úterý 12. prosince 2017

ale už dost!




Jak to mám já s vánočními hvězdami, jsem psala v příspěvku příliš mnoho hvězd.
Ale teprve teď je jich skutečně příliš.
Včera mi můj muž splnil moji letošní malou touhu a koupil mi světle růžovou vánoční hvězdu.
Takže už jsem majitelem tří vánočních hvězd.
Moje sestra mi chtěla udělat radost a poslala mi včera přes facebook foto s komentářem: 
a toto je celé tvoje:


Dnes odjíždím na Moravu, ale fakt nevím, jak tento dárek odvezu zpět.
Kdyby to šlo, udělám soutěž o vánoční hvězdy a podělím se.
Letošní bilance je šest hvězd.
Zastavte to už! Už dost!
To množství je ale krásné, možná začnu milovat i jiné hvězdy nejen bílou a růžovou.
Rozhodla jsem se, že se ale podělím.
Bílou hvězdu si odvezu domů, jednu dám taťkovi na jeho místo odpočinku a druhou věnuji svojí tetě, ke které se chystám na návštěvu. 
Ať se radost z hvězd rozmnoží.
Ale stejně je nejkrásnější ta nová růžová :-)

P.S. Ještě připomínám, do pátku hrajeme o diář, tak kdo se chcete zúčastnit, ještě je čas.

pondělí 11. prosince 2017

co mě rozesmálo

Musím se podělit, páč smíchu není nikdy dost.
Objednávala jsem nějaké zboží přes net, jak jinak.
Po dokončení objednávky mi přišel tento potvrzující email, který mě fakt upřimně rozesmál.

Děkujeme za vaši objednávku, Marto. 
S kolegyní ji zkontrolujeme a předáme k nachystání. Skladníci Miloš s Kubou a Pepíkem zboží nachystají a Michal s Danem ho zabalí, jak nejlépe umí.
Napadá vás něco, co bychom mohli zlepšit? Budeme rádi, když nám na tento e-mail odpovíte. Veronika a Monika ze zákaznického oddělení čekají na vaše podněty. 


Tolik jmen na jednom malém prostoru!
Vypadá to, jako kdybych si přinejmenším objednala nějakou pohovku či jiné zboží obřích rozměrů, nábytek do celého domu, když na tom tolik lidí pracuje.
Docela jsem se bavila tou představou, kolik lidí kmitá kvůli mojí maličké objednávce...
Abych vás dlouho nenapínala, došly mi bublinkové obálky...:-)
Odmítám je kupovat v běžném krámu, kde za ně chtějí nejméně 25. Objednala jsem si tedy dvě sady po deseti kusech ve dvou velkých velikostech v eshopu, který spáchal výše uvedenou odpověď. 
Docela bych to chtěla vidět, jak tři skladníci hledají dvě maličké sady a další dva lidé to zabalí. Nutno podotknout, že eshop se zabývá pouze obaly a největší rozměr tam budou mít pravděpodobně kartonové krabice :-)
Jo, tady mě jedna obálka i s poštovným vyšla na deset korun. 
Takže ušetřím a ještě jsem se pobavila.
Děkuji, vím, že to byla nadsázka, ale bylo to jako dárek.
Snad jste se pobavili se mnou.

P.S. Nezapomeňte, že do pátku můžete hrát o diář. A prosím pište hned do komentáře na sebe kontakt, abych stihla zaslat výherkyni pod stromeček. A omlouvám se, ale anonymní komentáře bez podpisu a jména do losování zařazovat nebudu.

neděle 10. prosince 2017

ještě je čas


Určitě je ještě čas udělat někomu radost pod stromeček.
Kdo chcete hrát o tento krásný diář 2018 z Albi, prosím napište do komentáře emailovou adresu na vás. Není to obyčejný diář, už jsem jej na blogu prezentovala, má další rozměr. 
Kromě zapisování schůzek a návštěv lékaře, si můžete ještě vymalovat omalovánky, které jsou součástí a najdete zde na každý týden jednu.
A protože odjíždím na pár dní na Moravu, bude se hrát až do pátku 15. prosince. 
Losovat budu v sobotu.
A pokud nechcete diář pro sebe, myslím, že to je krásný dárek.

P.S. Do soutěže zařadím i komentáře na facebooku.




sobota 9. prosince 2017

příliš mnoho hvězd...



Musím hned na rovinu přiznat, že vánoční hvězdy nějak extra nemiluju.
Myslím ty v květináči a hlavně ty typické červené.
Možná je to proto, že dřív nic jiného použitelného na štědrovečerní stůl nebylo, a tak červená vánoční hvězda trůnila v každé domácnosti.
Taky jsme ji párkrát měli, ale pak už spoustu spoustu let nic.
Zdobila jsem štědrovečerní stůl bílým bramboříkem či jen tak větvičkami.
V loni jsem se k vánoční hvězdě vrátila.
Objevila jsem totiž úžasnou a vzácnou, páč do té doby jsem ji nikdy neviděla, 
bílou vánoční hvězdu a zdobila vánoční stůl.


Letos ji tedy hledám znovu, páč ještě jsem se jí nenabažila.
Bílá nikde, ale viděla jsem krásnou světle růžovou. Další barva, kterou jsem  ještě nikdy neviděla.
Někdy jsem ale velmi nerozhodná a hned jsem ji nekoupila s tím, že si to ještě rozmyslím. 
Třeba ještě objevím tu krásnou bílou.
Doma jsem, jak jinak, okamžitě litovala a snila o té růžové několik dní. Byla fakt nádherná.
Můj muž přišel před pár dny z nákupu, už jsem psala, že nakupuje rád, a přinesl mi malou mrňavou a chcíplou vánoční hvězdu. Prý sehnal jsem tu růžovou. Snad se vzpamatuje. Byla v akci.
No nedivím se, že byla chudina v akci za třináct korun. Tu ti měli dát k nákupu zdarma.
Celý den ve vodě a ožila, nicméně to není ta růžová. 
Toto je něco mezi tmavě růžovou a světle červenou.
Za pár dní, páč mi opravdu chce udělat radost, přiveze další vánoční hvězdu. Ta už je velká, krásná, ale stejná barva jako ta mrňavá. Ale mně v krámu řekli, že růžová je.
Když včera můj muž odjížděl něco zařídit, dala jsem mu s sebou růžovou stuhu, 
páč vím, že chlapi barvy nerozeznávají.
Až objevíš nějakou hvězdu, která se ti bude zdát růžová, přilož si k ní tu stuhu.
Staví se v květinářství, kde jsem hvězdu objevila a prý už ty růžové nejsou. 
Vy jste, pane, zaváhal, byly krásné.
No já ne, to moje žena.
Ale prý ještě budou.
Jsem tedy upřimně zvědavá, kolik letos budeme mít vánočních hvězd. Na další už nebudu mít ani obaly. To mám za to, že nemám hvězdy moc ráda.
Ovšem teď jsem se dostala do fáze, kdy tu nádhernou světle růžovou opravdu na vánoční stůl chci.
Dobře mi tak, kdo zaváhá ...

pátek 8. prosince 2017

už nikdy...?!


Myslela jsem, že už se k tomu tady nebudu nikdy, ale už nikdy vracet, 
i když to se mnou pořád žije a zřejmě ještě dlouho bude.
Život ale míchá karty podle svého.
Myslím tím svoji únorovou nehodu. Někteří z vás ví.
Pořád se léčím, páč prasklá lebka, jako když nakrojíš jablko téměř do poloviny a těžký otřes mozku prý není jen tak. Zvýšení prášků, znovu CT hlavy a EEG mozku, což je prý v normě. 
To mě teda upřimně fakt naštvalo. Jaké v normě??!! 
Chtěla jsem být nad průměr a vědět, že mozek opět funguje nadstandardně 
jako před nehodou :-) 
Ale je pravda, že pořád mám problém s krátkodobou pamětí, se soustředěním, občas jsem dezorientovaná v prostoru a čase a nemůžu číst knihy. 
Má to ale i nesporné výhody, pořád se dozvídám něco nového, i když okolí samozřejmě otravuje vyprávět mi znovu, co už bylo vyřčeno...
CT zad bylo horší, ale to mě nepřekvapilo. Mám pořád silné bolesti v místě, kde do mě auto vrazilo, jde mi to až do nohou a paralyzuje chůzi. Jsou tam změny, které tlačí na kořen nervu.
A teď se konečně dostanu k tomu, proč je tento příspěvek na světě. 
Omlouvám se, ten úvod musel trochu být, aby bylo srozumitelné to hlavní.
Včera jsem se připravovala na to, jak budu zrychleně vyprávět rehabilitačnímu lékaři o tom, jak mě srazilo auto, páč vyprávět to už mě fakt nebaví, ale bylo mi jasné, že musím. 
Když jsem si pracně v hlavě vše zrekapitulovala, zazvonil mobil. 
Vidím neznámé číslo, bože to bude zase po ránu nějaká reklamní akce.
Zvednu telefon. 
Volají z rehabilitace a zpráva mě fakt úplně paralyzuje a zmohu se jen na "ježíši".
Nejezděte, lékaře srazilo auto.
Bože, co to je???
Tak to mě dostalo, i když lékaře ještě neznám osobně.
Tak tomuhle lékaři to v nejbližší době pravděpodobně neodvyprávím a bylo by to teď tak snadné.
Jsem povahou optimista, takže jak hrozné bylo moje zranění, jsem si uvědomila až nyní po obdržení bolestného od pojišťovny.
Vím, měla jsem mít z té sumy radost, ale prachy nevrátí nic zpět, nic není jako dřív. 
S pojišťovnou jsem jednala až po půl roce na popud mého muže, já sama jsem na to kašlala.
Ještě mi vynadali, že se hlásím pozdě. Vzhledem k tomu, že to hlásila policie a viník, jsem měla za to, že je to dostačující a fakt jsem na to ani neměla myšlenky a bylo mi to upřimně naprosto fuk.
A když přišla před pár týdny ta částka o dost vyšší, než bylo očekávání, a já znám moc dobře ze své praxe, jak pojišťovny fungují, došlo mi místo radosti, jak vážné to asi bylo.
Navíc prý je to suma základní, páč se předpokládá, že budu mít následky.
Ale dost už o tom. 
Mám šťastnou povahu, nechci to řešit, je mi de facto celkem dobře, mám chuť zase na kreativní práci, směju se a mám radost z každého dne, kdy mi je o trochu líp, takže vlastně se nic neděje.
Promiňte mi ten návrat, víte, že tady o tom moc nepíšu, ale včerejší událost mě dost zaskočila.
A kdo se chcete zasmát, páč si myslím, že jsem tady byla fakt vtipná, ještě jsem všechno, co se mi stalo, nevěděla, přečtěte si, co jsem po nehodě napsala, 
a možná vám bude dávat větší smysl i ten anděl na úvodní fotografii.
A už nikdy...?! Teď fakt nevím.
Život je jen náhoda ...., tuhle písničku miluju.

čtvrtek 7. prosince 2017

upravená tradice

Dnešní téma blogu není horkým tématem, trochu vychladlo,  ale vlastně psát mě napadlo teprve až s prvními články, komentáři a debatami, které občas někde vypluly na internetu. Zkrátka až po Mikuláši.
Sice jsme s dcerou vedly před týdnem na toto téma debatu, ale ta nebyla tím správným impulsem ke psaní.
Vzpomínám si, když byly naše děti malé, jak velmi jsme se vymykali zvyklostem a byli téměř na pranýři celého okolí. Tenkrát nebyla jinakost a originalita vítaná, takže naše negativní stanovisko ke strašení čertem a Mikulášem se setkalo téměř s odporem. 
Dokonce k nám asi dvakrát tato skvadra zavítala bez pozvání a mému muži docela trvalo, než vysvětlil důrazně, že ani takto názor nezměníme.
Naše děti se doma s touto tradicí nikdy nesetkaly. Viděly Mikuláše a jeho nezbytný doprovod pouze venku na besídkách a to už nebyly žádná mimina a to stačilo. Nebyla jsem opičí matka, která vychovávala skleníkové děti, ostatně čas mi dal za pravdu, ale některých záležitostí jsem je chtěla uchránit.
Ano, přiznávám, některé děti jsou pravděpodobně bez následků po absolvování těchto výchovných metod, ale ze svého okolí znám i opak. Vždy záleží samozřejmě na tom, kdo tyto nadpřirozené bytosti předvádí, ale doma, kde mají mít děti pocit bezpečí, jsme je nikdy nechtěli.
Až vlastně dnes mi dávají psychologové za pravdu a dnes se spoustu rodičů, nejen moje dcera, chová jako já tenkrát. Strašení malých dětí čertem či jinými nadpřirozenými bytostmi jsem zkrátka neuznávala a používat je jako součást výchovy a či dokonce jako trest, kde rodiče sami nestačí, mi přijde stejně neúčinné. Ale nikomu neupírám opačný názor, každý podle svého a nezatratit toho s opačným názorem, jako se to stalo kdysi nám.
Já jsem s dětmi vždy koukala z okna a to tajemno kolem Mikuláše úplně stačilo, když jsme slyšeli řinčení řetězů a potom byl najednou pytlík překvapení za oknem.
Jediné strašení, které se na Mikuláše odehrálo, bylo od mého muže a všichni včetně mě si ho pamatujeme dodnes.
Děti už byly velké. Překvapení za oknem jsme dodržovali i tenkrát a tradiční koukání přes okno taky. Najednou se objevila za oknem nějaké velká a strašidelná hlava, která se hýbala a musím říct, že jsme všichni i já utekli z pokoje se řevem. Nutno podotknout, že jsme bydleli v prvním patře. 
Můj muž dorazil po té domů a my všichni jsme mu sdělovali, co se stalo.
Dlouho jsme o tom mluvili a pořád to byla záhada a tajemství.
Asi po půl roce objevila starší dcera v dílně ve skříni ozdobenou hůl od smetáku s hlavou příšery a všichni jsme pochopili :-) 
Ano, souhlasím, tradice by se měly dodržovat, ale všeho s mírou. Přehnané strašení může poznamenat až do dospělosti a na různé dětské strachy si vzpomenete i ve zralém věku. 
To vím naprosto přesně. Taky mám nějaké kostlivce z dětství ve skříni :-)
Ostatně, kdo máte chuť, přečtěte si článek z odkazu.
Bez některých záležitostí a tradic se v životě klidně obejdeme.
Jediný čert, který smí k nám domů a už s námi žije na čestném místě v galerii, je ten krásný od Haničky.

středa 6. prosince 2017

královská obora


Je to jako v životě. Náhodou změníte směr a vydáte se jinou cestou a možná objevíte něco nového.
Stromovku, jak se lidově říká Královské oboře, znám vlastně dobře jen od Holešovic. 
Dlouhá léta jsem tam pracovala a podílela se na spoustu marketingových akcí 
pořádaných právě ve Stromovce.
Od Bubenče, kde nyní bydlí dcera, ji vlastně vůbec neznám.
Včera po hlídání vnoučat jsem změnila směr návratu z naprosto prozaických důvodů. 
Klasická cesta na Letnou na tramvaj je totiž hodně do kopce a pořád nejsem v dobré kondici. 
Cesta přes Stromovku je pohodlnější.
Díky této změně jsem viděla něco nového a Stromovku z jiného úhlu a jiné strany.
Ne vždy s sebou tahám foťák, páč je dost těžký.
Byla jsem ráda, že jsem jej včera měla. 
Neplánovala jsem změnu cesty předem, tak to nebyl záměr.
Cestou jsem potkala dvě policistky na koních, což vzhledem k tomu, že na Císařském ostrově má sídlo Jízdní policie Prahy, není vůbec náhoda. 
Mnoho let jsem právě s Jízdní polici na některých marketingových akcích pořádaných nejen ve Stromovce spolupracovala a zavzpomínala jsem si, jak si pro mě jezdili na jednání policejním autem před pobočku, kde jsem pracovala a odváželi si mě na Císařský ostrov k údivu klientů, kteří právě vyřizovali svoje záležitosti v přízemí na klientském centru.
Změna směru mi přinesla nejen nové pohledy na Stromovku, ale i vzpomínky.
A tady je pár střípků z mojí včerejší "nové" cesty.















úterý 5. prosince 2017

andílci, kokosky a jiné


Už dávno jsem si zakázala kupovat nové vánoční ozdoby. 
Můj muž tvrdí, že žádné barvy, které bychom neměli doma, už ani v nabídce nejsou. 
Máme doma  nejen klasiku zlaté, stříbrné, fialové, červené, středně modré, tmavě modré sametové, ale i bílé, černé, zelené, tyrkysové, růžové, vínové, tmavě hnědé, slaměné, bílé s modrým malováním, oranžové a vlastně už si na další nevzpomenu. Mám je ve skříni v krabicích s označenými barvami. Nové jsem naposledy koupila tak před pěti lety.
Mohla bych si otevřít malý jarmark. 
Je pravda, že nic zvláštního, co by mě upoutalo, jsem ani neviděla a už je ani nehledám. 
Letos se mi potom asi zastesklo nebo co, říkala jsem si, že pár andílků by nebylo marných. 
Ty jsme ještě nikdy neměli. 
Včera dorazila celá krásná rota. Dvanáct krásných bílých andílků. 
Nakoupila jsem na Fleru. Hledala jsem i jinde, ale bylo to dost tristní a zoufalé a za nekřesťanské peníze. Tady v tomto obchůdku se mi ale líbilo. 
A andílci ještě přišly krásně vánočně zabalení.
Poprvé andílci.


Pořád se chystám, že se opět vrátím k posílání vánočních pohlednic jako dřív
a nenechám to na telefonátech či emailech. 
Konečně letos jsem se pustila do přípravy včas a začala jsem hledat něco originálního, jak jinak. Hledání mě baví a nakonec je to dvojitá radost. 
Krásné ručně vyráběné autorské pohlednice jsem objevila opět na Fleru
Ještě tedy nedorazily, ale třeba někoho z vás inspiruji, tak je sem dávám hned, abyste případně stihli nakoupit. 
Fotografie pohledů jsou tedy z archivu autorky nikoliv moje.
Nejsou krásné?





Takže poprvé andílci, po dlouhé době poprvé pohlednice, tak ještě do třetice.
Poprvé v životě jsem pekla kokosky. 
Objevila jsem recept, který mě zaujal, ale nakonec jsem si ho trochu přizpůsobila. 
Měla jsem chuť to zkusit, byla to trochu výzva.
Vím, že na pohled to není nic moc, tvary nejsou úplně krásné, trochu paskvil, 
ale přesto jsem na ně pyšná. 
Chutnají totiž skvěle. Zařadím je určitě do vánočního repertoáru na furt.

Upravený recept: 
Na spodní korpus 100 g hladké mouky, 30 g moučkového cukru, špetka soli, 50 g másla, 1 žloutek
Na kokosky: 80 g bílků, 80 g cukru krupice, 80 g moučkového cukru, 80 g strouhaného kokosu. 
Těsto jsem nechala odležet víc než hodinu a pak klasicky vykrajovala kolečka a upekla sušenky. Kokosky jsem zpracovávala v horké lázni nejdříve bílky s krupicovým cukrem šlehala v páře do teploty asi 60 stupňů, v receptu psali tedy, že stačí míchat, já jsem na sporáku šlehala šlehačem. 
Po té jsem vmíchala moučkový cukr a kokos. Lžičkou dávala na plech na pečící papír a pak pekla. Nejdřív při 200 stupních asi deset minut, a pak jsem ubrala a pekla ještě chvíli až zhnědly. 
Spodní korpusy jsem zalila čokoládou, nechala ztuhnout, na to jsem dala třešňovou marmeládu, domácí a slepila k sobě. Musím je někam schovat sama před sebou. 
Dělala jsem z dvojité dávky a můj muž tvrdí, že jich je moc. Jen aby...
Jsou fakt skvostné.



pondělí 4. prosince 2017

Ježíšek versus Santa Klaus


Nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale jako kdyby se k nám vrátil zase Ježíšek, symbolika českých vánoc. Jako kdyby ubylo Santa Klausů. Ta invaze těchto divných mužíků po revoluci mě docela iritovala. Samozřejmě každý podle svého, jen mi přišlo, že náš Ježíšek byl úplně zapomenut a všude se to 
o svátcích jen červenalo. 
Jako jej kdysi vytlačil Děda Mráz. Ten taky převzal vládu nad vánoci.
Ovšem tenkrát to mělo objektivní příčiny, které jsme jen těžko mohli ovlivnit.
Pro Santa Klause jsme se rozhodli svobodně.
A někdy čeho je moc, toho je příliš.
A objektivně vzato, Ježíšek má oproti Santovi nesporné výhody. Je především tajemný, nikde ho nevidíte šplhat s pytlem na zádech do prvního patra, nejede na svítících sobech na střeše domů a nevítá vás v každém krámu. Zachovává tajemství a kouzlo vánoc. 
A to tajemno podle mého k vánocům patří. 
Naleznete jej jen v podobě miminka v betlémech a každý si jej může představovat podle své fantazie. Betlémy mám moc ráda.
Dokonce jsme měli několik i doma, co se dalo tenkrát sehnat. 
Papírový, ten jsme myslím s dětmi vystřihávali sami, 
pak adventní svícen ze dřeva vyřezávaný jako betlém, jen byl hodně barevný, hodně červený.
A naše starší dcera nám kdysi dávno vyrobila, možná k vánocům, to už nevím, 
malinký kachel keramický betlém. 
Furt ho celoročně mám někde vystavený a přemýšlím, že ho možná zavěsím letos na stromeček.



A včera jsem jeden velký a krásný betlém potkala.
Vlastně, kam až moje paměť sahá, chodili jsme s dětmi o adventu na trhy na Staroměstské náměstí. 
Patřilo to k tomu čekání na Ježíška, k tomu tajemnu a kouzlu vánoc.
Později jsme chodili i jen sami dva s mým mužem, ale ne již tak pravidelně.
V Praze už nepracujeme a ani nebydlíme, takže již několikátý rok občas nakoukneme na adventní trhy v Mělníku. V sobotu právě začínaly a poběží až do Štědrého dne.
Můj muž protestoval, že přece v té chumelenici nepůjdeme na trh.
No chumelenice, smála jsem se, že padá asi tak pět malej prťavejch vloček za minutu a ani to nezůstalo na zemi. Vypravili jsme se tedy v neděli.
Trhy nás trochu zklamaly. Vzhledem k tomu, že tam bylo málo návštěvníků, tak polovina stánků byla zavřena. Prodejci to vzdali.
Nicméně mě uchvátil krásný vyřezávaný velký betlém a to bylo pro mě víc než otevřené stánky.
A vlastně jsem byla ráda, že je tam celkem prázdno a já ho můžu nerušeně obdivovat.





Replika historického kolotoče byla na trzích naprosto osamocená 
a vypadala jaksi nepatřičně bez dětí.
Pár stánků mě zaujalo, ale ne natolik, abych si něco koupila. 
Chyběly mi tam koledy a jedinou hudební kulisu zajišťoval flašinetář.
No snad to bude příště živější. Letos jsme přišli asi moc brzy. 
Ale Santa Klause jsem nepotkala ani jediného.