čtvrtek 19. října 2017

muzejní kavárna









Vlastně jsem tady byla poprvé na kávě soukromě. 
Většinou jsem zde v rámci pracovních povinností řešila spolupráci s muzeem. 
Muzeum, původně to byl klášter, jsem prošla, ale vlastně jsem neměla nikdy čas si všimnout okolí  kavárny a včera jsem objevila prostory, které jsem neviděla, přestože stojí za vidění.
Včera byl vůbec nabitý den, tedy odpoledne.
Trochu nesourodý pelmel. Nejdřív jsem šla na krev, příští týden mě čeká preventivní prohlídka. 
Po té jsme šli po nákupech prázdná lednice, pro mě naprostá otrava kromě mého oblíbeného obchodu Pepco, ale to už znáte. Co jsem tam pořídila až někdy příště.
Do kavárny jsme šli s mým mužem nejen na kávu, ale je zde i nainstalovaná výstava, kterou jsme chtěli vidět. 
Nakonec jsem nafotila tolik hezkých, teda podle mě, fotek, že malá reportáž z výstavy musí být až v dalším příspěvku.
Takže dnes exteriéry. Zítra interiér kavárny a výstava.







O tomto prostoru z druhé strany kavárny jsem nevěděla a za vidění stál.








Před kavárnou jsme objevili tyto stroje. Ovšem nevíme, k čemu sloužily, ale nijak nám to nevadilo. Tak konec procházky a pokračování zítra. 
Zítra půjdeme na to kafe.


středa 18. října 2017

o chodníku a pavučině





O peripetiích s chodníkem jsem už tady psala.
Tak jen v rychlosti. Aniž jsme se poradili s odborníkem, koupili jsme na náš chodník novou nádhernou dlažbu v akci. Při koupi domu byly na chodníku pokladeny takové ty dřevěné rohože nebo jak se tomu říká. Ty jsme sundali vloni, nebyly hezké a ani praktické.
Hned při koupi domu jsme chtěli chodník řešit a představa mého muže byla kamínkový koberec. Tenkrát ale byl ještě velmi drahý materiál, byla to celkem novinka, tak jsme tuto variantu zamítli z finančních důvodů.
Začátkem června se koupila tedy dlažba s tím, že můj šikovný muž chodník sám zhotoví. Začal marodit se zády a nevypadá to dobře. Usoudila jsem, že pravděpodobně chodník neudělá ani za rok. Rozhodli jsme se tedy pro odborníka.
Přišel někdy v srpnu a jeho odborný názor nás fakt nepotěšil. Nerovný povrch betonových bloků bude vyžadovat srovnání a navýšení povrchu, práce na 14 dní a dost se to prodraží, ale dlaždice jsou prý krásné.
Tak co s tím? Jediná možnost kamínkový koberec, nebude s tím tolik práce a v podstatě to nakonec asi vyjde stejně draho.
No nic, nečekaně se plní sen mého muže, a vím, že sny se plní nejen o vánocích, a já prodávám dlaždice. Jsou krásné a za dobrou cenu, takže mám v mžiku zájemců víc než dlaždic.
A v pondělí nastala konečná fáze a chodník je hotov.
Zřejmě proto, abychom si ho víc vážili, ani konec akce se neobejde bez problémů.
Na chodník se nesmí minimálně 24 hodin šlapat, takže celé dopoledne držíme téměř násilím Justýnu doma či v garáži a ona nechápe, proč nesmí na zahradu a je rozčílená.
Práce skončí a Justýna se uloží nervózně v prázdné krabici v garáži. Vše by proběhlo hladce, jenže pan Chodník (mám ho i v mobilu pod tímto jménem, páč jeho nezvyklé příjmení nejsem sto si zapamatovat několik měsíců) a jeho přidavač si potřebují samozřejmě po práci umýt ruce a jediný přístup k vodě je přes garáž. Trochu mě děsí, že je tam náš asociál a moje obavy jsou na místě. 
Když se vracím s oběma zpět, Justýna letí vyděšená ven bránou, kterou jsem zapomněla zavřít a neukáže se až do pozdních nočních hodin k mé naprosté zoufalosti. Byla přece jen dost vyděšená, když bez upozornění přišla o jediné soukromí toho dne.
Voláme ji s mým mužem celý den ze všech stran, procházíme všechny její skrýše a zákoutí.
V noci samozřejmě projde po novém chodníku, jak jinak, tudy se přece chodí domů, ne? Ráno tam vidím téměř neviditelné tlapičky. Možná jsem si je vymyslela. Můj muž je nevidí.
Dopoledne chce Justýna opět na zahradu a nerozumí, jindy tak chápavá, proč ji zase nechceme pustit. Chodník je už celkem tvrdý, ale na povrchu trochu lepí. Škoda, že jsem nefotila.
Justýna šťastná jde, tedy našlapuje po novém povrchu opatrně s nohama široce rozkročenýma a vypadá jak kačer Donald. Tedy my máme jiné lepší přirovnání. 
Při něm si to lze lépe představit - jako napr...á bělice :-)
A tímto snad kauza skončí. U nás jsou ale každý den mlhy a vlhko, takže chodník pořád lepí na povrchu a jsme tedy zajatci ve vlastním domě. Nářadí zůstalo na zahradě a bylo potřeba v domě, takže můj muž vylézá z okna kuchyně na zahradu a s těmi zády to jde dost těžko. Já jsem na tom podobně :-) Přes silnici je dům s balkónem, odkud je k nám vidět. Očekávám, že obyvatelé zavolají místní hlídku policie v domnění, že se k nám někdo vloupal. 
Justýnu taháme odpoledne domů také oknem, páč nechce přejít chodník, který ráno tak ladně prošla a je zoufalá.
Slunce sviť, páč chodit přes garaž a dvůr je oprus. Přijímáme tudy i návštěvy, jako včera moji kamarádku Báru.
Chodník je krásný, mohla jsem však fotit jen kousek ze schodů, a i pavučiny, které se objevily na naší pumpě, páč nebyl čas na úklid. Ale jsou tak krásné, že bych je stejně neuklízela.
Je tu babí léto?




A tady je přípravná fáze.
No rozdíl to teda je.



úterý 17. října 2017

zakázané věty


Při čtení článku jsem zpytovala svoje svědomí. 
Uznávám, trochu pozdě. Už nic nenapravím.
Ale nakonec jsem si říkala, že moje skóre není, tedy nebylo tak špatné.


"Zakázané věty: Tohle svým dětem nikdy neříkejte, ubližujete jim."
1. věta Mně se taky nechce vstávat
Já jsem většinou při buzení dětí do školy zpívala: vstávej semínko holala, bude z tebe fiala.... Věta z Křemílka a Vochomůrky. Tím jsem je rozesmála. Nevím, jestli jsem někdy použila i něco nevhodného. Možné to je. Záleží, v jakém rozpoložení je sám člověk.
2. věta V tomhle chceš jít do školy?
Tak tady jsem si jistá, tohle jsem nepoužila nikdy. 
Nechávala jsem to na našich třech dětech. Jen jsem řekla, je tam zima, měly byste si vzít bundu. 
Odpor jsem odpálkovala tím, že jsem zodpovědnost hodila na ně. 
No mně je to jedno, je to vaše zdraví a zima bude vám. 
Jak myslíte, že šly do školy? V oblečení měly naprostou svobodu. Obzvlášť s holkami v pubertě to byl někdy děs, jak se oblékly, ale v tomhle má být svoboda už od mala. Ovšem to nic nemění na tom, že někdy jsem byla ráda, že s nimi přes den nebudu. Nijak to naše tři děti nepoznamenalo, ba právě naopak. Oblékají se s vkusem, který jim někdy i závidím.
3. věta To já jsem měla samé jedničky
Tak to vím bezpečně. Tuto větu jsem nikdy nevypustila. Jednak známky nejsou všechno, přežila jsem i čtyřku z matematiky, kterou holky přinesly z gymplu a druhak by to ani nebyla pravda :-)
4.věta Jak bylo ve škole? A co známky?
No, tady moje skóre není dobré. Sama jsem to nesnášela a sama jsem se takto úplně stupidně ptala. Snažím se dávat si pozor, ale občas mi tato věta vylítne i u vnučky. Sice se hned za to zastydím, ale už to zpátky nevezmu. Ale snažím se. Vlastně to občas použiju na úvod naší konverzace, kdy jsme se delší dobu neviděly, ale vím, že je to špatně.
5. věta Vezmi si příklad ze sestry
Tak toto jsem nepoužila nikdy. Nikdy jsem svým dětem nedávala za vzor jejich sourozence a ani nikoho jiného. Brala jsem a beru je jako osobnosti a srovnávat je s někým jiným považuji za nesmysl. Každý jsme originál a každý má svůj příběh.
6. věta Z tebe nikdy nic nebude
Tak tuto hrůzu nikdy. Dokonce jsem si to nikdy ani nepomyslela, ba právě naopak. Každý i malý úspěch jsem vyzdvihovala a tvrdila jim, že v životě mohou dělat vše, co chtějí a že je v tom budu podporovat. Dnes vím, že jsem nelhala. Každý z nich dělá, co ho baví a naplňuje a ještě s úspěchem.

Takže vlastně celkem dobrý, ne?
Je pravda, že se nevracím a nelituji ničeho, co se stalo v minulosti, ale toto mě těší. Ale nebyla bych tak přísná až tedy na ty dvě poslední příšerné věty. Každý občas ulítne. Jsme omylní.

pondělí 16. října 2017

Justýna pracuje...




Už jsem se zmínila, že po toulavém létě, kdy už jsme se pomalu s Justýnou loučili, ale pokaždé se vrátila, se náš jezevec hodně změnil
Je to sice v deseti letech s podivem, ale život přináší překvapení pořád a tím je zajímavý.
Naše dáma a netykavka, v pravém slova smyslu asociál se změnila v mazlivou kočičku, která se chce mazlit, chovat a nosit. Dřív jsem si musela tyhle chvilky krást pomalu násilím. Teď na ně někdy s lítostí vzpomínám.
Hlavně když chce Justýna téměř každé ráno se mnou pracovat.
V pátek si vyskočila na psací stůl a asistovala mi při psaní.
Lezla přes klávesnici, takže se na obrazovce notebooku objevovaly nesmysly a část textu mi vymazala. Dožadovala se mazlení, zpočátku se válela na zádech a musela jsem ji hladit a psát jednou rukou. Potom se přibližovala a dávala najevo, že chce chovat.
Byl to oprus, tak jsem si ji vzala na klín, protože jinak práci pro deník nedodělám.
Vydržela tam asi čtvrt hodiny a bylo vidět, jak ji štve, že píšu.
Skočila tedy zpátky na stůl a usnula na deskách v zátiší mých odložených činek.

neděle 15. října 2017

letmé nakouknutí



Doposud to mělo pro mě nádech něčeho neznámého nového, protože jsem tento typ akcí nevyhledávala.
Navíc jsem věděla, že posvícení je česká alternace moravských a slovenských hod a ty jsem zase znala moc dobře. Při slově hody se mi vybaví malé koláčky a kolotoče. 
To jsem milovala jako malá a pak samozřejmě naše děti, ale teď už to nemusím.
Přesto jsme včera s mým mužem navštívili posvícení v Liběchově.
Sama od sebe bych akci nezvolila, ale jela jsem pracovně zdokumentovat akci a napsat kratičkou zprávu pro noviny. Pořád s deníkem spolupracuji, ale nyní na dohodu, ale to už jsem tady myslím psala. Navíc byla slunečná sobota a celkem teplo.
No, a bylo to jako hody.
Nechtěla jsem na blog vlastně ani dávat původně příspěvek, ale bylo mi líto fotky s koňmi, která je v úvodu. Fotky pro noviny jsou jiné, než dávám na blog. Pravidla pro zveřejnění jsou hlavně lidé zepředu, ne zadky :-) Dokonce se ani návštěvníků akce nemusím ptát, zda mohu fotit, protože je to veřejná akce a za účelem dokumentace pro noviny fotit lze bez souhlasu. Naopak na blogu se vyhýbám takovým fotkám, páč bych porušila práva na soukromí, i když občas se mi tady fotka objeví. Většinou se však jedná o samotné protagonisty akce, jako například průvod na Mělnickém vinobraní, který byl nejen v novinách, ale i na blogu celý, kde aktéři musí předpokládat, že si to lidé budou fotit a pravděpodobně zveřejňovat minimálně na sociálních sítích.
Včera jsem tedy fotky pro sebe nafotila jen omylem. Koníčci do tisku a ani do galerie internetového deníku rozhodně nepatří.
Tady jsem fotila a obdivovala řemesla - tvoření zvířátek technikou foukaného skla, samozřejmě kováře i košíkáře.





Zaujal mě tento historický stroj, který byl představován jako parní. 
Můj muž tomu rozumí a trochu ho tato kamufláž zarazila. 
Ten funguje na benzín anebo naftu, panebože!
No ale stroj to byl krásný.


Nádech historie měl pro mě i tento pán, tedy spíše jeho flašinet, 
jehož zvuk nás zavedl do starých časů. 
Pán mi sám od sebe zasalutoval. 
Byl rád, že jej fotím.



V lese bylo postaveno pódium, kde se střídala hudební vystoupení různých žánrů. 
Přiznávám, že tento jakože rock se moc poslouchat nedal. 
Odešli jsme na začátku první písně :-) 


Posvícení je myslím hlavně pro děti, ty si to užívají. Tady si například od téhle usměvavé paní nechaly namalovat karikaturu. Tohle já tedy zrovna nemusím, ale k takovému typu akce to rozhodně patří.  
Takže letmé nakouknutí na včerejší posvícení v Liběchově.
Přeji hezkou neděli.

P.S. Já mám dnes naplánován úklid celého domu, páč už je to zapotřebí a navíc tady byl v pátek kominík a nechtěla jsem, aby se zouval. A trošku bafla krbová kamna. Dnes budu uklízet sama, páč můj muž připravuje chodník. Konečně se zítra bude dělat nový povrch. 
Někdy ale uklízím celkem ráda...

sobota 14. října 2017

čas vyzobaných slunečnic






Čas vyzobaných slunečnic právě začíná u nás doma stejně jako každý rok.
Na zahradě je nemáme, tak nás každý podzim už třetím rokem 
touhle žlutou krásou zásobuje můj muž.
Oni teda nejsou vyzobané, ale plané. 
A jsou krásné.
Ten název příspěvku se mi přímo nabízel a já jsem si nemohla pomoct.
A hrála jsem si trochu na Van Gogha.