stopy v mém životě

Blondýnka přebrala štafetu výzev a vyhlásila Výzvu stopa. Výzvy já ráda přijímám, i když tahle mi přišla pro mě celkem těžká, protože tématu zvířat a mazlíčkům věnuju na blogu dost prostoru, tak jsem si říkala, že vlastně nic nového asi nenapíšu.

Kam až moje paměť sahá, vždy kolem mě nějaká zvířata byla, ať už obvyklá či hodně neobvyklá. Můj táta byl profesionální chovatel cizokrajného ptactva, jezdil dokonce i do zahraničí na výstavy jako posuzovatel. Takže u nás neustále zpívali ptáci, plné voliéry vzácných a drahých papoušků a v domě dokonce velký šedý papoušek žako a na tehdejší dobu i velmi drahý, možná i na dnešní, stál deset tisíc. Už si nepamatuji, jak se jmenoval, pravděpodobně Pepík nebo tak něco, to bylo oblíbené jméno mého táty. Byl nejen mluvící, ale tenhle druh dokáže věrohodně napodobovat všechny lidské hlasy vyskytující se v jeho okolí, štěkot psa, vrzání dveří, zakašlání mého taťky a já jsem často rozlobeně vylétla ze svého zavřeného pokoje s voláním: mami, co je? 
Nic, já jsem tě nevolala. 

Desítky možná stovky ptactva, která kolem mě v dětství byla, způsobilo, že jsem na dlouhou dobu neslyšela v lese k podivu paní učitelky při výletě zpěv ptáků. Byl to pro mě zvuk, který moje ucho přestalo vnímat, protože to bylo součást mého života. Slyšet jsem začala až hodně v dospělosti, vlastně teprve, až jsem žila mimo domov, a i tak to trvalo docela dlouho. Kromě ptactva kolem mě byli psi a veverky a kdo ví, co ještě.

S dětstvím našich tří dětí přišli nejen psi a první kočka, ale rybičky, vodní a suchozemské želvy, křeček, bílé myšky, hlemýždi, které zkoušel chovat náš syn a jednou se rozlezli po celém bytě a další různé roztodivnosti přírody v menších i větších sklenicích, na které už si ani nevzpomínám.

Po odchodu dětí zůstala už jen kočička, kterou přivedla dcera jako koťátko. S ní jsme se i stěhovali do nového domu a na její dost nepříjemný odchod ve staří nemohu zapomenout. Snažila jsem se ji sobecky, ale to vím až dnes, udržet při životě a čekala na zázrak, takže se jí dělali krevní testy, ležela ve zvířecí nemocnici několik dní, a pak jsem ji doma ještě týden krmila injekční stříkačkou a nosila, než jsem si uvědomila, že kvůli mojí sobeckosti trpí a já ji nechci nechat odejít a prodlužuju její utrpení. Utrpení Čičinky, která dokázala každé ráno hrát na piáno, které někdo zapomněl večer zavřít a nakukovala do ložnice, zda už jsem se probudila. A když jsem se nezvedala, hrála tak dlouho, a ve ztichlém ránu to byl teda rámus, až mě přinutila vstát. 
Po odchodech našich psů a kočky jsme už nikoho nechtěli. 

Neumím nahradit zvíře zvířetem.

Justýnku, kterou už všichni dobře znáte, máme proto, že si nás vybrala a rozhodla se s námi žít nespokojená u souseda. Tak se s námi stěhovala a náš jezevec se naučil rozumět lidské řeči, chápe podle jména, která návštěva nás navštíví a některá jména v ní vzbuzují takovou radost, že netrpělivě čeká, až dorazí. Na to ji ovšem smím připravovat tak nanejvýš pět deset minut předtím, protože jinak naštvaně odchází s výrazem naprosto srozumitelným: tak sakra, kde je? vždyť si říkala, že už jde, já ti na to kašlu, už nečekám. A tak bydlíme u své kočky a o bytné tady na blogu toho bylo už spoustu. Nepočítám tedy, že kromě Justýny tady občas s námi bydlí nějaký pavouček či malá myška. Dům otvíráme do zahrady na jaře a zavíráme na podzim, tak k nám občas nějaký hlodavec zavítá a porušuje přírodní zákon, že do domu, kde je kočka, myš nevleze. Já myslím, že je Justýna ještě naopak k nám zve. A místo povídání o našem jezevci přidávám nové fotky Justýny válející se a storku prostřednictvím fotografií, jak jsme spolu sázely.

P.S. Omlouvám se, dnes píšu horkou jehlou. Poslední týden nestíhám a mám i resty, co se týká čtení vašich blogů. Spoustu se toho děje a nejen příjemných věci. Snad bude tento týden klidnější a já to doženu.