pondělí 2. dubna 2018

moje poklady - výzva



V neděli 25. března jsem vyhlásila výzvu "moje poklady", ale netušila jsem, že na ni vůbec nebudu mít čas. Mám za sebou celkem nabitý týden a na výzvu jsem si vzpomněla až v sobotu. A na Velikonoční neděli jsem teprve začala přemýšlet, co jsou vlastně moje poklady. Dokonce jsem o tom debatovala s mým mužem a zjistili jsme, že je tady ještě spoustu věcí, které máme rádi a které pro nás mají cenu, tak jsem se dostala do situace, že musím vybírat. 
Poklady sem dávám bez ladu a skladu, to znamená bez nějaké priority důležitostí. Ani bych to asi nedokázala posoudit a rozhodně to nebudou starožitnosti, které jsem dávala v příspěvku kouzlo opravdové minulosti.
První, na co jsem si vzpomněla, je určitě puntíkatý servis na kafe, který vlastním téměř 30 let, dva šálky už se rozbily, páč ho používáme, a je to dárek od mojí mamky. Byla jsem za ní v Hodoníně se všemi dětmi. Našemu poslednímu dítěti ještě nebylo ani půl roku a já byla na mateřské, to znamená tenkrát nebyl ani žádný rodičovský příspěvek, jen půl roku mateřský, takže naprosto bez financí a vše bylo na bedrech mého muže. Šly jsme s mamkou a dětmi na procházku městem a snad na zmrzlinu a za výlohou krámu s keramikou trůnil tento servis. Na tehdejší dobu velmi originální, nakonec to byl fakt originál, jen jeden, a také velmi drahý. Stál víc jak polovinu tehdejšího průměrného platu. Tak jsem jej jen zdálky obdivovala a dva dny o něm mluvila.
Moje mamka šla a koupila mi ho.
Hrníček k vánocům od taťky, kterému už chybí poklička a i keramické sítko a dostala jsem jej v 25.
Dále hodiny, které na to nevypadají, ale jsou starší než náš syn, téměř 39 let. Byly to první hodiny, na tehdejší dobu velmi moderní a upřimně i teď tak možná vypadají, který jsme si pořídili s mým mužem do naší první společné domácnosti. V posledních dvou letech se hodně opozdívají a visí nad dveřmi do obýváku, takže než si někdo všimne, že potřebují posunout, je tam o dvě hodiny míň. Vlastně je vůbec nepotřebujeme, hodin máme dost, ale vyhodit to nelze. A v tomto případě ani někomu darovat.



Nahoře na knihovně stojí maska plameňáka z absolventského představení Absint na DAMU, první velká premiéra naší režisérky. Je u nás pouze v úschově, ale sluší mu to tady.



Mám schované první capáčky z dětství našich dětí. A zároveň poslední v naší rodině.
Benátská karnevalová maska dovezená přímo z italské dílny  Tereza si vzpomněla v Itálii, že jsem po masce toužila, když jsme tam byli na dovolené se všem třemi dětmi a já na ni tenkrát neměla. 
Malá zelená vázička, kterou mi kdysi náš malý Jakub daroval k narozeninám, byl to asi jeho první dárek v životě, který sám koupil.
Schovávám malovaného divného koníčka, který už taky hodně pamatuje, kterého malovala Linda na malinkatý papír na poznámky.



Miluji starožitnou židli, kterou našel můj muž u popelnic. Zvažovali jsme restaurování kůže, kterou je potažená, ale nakonec by ztratila kouzlo. Další židle nalezená bez sedáku a společně s Terezou ji znovu vyčalounili. Já jsem u toho taky byla, ale moje zásluha je velmi malá. Jen výběr látky.



Staré piáno, které už bylo staré, kdy jsme jej koupili pro naše děti před téměř čtvrt stoletím.
Starožitná komoda, kterou jsem si koupila v Paříži k narozeninám a do které jsem se zamilovala na první pohled, a když ji otevřu, pořád z ní voní minulost.
Staré harmonium, které se nám líbilo v antiku a vůbec jsme jej nepotřebovali, páč na něj hraje pouze náš zeť a vnoučata.



Některé poklady se ani nedají fotit. Máme schované dopisy, pohledy a korespondenční lístky našich dětí, které posílaly ze škol v přírodě či výletů. A v té krabici mám schované pramínky vlasů od každého dítěte při jejich prvním stříhání v životě, v další krabici jsou výkresy, přání k MDŽ, narozeninám, první malůvky našich dětí. Je pravda, že nikdy nic si z toho neprohlížím, ale ani za nic bych to nevyhodila. Nevyhodili jsme ani první synovo atárko, které jsme mu koupili v západním Německu a možná tenkrát nastartovalo jeho kariéru programátora. Mám schované všechny dopisy od mého muže, které mi psal a je toho plná krabice. Od té doby, co byly aktuální, jsem je nikdy už nečetla a už jsem rozhlásila, že až tu nebudu, spálit! 
Já prostě žiju přítomností. A tak bych mohla pokračovat dál. Prostě některé věci nemůžu vyhodit, i když se s nimi nekochám a na některé jsem si vzpomněla právě teď při psaní v neděli večer.
Já už se přestanu asi rozhlížet po domě, protože je tady toho ještě dost, co by mě mohlo padnout do oka, všechno má příběh, a to tady toho na blogu už spoustu bylo, ale jak tak koukám, byl by to nekonečný seriál.
Možná někdy nafotím další díl.
Přeji hezké sváteční pondělí a těším se na vaše poklady.

21 komentářů:

  1. Krásné pondělí.
    Tvé poklady jsou kouzelné a přesně mi s tebou ladí. Patří k tobě.
    Milá Matičko, i já jsem již vydala své poklady a tímto ti děkuji za nádhernou výzvu, která obohatí náš blogový svět o další krásné poklady hmotné i srdeční.

    OdpovědětVymazat
  2. Martičko.... omlouvám se za tu Matičku !!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blondýnko, no musela jsem nejdřív k tobě, než odpovím tady. Už tam máš komentář :-) Děkuji a jsem ráda, že tě výzva zaujala a těšila.

      Vymazat
    2. Těšila tak, že jsem ti začala říkat Matičko.
      Já strašně oceňuji ten nápad, jak sbližovat blogy, lidi, názory a posouvat to o kus dál, děkuji.

      Vymazat
    3. No já se k něčemu přiznám. Ta Matička se mi líbila víc :-) Martičku nesnáším už od dětství, ale nikdy jsem to tady neřekla. Někdo, kdo to ví, mi říká Martino, tak se mi říká doma, ale už mi to nepřijde důležité, klidně mi říkej dědo :-)

      Vymazat
  3. Marti, máš krásné poklady. Za každým kousek příběhu, tak to má být.
    Měj se moc hezky! Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Marti, máš opravdu kouzelné poklady. Některé už hodně pamatují a to se mi moc líbí.
    I já mám doma schované pramínky vlásků, dětské obrázky, dopisy od Míry z vojny a spoustu dalších věcí, které také neprohlížím a nečtu. Ale mám je.
    Tato výzva byl skvělý nápad, děkuji Ti.
    Já se jmenuji Drahomíra, ale od malička mi říkají Dášo. Toto jméno mám jen na vizitkách. :o)
    Přeji Ti krásné velikonoční pondělí. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, ano i já jsem jej měla jen na vizitkách. Děkuji a hezký zbytek svátku.

      Vymazat
  5. Ten servis je krásný a krásný je i jeho příběh (aneb "co by pro nás maminky neudělaly"). A moc se mí líbí ta přečalouněná židle - křesílko.
    Já taky žiju přítomností, ale jsou věci, které nedokážu vyhodit právě pro ten příběh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, to je nás asi většina. Měj se krásně.

      Vymazat
  6. Nádherné poklady i jejich příběhy...Přeji krásné jarní dny:-)V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věruško, děkuji. Také přeji klidné a slunečné dny.

      Vymazat
  7. Marti, kouzelné poklady i jejich příběhy. Při pohledu na servis se mi zatetelila dušička blahem, je to můj šálek kávy. Krásné židle by zase oslovily mého bývalého kolegu, který umí tak krásné věci opravit a zrestaurovat.
    Já jsem dostala jméno po tatínkově tetě, táta mi říkal Rozárko, když jsem byla malá. Zdrobnělinu Růženko nemám moc ráda, při mých 178 cm a o kilech raději nemluvím, mi přijde taková nepatřičná.;-) Přeji krásné dny. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, takže ode dneška: Růži, díky za krásný komentář a měj pěkné dny.

      Vymazat
  8. Marti, nádherné poklady s krásnými příběhy.
    Jana

    OdpovědětVymazat
  9. Marti, moc jsem si tvé poklady užila! Byly by to jen věci, kdyby byly bez příběhu. A ty tvé příběhy... děkuji!
    Přeji krásný den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, já děkuji a měj pěkný víkend.

      Vymazat
  10. Marti, poklady s příběhy jsou nádherné. Za výzvu děkuji, člověk si připomene věci blízké jeho srdci a potěší se u druhých.
    Měj hezké jarní dny. Jana

    OdpovědětVymazat