čtvrtek 17. srpna 2017

a valí se to ze všech stran...

Určitě to znáte taky.
Začnete řešit nějaký problém či něco se vám stane a v ten okamžik se začnou ze všech stran valit informace týkající se stejné záležitosti.
Letos po mojí nehodě těžký otřes mozku, prasklá lebka, nebo dřív epilepsie v rodině, pustím rádio, zapnu televizi, otevřu noviny a odevšad na mě juká informace o poranění mozku či epilepsii.
Ne, že by najednou v médiích tyto informace měly větší koncentraci či prostor, to určitě ne, jen je vnímám víc, když se mě přímo dotýkají.
Včera při hlídání vnoučat jsem měla s dcerou čas na debatu, která se zvrtla na celkem aktuální téma. Problémy s kojením se tedy už netýkají žádné z nás ale někoho z blízkého okolí. 
Nebudu se tady bavit o prospěšnosti této bohulibé a přirozené činnosti, to víme každý. Je pravda, že i mě v porodnici nutili do kojení, kojila jsem všechny tři děti, ale tenkrát byl přístup nějak laskavější a lidštější. Buď to půjde anebo ne. A kojila jsem jen proto, že mi to zkrátka šlo. Chtění někdy nestačí. 
No taky by asi bylo divné, kdybych ty svoje čtyřky měla jen na okrasu a i to je diskutabilní :-)
Dnes mi přijde, že za tématem kojení je určitý fanatismus ať už ze strany odborníků, tak především matek. Kojící matky byly postaveny na piedestal. Jako kdyby byly něco víc. A kdo nekojí, je hodný zavržení.
Po cestě domů si koupím Marianne, aby mi cesta líp utekla. Začnu listovat a co myslíte? 
Opět se to stalo. Hned na mě "zasvítí" článek Krásné nové dětství bez bot a mouky a hned první stať článku nese název Kojíme proti všem. Článek nahraje mému názoru. Tvrzení, že rozkojit se dokáže každá matka, je absurdní a v článku je názor lékařky a zakladatelky mama center Miroslavy Skovajsové, že některé ženy zkrátka kojit nedokáží, když je v prsu nedostatečná mléčná žláza...
Vždy bude část žen, které prostě kojit nemohou, i kdyby sebevíc chtěly. Ovšem tlak společnosti v dnešní době je tak velký, že se v době šestinedělí, kdy rozbouřené hormony vylézají z hlavy ven, cítí nekojící matky provinile. Bohužel tento fanatický přístup někdy může končit i takovým extrémem, jaký je právě v článku popsán. Prvorozený syn jedné Američanky zemřel devatenáct dní po porodu dehydrovaný a hladový. Matka odmítala dát dítěti láhev s umělou výživou, protože byla přesvědčená, že kojení je jediné to správné.
Je zvláštní, že když nekojíte, jste divná, a když kojíte podle jakýchsi pofidérních měřítek dlouho, jste divná taky.
Článek není jen o kojení. Jsou zde i další témata, která bůhví proč dokáží rozdělovat společnost. Například první kroužek pro dítě už po šestinedělí - jóga pro děti, barefootová obuv anebo pevný kotník, dieta pro kojence strava bez lepku a mléka apod. K tomu se už nebudu vyjadřovat, páč už byste tuto moji úvahu či co to je, nikdo nečetli. 
V podstatě se budu opět opakovat jako už na blogu tolikrát. 
Každý jsme originál a každý potřebuje, chce a může něco jiného. Skupina lidí, byť by byla sebevětší, nemůže přece rozhodovat o zbytku světa a diktovat, co je správné a co ne. 
Jsou to přece stejní omylní lidé.
Tak žijme a nechme žít. Proč se povyšovat na někoho s jiným názorem či s jinými možnosti. 
Panebože, fanatismus zabíjí. 
Větší část žen dnes hledá odpověď na problémy s miminkem na internetu ve skupině matek s podobnou či stejnou úrovní zkušeností, místo aby zavolaly kamarádce či matce, která už zkušenosti má. 
Ne, rozhodně nevím všechno, naopak už jsem se dostala do životní fáze "Vím, že nic nevím", jen je trochu předpoklad, že když jsem vychovala tři děti, už jsem se s ledasčím setkala a třeba někdy i znám řešení. Moje dcera volá. Je problém, tak zvedne telefon. Někdy jen odsouhlasím názor mojí dcery, protože ona se řídí selským rozumem. A někdy umím poradit a někdy zkrátka ne. 
A závěr mojí úvahy? 
Většinou je dobré se řídit selským rozumem a intuicí. Vždyť jsme to tak dělali od pradávna. 
Nejsme stejní. Každý jsme originál. 
Pokud dítě pláče i po kojení už několik dní, přestaňte ničit sebe i dítě a běžte koupit lahvičku bez ohledu na názor okolí. Je to váš život a jen vy znáte příběh.
Tady jsem si dovolila porušit svoji zásadu: neuděluji rady, pokud o to nejsem požádána.


P.S. Ještě pořád až do neděle můžete hrát o dárek sadu penál, zrcátko, propiska s kočičím designem. Losovat budu v pondělí.

středa 16. srpna 2017

zahradní aneb kde je Justýna




Fotím si květinovou zásobu na zimu. 









Vzpomínáte si v televizi na dětský seriál tedy respektive soutěž Kde je Waldo? My tuto soutěž dodnes hrajeme a naše děti posílají fotky z nějakých akcí, hlavně náš syn a nutí nás hledat v chumlu dalších lidí právě jeho. A přes emaily soutěžíme, kdo ho najde dřív. A takto se hledal v televizi i Waldo. 
Na pár vteřin tam byl obrázek a vy jste museli hledat ve shluku postav právě jeho.
Tak dnes - kde je Justýna?

úterý 15. srpna 2017

kočičí inspirace a malá soutěž




Nevím, jestli bych našla ještě nějakou jinou ryze českou firmu, kde se mi okamžitě se jménem vybaví výrobky s ní spojené. Jakmile slyším či vidím napsáno Albi, okamžitě mi naskočí všechna narozeninová přání, která jsme za ta léta nakoupili. Nevím, jestli je to tím, že je to, aspoň pro mě, malebné slovo a snadno zapamatovatelné, ale já to tak zkrátka mám. Snažila jsem se na webu zjistit, co přesně toto slovo či zkratka obsahuje. Nepovedlo se mi to a docela by mě zajímalo, co se za těmi čtyřmi písmeny skrývá. Bude to asi profesionální deformace, i když se v marketingu už nepohybuji.
Ale donedávna jsem ovšem netušila, že tato firma není spojená jen s přáními k narozeninám či svatbě, ale jejich nabídka obsahuje spoustu zajímavých výrobků. Jo, mimochodem, objevila jsem na eshopu Albi i tato krásná voňavá přání. Například levandulová. Mám ráda zvláštní, originální a výjimečné věci a voňavá přání patří právě do této kategorie. Musím je vyzkoušet.
Dnes vám chci ale představit z nabídky pár záležitostí, které mě zaujaly a třeba budou inspirací i pro vás. Nejsou to věci nezbytné, ale těch je náš život plný, tak občas něco jen pro radost.
Dnes s kočičím designem nejen pro milovníky koček. Výrobky patří do originální sekce
Kolekce obsahuje nákupní tašku na zip, krásné pevné pouzdro na brýle a k tomu hadřík na čištění skel, penál na tužky a pera, zrcátko a krásnou propisku. 
Rozhodla jsem se, že někomu věnuji z této kolekce malý dárek. A aby to byla zase sada, i když malá, tak dnes můžete soutěžit o soupravu penál, zrcátko a propiska v hodnotě více než 200,- Kč. 
Do komentáře mi prosím napište svoji emailovou adresu. 
Výherce vyhlásím a budu kontaktovat v pondělí 21. srpna. 
Doufám, že se vám dárek líbí.
Krásné dobré ráno.

pondělí 14. srpna 2017

galerie na takové to domácí dívání






Kdysi jsem tady na blogu někomu v komentáři slíbila, že někdy představím naši domácí galerii. 
Nějak zvlášť se mi do toho nechtělo, páč se obrazy za sklem fotí špatně a navíc ani není moc prostoru, aby člověk fotil a ještě jsem ke všemu fotograf amatér. 
Ale naše domácí výstava se občas mění, tak jsem ji chtěla zachytit.
Teď byla příležitost. Z tělocvičny zmizel kulečník, ten se mi povedlo rychle a dobře prodat, situace se u nás změnila a bylo zapotřebí vrátit místnost k původnímu účelu. Vrátil se tedy zpět rozkládací otoman, protože někteří naši hosté nemohou do patra. Tělocvična s galerií se tedy změnila opět na příležitostnou ložnici pro hosty, takže vlastně tři v jednom.
Vzniklo tedy víc místa na focení. V galerii, já vím honosný název :-), nejsou tedy všechny obrazy, které máme, další jsou po domě, ale tady je jich nejvíc a já sem často chodím jako na výstavu, posadím se a kochám se.
Všechno jsou to originály a většinou s příběhem. Naše sbírka má hlavně velkou citovou hodnotu.
Jsou tady i originály od akademických malířů, ale většinou vystavujeme originální fotografie, oleje, kresby či linoryty od našich dětí. Tedy dcer, protože syn stejně jako já nemá výtvarný talent. Můj muž kreslit umí, ale maluje jen vtipné obličeje.


K některým obrazům se opravdu váže zajímavý příběh. To zátiší s citrony je dílo Vincence Beneše a můj muž jej zachránil z popelnice, kam jej při stěhování pražského bytu vyhodil tchán neznalý věci. Po konzultaci se znalci je to pravděpodobně originál. Nad tím je olej na plátně les neznámého autora. Ten jsem dostala a obraz je zajímavý tím, že když na něj svítí slunce, svítí i v tom lese. Vlevo je z pozůstalosti olej na plátně Karlův most a opět nejde přečíst podpis autora. Ta velká kresba schody v zeleni je dílo naší starší dcery, které tvořila v ateliéru akademické malířky. Je celkem zničený, protože jsme byli požádáni o zapůjčení na výstavu a obraz procestoval celou republiku. 
Ten malý portrét kresba, to je můj táta za mlada, když jej maloval jeho bratr.




Příběh tohoto obrazu se na blogu objevil tady.





Toto je dílko našeho nejmladšího dítěte jako dárek k vánocům. Pes s básní. 
A tu báseň mám moc ráda:
Život je jako dalmatin, někde černý někde bílý, škoda jen že smutku stín ty bílé plochy nepokryly ...
Dál to třeba dokážete přečíst sami.


Tento obraz jsem dostala k narozeninám od mého muže a je to originál od akademického malíře Jaroslava Eduarda Dvořáka. Je tam namalován jeho vlastní pes a přímo malíř mi řekl, můžeš si ho pověsit, jak chceš. Vypadá dobře z obou stran :-) Ovšem jeho podpis je jen z jedné strany.


Další dárek k vánocům od dcery olej na plátně. Přiznávám, že takové dárky mě nejvíc překvapí a nejvíc potěší.



Našla jsem i místo pro starou fotografii - letošní dárek z Ameriky. Visí v předsíni, kde visí i toto dílko naší starší dcery, které mám ráda.


Tyto polštáře jsem tvořila před lety, povlaky batikovala a malovala a razítkovala. Nakonec se mi vůbec nelíbily, Jsou odloženy asi tři roky. Teď jsem je objevila a dala na otoman ke galerii. No není to nic moc, jen pokus. Mému muži se tam líbí a já uvidím časem.
Další obrazy a obrázky možná někdy příště.


sobota 12. srpna 2017

no nakonec to zbytečnost není, ale ...



přišla jsem na to až po ... 
Opět jsem koupila něco, pro co jsem ale vůbec nešla.
Je pravda, že v Pepco se mi toto líbilo už minule, ale viděla jsem to jako zbytečnost. 
O našem nákupu už jsem tady psala. Objevili jsme Pepco a říkala jsem, že to bude náš obchod.
Původně jsem tam šla pro něco malého pro maličkou holčičku, něco krásného, co by se mi líbilo.
Opět mě zaujala tato naprosto zbytečná věc na dopisy, pohledy, upomínky :-) a letáky, které můj muž miluje a já mu je vždy hned vyhodím do tříděného odpadu, páč mě rozčilují rozložené na lince, a pak je musím znovu hledat.
Ježíš, to bude úžasně vypadat v kuchyni u vchodu do předsíně pod hodinami podobného stylu.


Na to jsem ale přišla teprve, až jsem kýženou naprosto zbytečnou věc, kterou nevím jak nazvat - tabule nástěnka či co, koupila. Teprve pak jsem přemýšlela v autě, kam ji vlastně nainstalovat. 
Škoda, měla bych argumenty pro koupi hned.
Pravda v krámu jsem vůbec nevěděla, kam s ní. Jen se mi to líbilo, tato naprosto zbytečná věc pro radost. Přemlouvala jsem mého muže, ať to koupíme. A kam to dáš? Já nevím. Někam. Prodavačka doplňující zboží slyšela naši polemiku. Když poodešel můj muž prohlížet další zboží, říkala jsem už na blogu, on krámy miluje na rozdíl ode mě, zapojila se i ona. 
To víte, on v tom vidí práci. Panebože toto?! To si dokážu přidělat sama, na to chlapa nepotřebuji. No, tak to bych se vůbec neptala. Ale my to tak u nás máme. Musím dosáhnout toho, aby řekl ano :-), aby se mnou souhlasil, bez toho to nekoupím. No je to trochu jako vydírání :-)
No uznejte, toto jsem tam nechat přece nemohla, ne?
Můj muž říká, tys to odhadla. To se sem naprosto hodí.
To mě ještě neznáš?
Už zapomněl, že jsem původně v krámu odpovídala na otázku: kam to dáš?, 
kamkoliv i na záchod na časopisy, pokud nenajdu vhodnější místo.
Ale umístění jej zaujalo natolik, že se pustil do práce sám.
Bylo opět nutné otáčet celý barák na jih.
Přinejmenším posunout hodiny výš.
Mám radost, je to jako "prdel na hrnec" a ještě nakonec docela užitečná věc.
A pro tu mrňavou holčičku jsem taky nakoupila. A ze všeho nejdřív.
Takže cíl cesty byl naplněn víc než vrchovatě.
Nakoupili jsme dárky.


A konečně mám místo i na pohledy, které nám naše děti posílají z celého světa. Nechci je vyhodit a z lednice už mi padají.

pátek 11. srpna 2017

indiánská babička



Indiánská babička je moje role posledních dnů. 
Ovšem není to moje rozhodnutí, toto bych si fakt nevybrala. Jdeme z extrému do extrému. 
Před časem jsem psala, že se náš jezevec začal hodně toulat a nevracel se i několik dní. Justýně bude v září deset let a toulání jí není naprosto přirozené. Je to domácí mazlíček se vším všudy, přesně vše, co si pod tím slovním spojením dovedete představit.
Toulání trvalo několik týdnů, a protože se opakovalo, přestali jsme ji už hledat. Což samozřejmě vyvolává ještě větší starosti a nejistotu, jako když někdo z legrace několikrát volá hoří a k hořícímu domu už pak nikdo nepřijede.
Naposledy po ní nebylo ani vidu ani slechu tři celé dny. Už jsem s ní zase loučila, a protože to byla opravdu dlouhá doba, myslela jsem, že je to naposledy.
Po třech dnech dorazila, jako by se nic nestalo. Trochu pohublá, což v jejím případě vůbec není na škodu, ale pořád krásná bez nějaké újmy. 
Od té doby a jsou to už čtyři nebo pět dní, se vrátila do normálu. 
Její akční rádius je opět dům, už chodí jíst a spát domů, a zahrada.
No není tedy úplně pravda, že by byla stejná jako před cestováním.
Je tady další extrém.
Někdo nám asi toho našeho jezevce vyměnil. 
Ještě, že je tak zvláštně vybarvená, že těžko v okolí by se našla stejná,
 jinak bych si myslela, že není naše.
Naše Justýna je celkem asociál, který se nějak extra nemazlí a už vůbec ne, když chcete vy. 
Do této doby byl největší úspěch, když jsem řekla, já tě trochu pochovám, rozumí i tomuto slovu, jako spoustu dalším, že nezačala hned ode mě ustupovat, ale chvíli postála a nechala se pár vteřin pochovat. Celou dobu ovšem netrpělivě vrtěla ocasem a po chvíli okamžitě vyskočila z mojí náruče. Nanejvýš, když jsem si někam sedla, vyskočila mi na klín a nechala se milostivě hladit. 
Ovšem to bylo vše. Dáma a osobnost každým coulem. 
Žádná obyčejná kočka, která se lísá a nechá se hladit od každého, koho potká. 
Když jsem jí chtěla dát pusu na hlavičku, okamžitě se začala ošívat, protože jsem narušovala její osobní životní prostor. Zkrátka netykavka. 
Poslední čtyři dny je vše jinak. Leze na mě pořád, sedí mi na klíně u počítače a píše se mnou blog. I po uspokojení všech životních potřeb, začne pofňukávat. Poprvé před čtyřmi dny jsem na naprosto neznámé fňukání řekla, já tě pochovám, jo? Nejen, že nezačala ustupovat, nechala se vzít a já ji jako indiánská babička, jen bez toho šátku, nosila půl hodiny, až na mě začala usínat. 
I když zhubla, přece jen se pronese, je to zkrátka jezevec. Od tohoto okamžiku chce chovat pořád, a tak ji nosím, protože po těch útěcích bych jí nechtěla způsobit trauma. Nerozumím tomu, myslela jsem, že už ji dobře znám. Naše skoro babička se vrátila do miminkovských let? 
To je na psychologa.
Trochu mi to asociuje hru či film Obrácení Ferdyše Pištory :-)
Obrácení našeho jezevce.
Mazlení je mi sice příjemné, ale nošení už mám dávno za sebou.
No občas se to stane i člověku. 
Když se podíváte za "humna", zjistíte, že doma je to vlastně úžasné a krásné.
Ještě chvíli počkám, ale o šátku na nošení miminek začínám vážně uvažovat.

čtvrtek 10. srpna 2017

asi přestanu číst ranní noviny ...

Ilustrační foto z archivu madama coquette,
které jsem použila u jiného příspěvku
Dnes zase jednou vážněji. Kdo mě čtete, víte, že mě něco občas vytočí natolik, že musím reagovat.
A norská kauza, která se táhne už několik let, mě už několik let vytáčí. Není to jen případ Michalákových. Slovo Barnevernet je pro mě sprosté slovo. Nechápu, že proti svévoli jediné instituce nepomáhají demonstrace a ani protestní nóty. Nestavím se tady do role soudce, protože neznám celý příběh a nejsem schopná posoudit, zda se pro zastavení bezpráví udělalo dost. 
Jen si představuji tu hrůzu a strach rodičů. Na svoje děti má matka neoddiskutovatelné právo dle mého. Jistěže existují případy, kdy se pro ženu oslovení matka nehodí, ale to je na jiné diskusní fórum. Vychovala jsem tři děti a občas jsem měla děsivé sny, že mi je někdo bere či unáší. Byly to příšerné sny, které mě i po probuzení pronásledovaly minimálně celý den. 
Umím si tedy trochu tu hrůzu představit.
Dnes při ranní kávě, asi přestanu číst každé ráno virtuální noviny, jsem zjistila, že se tato svévole děje i v Čechách. Případ je možná ještě děsivější, páč tady není v hlavní roli sociální služba, ale přímo soud. Tři dny po porodu děvčátka rozhodla soudkyně viz odkaz článek výše, že matka není schopna se o dítě starat. 
Bez nějakých znalostí, bez důkazů, bez vyšetřování. Jen tak. 
Prý bude dítěti lépe v ústavu. Matka se o dítě neustále zajímala, chodila jej do ústavu kojit a o vrácení usilovala celých dva a půl let. Podle čeho se pozná správná matka? 
Přestože porodila další dítě - chlapečka, kde už k odebrání nedošlo, holčička jí pořád nebyla odevzdána do péče. Neuměla se starat o holčičku, ale o chlapečka ano?! To soud vůbec nezajímalo. Navíc ještě soudily dvě ženy, možná matky a ignorovaly třikrát rozhodnutí ústavního soudu ve prospěch matky. 
Proboha, není už těch zásahů do naší svobody moc? Šmahem se rozhodne a dá na roveň rodič, který dítě týrá a mučí s rodičem, který dítě miluje a dělá vše pro jeho dobro, i když třeba v horších sociálních podmínkách?! Ale od toho jsme přece demokratická společnost, která má a může pomoci. Po třech dnech od porodu, promiňte, podle čeho je možné soudit, že matka není pro dítě vhodná? 
Čím už to stačila prokázat?
Jak rozhodl ústavní soud, žádné důvody pro odebrání nebyly!
Ani jedna ze soudkyň nebyla potrestána, přestože přes rozhodnutí ústavního soudu dítě nadále zůstávalo v ústavu. Bylo velmi fixované na matku, která s ním nemohla být po celou dobu. Dívka je zdravotně poznamenaná zřejmě do konce života a ani milionové odškodné, které je samozřejmě na místě, to už nemůže napravit.
Obě soudkyně soudí dál a jedna z nich dokonce povýšila. 
Nikdy jsem neměla problémy se soudy, ale stejně se snažím si obě jména zapamatovat, a kdyby náhodou, budu požadovat jiného soudce.

středa 9. srpna 2017

kari rizoto s bambusovými výhonky

 
Jednoduché a rychlé vděčné jídlo na sto různých způsobů.
Už jsem jej dlouho nevařila, tak jsem si trochu vyhrála.
Za časů našich maminek a babiček to bylo jídlo naprosto všední a podřadné a většinou se vařilo ze zbytků masa, které zbylo od předešlého oběda. 
Dnes je rizoto povýšeno na něco úžasného a skvělého a ze zbytků ho rozhodně nedělám.
Toto se mi velmi povedlo, takže zařazuji do svého virtuálního receptáře.
Na oleji jsem zpěnila cibuli a přidala na kostičky nakrájené libové vepřové maso, osolila a zprudka opekla. Po té jsem přidala kari koření, dodá výbornou chuť a i barvu. Trochu jsem podlila a dusila. Asi v polovině jsem k poloměkkému masu přidala bambusové výhonky, máme je rádi. 
Tentokrát jsem místo čerstvé zeleniny přidala ke konci dušení k masu mraženou zeleninu, čínskou směs Nowaco. Tyto směsi zeleniny jako čínská, mexická, francouzská máme v mrazáku pořád, protože obsahují mnoho druhů zeleniny a některé i houby a jsou vždy připraveny po ruce. 
Vzhledem k tomu, že obědy moc neplánuji, většinou mě to napadne večer, těžko bych měla po ruce tolik různé zeleniny, která je obsahem těchto sáčků. 
Každá má trochu jinou chuť, ale skvělé jsou všechny.
Do hotového pokrmu jsem zamíchala nasekanou bazalku a samozřejmě uvařenou rýži.

úterý 8. srpna 2017

snídaňový mýtus


Většinu svého života slýchávám větu: panebože, ty jsi nesnídala?! 
To je nezdravé, to já bych nemohl/a. 
Já ale zkrátka nejsem snídaňová. 
Vstávám docela brzy, udělám si francouzské kafe, citronovou vodou zapiju prášky, usadím se k počítači a brzy ráno pracuju nebo čtu na netu deníky, či jako dnes píšu blog. 
Docela jsem se někdy za to, že nesnídám, ovšem naše děti jsem skoro do toho nutila, styděla a snažila jsem se svůj odpor ke snídani překonat. Občas se mi to i podařilo.
Já ale dostávám hlad tak kolem desáté či jedenácté hodiny.
Musím říct, že včera se mi ulevilo. Ne, že bych se tím nějak extra trápila a myslím, že moje sebevědomí je dost velké, ale některé rady slýchané po desítky let mě samozřejmě ovlivňují. 
Už mám potvrzeno veřejně, že nejsem snídaňový ignorant.
Přečetla jsem si v dubnové Elle článek o tom, že snídaně jako nejdůležitější jídlo dne je vlastně mýtus silně zakořeněný ve společnosti. Údajně vysoce kvalitní odborné studie začaly tuto dlouholetou radu, že snídat by měl každý, zpochybňovat. 
Nebudu tady opisovat věty z časopisu, co vlastně odborníci zjistili, ale na netu jsem našla obdobný článek, takže, pokud jste nesnídací jako já, čtěte.
Odborníci jen potvrdili, čím se já už několik let snažím řídit. Každý jsme originál, tak každý podle svého, jak nám to vyhovuje. Nic by nemělo být dogma.
Moje lékařka mě naučila, že mám poslouchat svoje tělo, a pokud nemám v dané chvíli na něco chuť, i kdyby to bylo moje nejoblíbenější jídlo, mám poslechnout a nepřekonávat se.
A tak nesnídám.
Ale jsem samozřejmě hluboce ovlivněná názorem většiny, který mě provází celý život, takže mě každé ráno napadne, že bych si měla vzít aspoň trochu jogurtu.
Otevřu lednici, podívám se na výběr a zase lednici zavřu. 
V těch deset hodin si ten jogurt však klidně dám.
Takže hurá, jsem asi normální. Aspoň tedy co se týká snídaní.
Nesnídá ani můj muž. 
Ale vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme chtěli již žít spolu a na chvíli jsme se přestěhovali z Prahy k babičce na vesnici. 
Chodila jsem odsud každé ráno tři kilometry pěšky na vlak a jela hodinu a půl do Prahy do školy. Můj muž mě doprovázel a pak šel zpět sám do práce. Museli jsme vstávat časně a vycházet z domu v pět hodin. A tenkrát jsme snídali. Můj muž většinou uvařil k snídani pudink a jedli jsme jej ještě horký. Brrr, dnes bychom to nepozřeli. 
Ale když se u nás sejde celá rodina a ráno všichni na zahradě snídají, já se přidám se svou kávou, protože je to příjemný krásný rituál.
Někdy po náročnější prohýřené noci snídám i já, ale to už je minimálně před devátou :-)
Všem přeji krásná dobrá rána. Ať už se snídaní anebo bez.
Jo, dnes jsem lednici neotvírala.

pondělí 7. srpna 2017

beze strachu


Kočka nekočka hopká si to po zahradě pěšky jen tak beze strachu. 
Pohybuje se v naší blízkosti a má pocit, že sem naprosto patří.
A zřejmě si to myslí i Justýna. 
Je pravda, že tady asi před dvěma či třemi lety ulovila ptáčka a ještě položivého ho přinesla domů a já nebyla zrovna v dobrém rozpoložení. Chovala jsem se velmi hystericky a zvýšila hlas, což normálně nedělám. Je to přece pud lovce, je to přirozené. 
Nicméně stalo se a Justýna odešla uraženě na zahradu a nemluvila se mnou několik hodin, přestože jsem se snažila několikrát omluvit za svoje chování. 
Od té doby, kdykoliv jsem ji viděla na zahradě číhat na ptáky, mluvila jsem s ní hezky a rozmlouvala jí její rozhodnutí se slovy: nechej ptáčky, jsou hodní, nech je žít.
Možná se zdá toto moje počínání bláhové, nicméně Justýna někdy poslechla a někdy je pořádně prohnala, ale trošku mě začíná děsit, že o té doby již nikdy ptáčka neulovila. 
Tedy aspoň ne před námi.
Klidně leží na zahradě a ptáci hopkají kolem ní. Dokonce se přiblíží úplně na dosah. 
A Justýna dělá, že tady nejsou anebo že sem patří. Je pravda, že se opeřenci u nás tak chovají.
Proboha mohla jsem v ní potlačit její přirozenost? 
To jsem fakt nechtěla, byl to v té chvíli jen úlet ženské s nesrovnanými emocemi.
Je pravda, že inteligentní kočky či psy mají mozek tříletého dítěte, takže si ledacos v hlavičce srovnají. Ale toto přece není možné, ne?
Připadám si trochu provinile.

neděle 6. srpna 2017

sobotní bitva













Bitva na Mělníku se letos uskutečnila už po sedmé, ale pro nás to bylo poprvé. 
Podobných akcí máme za sebou spoustu, většinou v Praze, ale i jinde. Kutnohorského královského stříbření jsme se zúčastnili několikrát a je to krásná akce. 
Mnohokrát jsem tam byla služebně a i soukromě.
Fotky ze soboty rozhodně vypadají líp a akčněji, než byla samotná skutečnost. Je pravda, že jsme byli na akci pouze tři hodiny a večer byl program asi možná pestřejší a profesionálnější, můj muž marodí, takže mohl jen v době vycházek. Možná nám akce připadala amatérská, protože mám za sebou a můj muž se mnou takových akcí za dvanáct let práce v marketingu hodně, buď jsem se na akci pracovně podílela anebo sama pořádala, takže laťku já i můj muž máme nastavenu asi moc vysoko a máme jiná očekávání.
Teď svádím bitvu sama v sobě, ale nemohu psát, jak byla akce úžasná, když to není pravda. 
Nechci se tady rozepisovat, jak měla akce vypadat, to by bylo dlouhý. Působila však velmi amatérsky a bez jednotné koncepce. Vystoupení jednoho herce, který si ovšem přizval z diváků čtyři neherce a žongléra, kterému vše padalo, nás opravdu nezaujalo. 
Upoutal nás však rytířský turnaj a z něho je právě většina fotografií. Vzhledem k tomu, kolik sponzorů se na akci podílí, očekávala bych úroveň podstatně vyšší a to po celou dobu akce, protože lidé různě přicházejí a odcházejí, nikdo tam nevydrží od 13 hodin do půlnoci či ještě déle.
Návštěvy však nelitujeme a ani to nepovažujeme za ztracený čas. 
Jen do budoucna už víme, co si případně v programu vybrat. Turnaj a bitvu.










Akce byla na krásném místě. Pod zámkem.