sobota 10. května 2014

"Luciferův efekt"

psychologie.cz 
Výstava Luciferův efekt, která byla instalována před delší dobou v Praze, byla inspirována stejnojmennou knihou amerického psychologa Philipa Zimbarda. Nechci tady rozebírat ani výstavu ani knihu, ostatně tu jsem nečetla, jen mě experimenty, jak lehké je člověka přimět k morálnímu selhání a páchání zla, velmi zaujaly, např. stanfordský vězeňský experiment http://psychologie.cz/jak-muze-chutnat-moc/. Nechci popírat studie předních psychologů, jen se mi pořád nechce věřit, že pokud budu mít moc ubližovat ať už psychicky či dokonce tělesně, budu tak činit.
Kdysi jsem si, možná jako většina lidí, při slově psychopat představila člověka se šíleným výrazem v očích a celkový vzhled měl dle mého soudu odpovídat této diagnóze. Pár psychologických studií mě však přinutilo změnit názor. Psychopati žijí kolem nás. Většinou jsou to na první pohled celkem příjemní lidé, kteří o sebe velmi dbají, jsou na předních místech velkých společností, jsou inteligentní, působí velmi fundovaně a je velmi zrádné, že psychopata nemáte šanci poznat ani za několik let. Psychopat může zastávat velmi důležitou pracovní pozici, kde je velmi schopný a pokud neučiní viditelně srozumitelný krok, nepoznáme, že vše směřuje jen k jeho prospěchu a k posílení jeho velmi protěžovaného ega. Pokud mu to přinese prospěch ať již skutečný či jen pomyslný, je schopen pracovat destruktivně proti společnosti, v níž se nachází, zničit úspěšné projekty a změnit životy lidí bez nějakého reálného důvodu. Má tu moc. Ano, mluvím z vlastní zkušenosti.
Ostatně jako jiným lidem, ani mě se v životě nedějí jen samé vtipné či směšné historky. Nemám v sobě, ani jsem neměla celou dobu, nějakou lítost či hořkost, to negativní má vždy zůstat na druhé straně, jen jsem to asi potřebovala napsat  a v sobě uzavřít. A spojení s výše zmíněnou výstavou, která mě trochu ovlivnila ve smýšlení o člověku, mě celkem logicky z toho vyplynulo. Uvědomila jsem si, že psychopat rozhodně není jen vraždící šílenec, naopak těch neviditelných a nepoznaných je víc.A i když máme nějakou zkušenost, kde jsou vykazovány všechny známky nesmyslného, respektive až psychopatického jednání, stejně se zdráháme, tedy aspoň já, takového člověka označit jako psychopata.
Abych tuto záležitost uzavřela, většina psychologů se domnívá, že chování psychopatů není ovlivněno jen vnějšími vlivy, ale má i svoje biologické příčiny. Při experimentech, jako byl např. ten popsaný stanfordský vězeňský experiment viz odkaz výše, se tedy dle mého názoru jen projevily patologické změny na mozku jednotlivců, účastníků experimentu.
Takže můj závěr je, doufám, že psychopat nejsem :-)

3 komentáře:

  1. To je jistě málokdo - psychopat typu antisociál, tak jeden ze sta, ale podle mě to se Zimbardovým experimentem moc nesouvisí. Nebo souvisí v tom smyslu, že stačí jeden takový nebo jeden aktivní člověk, pilný vykonavatel úkolu a své role (dozorce). Ostatní chtějí klid, přizpůsobí se. Normální lidi, my běžní normální lidi, pokud se přizpůsobujeme své roli a nepřemýšlíme, my jsme ta pohroma lidstva, ne nějaké jedno procento psycopatů, domnívám se.
    Nemyslící vykonavač své role, to je ta trága. Ten, kdo mlčí, kdo se neozve, kdo zapadne do davu a koná.
    Viz všechny totalitní režimy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I kdyby deset ze sta byli antisociálové ... pořád za hrozbu považuju hordu nemyslících vykonavačů. Ti jsou schopni toho samého jako antisociálové. My. My všichni.

      Vymazat
  2. Díky za Váš názor. Nejsem odborník a můj příspěvek je nutno brát jen jako moji úvahu založenou i na vlastní zkušenosti. Nechci tady tedy polemizovat a něco rozebírat, nejsem odborník. Úvaha měla spíše sloužit jako uzavření mojí osobní zkušenosti. Bohužel máte částečně pravdu. V našem případě vyhrál psychopat, který má moc, rozmetal všechny vzbouřence, tedy nejen mě a na místech se ocitli právě ty nemyslící přitakávači. Ale dost už o tom. Díky ještě jednou.

    OdpovědětVymazat