sobota 24. května 2014

ranní budíčky, animalhotel a jiná zvěrstva

Bláhová jsem si myslela, že až odrostou naše tři děti, už nebudu o víkendu zažívat žádné nepřirozené buzení. A to podotýkám, že ke své nelibosti jsem i o víkendu ranní ptáče. Ale nejsem asi dost ranní.
Naše Justýna, kočičí člen rodiny, nás, tedy vlastně jen mě, mého muže jen tak něco nevzbudí, budí tím, že začne jako v americké detektivce packou rozvírat žaluzie u balkonových dveří a brnká na ně jako na kytaru, pokud se jí zdá, že už bych mohla vstávat. Je to přesně v tu dobu, kdy vstávám ve všední den. Občas po ní hodím, tedy spíš k ní, něco, co mám po ruce, např krém na ruce z nočního stolku, ale protože mi věří, že jí neublížím, dosáhnu toho, že uskočí a hned se vrátí, aby zjistila, co že jsem jí to dala. Jo to není nic zajímavého! a pokračuje ve své ranní činnosti klidně dál. Žaluzie dělají opravdu velký rámus, ale ne tak velký jako hraní na piano.
Připomněla mi tento ranní budíček, který přerostl v ranní velmi nepříjemný rituál, ještě z dob, kdy byly děti menší a zapomněly po večerním "koncertování" zavřít piano. Piano jsme měli ve velkém obýváku umístěné přesně proti dveřím ložnice. Dveře bývaly otevřené, abychom případně děti, které byly na druhém konci našeho velkého bytu, slyšeli a tím pádem na piano bylo vidět z postele.
Když jsem poprvé slyšela hru na piano po ránu, vyděsila jsem se, co se děje. Zvuk nástroje v brzkém ránu a ve ztichlém bytě dosahoval decibelů velkého symfonického orchestru! Vstala jsem a šla se podívat, které z dětí proboha už nespí. Zjistila jsem, že preluduje Čičina, náš tehdejší kočičí člen rodiny. Myslela jsem, že je to náhoda, ale když se situace opakovala vždy, když bylo piáno dostupné, zvedla jsem se na posteli a okřikla rádoby pianistu. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Přešla totiž celé piano, zahrála nějakou neznámou etudu, a když byla na konci přímo již proti dveřím ložnice, nakukovala, zda se zvedám a pokud ne, pokračovala v hraní. Tehdy jsem pochopila, že to není náhoda, ale že mě skutečně chce probudit. Začala jsem každý večer kontrolovat, zda jsou klávesnice nástroje zabezpečeny proti rannímu prudiči. Se zvířaty je legrace, obzvlášť pokud jsou chytrá.
Jeli jsme za dcerou do Paříže a potřebovali jsme Justýnu pohlídat. Syn ji hlídal celkem bez problémů, až na poslední den, kdy již potřeboval odjet a my jsem trávili poslední den, respektive večer v Paříži a oslavovali moje narozeniny. Přišla mi celkem vtipná sms: mami, potřebuji odjet a nemůžu dostat Justýnu domů. Seděla ostentativně na zahradě sousedů zády k synovi a na volání se ani neotočila. Pouze jemné stříhání oušek naznačovalo, že moc dobře slyší. No z Paříže jsem fakt pomoct nemohla:-) A přemýšlela jsem o tom, že jsem řekla, že Justýnka poslouchá na slovo jako pes. Ale i lidé si občas postaví hlavu.
Situace se obrátila, když se z našeho domu měl stát na čtyři dny animalhotel. Také mi syn tvrdil, když jsme roztomilého králíčka Piňďu ubytovávali, že je sice v pubertě, ale je vcelku poslušný a je zvyklý být sám doma, takže nebude problém. Velká tělocvična, která byla připravena jako hotelový pokoj bez nějakých nástrah v podobě kabelů atd., se Piňďovi líbila a měla být ochranou nejen proti naší Justíně, nikdy nevíte, co toho lovce napadne, ale také bychom ho ve velkém domě těžko hledali. Zpočátku si zvykal na nové prostředí, takže byl vcelku klid. Nosila jsem mu pampelišku, aby zvykání bylo příjemnější.
Po nějaké době jej objevila i Justýna, takže bylo kouzelné, jak na sebe koukali každý na jedné straně prosklených dveří. Začali jsme pro jistotu dveře zamykat, protože jsme nevěděli, jestli nebude chtít Justýna urputně dveře otevřít. Byla to sice přehnaná reakce, ale nikdy nevíte. Ona si totiž umí poradit, když jí na tom moc záleží. Ale pochopila, že vedle je někdo velmi důležitý, takže se chodila jen koukat a očichávat přes dveře. Pořád bylo vše v pohodě.
Ale ještě první den, když nás uslyšel Piňďa přes dveře, začal na ně zuřivě škrabat a my jsme si posléze uvědomili, že je sice zvyklý být sám, ale úplně sám ve ztichlém bytě. Nemohl pochopit, proč je zavřený a nemůže za námi, když nás slyší. Začali jsme se potichu bavit a potichu plížit podél dveří tělocvičny. Jednu cestu kolem dveří jsem zvládla bez problémů, ale když jsem se vracela zpět, za dveřmi už panáčkovala černá siluetka :-) Nemohla jsem pochopit, jak zjistil, že půjdu kolem dveří, když jsem myslela, že předtím si mě nevšiml. No, zábava byla celé čtyři dny. Prý normálně chodí způsobně na svůj králičí záchůdek, hahaha. No možná doma jo. Po mě házel bobky, sotva jsem vešla a z vděčnosti, že jsem konečně s ním, mi okousával nohu.
Vše jsme zvládli a Piňďu si přes všechny peripetie, neustálé uklízení bobků, ranní budíčky v podobě škrábání na dveře atd., zamilovali.
Už se těšíme na další jeho příjezd na prázdniny na venkov.

3 komentáře:

  1. Kočka na piáně je super, i Elišku budí ty její potvůrky..skáčou jí po hlavě:-P

    OdpovědětVymazat