pondělí 26. června 2017

recyklujeme aneb tvořivé hračky




Tuto sadu jsem si vlastně koupila především pro sebe. 

Mám ráda kreativní tvoření s dětmi.
Dlouho jsem vymýšlela, komu ji koupit a k čemu, až jsem se rozhodla, že vlastně ji chci já.
Začátkem července budu hlídat vnoučata, a aby hraní bavilo i mě, koupila jsem toto
kde z recyklovaného odpadu, který bych jinak vyhodila, je možné vytvořit zvířátka z džungle a plno dalších věcí..
Dám jim to jako dárek a nebudu prozrazovat, že jsem to pořídila pro sebe :-)
V nabídce je podobných sad deset a je jen nezbytné se podívat, jaký odpad budete k tvorbě potřebovat. Přišlo mi to tak úžasné, že dávám jako inspiraci na blog pro děti či vnoučata.
Tuto úžasnou hračku jsem neobjevila já, já už takové věci moc nehledám, ale inspirovala jsem se u madame coquette, tedy u mojí dcery a hned mě to zaujalo. A vím, že to bude bavit i děti Lucinku a Tomáška, protože mají takové kreativní záležitosti rády a můžeme tvořit i na terase u bazénku, pokud bude léto pokračovat. 
Tady je ukázka, co vytvořila naše Lolinka s maminkou pro představu, o čem tato úžasná záležitost je.




Ještě před nákupem jsem začala schovávat ruličky od toaleťáku a ještě musím nějaké nasbírat. Zapomněla jsem na krabice od mléka, ale snad to ještě stihnu, abychom mohli vyrobit i auto. Jiné sady potřebují např. plechovky či role od papírových utěrek, ty sice mám. ale k této sadě nejsou zapotřebí, tak někdy příště.
Ten toaleťák se mi líbí na fotce i jen tak. 
Uvidím, co se nám povede vytvořit, pokud to bude k pochlubení, určitě to dám na blog.

sobota 24. června 2017

stávkujeme aneb čeho je moc, toho je fakt příliš




Tedy hlavně můj muž stávkuje. 
Ale ke svému úžasnému odpeckovači mě nechce pustit, prý bych to neuměla jako on. A tak bych si to chtěla vyzkoušet A včera jsem prý slíbila, že už se nic dělat nebudeme, jen trhat třešně do mrazáku, žádné odpeckovávání.
To je pravda.
No, ale to jsem neměla volat snaše, že mám pro ni třešně v mrazáku a že z nich klidně může udělat sirup. Hlásila jsem hned na začátku - heslo dne: nenávidím třešně.
Teda letos.
Hele, ještě bys mohla udělat pečený čaj.
No to nevím, už nic dělat nechci a to ani neumím.
Už nechci vidět nic, co vypadá jen trochu jako třešně.
Ale pečený čaj jsem ještě nikdy nedělala. Láká mě to. Tedy pro mě to nebude, nepiju nic, co je sladký, ne snad zdravý životní styl, ale prostě to nemám ráda. 
Neslazený dobrý kafe a černý kvalitní neslazený čaj.
No dobře, všichni to mají rádi, tak to zkusím. Můj muž už mě nesnáší, ale odpeckovávat nesmím.
Smí jen on.
Takže bilance naší letošní třešňové úrody, tedy spíš třešňového šílenství, už jsem tady vše psala, takže jen shrnutí.
Spoustu třešní jsme rozdali. Žeru každý den nejméně dvě kila třešní a zapíjím to vodou či si na to dám zmrzlinu. Je to mýtus, že na třešně se nesmí pít. Nic mi není. 
Udělala jsem džemy jako dárky, mošt, třešňovou omáčku s chilli a pepřem k masu, třešňové kynuté knedlíky zásobu do mrazáku, třešňové dřeně, zmrzlinu a teď zkouším pečený čaj. 
Je to konečně změna a bavilo mě to.
Ale zítra dám jen třešně do mrazáku a končím, už začínají hnít a špačkové furt nikde. 
Odradili jsme je, ale už prosím přileťte. Už vám ten zbytek nechám, páč já už nemůžu. Už i moje šetřivá máma mi říká, proboha nech to shnít, zavolej špačky atd. A já kontruji: ty bys to tak nechala?! Já sice už chci, ale nemůžu. Je to přece škoda. A přiznávám, už odbývám i zdobení skleniček, takže prosím nezkoumejte detaily.
Leni, dala jsi mi krásnej dárek dnes s tím pečeným čajem, ale už to prosím nikdy nedělej :-)! 
Jo, ale když se to peklo, vonělo to po celé kuchyni, A trochu jako vánoce, takže díky. 
Jo a ještě jsi mi připomněla, že mám sbírat pecky do nahřívacích polštářků, zas bych na to letos zapomněla. 
Takže ještě mejeme pecky a sušíme na slunci. Těší mě, jak přibývají, ale i toto už nenávidím. 
Nesnáším naprosto vše s nádechem třešní.
Takže díky za dva krásné dárky, ale příště už nic neříkej :-)
Díky bohu už nemám žádné skleničky a to jsem vyžebrala, kde se dalo.
A už mě nebaví ani zdobení  a ani focení a bohužel je to vidět.
Odpusťte.

P.S. Recept sem fakt musím dát, páč jsem si ho upravila z internetu a to bych zapomněla.
Necelé dvě kila třešní (hlavně těch se potřebuju zbavit), pro oživení 1 limetka, 3 meruňky, 3 nektarinky, odmítla jsem dát kilo cukru, to je moc a čaj se dá přisladit, tak odpeckované třešně, nakrájená na kostičky limetka, meruňky a nektarinky jsem zasypala asi dvěma velkými lžícemi cukru, ochutnala a bylo to sladký až až, 3 lžičky mleté skořice, 6 ks badyánu, 7 hřebíčků, vše jsem promíchala a dala péct na 200 stupňů do vyhřáté trouby na půl hodiny. Vonělo to až ven. Po té rychle do skleniček, zavřít a obrátit na 5 minut dnem vzhůru. 
Doufám, že to bude dobrý.

PSS. Zapomněla jsem. Jediný špaček, který hopkal po zahradě a než jsem stačila zaměřit objektiv, byl na zdi. Bojí se.


pátek 23. června 2017

je to jako s nákupem nových bot




Nevím, jestli to znáte, ale já to tak mám. 
Někdy něco nového někam přidám, stačí naprostá maličkost, kterou v jiném prostoru přehlédnete a zjistím, že ten zbytek je děsný a potřebuje předělat. Do té doby jsem to tak nevnímala
Trochu mi to připomíná nákup nových bot. Jdu si koupit nové boty ve svých krásných apartních lodičkách, tedy do té doby apartních, které ještě zdaleka nejsou na odpis. Krásné se zdají, dokud nevlezu do obuvi a nepostavím se k regálům s novými botami. Najednou už vůbec nejsou apartní a já si říkám, panebože, jak je můžu ještě nosit?! Měla jsem jít bosa. 
Jakmile vyjdu z krámu, už jsou to zase krásné lodičky.
A to se mi stalo s naším špajzem. Sice jsem občas říkala, že by to chtělo nějak zakamuflovat ty vodovodní a odpadní trubky za dveřmi jdoucí z prvního patra, ale neměla jsem žádný nápad a navíc no je to jen špajz.
Vyrobila jsem džemy a nazdobila je, protože je budu rozdávat jako dárky, respektive už rozdávám a vyskládala to polic. 
V tom se to stalo. 
To samé co s botama.
Trubky děs, na ten chleba musím koupit místo ošatky chlebník a dřevěný. Ježíš, tady je vlastně binec. 
A panebože, trubky by šly zakrýt nějakou deskou. Prostor neubere, páč trubky stejně překážejí.
A natřu to tabulovou barvou a získá to ještě další rozměr. Nadchne se i můj muž a to potřebuju, páč sama to neudělám. Na mě zbývá jen ten nátěr.
A skončí zapisování došlých potravin na papírkách, které pak nemohu najít. Napíšu hned křídou a pak najednou při nákupu přepíšu.
Výsledek je lepší, než jsem doufala. Mám radost.
Ten nákup na té tabuli není aktuální, nicméně skutečný. Můj muž chtěl: rychle pošli sms s nákupem, mám čas, tak nakoupím. Dělá to docela často a já nemám na to moc času, tak píšu bez čárek a občas vznikne tedy trošku paskvil, který je pak nutné vysvětlovat po telefonu. Pro nákup jídla pro Justýnu je heslo Justýna, proč taky jinak, bylo by to dlouhý. A pak vznikne něco, co překoná vše ostatní.
Spojení Justýna na gril se smál můj muž ještě dlouho. Takže maso kupovat nemusím, náš velký jezevec bude stačit :-)
Co dokáže udělat pár skleniček džemu...

P.S. Justýnku, samozřejmě milujeme, takže nám ji sociálka pro tento prohřešek nevezme :-)

Toto je polotovar, ty trubky jsem zapomněla vyfotit a už to nejde, malý prostor.

středa 21. června 2017

můžu já někdy přestat??!!

To je Melisa.

Nemůžu. 
Už mě v mojí zelené a puntíkované úchylce do kuchyně podporuje okolí. Nevím, kdy to skončí.
Jela jsem dnes za svou přítelkyní, abychom se po dlouhé době viděly, páč se máme rády, a taky abych viděla konečně potomka, který se narodil chvíli po mé nehodě v únoru - čtyřměsíční miminko, krásnou a voňavou holčičku s nádherným jménem Melisa. 
Vezu dárky a taky samozřejmě svůj džem jako dárek a jsem ráda, že to odložím a na zpáteční cestě budu mít jen kabelku.
"Já mám pro tebe taky dárky."
Ježíši, co?! Bojím se. 
Aby nebyla mýlka, já to říkám nahlas, prožily jsme toho spolu tolik, že si pravdu mohu dovolit.
"Až to uvidíš, pochopíš, to jsem tam přece nemohla nechat!"
Moje kamarádka a můj muž hrají totiž už léta takovou divnou a možná dost nepochopitelnou hru.
Prostě si schválně a někdy za nekřesťanské peníze dávají skutečné kýče jako dárky, mně navzdory a přes můj nesouhlas. A jsou schopni pátrat opravdu dlouho a neváhají zapojit do toho i okolí, jen aby našli a mohli překvapit opravdu něčím "úžasným".
Začalo to nějakými příšernými mravenečky, kýč jak noha, které můj muž daroval z legrace kamarádce snad jako dárek k vánocům (jsou vybaleny každé vánoce a jsou prý ozdobou svátečních dnů).
To odstartovalo toto bláznovství a rozumím tomu, že už asi nejde přestat.
Na oplátku za mravenečky dostal můj muž příšerně barevného naštěstí malého trpaslíka, pak koupil on děsnou zelenou sovu se svítícíma očima, pak kamarádka darovala zelenou žábu, která musela trůnit u jezírka na zahradě a já ji pořád potají schovávala, aby nebyla na očích a trpaslíka  jsem ukrývala samozřejmě taky. 
Občas slyším od našich dětí, mami, proboha, co to je???
A tradice furt pokračuje. Někdy se jim to nepovede a není to tak děsné, tak i zapomenu, co to bylo.
Potají dávám trpaslíka i žabičku vnoučatům na hraní v naději, že dětskou hru některý z těchto protagonistů parodie na umění, nejlépe oba dva, nepřežije. 
Ale je to jen moje zbožné přání. 
Rozbijí mi rychle nanejvýš krásný květináč, který mám ráda. 
Já tedy nikdy žádné kýče nedostávám a hry se  fakt nezúčastňuji, ale trochu mě ta hláška "to jsem tam přece nemohla nechat" vyděsí. 
Co kdyby proboha?!
Co když se zdá, že mi je líto, že já nehraju?
No to určitě, to si přece nikdo nemůže myslet, takže já dostávám opět krásné dárky, jak už jsem zmínila, moje oblíbence - zelené a puntíky. 


A tak zase obracím "dům na jih", tedy budu obracet jen kuchyň. Musím zvážit, kam vše dám a na co to bude. Nemám ráda věci jen tak, ráda je používám. 
No ta krásná svíčka bude trůnit v obýváku, to je jasné. Tu překrásnou dřevěnou krabičku ještě nevím, zaslouží si nějaké čestné místo.
Ještě jednou děkuji moc za krásné chvíle s vámi, holky. 
A upřimně, jsem ráda, že bláznivá hra mě dosud míjí. 

úterý 20. června 2017

grilovaná krkovička s třešňovou omáčkou



Naše třešňové šílenství mě nutí zkoušet nové a nové recepty. 
Třešňová omáčka tedy není pro mě úplně nová. 
Už jsem vyráběla švestkovou a tuto jsem udělala stejně.
Třešňová omáčka v hlavní roli.
Rozmixované třešně jsem trochu osladila, osolila, přidala černý pepř a chilli. 
Vše podle chuti. Celé povařila v hrnci do varu. 
Nakonec nandala do skleniček a pro jistotu zavařila dvacet minut.
Musím říct, že omáčka je výborná a chutnala i mému muži, který moc tyto zvláštnosti jako ovoce s masem nevyhledává. Dokonce si přidal. Má tužší konzistenci, není hladká jako džem a jsou tam drobné kousíčky třešní. Myslím tedy, že tato chuťovka v létě v době grilování u nás moc dlouho nevydrží.
Pod třešňovou omáčkou je klasika grilovaná krkovice, dnes tedy ne venku na grilu, ale v troubě, páč bych se ugrilovala i já a k tomu americké brambory. 
Dnes tedy jen recept na třešňovou omáčku.

pondělí 19. června 2017

zakázaný mošt

archiv madame coquette



Já vím, že jsem tady přísahala, že je to poprvé a naposledy. Výrobu moštu jsem si už zakázala.
Mošt ovšem natolik chutnal, že byl použit i při oslavě druhých narozenin Alánka. 
Všichni jej chválili a polovina je pryč.

archiv madame coquette
Nakoplo mě to a dnes jdu znovu na to. Jak, jsem psala, rozdala jsem před dvěma měsíci všechny zavařovací sklenice, vždy je rozdávám, ale kdo to mohl tušit. Na stromě je pořád spoustu třešní, už mi to připomíná trochu pohádku Hrnečku vař, páč z počátku byly třešně malé, teď jsou obrovské, vůbec neubývají a pohled na ně nás trochu už irituje. I naše Tereza už trhala ne pro sebe, ale pro svoji kamarádku. A tak přendáváme nakoupené okurky či zelí do různých nádob, aby se měl ten mošt kam dát. Lítají tady vzduchem příkazy jako "už to proboha sněz, ať máme sklenice". Já nevím, kdy to třešňové šílenství skončí. Třešně už jsou úplně černé, ale pořád výborné a bez červů.
Jsem ráda, že mě dnes nikdo, ovšem kromě mého muže, neuslyší, páč u toho moštu budu určitě zase sprostá, jako minule. Ale pochvala vzbudila moji ješitnost.
To dáš! Jdi na to!



Takže opět trhám třešně a můj muž vymejšlí ještě rychlejší odpeckovač, než už vyrobil. Důvěrně prozradím, že už nic lepšího pro usnadnění práce asi nevymyslí.
Příští rok, pokud se situace bude opakovat, nabídneme samosběr, jinak to nevidím.

neděle 18. června 2017

kuřecí kapsa plněná rajčaty a bazalkou


Občas mi nápady dochází. 
Dnes ráno jsem vytáhla kuřecí prsa z mrazáku a fakt nevěděla, co s tím.
Neměli jsme dlouho rýži, tak příloha byla jasná.
Ale dál jen prázdno a mozek mrtvého delfína.
Pak mě napadla kapsa, občas ji dělám a plním tím, co mám doma. Šunkou, sýrem apod.
Šunka není a co se sýrem.
Občas peču plněné brambory a do nich dávám náplň s podušených rajčat s míchanými vajíčky.
Tak jsem podusila velké rajče, přidala koření (může být jakékoliv), já hodně používám pepř, tentokrát citronový, na podušené rajče jsem přidala jedno vajíčko a rozmíchala do polotuhé směsi. Aby to bylo trochu jiné, nasekala jsem čerstvou bazalku, bazalky jsem mohla dát víc, ale bála jsem se, aby aroma nepřebilo jiné chutě, a vše promíchala. Náplň stačí na tři větší kuřecí prsa. Ty jsem naklepala, osolila, okořenila rovněž citronovým pepřem a nahoru dala náplň. Kapsu uzavřela párátky, je to rychlejší a lépe se s tím pracuje na talíři. Trochu náplně sice vyteče do šťávy, ale to vůbec nevadí, je lahodnější. Obalila jsem ve strouhance, jen ve strouhance, aby se maso nevysušilo a zůstalo šťavnaté.. Přidala jsem sůl, opět nahoru trochu pepře a pokapala balzamikovým octem a zprudka opekla. Potom jsem dusila, až bylo maso měkké.
Zahustila solamylem a bylo to fakt moc dobrý. 
Proto si taky dávám recept na blog, páč toto bych chtěla někdy zopakovat.

sobota 17. června 2017

Praha všední aneb jak ji vidím já



Pachatel se vrací na místo činu.
Já opakovaně.
Já mám pořád co do činění se stejnými čtvrtěmi. 
Nejvíc jsem strávila v Holešovicích a to pracovně víc než deset let. Je zajímavé, že jsem chodila stejnou cestou celých deset let a po dalších šesti letech objevím dnes něco, čeho jsem si nikdy nevšimla. 
Obrazy na průčelí domu.
Panebože kam jsem dala oči?




Baví mě fotit normální a obyčejné věci, které někdy míjím bez povšimnutí.
Když jsem fotila Uličnickou galerii, postavil se před ní postarší pán a říká, to je hrozný, že jo?



Já odpovídám, ale mně se to líbí, má to svoje kouzlo. 
 Ježíš, vy si nepamatujete, jak to vypadalo? Ne nepamatuju. Všude samý mramor ...
Krásu vnímáme každý jinak.







Další mojí čtvrtí je Pankrác a hlavně okolí Vyšehradu. Na Vítězné plání jsem studovala po maturitě rok nástavbu tenkrát s děsným názvem Vědecké, technické a ekonomické informace. Dnes je, tedy ty informace najdeme na internetu, není je nutné třídit a archivovat fyzicky podle témat či abecedy. 
Ale v roce 1978 jsem ještě neznala ani slovo internet. 
Tenkrát v těch místech ještě nestál dnešní hotel Corinthia, původně hotel Panorama. Byla tam skutečně od metra jen pláň, přes kterou jsem každý den chodila do školy. Kongresové centrum již bylo postaveno, ale jmenovalo se Palác kultury. Stanice Vyšehrad byla jednou ze stanic první trasy metra C, jiná trasa ještě nebyla. Při vstupu do metra byly nainstalovány turnikety, které vás bez jízdenky nepustily a já jsem neměla odvahu přeskakovat přes překážku jako jiní. 
Panebože, já už jsem pamětník!!!






Do Prahy jezdím poměrně často, někdy každý týden. 
Tentokrát jsem byla v Praze dva dny, navštívila mámu mého muže a  večer hlídala vnoučata. Užila jsem si to. A vnoučata se mnou taky.
Jen jsem byla trochu nervózní, páč celé odpoledne Lolinka i Alánek nosili moje nové lodičky.
Ale i to je pro mě dnes Praha.