sobota 9. ledna 2016

jen žádné škatule škatule hejbejte se aneb divná úchylka


Vlastně jsem se asi nikdy se svojí úchylkou nesvěřila nikomu cizímu kromě rodiny. Je v podstatě k pobavení a směju se jí od té doby, co jsem se s ní smířila.
Teď jsem našla parťáka, takže teprve nyní úchylka dostává správný rozměr.
Teprve teď se s kolegyní velmi tímto bavíme, protože ona je jediná, kdo to naprosto chápe a rozumí mi a já rozumím jí.
To, že jsme obě divné, nás baví a dovádí k záchvatům smíchu.
Vůbec mi nevadí, když některý víkend pro jiné zajímavější aktivity neprovedeme s mým mužem pravidelný úklid našeho velkého domu.
Prach ve větší vrstvě mě fakt nerozčiluje, nevadí mi neumytá okna, ostatně v létě, kdy nás na vesnici pravidelně navštěvuje hejno otravných much, bychom je museli mýt každý den.
Nevadí mi ani můj velký nepořádek na pracovním stole. Naopak, jakmile se rozhodnu, že už je čas trochu uklidit a vytřídit některé projekty, které už proběhly a vyhodit je do kulatého šanonu, několik týdnů po úklidu jsem zoufalá, protože nemohu nic najít.
Miluju vlastně sektory s bordelem.
Je zvláštní, že změny mám v podstatě ráda a často "obracím klidně celý dům na jih" kvůli jednomu jedinému obrazu či malé váze.
Ale běda, pokud není hrníček či miska umístěn na stejném místě přesně tam, kde má být.
Běda jakmile není ouško hrnníčku otočeno správným směrem.
Vše má své místo, nádobí musí být v myčce, oblečení v šatně a ne přes židli, zkrátka vše kam patří.
Před renovací kuchyně, o které jsem už psala, jsem měla na poličce kuchyňské linky vždy na stejném místě dva hrnky se sovičkami. Musely být vždy ale přesně na značce. Okamžitě při příchodu do kuchyně jsem si vždy všimla, že není vše, jak má být.
Ano, můj muž uklízel myčku a zase dal hrníček jinam.
Po několika upozorněních, že sovičky zkrátka musí být tady na přesném místě, žádné škatule škatule hejbejte se, jsem to vzdala. Přestala jsem upozorňovat, protože chápu, že těžko někomu vysvětlíte, proč je pro vás taková blbost důležitá a zkrátka jsem pokaždé chybu sama napravila.
Po renovaci kuchyně jsem vše změnila, ale to už bylo moje rozhodnutí.
Teprve potom, když už měly sovičky svoje místo mezi ostatními hrníčky ukryty ve skříňce, páč je nahradil někdo jiný (kuchyně je nyní do zelena a sovy nejsou zelené), začal se mě můj muž vtipně ptát, kam vlastně sovičky patří. Teď už je to jedno, dej je kam chceš. Proboha jen ne do poličky, tam už nepatří.
Nyní zase na poličce narovnávám tři zelené dózy, aby měly všechna ouška na víku stejným směrem :-) Dózy obsahují dva druhy kávy a cukr, takže jsou permanentně v oběhu a já pořád narovnávám.
Svoji úchylku jsem si uvědomila před několika lety v našem minulém domě. Měli jsme na oknech žaluzie, které se každý večer musely zatáhnout, páč bylo do oken nepříjemně vidět.
A když jsme každé ráno odcházeli spolu s mým mužem do práce, můj muž žaluzie otevřel, aby přes den šlo do domu světlo.
Jdu za ním a koukám, že žaluzie nejsou v rovině, jsou špatně otevřeny na obou oknech, kolem kterých procházím. Vadí mí to, ale říkám si, panebože je to jedno, nebudeš stejně doma.
S nepříjemným pocitem dojdu až do haly, obouvám se, dávám si kabát a zamykám dům. Můj muž už netrpělivě čeká v autě. Nepříjemný pocit mě ale užírá, takže opět odemykám a v botách od sněhu utíkám přes celý dům a rychle provedu nápravu. Tak a mohu odjet. Už jsem spokojená.
Proboha kde jsi? Nevím, jestli hned napoprvé prozradím důvod svého zdržení.
A takto to jde několik měsíců. Projdu kolem, snažím se sama sebe přesvědčit, že o nic nejde, potom opět odemykám již zamčený dům a opět napravuji dle mého špatně odvedenou práci.
Při setkání se sestrou při sklence vína či vlastně lahvi, ba několika lahvích jí se smíchem vyprávím o své úchylce a ona mi řekne. Panebože, proč to nepřijmeš, jak to je a snažíš se sama sebe překonat!!!
Ano, proč vlastně?
Takže žádné trápení a od té doby jdu za mým mužem, on otevře žaluzie a já je trošičku o milimetr pootočím tím jediným možným správným směrem, můj muž kroutí hlavou a já se směju.
Teprve nyní nastávají vtipné situace, když je tajemství venku a já osvobozena.
Uprostřed minulé velké zahrady jsme měli malou pergolku, tedy vlastně takovou bránu, která byla porostlá popínavými růžemi a pod ní byla lavička na sezení. Jednou můj muž zavěsil na bránu krmítko, které jsme dostali. A jak tak sedíme u kafe na zahradě a já se dívám z dálky na to krmítko, začnu se mračit a přemýšlet.
Co je? Panebože, tobě se tam to krmítko nelíbí.
Ale líbí, ale není přesně uprostřed.
Můj muž se začne smát: takže tobě vůbec nevadí, že za tím krmítkem vidíš rozbouranou stodolu (museli jsme ji strhnout, páč k opravě už to nebylo), tobě tam nevadí ten binec, cihly, kamení, suť zkrátka staveniště, ale že není krmítko uprostřed, to je problém.
No nic, naviguji od stolu: ještě trochu doleva, asi tak centimetr, jo jo už je to dobré, nech to tak, už s tím proboha nehýbej :-)
Ano, vím, je to bláznivé, hloupé, pošetilé, je to k smíchu a nejvíc se tím bavím já, ale už jsem se přijala.
Včera jsme jely s kolegyní, s mým parťákem v úchylce autem domů a velmi jsme se bavily.
No, já nesnáším, když mi děti ustelou postel, aby mě potěšily a hned mě volají, ať se jdu podívat, dí kolegyně.
S hrůzou a děsem v očích se překoná a cedí pochvalu přes sevřené rty skřípajíc zuby a jen čeká, až děti odejdou.
Parchanti jedni, to neumějí pořádně ustlat??!!  Panebože, to nevidí, že tento polštářek nemůže být vedle tohoto a ten další musí být trochu nakřivo a ne rovně?!!
Ano, holka já ti naprosto rozumím. Je to hrůza.
Už hold do smrti budeme posouvat dózy o setiny milimetru, otáčet ouška správným směrem a štelovat polštářky do správné polohy.
A bojím se, že bude hůř, páč já jsem si tento svůj nestandardní stav uvědomila před pár lety. Nepamatuji, že bych se takto narodila, to znamená, že hranice se s věkem posouvají a čím dál míň věcí je dle mého soudu v pořádku na svém místě.
Jo, a když se dostanu včas k myčce, kterou můj muž předtím naložil, promiňte, je to špatně. Musím ji celou přeskládat.
Ale včera v autě jsme si prodloužily život. Smály jsme se obě celou cestu milimetrům - špatně roztaženým závěsům a žaluziím, ale klidně ať je prach na nábytku v centimetrové vrstvě :-) To nám nevadí.
Ještě mi teda dost vadí bílá niť na černém kabátě, či blonďatý vlas anebo jiné drobné smítko. To by nebyl až tak velký problém, kdyby kabát byl můj.
Vadí mi to, když tuto chybku vidím na někom ve veřejném dopravním prostředku. Není to problém, pokud člověk stojí v mém dosahu a já s dovolením neblahý úkaz odstraním.
Horší je, když sedí tato osoba o pár sedadel dál. Nemohu spustit oči z té nitky, či co to je, na dálku pořádně ani nerozeznám tuto nepatrnou částici, tento malinkatý atomek. Nejraději bych vstala a učinila, co musím, ale to v narvaném autobuse nejde.
Takže pokud se vám stane, že vás v autobuse či tramvaji začne obírat nějaká bláznivá ženská, nechte ji. Nemá žádné postranní úmysly, jen z vašeho oděvu musí odstranit vše, co tam nepatří.
Na zahradě je nyní sníh, takže mě žádné narovnávání či přeskládávání květináčů apod. nehrozí.
Tady je zatím svět ještě v pořádku.





18 komentářů:

  1. Náhodou jsem se dostala k tomuto úžasnému článku, který je mi svými slovy tak blízký. Moc jsem se pobavila a jsem ráda, že je nás víc. Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé moc děkuji z krásný komentář. Jsem ráda, že jsem pobavila a ještě navíc někoho, kdo tomu naprosto rozumí :-) M.

      Vymazat
  2. Znovu jsem se pobavila jako včera v autě :-D A ten článek jsou opravdu jen střípky toho všeho šíleného, co se nám děje. Protože já například nesnáším, když někdo vyloupává prášky z platíčka a nechává tam už ta vyloupaná místa, já všechny plata s léky pečlivě odstřihávám. Na rozdíl od mé kolegyně, která sedí naproti mě, ta zase musí mít vyloupaná místečka, ale zase pěkně popořádku v jedné lajně. Ještě, že si nebereme prášky najednou v práci, ale potají, aby to ta druhá neviděla a navzájem jsme se nemuseli rozčilovat :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježíši, na prášky jsem zapomněla Nemůžu mít společně s Pavlem ani vitamíny, kdybys to viděla... Jedno plato uprostřed dva prášky a už načne další dvě platíčka v každém vyloupáno uprostřed. Panebože, ještě že ibáč není na plata, páč ten máme společný. A ještě jsem si na něco vzpomněla, ale to by fakt bylo na knihu. Rozčiluje mě, když někdo z balené vody, kterou právě otevře, okamžitě sloupne etiketu a zůstanou tam jen zbytky. No to bych se zbláznila, to bych nablila vanu. No vidím, že možná ještě napíšu druhý díl :-)

      Vymazat
  3. A co, když zatahuje závěsy někdo jiný než já? A když si můj manžel dělá kafe a dózu nezastrčí na poličku dostatečně? A když ti někdo špatně otevře cigarety? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A co tvoje úchylné věšení prádla? Třídění podle druhu, velikosti a barvy?

      Vymazat
    2. Panebože, už nepokračuj hahahaha :-) Píšeme další příběh.

      Vymazat
  4. Pěkné zimní fotky. Článek taky velmi zajímavý. Ta věty s paní v tramvaji, která ze mě snímá nit z kabátu, mě fakt rozesmála. To nutkání "vzít to" ale chápu. Krásný víkend Ivana

    OdpovědětVymazat
  5. No co, prostě Adrien Monk v ženském vydání.... :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Milá Marti, chápu...sice touhle úchylkou netrpím, ale mám zase jinou..uklízím vždy vše, když odjíždím..pravidelně v neděli večer pucuju chalupu..manžel se vždycky ptá, proč to nedělám třeba v sobotu ..ale já se tak nějak chci vrátit do čistého nebo nedejbože, že bych se už nevrátila:o))....ale ouška a dózičky nakřivo mě nechávají chladnou:o))..Měj se krásně a je mi jasné, až se na mě někdo bude vrhat, tak jsi to ty nebo tvá kolegyně:o))..ale radši se překontroluju než vlezu do autobusu:o))..Inka

    OdpovědětVymazat
  7. Ako som si citala clanok, urcite som sa nasla aspon uska na hrncekoch v lajne a vravim si holka a bude huz. A uz som to citala. Ako som to ja nemala rada u mojej mamky a niektore veci uz robim aj ja. inak snazim sa bojovat a nebuzerujem rodinnych prislusnikov, alebo ano?

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji všem za milé komentáře a přeji hezkou neděli. M.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za krásný článek. Pěkně jsem se po ránu pobavila. Krásné dny. Rija

    OdpovědětVymazat
  10. To je až děsivý, jak se v tom vidím :-)
    Manžel ještě nic netuší, vlastně ani já pořádně ne, ale v kuchyni to vře nejvíc.
    Pořád se s ním hádám u vaření, u krájení, u všeho. Nesnáším, když tam kdokoliv cokoliv dělá!
    A vrstvu prachu vidím, ale neřeším :-)
    Jsem u vás poprvé, ale tohle jsem napsat musela!
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teprve teď jsem přečetla všechny předchozí komentáře a brečím smíchy :-D

      Vymazat
    2. Děkuji za návštěvu a jsem ráda, že jsem pobavila. Ano, chápu, že netušíte, já dlouho také ne. Důležité je smířit se a nechat to plynout, ale to se mi to teď radí, trvalo mi to dlouho, než jsem do této fáze dospěla. M.

      Vymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.