neděle 17. prosince 2017

opocené čelo aneb střípky z cesty





Dnes to nebude jako obvykle reportáž z mojí moravské cesty.
Tentokrát jsem fotila jen blízká setkání, o kterých advent je a to na blog dávat nebudu. 
Dnes není příspěvek plný fotografií, protože jsem si užívala toho času, kdy jsem mohla jen tak být a nechávat život plynout. 
Vlastně jsem ani o cestě na Moravu nechtěla psát, protože ani nějak nebylo o čem. 
Já jsem si to velmi užila, ale to je nepřenosné.
 Ale vzhledem k tomu, že u nás se pořád něco děje a s cestou souvisí krátká vtipná storka, tak píšu.
Fotila jsem si hlavní nádraží. Doteď jsem jezdila přímým autobusem a vlakem jsem nejela snad dvacet let. Přímý autobus zrušili, takže jsem už podruhé jela místo z Florence z Hlavního nádraží a mohla jsem se kochat opravenou budovou.
Bohužel krásnou malovanou klenbu uvnitř nádraží, zachovalou historickou část, nemám nafocenou, páč to nikdy nestíhám. Je totiž až v místě cesty přímo na nástupiště, kde už velmi spěcháte na přistavený vlak a nejen vy.
Nádraží jsem fotila z parkoviště, kde zaparkoval můj muž, aby mě doprovodil. 
A právě parkoviště se stalo dějištěm malé vtipné historky, která se vám, pokud jste přímo v hlavní roli, rozhodně směšná nezdá a utíráte si opocené čelo.
Můj muž mě usadil ve vlaku, zamávali jsme si a už jedu a netuším, 
že on právě prožívá pernou chvilku.
Přijde na parkoviště a dává lístek do parkovacího automatu, aby mohl zaplatit svých čtyřicet kaček.
Automat lístek nechce pořád přijmout, ale nakonec se to povede témě násilím. Nicméně pořád ta potvora hlásí, vložte lístek. Můj muž už je zoufalý, tak teď nemám ani doklad, který dosvědčí, v kolik jsem parkoval a zaplatím tisíc korun a ještě jsem vězněm parkoviště. 
Zoufale se rozhlíží, kde by byl někdo, kdo ví víc, ale nic a ani žádný přítel na telefonu. 
No nic, potřebuji zpátky aspoň ten lístek, a pak snad někoho najdu, 
kdo mi pomůže dostat se ven.
Dalších několik perných minut vyštourává potvrzení kartou Dr. Maxe, až se mu to konečně povede.
Podívá se na lístek, zda není nějak extra porušený. Jak si jej tak prohlíží, pochopí, proč chytrý automat nechtěl sežrat nabízené menu.
Celou dobu můj muž totiž nabízel potvrzení parkování z Mělníka, nikoliv z Prahy.
Smála jsem se, když mi to můj muž už se smíchem vyprávěl do telefonu. Připomněl mi letitou scénku z podzemního parkoviště pod Palácem Flóra. Šli jsme tenkrát i s dcerou snad do kina a dokonce si myslím, že to bylo i o tomto čase, že byl advent. Vystoupíme z auta a hledáme automat. 
Nejdřív jej řeší můj muž, ale nějak nerozumí tomu, co má zmáčknout. Přistoupíme obě dvě a snažíme se pomoci, ale automat píše nějaké divné hlášky. 
Můj rozčílený muž se nakloní a zařve do automatu, vždyť to dělám, tak co ještě proboha chceš???!!!
Z automatu se ozve lidský hlas: zmáčkněte nejdřív zelené tlačítko a my všichni tři leknutím odskočíme o několik metrů dál. 
Po pár vteřinách se začneme smát a prohlížíme automat, zda tam tedy není někdo schovaný. Nebo zda to proboha není Skrytá kamera a nevysílají nás, blbce, na všech televizních kanálech. 
Hlas z automatu se už směje s námi, zřejmě se baví scénkou na kameře a radí mému muži, 
co přesně má udělat. No tady teda byl přítel na telefonu.
No takových podobných historek máme v našem repertoáru celkem dost, ale tady jsme aspoň rozuměli, ne jako u benzínky v Paříži.
Na závěr přece jen pár fotek z Moravy.
Moje teta má takový krásný výhled z domu na louky, že člověk si najednou nepřipadá ani jako ve městě.
Moc se mi líbí a pokaždé se kochám, když se u ní stavím, ale mám pocit, že jsem to fotila asi poprvé.
Mějte se krásně a přeji vám spoustu vtipných historek, u kterých se vám ale čelo neorosí.






4 komentáře:

  1. Fakt jsem se pobavila. Kdyby automat promluvil na mého muže, tak si ho odvážím asi mrtvého :-).
    Teta má moc hezký výhled u okna.
    Hezkou dnešní neděli! Koukám, že je čas, abych šla ke sporáku :-)
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, no my jsme tenkrát byli v první chvíli na infarkt všichni tři! Ale jsem ráda, že jsem tuto zapomenutou historku vytáhla z paměti, páč jsme se znovu pobavili :-) Měj se krásně a já jdu taky něco dělat :-)

      Vymazat
  2. Historka pobavila. Taky bych asi nějakou podobnou z paměti vydolovala. Ostatně to, jak jsem v hotelovém pokoji jen o málo větším než manželské dvojlůžko přehlídla obří kytici, je sice trochu z jiného soudku, ale taky dobrý (zmiňovala jsem na blogu ;-)). Manžel se smál, já se prohlížela, co je na mně špatně, ale kytku jsem pořád neviděla
    Hezkou neděli

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, četla jsem :-) A psala, že mi to připomnělo, jak naše děti přehlídly pod stromečkem velké nezabalené běžky :-) I tobě hezkou neděli.

      Vymazat