středa 11. dubna 2018

rozhovor


Všude žijí zajímaví lidé, jen je objevit. Mně se to povedlo i v naší obci. Nejdříve jsem jezdila s protagonistkou rozhovoru často autobusem a povídala si s ní a hlavně jsem se s ní dost nasmála. Je to vtipný člověk. V létě jsem s Drahuškou, už si týkáme, i když by mohla být mojí mámou, strávila tři hodiny u vína a kafe na jejím dvorku a poslouchala zajímavé vyprávění jejího pohnutého života. 
Po čase bylo jasné, že s ní musím udělat rozhovor. Drahuška mě prostě baví.
A dnes jsem se rozhodla zveřejnit na blogu přepis rozhovoru, (originál je v pdf a to mi sem nejde vložit), který mi vyšel včera, protože mi přijde natolik zajímavý vzpomínkami nejen na 68 a přesahující náš region, že myslím stojí za přečtení.
Přiznám, že po poslední korektuře koordinátorky novin jsem rozhovor už nečetla, po tisící už jsem nemohla, takže případné chyby prosím nereklamujte u mě😅

P.S. Ještě jsem si vzpomněla na jednu perličku, která samozřejmě v rozhovoru není. Když jsem končily náš dýchánek, říkám Drahuško, když jsme tak hezky probraly 48 a 68, na 18 si nepamatuješ 😁😀?
Ty jsi prdlá, nepamatuju. Ale pamatuju si, když měl Žižka ještě obě oči!!! 
Říkám, je to moc vtipná paní a mladá duchem.


DRAHOMÍRA MERTLOVÁ: Tři roky jsem musela vyrábět pneumatiky
Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se na FAMU, kde studovala produkci, setkávala s uměleckou elitou. Ve stejné době tam byli studenty například Jiří Menzel, Pavel Juráček nebo Ewald Schorm. A Pavel Mertl, který
se stal později jejím manželem i známým režisérem dokumentárních filmů.

MARTA DUŠKOVÁ

Drahomíra Mertlová žije v Cítově už patnáct let, přesto říká, že je ve vesnici stále náplavou. Po dětství na Moravě strávila život 
v Praze. V uměleckém světě. Až do penze totiž působila jako produkční na Barrandově.
Letošní rok je plný výročí s osmičkami, 1918, 1948, 1968. Jaké jsou vaše vzpomínky na osma-čtyřicátý rok, kdy vám bylo dvanáct let?
Žili jsme tenkrát na jihu Moravy v Hodoníně. Vrátím se ještě o pár let zpátky, do druhé světové války, ze které mám hrůzostrašnou vzpomínku. Byl podzim, listopad roku 1944, když na Hodonín začaly padat bomby. Maminka byla v té chvíli před domem, tak jsem se sama, tehdy devítiletá, ukryla ve sklepě. Bomby dopadaly na okolní stavby a tlaková vlna zasáhla i náš dům, zůstala jsem zasypaná několik hodin, než mě našli a vysvobodili ze sutin. Měla jsem velké štěstí, že bomby náš dům minuly. Pak přišel osmačtyřicátý. Měli jsme zlatnickou firmu, kde maminka pracovala jako účetní a zároveň jako prokurista. Přišli jsme o ni, sebrali nám ji stejně jako další firmy všem živnostníkům. Pamatuji si nešťastnou maminku, do té doby úspěšnou ženu, která po našem přestěhování do Prahy začala pracovat jako uklízečka.
Co čekalo v Praze vás?
Zůstaly jsme samy, tatínka za války zastřelili Němci. Maminka se měla co ohánět, aby nás uživila, nejdříve jako uklízečka, později jako prodavačka. V Praze jsem chodila do školy a poté na gymnázium. Měli jsme tam výborného ředitele, kterého jsme měli moc rádi. 
Po maturitě si pět studentů pozval do ředitelny a sdělil nám, že nám bohužel nemůže dát z kádrových důvodů doporučení na vysokou školu. Škraloup jako živnostnice měla nejen maminka, ale i já. Šla jsem tedy po maturitě pracovat do kanceláře, přestože jsem na psací stroj neuměla ani sáhnout. Když jsem opět žádala o přijetí na vysokou školu, nebyla jsem přijata s odůvodněním, že se nejdříve musím sblížit s dělnickou třídou. A tak jsem tři roky pracovala ve firmě Mitas a vyráběla pneumatiky.
Ale na vysokou školu jste se nakonec dostala.
Ano, když jsem po třech letech mohla znovu požádat o přijetí, nevybrala jsem si běžnou školu, ale začala jsem studovat produkci na FAMU.
V osmašedesátém roce už jste byla dospělá, jsou proto vzpomínky ostřejší?
Po vystudování jsem pracovala ve skupině režisérů SVEP film, kteří z nedostatku jiné práce vytvářeli krátké filmy, například na téma hodiny, budíky. Právě tenhle film natočil režisér a kameraman Ladislav Rychman, nechtěl se však pod to podepsat, protože by mu to srazilo kredit. Pracovala jsem
tehdy jako vedoucí filmové produkce, s režisérem Otou Kovalem jsme právě v tristním roce 1968 točili lázně Jáchymov pro Balneu, vlastně to byla taková reklama.
Pracovali jsme na Gorkého náměstí a ven jsme chodili s papírem na zádech s textem: Nemluvím, nepodepíšu, neznám, neviděla jsem. Byla to naše obrana proti tehdejšímu trendu udávání.
Neměli jste strach?
Byli jsme mladí a odvážní. Dokonce jsem si v té době půjčila kameru od Ládi Hellera a točila jsem na Staroměstském náměstí, jak ruské tanky najíždějí do lidí, kteří byli sroceni u radnice. Točila jsem ze Železné ulice a najednou se začali mým směrem blížit vojáci. Cizí pán, kterého jsem neznala, mě upozornil, ať si dám pozor, že jdou po mně. Dala jsem rychle kameru do tašky a pán mi ji vzal se slovy: potkáme se v průchodu. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by s tou kamerou mohl zmizet. Ale čekal tam a kameru mi vrátil. Lidé byli v té době k sobě velmi solidární. Film se vyvolal a můj známý, malíř Bohdan Tůma, otec současného herce a dabéra Bohdana Tůmy, mi nabídl, že film propašuje do Itálie. Bohužel se pak film v té pohnuté době ztratil, takže svědectví se k mé velké lítosti nedochovalo.
Byla to těžká doba, že?
Ano, byla, spousta lidí, kteří byli původně vděční, že nás Rusové osvobodili, se cítili podvedeni. A náhle šla vděčnost vniveč. Neuměli jsme pochopit, proč se to stalo. Byli jsme rádi, že přežíváme, a báli jsme se, aby to nepřerostlo v občanskou válku. Byla to obrovská vojenská síla, všudypřítomná. A dlaní lokomotivu nezastavíš.
Kde jste tehdy bydlela?
V Pařížské ulici, přímo naproti našemu domu bylo sídlo Mezinárodní organizace novinářů. Z oken bytu jsme viděli, jak vojáci v budově rabují, myslím, že to byli Poláci, červené barety. Vyhazovali veškeré dokumenty a materiály, které pak odvážely náklaďáky pryč. Před velká železná vrata tam zadem nacouval tank, stál samozřejmě přes celý chodník. Měli jsme zatažené rolety, pro-tože hlaveň tanku nám mířila přímo do oken. Bylo to stresující a samozřejmě jsme se báli.
Vaším mužem byl známý režisér, dokumentarista a scénárista Pavel Mertl. Kde jste se seznámili?
Seznámili jsme se na FAMU, kdy v té době studovalo mnoho známých osobností, třeba Jiří Menzel, Pavel Juráček, Ewald Schorm. Vzpomínám si, když točil Juráček film Každý mladý muž, tak v něm hrál ještě mladý Havel. Dá se říci, že jsem se pohybovala mezi uměleckou elitou. Při práci produkční v Barrandovských ateliérech jsem se setkávala
třeba s Jiřinou Steimarovou 
a jejím synem Jiřím Kodetem.
Jak jste se ocitla v Cítově?
Do poslední chvíle jsem bydlela, jak se říká, na dobré adrese. V Pařížské ulici jsem zůstala, než se zvedly nájmy do výše, která už nebyla pro mě únosná. Tak žiju už patnáct let v Cítově.
Rozdíl mezi metropolí a vesnicí je nepochybně velký. Co vám vesnice dala a co naopak vzala?
Přestěhováním jsem určitě získala více klidu, který mám
v mém věku už zapotřebí. Praha pro mě byla příliš rušná, se spoustou turistů. Bývala bych se musela odstěhovat někam na okraj. Navíc jsem v té době onemocněla se srdcem a nevyšla jsem pořádně žádné schody, kterých je v Praze přece jen moc. A na vesnici mají k sobě lidé blíž, jsou vstřícnější, příjemnější a ochotnější. Také sousedské vztahy jsou tady vřelejší a mohou přerůst i ve velké přátelství, jako mám já s mojí sousedkou Janou.
Stýská se vám někdy po Praze?
Samozřejmě. Chybí mi kina, divadla, výstavy. Na vesnici je horší dopravní obslužnost, takže samozřejmě není možné bez auta dojet za kulturou ať už do Mělníka nebo do Prahy. Ale Cítov je velká vesnice, mohlo by tu být kino.
Co vás v životě těší?
V současné době mi velkou radost dělá moje štěňátko Auty, malý knírač pepř a sůl.

Vizitka
Drahomíra Mertlová pochází z Moravy. Gymnázium už ale studovala v Praze, kam zamířily s maminkou po osmačtyřicátém roce, kdy přišly o zlatnickou dílnu. Následovala Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění, obor produkce. Na sklonku šedesátých let minulého století pracovala jako vedoucí produkce ve skupině režisérů SWEP film (z tohoto období pochází černobílý snímek), později nastoupila jako produkční do barradovských ateliérů, kde pracovala až do odchodu do penze. Jejím manželem byl scénárista a režisér Pavel Mertl. Už dvaadvacet let je vdova. Posledních patnáct let je doma v Cítově. Je jí přes osmdesát let. Má úžasnou paměť a ráda se směje. Její radostí je štěně knírače, fenka Auty.


23 komentářů:

  1. Přečetla jsem si se zájmem rozhovor. Povedlo se Ti objevit paní se zajímavým životním příběhem.
    Měj se hezky!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, děkuji, ano myslím, že ano. Tento rozhovor mi dal tedy víc práce než ostatní, Nemyslím teď psaní rozhovoru podle diktafonu a úprava, to musím každý rozhovor, ale Drahuška nemá email, takže odsouhlasení a korektury jsme dělaly po telefonu a rovněž i prodloužení rozhovoru, protože nešel do deníku, ale do týdeníku, a tam musel být delší. Odsouhlasení rozhovoru černé na bílém je samozřejmě lepší, není to tolik stresující a co je psáno, to je dáno. Ještě rozhovor nečetla, tak uvidím :-) Měj se krásně.

      Vymazat
  2. Martinko,
    a takových lidí je více, jen je potkat !
    Já v rámci práce chodím 1 x v týdnu gratulovat k výročí starším lidem / 80 a více / .
    Bohužel na jejich povídání o životě nemáme moc času, ale když se to jednou za čas podaří, je to vždy zážitek!
    Tohle mi na celé mojí práci dává smysl největší !
    Krásnou středu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ilonko, tak to ti věřím, ano je to zážitek. Já si lidi k rozhovorům vybírám sama, takže všechny rozhovory jsou zajímavé, ale tady jsem nahlédla do minulosti, tyhle lidé jsou pamětí národa a stojí za to jejich vzpomínky dokumentovat, dokud ještě chtějí a mohou vyprávět. Měj se krásně.

      Vymazat
  3. ¨Marti, děkuji Ti, že jsi nám v rozhovoru představila zajímavou dámu a její život. Od dětství mám ráda vyprávění starších lidí, začalo to mojí babičkou, ale neumím je tak hezky zaznamenat jako ty. Přeji hezké dny. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, moc ti děkuji. Potěšilo :-) Měj se krásně.

      Vymazat
  4. Marti, děkuji za zprostředkovaný rozhovor s paní Mertlovou. Je to hezké, byť krátké. A pozdravuj paní Drahušku a popřej ji hodně zdraví. Zcela mě odrovnala její věta: Ale pamatuju si, když měl Žižka ještě obě oči!!! Zdraví Iwka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Iwko, tobě se zdá krátký? Já mám přesně určeno, jak dlouhý smí být do týdeníku a mnohem kratší do deníku :-) Drahušce určitě pozdrav vyřídím. Zítra pro ni budu mít noviny, tak až jí je ponesu. A dnes jsem se dozvěděla na úřadě, kde jsem měla rozhovor se starostkou, že už rozhovor četli, tak jsem měla radost. Moc tě zdravím.

      Vymazat
    2. Marti napiš knihu o paní Drahušce (nebo klidně nějaké čtení na pokračování), to bychom se dověděly věci a myslím si, že smích by nechyběl. Chápu tě, že máš daný rozsah, ale já ten rozhovor doslova doslova zhltla. Zdraví Iwka

      Vymazat
    3. Iwko, o knize jsem už uvažovala vloni v létě, ale pak jsem to zamítla, páč na zveřejnění některých tajemství není vhodná doba :-) A moc ti děkuji.

      Vymazat
  5. Marti, děkuji! Je teď divná doba, takových rozhovorů se silnými lidmi je třeba! Hluboce smekám před dušení sílou, před tím, že se nevzdají, jdou dál, nezatrpknou, šíří kolem sebe optimismus, i když život se s nimi rozhodně nemazlil. Opravdu moc děkuji!
    Krásný večer, Helena

    OdpovědětVymazat
  6. Marti krásný rozhovor...úžasná to žena ♥ Paní Mertlovou moc zdravím a přeji ji ještě spostu elánu a hodně zdraví a pejskovi pusinku na čumáček posílám ♥ at děla své paničce hodně radosti a užijí spolu ještě spoustu lumpáren.Přeji ti krásný večer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, děkuji a pozdrav vyřídím a měj krásný večer.

      Vymazat
  7. Inspirativní rozhovor s ženou, která si dokázala svou cestu vyšlápnout. Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  8. Přečetla jsem Martinko jedním dechem. Mám ráda vzpomínání pamětníků a když je k tomu ještě přidán humor, tak to je bonus navíc.
    Díky za zveřejnění zde.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  9. Krásný rozhovor a krásná to žena. Silná, rozumná.....
    Díky za pěkné čtení.
    Hezký den, Petra

    OdpovědětVymazat
  10. Paní Marto, vždy, když pojedu přes Cítov, vybaví se mi tento článek.
    Jiřina z N.
    trvalkadahlia.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  11. Jiřinko, Vy jezdíte přes nás? Tak se někdy zastavte. Hezký večer.

    OdpovědětVymazat
  12. Jezdíváme všemi směry, a také od Mělníka k Roudnici a tak to jinak než přes Cítov nejde...děkuji za pozvání...někdy si napíšeme více
    zakova48@seznam.cz
    Zrovna nedávno jsem podobnou cestu na svém blogu popisovala, hihi
    Jiřina

    OdpovědětVymazat