galerie na takové to domácí dívání

Kdysi jsem tady na blogu někomu v komentáři slíbila, že někdy představím naši domácí galerii. 
Nějak zvlášť se mi do toho nechtělo, páč se obrazy za sklem fotí špatně a navíc ani není moc prostoru, aby člověk fotil a ještě jsem ke všemu fotograf amatér. 
Ale naše domácí výstava se občas mění, tak jsem ji chtěla zachytit.

Teď byla příležitost. Z tělocvičny zmizel kulečník, ten se mi povedlo rychle a dobře prodat, situace se u nás změnila a bylo zapotřebí vrátit místnost k původnímu účelu. Vrátil se tedy zpět rozkládací otoman, protože někteří naši hosté nemohou do patra. Tělocvična s galerií se tedy změnila opět na příležitostnou ložnici pro hosty, takže vlastně tři v jednom.

Vzniklo tedy víc místa na focení. V galerii, já vím honosný název :-), nejsou tedy všechny obrazy, které máme, další jsou po domě, ale tady je jich nejvíc a já sem často chodím jako na výstavu, posadím se a kochám se.

Všechno jsou to originály a většinou s příběhem. Naše sbírka má hlavně velkou citovou hodnotu.

Jsou tady i originály od akademických malířů, ale většinou vystavujeme originální fotografie, oleje, kresby či linoryty od našich dětí. Tedy dcer, protože syn stejně jako já nemá výtvarný talent. Můj muž kreslit umí, ale maluje jen vtipné obličeje.

K některým obrazům se opravdu váže zajímavý příběh. To zátiší s citrony je dílo Vincence Beneše a můj muž jej zachránil z popelnice, kam jej při stěhování pražského bytu vyhodil tchán neznalý věci. Po konzultaci se znalci je to pravděpodobně originál. Nad tím je olej na plátně les neznámého autora. Ten jsem dostala a obraz je zajímavý tím, že když na něj svítí slunce, svítí i v tom lese. Vlevo je z pozůstalosti olej na plátně Karlův most a opět nejde přečíst podpis autora. Ta velká kresba schody v zeleni je dílo naší starší dcery, které tvořila v ateliéru akademické malířky. Je celkem zničený, protože jsme byli požádáni o zapůjčení na výstavu a obraz procestoval celou republiku. 
Ten malý portrét kresba, to je můj táta za mlada, když jej maloval jeho bratr.

Příběh tohoto obrazu se na blogu objevil tady.

Toto je dílko našeho nejmladšího dítěte jako dárek k vánocům. Pes s básní. 

A tu báseň mám moc ráda:

Život je jako dalmatin, někde černý někde bílý, škoda jen že smutku stín ty bílé plochy nepokryly ...

Dál to třeba dokážete přečíst sami.

Tento obraz jsem dostala k narozeninám od mého muže a je to originál od akademického malíře Jaroslava Eduarda Dvořáka. Je tam namalován jeho vlastní pes a přímo malíř mi řekl, můžeš si ho pověsit, jak chceš. Vypadá dobře z obou stran :-) Ovšem jeho podpis je jen z jedné strany.

Další dárek k vánocům od dcery olej na plátně. Přiznávám, že takové dárky mě nejvíc překvapí a nejvíc potěší.

Našla jsem i místo pro starou fotografii - letošní dárek z Ameriky. Visí v předsíni, kde visí i toto dílko naší starší dcery, které mám ráda.

Tyto polštáře jsem tvořila před lety, povlaky batikovala a malovala a razítkovala. Nakonec se mi vůbec nelíbily, Jsou odloženy asi tři roky. Teď jsem je objevila a dala na otoman ke galerii. No není to nic moc, jen pokus. Mému muži se tam líbí a já uvidím časem.
Další obrazy a obrázky možná někdy příště.