 
Stalo se přesně to, co jsem rozhodně odmítala.
Jo já vím, je to barbarské.
Představovala jsem si společné vychutnávání kávy ze šálku s podšálkem s někým a nakonec jsem si uvařila cibetkové kafe do ranního hrnku stejně jako každý den a piju ho sama.
Mlýnek byl čistý bez jiných zrn, tak jsem konečně mohla umlít tu cibetku.
Já bez ranní kávy být nemůžu, bez kafe mám mozek mrtvého delfína.
Nejsem žádný znalec kávy či degustátor, ale po letech, co jsem se po Paříži naučila pít jen francouzské kafe, umím rozeznat dobré a špatné. V posledních letech piju jen čerstvě umletou stoprocentní arabicu a i tam jsou velké rozdíly. Už vím, kterou značku kupovat a kde, ale stejně se někdy stane, že je třeba káva příliš hořká a moc agresivní, či se i tam občas vloudí špatné zrno.
Cibetková káva je velmi jemná, velmi chutná a není tam žádná jiná nepatřičná chuť, jen čistá chuť kávy.
I zrna jsou jiná. Normálně bývají velmi tmavé barvy, zrna skoro stejné velikosti a krásného tvaru a hodně lesklá. 
Cibetková zrna jsou každé jiného tvaru, trochu pokroucená, nejsou jednobarevná a nelesknou se.
Tohle by byla teda sázka na jistotu, jen si ho pít dennodenně nemůžu dovolit.
Přiznávám, že většinou na návštěvách kafe odmítám, protože bych ho stejně nechala nedopité.
Občas si dám presso v kavárně a kávou mě uctí jen naše tři děti, které kávu umí.
Tak slíbila jsem vám před měsícem, že napíšu, jak mi káva chutnala. 
Jen jsem si nepředstavovala, že ji budu pít z normálního hrnku u počítače v binci na pracovním stole, kde je neuklizená paleta barev, ještě plné kalíšky s vodou a štětce. 
Uklízím vždy až po rozhodnutí, že už se mi malovat nechce a já mám tento týden v plánu ještě nějaké malování.
A rozhodně tohle nebudu opakovat. Další cibetkové kafe si už doufám s někým vychutnám.
A kdyby mi nedošla káva, rozhodně by se to nestalo ani dnes.
Na druhou stranu už jsem ho chtěla ochutnat. Poprvé jsem jej pila před hodně a hodně lety, ještě v době, kdy jsem si většinou v práci dělala rozpustné kafe, tam ani jiné nemůžete. 
Tenkrát mi ale vůbec nechutnala.
Hezké ráno vám všem s jakoukoliv kávou, kterou máte rádi.


středa 20. listopadu 2019

pohádka o třech malých morčátkách...





A slibuju, že už morče nikdy nebudu malovat.
A psát musím taky jen na počítači.
Tenhle nápad na malou knihu s morčaty z prázdnin, fotky, které děti neznají, mám už dlouho a knížečku z mých fotek už mám doma snad měsíc.
Není to vlastně ani pohádka, vše je podle skutečnosti.
Fotky jsou vždy jen na jedné straně a druhá je prázdná. Hledám teda nejdříve nálepky morčat, vymýšlím, jak tu knížečku vylepšit. Nic chytrého nenacházím.
Včera jsem konečně na ní začala pracovat.
A ne že by to bylo něco chytrého.
Text naprosto vypsanou rukou, i když se snažím sebevíc, je to děs.
Některá morčata, která jsem namalovala, vypadají spíš jako prase.
Malovat na lesklý, klouzavý papír není vůbec jednoduché.
No v každém případě je to naprostý originál.
Je to dárek pro Lolu a Alana jen tak, bez příležitosti.
Snad je to potěší, konečně po měsíci jim to můžu dát.







úterý 19. listopadu 2019

blbnu a říkám tomu malování...



Po dlouhé době jsem vzala opět štětec do ruky.
A nemalovala jsem zrovna třeba obývák v našem domě, jak je mým zvykem. 
Maluju neuměle a jen tak pro sebe a případně pro své přátele. 
Malovat jsem začala před rokem a půl. Bez zkušeností, vzdělání, bez znalostí. 
A přiznávám, že se nechci v tomto oboru ani vzdělávat, i když jinde se snažím vzdělávat pořád. 
Nechci radu, jak malovat správně. Chci malovat po svém.
To by mě asi rozhodilo.
Takhle to cítím já.
Vlastně ani nevím, jak to začalo.
Koupila jsem pro vnoučata plátna a barvy k nám domů, páč tady se maluje furt v jednom kuse, a když jsem měla vše po ruce, řekla jsem si, že to vyzkouším. 
A musela jsem koupit znovu nová plátna i barvy.
A tak to vlastně začalo. To byl první impuls pomalovat tu bílou plochu a nanést nějaké barvy.
Namalovat nějakou svoji představu, něco co jsem viděla. 
Já nemám fantazii na to malovat jen tak. 
Stejně jako musím psát podle skutečnosti, musím i tak malovat.
Malování pro klid duše, po tehdejší nelehké životní situaci.
A myslím si, že na nic není nikdy pozdě, i když jsem senior. 
Ježíš, já to slovo nesnáším!!! Připadám si pořád ještě mladá.
Jen se chovám trochu jako moje děti v pubertě.
Jako bych se nějak hledala nebo co. Něco jsem tvořila v podstatě celý život. 
Tvořila šperky, šila originální modely a některé se prodaly dřív, než je vůbec někdo viděl, pletla originální svetry do svého butiku a byla v celku úspěšná. Dnes už takto netvořím.
Byla to moje životní etapa po revoluci, kdy jsem cítila tu svobodu pro tvoření. Bez zákazů.
A jediná zpětná vazba byl zájem okolí. 
Tvořila jsem něco celý svůj život, protože marketing je taky kreativní tvoření a ten jsem milovala a našla jsem se v něm. 
Spoustu let jsem dělala práci, která mě naplňovala, bez ohledu na čas. 
Díky za tu životní příležitost, která přišla náhodou. 
Někdy se sny plní nejen o vánocích.
Před dvěma roky jsem se učila patchwork. 
Když jsem se to jakž takž v potu tváře naučila, ušila spoustu polštářů pro rodinu i přátele, přestalo mě to bavit.
Začala jsem malovat.
A když se to i líbí okolí, mám samozřejmě radost a pořád rozdávám.
Malovala bych stejně, ale jsem ráda, když to někomu něco řekne a jde to někam pryč, páč bych to doma neměla kam dávat. 
Teď jsem "sklady" vyčistila a naší rodinné galerii se trochu ulevilo a mohla jsem umístit další tvoření.
Já vím, že je to troufalost být v blízkosti Vincenta Beneše, akademického malíře Jaroslava Dvořáka,  kterého známe osobně, renesančního člověka Milli Janatkové a dalších skutečných malířů, kteří s námi bydlí. 
A je jich hodně. A mezi ně patří i naše dcera Tereza.
Chce to odvahu a tu já mám 😀
Vlastně mám odvahu i dnes, když zveřejňuji svoje poslední malůvky.
První akryl na plátně jsem nazvala "podzim v oranžové".
Druhý je "zámecká zeď".
Oba jsem malovala minulý týden.
A ještě přidávám jeden ze září, který na blogu nebyl. 
To bylo poslední malování.
Znovu až teď.
Jmenuje se "u Labe 2".
Inspiraci beru ze svých fotek. Někdy fotím s tím, že to musím namalovat.

P.S. Děkuji všem, kdo už vlastní moje výtvory, za krásné komentáře. 
Jsem ráda, že se vám to líbí a můžete s tím žít.

pondělí 18. listopadu 2019

všechno je možné

Tenhle citát jsem si vypůjčila tady a možná úplně nesouvisí s mým tématem, jen se mi líbil a přišel mi z vlastní zkušenosti naprosto pravdivý. Tenhle pocit jsem měla v životě mnohokrát. 
Můj pravidelný ranní přehled tisku při první kávě dnes přinesl článek, který mě fakt pobavil. 
Nestojí vůbec za zamyšlení a ani za nějaký extra rozbor, i když vlastně přece jen se nabízí otázka, co vše dnes proboha zkoumá. Co vše je možné i nemožné.
A hlavně, co má takové zkoumání vlastně přinést. 
Proč se tímto výzkumem vůbec někdo zabývá?! Proč má někdo potřebu a hlavně čas řešit takové kraviny. 
Možná pro pobavení zbytku světa?
Já vím, už jsem svůj názor na různé nesmyslné výzkumy na blogu psala několikrát, ale tato analýza mě opět překvapila.
K čemu je to dobré, když se dozvím, že hnědé oči, velká prsa a husté ochlupení značí inteligenci.
První dva body splňuju vrchovatě. Oči mám prý černohnědé a o prsou ani nemluvě. 
Kdyby šlo rozdávat, mám ještě pro další tři možná čtyři ženy.
Nikdy by mě nenapadlo, že už z dálky je vidět moje inteligence... 
Nicméně pobavila jsem se a z legrace jsem si kontrolovala i posazení svých uší. Prý inteligenti mají výš posazené uši, a pokud uši nedosahují výšky očí, nebude to s ostrovtipem a bystrostí dotyčného nijak slavné 😁
Tak ani tohohle se bát nemusím. Dřív jsem si myslela, že o inteligenci člověka vypovídá vzhledově jeho vysoké čelo. Postupem let a řídnutím mých vlasů vypadám čím dál chytřejší...
Tuhle analýzu bych postavila na roveň soutěže, o které jsem slyšela z rádia při cestě autem (takovou blbost bych totiž nečetla), kdo vydrží nejdéle na záchodě...!!! 
Vítěz tam vydržel, myslím, pět ztracených dní svého života a předpokládám, že neměl podle téhle analýzy ani hnědé oči, velká prsa a ani vysoké čelo.
Svět je plný bláznů, zdá se, kteří utrácejí peníze ostatních lidí při zkoumání nesmyslů a blbostí, které lidstvu jen stěží něco přinesou.
Jsem tolerantní, tak ať si každý zkoumá, co chce. Jen bych chtěla vědět proč...
Proč to stojí za tu energii a ten čas... Vypadá to, že je to nudou.
A není ve světě převaha hnědých očí? U nás v rodině teda jo.
Pak by měl být svět ještě v pořádku.
Už jste se koukli, jak vysoko máte uši?
A vtip na závěr, páč humoru není nikdy dost.
A promiňte, v tomto zmíněném článku šlo taky o hovno...
Někdy je to ale úleva, přečíst si blbost, která rozesměje.


neděle 17. listopadu 2019

když padá listí...






Vloni jsme hrabali a sklízeli listí jak diví. 
Letos zůstává na zemi a má to vícero důvodů. Hlavním důvodem je neustále nekončící procesí ježků. Pro ty je nutné nechat listí, aby se mohli někam zahrabat. Už jsme mysleli, že naše péče po vykrmení tří malých ježků na správnou váhu pro přežití končí, už jich tolik nechodilo a i jedli už daleko míň.
 Ale furt je celkem pěkné počasí, nemrzne, tak se nechtějí zazimovat.
Ovšem před dvěma dny se objevil opět další malý ježeček. Musel tedy pro jistotu na váhu a měl jen 533 gramů. Už máme i kontakt na záchrannou stanici, ale tohle není tak malá váha, takže jsme se rozhodli pokračovat. Ono ani nic jiného nezbývá, přece se nezavře přísun k jídlu. Ale už nás to fakt nebaví, i když jsou roztomilí a kouzelní. Ale dost o tom, napíšu, až to tady někdy skončí. 
Můj muž tvrdí, že to bude na jaře. 
A já mám pocit, že je k nám někdo odkládá jako do mateřské školky.
Další důvod, proč listí nehrabeme, je ten, že jsem četla, že se listí má nechávat kvůli půdě, je to pro ni lepší. Navíc, pod stromem tráva stejně za moc nestojí, tak se až tak nic nestane.
Jsou to velmi vážné důvody, které omluví naši lenost.
Tak dnes jen pár včerejších záběrů ze zahrady.
Včera jsem se psaním po dlouhé době stávkovala. Dopoledne jsem malovala, vlastně malovala jsem už v pátek, už jsem se na to chystala dlouho, nedržela jsem štětec někdy od září v ruce. Odsunula jsem kvůli tomu i vaření obědu.
A odpoledne jsem sledovala přímý přenos z Letné od začátku do konce.
Já jsem to sledovala na počítači a můj muž to samé se sluchátky na uších na tabletu.
Když jsme tam nemohli být, zúčastnili jsme se aspoň takto.
Mějte pěknou neděli.












pátek 15. listopadu 2019

zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou...





Už potřetí sametová?! Asi jo. 
Slibuji, že snad je to dnes naposledy, ale na Mělníku se pořád něco děje a zajímá mě to osobně nejen pracovně. 
Včera při slavnostní vernisáži zazněl Kryl i Modlitba pro Martu. 
Na Karlu Krylovi a Martě Kubišové jsem vyrostla, je to moje srdcová záležitost a kdysi jsem si i hrála Anděla od Kryla na našem starém piánu.

Z rozmlácenýho kostela
v krabici s kusem mýdla,
přinesl jsem si anděla,
polámali mu křídla...

 Možná bych to ještě podle not zvládla i dnes. Musím to zkusit. 
Zazpívat to ještě umím.
Včera jsem si krásně zazpívané písně užila.
Tak dnes vám Modlitbu, která je pořád aktuální, posílám. 
stáhla jsem ještě z doby, jak si píseň pamatuji já. 
Tak jak jsem ji jako dítě slyšela poprvé. 
Bylo mi deset let.
A když zazněla na Václaváku v 89, kde jsme cinkali klíči osobně, 
měla jsem husí kůži a slzy na krajíčku.
Ano, jsem pamětník i přímý účastník. 
Do revoluce jsme se tenkrát zapojili s mým mužem velmi vehementně a přinesli jsme tenkrát do Laterny magiky v Praze petici s podpisy, které jsme po večerech a nocích sbírali v našem okolí. 
Bez ohledu na nebezpečí, které tenkrát hrozilo, a bez ohledu na výhrůžky, že přijdeme o služební byt a možná nás zavřou, pokud se nepřestaneme angažovat. 
No, kdyby se revoluce nepovedla, bůh ví, jak by to s námi bylo. 
Měli jsme, tedy máme, tři děti, tenkrát mrňavé, poslednímu byl jeden rok, ale dělali jsme to přece právě pro ně. A samozřejmě i pro nás. 
Vůbec nevím, kam jsem tenkrát děti, já pořádná a svědomitá matka, odkládala. 
Proboha, kdo je furt hlídal?!
Nikdy před tím a nikdy potom jsem to neudělala. 
Na Václavském náměstí jsme byli několikrát, na Letnou jsme se už dívali jen v televizi, páč už jsme hlídání neměli.
Už nás fakt nebavilo zavírat i v létě okna, aby bylo možné říct si pravdu. 
Ano, hodně jsem to zjednodušila, ale moje vzpomínky, nebo naše vzpomínky s mým mužem z tehdejší doby by byly na knihu.


Jaká byla včera výstava, si prosím opět přečtěte v mém článku, který jsem právě odeslala. 
Jsem líná psát znovu to samé.
A některé události nejde zapomenout. A nesmí být zapomenuty a je dobře, že se k nim vyjadřuje i generace, která to nezažila. 
Tu velmi hektickou a svým způsobem nádhernou dobu, kdy vládla soudržnost, slušnost, tolerance a určité spojení, které jde zažít jen při revoluci. 
A morálka nebylo sprosté slovo.
Kdy neřešíte nic jiného, páč nic jiného není tak důležité.
A jsem ráda, že jsme u toho byli. 
A jestli někdo dnes říká, že to nepřineslo žádnou změnu a hledá jen negativní věci, buď dávno zapomněl anebo žil prostě jinak. 
Bez nějaké kritiky, byl poplatný tehdejší garnituře.
To já jsem ráda, že se celý život můžu podívat na sebe do zrcadla bez špatného svědomí.
No, v poslední době zrcadlo tedy moc nevyužívám😁, i když stárnutí nějak neřeším.
Vlastně bych nechtěla vrátit žádnou dobu ze svého života. 
Jen možná ten listopad. Ten bych možná chtěla zažít znovu.
Kvůli té soudržnosti, jako bychom se všichni tenkrát znali, kvůli době, kdy byla na piedestalu morálka a slušnost. 
To bych chtěla opět zažít. 
Tenkrát se zajímal každý o každého. 
Neznámý o neznámého. A všude byla úcta ke každému jednotlivému člověku.





Ať mír dál zůstává s touto krajinou
Marta Dušková

Oslavy výročí 30 let sametové revoluce ovládly i Regionální muzeum Mělník. Výstavu Sametové vzpomínání, která je instalována ve vstupních prostorách muzea, zpracovali žáci z deseti škol Mělnicka a svůj pohled na události 17. listopadu vyjádřili obrazem i textem pomocí vzpomínek svých rodičů či prarodičů. Expozice nabízí vzpomínání na listopadové události, na Václava Havla nejen prostřednictvím portrétů, ale nechybí i netradiční umělecké artefakty jako plastický objekt kalhot Václava Havla, koláže z klíčů či plastiky véček.

Slavnostní vernisáž výstavy ve čtvrtek 14. listopadu oživil hudebně – dramatický program reflektující tehdejší dobu, se kterým vystoupili žáci Základní školy J. Seiferta Mělník pod vedením Radka Šlangala a Evy Kloboučníkové. Malým sálem muzea zazněly básně, i píseň Karla Kryla či úžasná Modlitba pro Martu Marty Kubišové.

„Nápad na tuto výstavu se zrodil ve spolupráci s Místní akční skupinou Vyhlídky Mělník a deseti základními školami, které se podílí na Sametovém vzpomínání a pracují několik let v rámci projektu Místních akčních plánů ORP Mělník. Při společném sezení vznikla myšlenka přispět nějakým způsobem k oslavám výročí revoluce. A proč právě muzeum? Muzeum je jako neformální vzdělávací instituce do projektu zapojena, a proto je výstava instalována v našich prostorách. Témata výstavy měla široký záměr. Nejen vzpomínka na Občanské fórum, Václava Havla a další osobnosti listopadové revoluce, ale i životní styl a další témata připomínají tehdejší dobu, na kterých děti pracovaly pod vedením svých pedagogů“, dodává k výstavě muzejní pedagožka Jitka Králová.

Výročí listopadu připomíná i komorní výstava Sametová revoluce na Mělníku instalovaná v kavárně Regionálního muzea, kde jsou prezentovány dobové dokumenty, fotografie, články i letáky. Mezi perličky expozice patří přepis dopisu Karla Gotta předsedovi vlády z 20. listopadu roku 1989. Obě výstavy je možné shlédnout do neděle 24. listopadu.