zapomenuté bláznivé dobrodužství

Aneb vše pro děti.
Ne, teď opravdu nemám na mysli materiální potřeby jako hračky či jiné vymoženosti. To sice děti potřebují, aby se rozvíjela jejich osobnost, ale není to tak podstatné. Podstatnější je, když se dětem přizpůsobíte a uděláte něco, co vypadá trošku jako oběť a ještě si celé vaše okolí ťuká na čelo. Tak to jsme přesně dělali s mým mužem pro naše děti. Naprosto bláznivé věci.
Včera jsem si na jednu takovou mega bláznivou historku vzpomněla před dcerou a ona mi okamžitě řekla, to bys měla napsat.
No tak píšu.
Když byly děti malé, bydleli jsme kilometr od Prahy ve velkém areálu výzkumného ústavu, kde můj muž pracoval. Měli jsme velký byt s rozlohou více než 100 m2, takže úžasné bydlení a venku velký park a kousek před okny naše zahrada. I když jsme bydleli v prvním patře, bylo to krásné bydlení. 
V tomto prostředí děti o prázdninách rozhodně nestrádaly, i když nebyly zrovna někde venku. Lezly po stromech, honily se bosy v trávě, hrály si s míčem. I když byl areál oplocený, trávily tam volný čas i ostatní děti z vesnice.
Jedno léto se můj muž rozhodl, že našim starším dětem asi deset a pět let prázdniny ještě zpestří a někde sehnal obrovský stan. Na trávě před okny našeho bytu jej postavil. 
Děti byly nadšené a nemohly se dočkat večera, kdy konečně půjdou spát. Tentokrát jsem je nemusela přemlouvat, šly samy a už v nezvykle brzkou hodinu.
Neustále jsem je kontrolovala z okna a měla trochu z noci strach. Ale už jsou velké a do bytu, kdyby se něco dělo, je uslyším. Když mělo jít spát naše nejmladší dvouleté dítě doma do postýlky, začalo škemrat, že chce taky spát s dětmi venku. Nepomohl ani příslib další pohádky, nemohlo přemlouvání a ani vysvětlování. 
Povídám mému muži, prosím tě já tam musím jít spát taky. Nemůžu je tam nechat samotné všechny tři. Takže už za tmy jsem se stěhovala i já s malou do stanu. 
I s peřinami :-)
Ostatní děti byly nadšené.
Za půl hodiny se ozve u stanu: vejdu se tam taky? Přece nebudu spát doma sám. Za velkého nadšení uvolnily děti místo i tatínkovi s peřinou.
Opustili jsme náš rozlehlý byt a pod okny jsme se mačkali všichni ve stanu. Ráno se můj muž budil normálně s budíkem a šel v pyžamu domů provést ranní očistu, aby mohl do práce. Já jsem děti ještě chvíli držela ve stanu, páč kolem nás chodili spolupracovníci mého muže do vzdálenější budovy od domu, kde jsme bydleli. Rozčepýřená, s "korelou na hlavě" jsem se nechtěla ukazovat a navíc, ať si ťukají na čelo, až u toho nebudu.
Takto jsme trávili ve stanu několik nocí. Doma večeře, provést večerní očistu, do pyžam a šup ven do stanu. Po několika dnech to naši dvouletou přestalo bavit a rozhodla se, že chce spát doma v postýlce.
S dětmi tam začaly spávat jejich kamarádi a já je večer co večer hlídala z okna a volala každou chvíli: už spěte, večerka už byla. Občas jsem chodila počítat hlavy a ráno, když tam bylo dlouho ticho, šla jsem kontrolovat, zda jsou všichni na značkách. Bylo jich tam i s našimi dětmi většinou pět. Myslím, že to pro ně bylo dobrodružné léto.
A mně bylo líto, že už tam všichni nespíme spolu semknutí k sobě v malém životním prostoru.
Stan se boural až s koncem léta.
Takových bláznivých věcí jsme pro děti a vlastně i pro nás, páč nás to bavilo, dělali víc.
Možná si ještě na nějaké divné úlety někdy vzpomenu.