jen žádné škatule škatule hejbejte se aneb divná úchylka

Vlastně jsem se asi nikdy se svojí úchylkou nesvěřila nikomu cizímu kromě rodiny. Je v podstatě k pobavení a směju se jí od té doby, co jsem se s ní smířila.
Teď jsem našla parťáka, takže teprve nyní úchylka dostává správný rozměr.
Teprve teď se s kolegyní velmi tímto bavíme, protože ona je jediná, kdo to naprosto chápe a rozumí mi a já rozumím jí.
To, že jsme obě divné, nás baví a dovádí k záchvatům smíchu.
Vůbec mi nevadí, když některý víkend pro jiné zajímavější aktivity neprovedeme s mým mužem pravidelný úklid našeho velkého domu.
Prach ve větší vrstvě mě fakt nerozčiluje, nevadí mi neumytá okna, ostatně v létě, kdy nás na vesnici pravidelně navštěvuje hejno otravných much, bychom je museli mýt každý den.
Nevadí mi ani můj velký nepořádek na pracovním stole. Naopak, jakmile se rozhodnu, že už je čas trochu uklidit a vytřídit některé projekty, které už proběhly a vyhodit je do kulatého šanonu, několik týdnů po úklidu jsem zoufalá, protože nemohu nic najít.
Miluju vlastně sektory s bordelem.
Je zvláštní, že změny mám v podstatě ráda a často "obracím klidně celý dům na jih" kvůli jednomu jedinému obrazu či malé váze.
Ale běda, pokud není hrníček či miska umístěn na stejném místě přesně tam, kde má být.
Běda jakmile není ouško hrnníčku otočeno správným směrem.
Vše má své místo, nádobí musí být v myčce, oblečení v šatně a ne přes židli, zkrátka vše kam patří.
Před renovací kuchyně, o které jsem už psala, jsem měla na poličce kuchyňské linky vždy na stejném místě dva hrnky se sovičkami. Musely být vždy ale přesně na značce. Okamžitě při příchodu do kuchyně jsem si vždy všimla, že není vše, jak má být.
Ano, můj muž uklízel myčku a zase dal hrníček jinam.
Po několika upozorněních, že sovičky zkrátka musí být tady na přesném místě, žádné škatule škatule hejbejte se, jsem to vzdala. Přestala jsem upozorňovat, protože chápu, že těžko někomu vysvětlíte, proč je pro vás taková blbost důležitá a zkrátka jsem pokaždé chybu sama napravila.
Po renovaci kuchyně jsem vše změnila, ale to už bylo moje rozhodnutí.
Teprve potom, když už měly sovičky svoje místo mezi ostatními hrníčky ukryty ve skříňce, páč je nahradil někdo jiný (kuchyně je nyní do zelena a sovy nejsou zelené), začal se mě můj muž vtipně ptát, kam vlastně sovičky patří. Teď už je to jedno, dej je kam chceš. Proboha jen ne do poličky, tam už nepatří.
Nyní zase na poličce narovnávám tři zelené dózy, aby měly všechna ouška na víku stejným směrem :-) Dózy obsahují dva druhy kávy a cukr, takže jsou permanentně v oběhu a já pořád narovnávám.
Svoji úchylku jsem si uvědomila před několika lety v našem minulém domě. Měli jsme na oknech žaluzie, které se každý večer musely zatáhnout, páč bylo do oken nepříjemně vidět.
A když jsme každé ráno odcházeli spolu s mým mužem do práce, můj muž žaluzie otevřel, aby přes den šlo do domu světlo.
Jdu za ním a koukám, že žaluzie nejsou v rovině, jsou špatně otevřeny na obou oknech, kolem kterých procházím. Vadí mí to, ale říkám si, panebože je to jedno, nebudeš stejně doma.
S nepříjemným pocitem dojdu až do haly, obouvám se, dávám si kabát a zamykám dům. Můj muž už netrpělivě čeká v autě. Nepříjemný pocit mě ale užírá, takže opět odemykám a v botách od sněhu utíkám přes celý dům a rychle provedu nápravu. Tak a mohu odjet. Už jsem spokojená.
Proboha kde jsi? Nevím, jestli hned napoprvé prozradím důvod svého zdržení.
A takto to jde několik měsíců. Projdu kolem, snažím se sama sebe přesvědčit, že o nic nejde, potom opět odemykám již zamčený dům a opět napravuji dle mého špatně odvedenou práci.
Při setkání se sestrou při sklence vína či vlastně lahvi, ba několika lahvích jí se smíchem vyprávím o své úchylce a ona mi řekne. Panebože, proč to nepřijmeš, jak to je a snažíš se sama sebe překonat!!!
Ano, proč vlastně?
Takže žádné trápení a od té doby jdu za mým mužem, on otevře žaluzie a já je trošičku o milimetr pootočím tím jediným možným správným směrem, můj muž kroutí hlavou a já se směju.
Teprve nyní nastávají vtipné situace, když je tajemství venku a já osvobozena.
Uprostřed minulé velké zahrady jsme měli malou pergolku, tedy vlastně takovou bránu, která byla porostlá popínavými růžemi a pod ní byla lavička na sezení. Jednou můj muž zavěsil na bránu krmítko, které jsme dostali. A jak tak sedíme u kafe na zahradě a já se dívám z dálky na to krmítko, začnu se mračit a přemýšlet.
Co je? Panebože, tobě se tam to krmítko nelíbí.
Ale líbí, ale není přesně uprostřed.
Můj muž se začne smát: takže tobě vůbec nevadí, že za tím krmítkem vidíš rozbouranou stodolu (museli jsme ji strhnout, páč k opravě už to nebylo), tobě tam nevadí ten binec, cihly, kamení, suť zkrátka staveniště, ale že není krmítko uprostřed, to je problém.
No nic, naviguji od stolu: ještě trochu doleva, asi tak centimetr, jo jo už je to dobré, nech to tak, už s tím proboha nehýbej :-)
Ano, vím, je to bláznivé, hloupé, pošetilé, je to k smíchu a nejvíc se tím bavím já, ale už jsem se přijala.
Včera jsme jely s kolegyní, s mým parťákem v úchylce autem domů a velmi jsme se bavily.
No, já nesnáším, když mi děti ustelou postel, aby mě potěšily a hned mě volají, ať se jdu podívat, dí kolegyně.
S hrůzou a děsem v očích se překoná a cedí pochvalu přes sevřené rty skřípajíc zuby a jen čeká, až děti odejdou.
Parchanti jedni, to neumějí pořádně ustlat??!!  Panebože, to nevidí, že tento polštářek nemůže být vedle tohoto a ten další musí být trochu nakřivo a ne rovně?!!
Ano, holka já ti naprosto rozumím. Je to hrůza.
Už hold do smrti budeme posouvat dózy o setiny milimetru, otáčet ouška správným směrem a štelovat polštářky do správné polohy.
A bojím se, že bude hůř, páč já jsem si tento svůj nestandardní stav uvědomila před pár lety. Nepamatuji, že bych se takto narodila, to znamená, že hranice se s věkem posouvají a čím dál míň věcí je dle mého soudu v pořádku na svém místě.
Jo, a když se dostanu včas k myčce, kterou můj muž předtím naložil, promiňte, je to špatně. Musím ji celou přeskládat.
Ale včera v autě jsme si prodloužily život. Smály jsme se obě celou cestu milimetrům - špatně roztaženým závěsům a žaluziím, ale klidně ať je prach na nábytku v centimetrové vrstvě :-) To nám nevadí.
Ještě mi teda dost vadí bílá niť na černém kabátě, či blonďatý vlas anebo jiné drobné smítko. To by nebyl až tak velký problém, kdyby kabát byl můj.
Vadí mi to, když tuto chybku vidím na někom ve veřejném dopravním prostředku. Není to problém, pokud člověk stojí v mém dosahu a já s dovolením neblahý úkaz odstraním.
Horší je, když sedí tato osoba o pár sedadel dál. Nemohu spustit oči z té nitky, či co to je, na dálku pořádně ani nerozeznám tuto nepatrnou částici, tento malinkatý atomek. Nejraději bych vstala a učinila, co musím, ale to v narvaném autobuse nejde.
Takže pokud se vám stane, že vás v autobuse či tramvaji začne obírat nějaká bláznivá ženská, nechte ji. Nemá žádné postranní úmysly, jen z vašeho oděvu musí odstranit vše, co tam nepatří.
Na zahradě je nyní sníh, takže mě žádné narovnávání či přeskládávání květináčů apod. nehrozí.
Tady je zatím svět ještě v pořádku.