sobota 25. března 2017

první barvy jara


Musím se přiznat, že jsem zlatý déšť nikdy neměla obzvlášť ráda.
Připadal mi nudný.
Asi jsem jej od dětství potkávala všude tolik, že mi nepřišel nijak zajímavý ani originální.



Navíc, nevím proč, nemám ráda na kytkách žlutou.
Nikdy bych si třeba nekoupila žluté růže či tulipány.
Zkrátka to tak mám.
Nikdy jsme na žádné zahradě zlatý déšť ani neměli.
A nebýt minulých majitelů našeho současného bydlení, kde jsme koupili dům i se zlatým deštěm, neměli bychom ho asi nikdy.
Poslední léta si však uvědomuji, že kvetoucí zlatý déšť mě těší.




Po sněženkách, jejichž bílá po zimě není zrovna barva, kterou by člověk chtěl, i když sněženky mám ráda, je to první květena na zahradě. 
Už má sice na květ i magnólie, ale zatím nekvete.
Klubou se i tulipány, ale všude je jen zelená.
Vlastně je to prima, že vše kvete postupně a dělá radost do té doby, než tomu člověk trochu pomůže osazenými květináči, truhlíky apod.
A překvapení dnes. 
Vyrostlo na zahradě něco malého modrého a nevzpomínám, jestli bylo vloni. 
Nevím, co to je a vlastně to ani nepotřebuji vědět. Jak se znám, stejně bych to zapomněla.
A taky fialky. 
Hurá, ty poznám. Ty u nás také ještě nebyly. 
Nejsou v trse, ale tak po dvou, po jedné rozseté po zahradě. Působí tak nějak naprosto přirozeně.
Jsou malinké, takže se člověk musí sklonit, aby je vůbec viděl.
Ale zahradu zdobí.









čtvrtek 23. března 2017

zvu vás do obýváku



Tedy ne k sobě domů..
Pojďte trochu nahlédnout do kavárny Obývák ve Studiu Alta.
Nachází se v Holešovicích a v divadle jsem zde byla jednou na koncertě dcery.
V kavárně ještě nikdy.
Včera se zde konala Jarní charitativní sbírka pro azylový dům Prahy 7, kterou vymyslela a pořádala moje dcera spolu s kamarádkou Radkou - kusanec.cz.

foto Nicole Kotrbová

Tato akce se konala poprvé a byly jsme trochu nervózní, tedy dcera samozřejmě víc, jak to dopadne.
A zda dobročinná sbírka bude stát za to.
Mně nepřísluší hodnocení celé akce, to je věc organizátora, nicméně akce předčila očekávání. 
Našlo se tolik lidí, kteří chtěli pomoct, že po hodině byla sbírka už tak velká jako v našich představách za celý den.
A neustále se během dne rozrůstala, takže koncem dne bylo nutné přehodnotit a znovu řešit logistiku.
Lidé přinášeli moc krásné věci, dokonce spoustu nových i s visačkami, spoustu kosmetiky, parfémů, oblečení pro děti i dospělé, hraček, dek apod. Přijížděli s plnými auty.
Někteří jen přišli přispět na sbírku a po té odcházeli, někteří využili připraveného programu jako seminář fotografování, hudební seminář pro děti, výtvarná dílnička či divadelní seminář a zůstali i s dětmi celý den.
Musím říct, že jsem byla ráda u toho a pomohla.
Při akci bylo cítit plno pozitivní energie a radost lidí, že mohou pomoci.


Tady ještě prázdná kavárna, pouze s kocourkem.


Jen malá část sbírky.


V kavárně je krásný dětský koutek.

Tady je dárek pro azylový dům ručníky v podobě dortů.


neděle 19. března 2017

na náhody už nevěřím...

Mělo to tak asi být.
V sobotu brzy ráno mě rozesměje na facebooku komentář u mapy:
" ... a pro příště: ne, žádnej důvod není dost velkej na to brát první ranní let ... tohle je fakt naposled."
Vstávat brzy ráno pravda je trochu oprus.
Následující události ukazují, že důvod panebože byl a velký.
Na náhody fakt nevěřím.
Na letišti Orly, ze kterého ráno odlétala moje dcera, se střílelo.
Vlastně už podruhé byla blízko epicentra útoku či incidentu.
Už bych měla být zvyklá.
Dcera žije v Paříži tak dlouho, že už jsme prožili všechny teroristické útoky za posledních pár let viz můj příspěvek na blogu rozhovor pro noviny..
Člověk si zvykne, takže nežije ve strachu, ale cokoliv se děje ve Francii, se mě bytostně dotýká. 
Ano, dotýká se to nás všech, celý svět je tak blízko, ale mě přece jen nějak osobněji.
Nestrachuju se dopředu. 
Naučila jsem se žít okamžikem, jako by každý den byl poslední. 
Do minulosti se nevracím a budoucnost moc neřeším, protože stejně všechno může být jinak.
Žiju  přítomností, protože každý okamžik je jedinečný.
V sobotu mě od chvil strachu zachránilo, že teď po úrazu mám ještě problém se čtením, takže noviny na netu otevírám později.
O střelbě se dozvídám až z komentáře pod příspěvkem mojí dcery, okamžitě otvírám vyděšená zprávy na idnes.cz, kde čtu o střelbě, o evakuaci letiště a okamžitě si vypočítávám, zda už může být dcera v Čechách a píšu jí zprávu. 
Vzápětí dostávám uklidňující informace od své druhé dcery, která se o střelbě dozvěděla dřív a už stačila naši "Pařížanku" zkontrolovat.
Je v Praze na divadelní zkoušce se svými herci.
Při střelbě už seděla v letadle.
Přesto jsem otřesená a komentář u mapy mi přijde trochu psycho.
Dosud jsem věřila na osud jen tak alibisticky, jak se mi to hodilo.
Skutečnosti poslední doby mě přesvědčily, že osud existuje.

A na závěr odlehčení - vtip ze života:
Maminko, to je opravdu moc krásné prostěradlo. Moc se mi líbí.
Je takový slaný.
Lolinko, jak slaný??
No vždyť vypadá jako šunka :-)
Nové prostěradlo je světle růžové.
Mojí vtipné vnučce budou zanedlouho čtyři roky.

sobota 18. března 2017

zelená se



A už to jede.
Jaro je tady.
Hraju si a pátrám s hledáčkem po kousku jara.
Už se to zelená.
Tedy včera bylo jaro.
Dnes prší.








čtvrtek 16. března 2017

ze středy


Milujeme sklo.
Set olivového oleje a balzamikového octa nekoupil můj muž kvůli pochutinám. 
Zrovna olivového oleje máme dostatek.
Uchvátila ho malá karafa, která byla součástí.
Přišla mu velmi zvláštní. Já ji znám z brouzdání po netu, pro mého muže to bylo něco nového.
Já jsem zatím neměla potřebu ji kupovat, ale už rozšířila naši sbírku skleněných karaf, váz a dóz.
Malá středeční radost.
Zakoupeno v Penny se svačinou.




A už je koupena i první kytka na zahradu.
Karafiátky.
Zatím jsou doma, protože se mi zdá na ně brzo dát je ven, ale jsou krásné.