za humny

Na svém facebooku jsem musela sdílet příspěvek Hitrádia Orion, protože mě fakt pobavil a přinutil mě zamyslet se, proč my vlastně bydlíme na vesnici.

Hitrádio Orion

Jsem městský člověk a můj muž dokonce velkoměstský, protože je Pražák.
I já Prahu považuji za svoje město, protože se v ní pohybuji už od roku 1978, ale přesto nebo možná právě proto bydlíme většinu života na  vesnici.
První bydlení na vesnici vlastně bylo z donucení.
Chtěli jsme bydlet a šlechtitelský ústav nabízel práci a byt ve vesnici poblíž Prahy, tedy vlastně téměř za humny.. Mělo to být provizorní bydlení, než se nám povede se přestěhovat do velkoměsta, o čemž jsme tenkrát snili.
Nejdříve jsme měli malý byteček.
Po té velký krásný byt, jehož plány a rekonstrukci jsme si dělali sami, takže byl podle našich představ.
Když jsme se do bytu stěhovali s jedním dítětem, byl velký, ale netušili jsme, že postupně bude akorát.
Narodili se nám tři děti a my v provizorním bydlení zůstali 28 let.
A bydleli jsme tam rádi. Sice to nebyl domeček, ale velký byt v areálu výzkumáku, kde jsme měli velkou zahradu a kolem dokola velký park, takže ráj pro děti.
Lezení po stromech, blízké stáje s koňmi zajistily dětem svobodu, která by v Praze nebyla.
Po Praze jsme postupně přestali toužit, navíc jsme v ní stejně byli pořád a začali jsme si uvědomovat, že vlastně vesnice je prima způsob bydlení a pořád v dosahu velkoměsta.
Postupem času jsme se rozhodli pro domek, ale ten bychom si ve městě vzhledem k financím dovolit nemohli, takže náš první a i druhý a poslední, jak doufám, dům je na vesnici.
Bydlet tady nebylo tedy úplně prvoplánové rozhodnutí, ale prostě to tak vyšlo.
A bydlíme tady rádi, i když praví vesničané asi nikdy nebudeme.
Tím, že jsme pracovali v Praze anebo nyní v blízkém městě, nějak zvlášť se na vesnickém životě nepodílíme. Přátele máme mimo vesnici.
Vyhovuje nám to.
Miluji však celé léto otevřené dveře od domu ven na zahradu a se smíchem odpovídám na dotazy naší sešlosti, kde se mám vyzout, nezouvej se, podívej ostatní se zuli a jsou v ponožkách anebo bosi na zahradě..
A jen si tak vyběhnout ven, to je ta pravá svoboda.
V podstatě žijeme větší část roku venku - snídat, obědvat, pít kafe, to by jinde než na vesnici nebylo možné.
Hospody tady máme asi tři a občas v létě jdeme na pivo do hospůdky na zahrádku kousek od nás, kde nás vítají se slovy: aaa sousedé přišli.
No, nejsme úplně sousedé, ale skoro.
Docela velký krám má otevřeno každý den i v neděli.
Vidle moc používat neumím a ani nemusím, ale vím, na co jsou.
Kohouta jsem tady neslyšela ani přes den natož po ránu, ale ranní budíček občas zajistí bečení ovcí či v příspěvku zmíněná sekačka.
Zdravím každého, koho potkám.
Každé ráno při cestě do práce si na autobusové zastávce vyslechnu příběh některého z obyvatel vesnice, kteří mě bůhví proč považují za vrbu.
O mě však nic nevědí a ani neví, že po ránu nemám někdy chuť poslouchat příběhy jiných životů, ale zřejmě to na mě není znát, protože se vše opakuje znovu.
Některé příběhy slyším vícekrát, takže jsem schopná po několika týdnech při opětovném setkání s vypravěčem navázat na předchozí a dokonce klást zdvořile i logické otázky.
Občas zažívám divné věci.
Při jedné akci jsem potkala paní, která se ke mně hned hlásila jako k spoluobyvatelce naší vesnice. Bohužel mám problém lidi zařadit, takže jsem vůbec nevěděla, odkud se s paní známe.
Jak se později ukázalo, paní taky ne.
Po akci jsme ji s kolegyní vezly k nám do vesnice domů.
Celou cestu mi děkovala za zařízení odvozu a vyprávěla a vyprávěla:

"1) Můj muž vás potkává každé ráno, když jdete na půl sedmou na autobus.
     (Za poslední půl rok jsem půlsedmičkou jela asi třikrát. Jezdím pravidelně ve čtvrt na osm.)
2) Já už vím, odkud vás znám. Chodíte na plesy.
    (Můj muž nemá plesy rád a naposledy jsme byli na maturitních plesech našich dětí a od posledního
     uplynulo 10 let a odpovídám tedy, že chodím jen na letní diskotéky na koupališti, což paní poněkud
     zarazí, asi jí pro tento druh zábavy připadám trochu za zenitem)
3) Znáte našeho (třeba) Luboše, on vás zná.
    (Nutno podotknout, že nikoho ve vesnici neznám jménem a ani jméno zmíněného jsem si nezapamatovala,
     i když se sousedy se samozřejmě zdravíme a prohodíme pár slov)
4) Bydlíte u koupaliště, že jo. Můj muž vás vždy vidí odtud vycházet.
    (Bydlíme u mlýna).
5) Jo aha u mlýna. Jo tam bydlíte s maminkou a vy jste ten dům prodávali, že jo?
    (Ne, my jsme jej od mámy s dcerou koupili.)
No už je čas vystoupit.
Tak odkud vás znám???"

Asi ze zastávky autobusu.
Nebo jsem rozdvojená osobnost.
Svoji dvojnici jsem u nás na vsi ještě nepotkala.
Ale kdo ví.
Jo a opět bydlíme kousek od Prahy, tedy za humny.