Třetí zastavení putovní výstavy Každý den je dar se po Náchodě a Brně uskuteční v Mladé Boleslavi. Název mého příspěvku napovídá, že tam budu taky.
Praha i Mladá Boleslav je pro mě téměř ve stejné vzdálenosti, ale výstava v MB je dřív.
Jak byla úspěšná vernisáž v Brně, si můžete přečíst tady, kde je rozhovor s Věrkou.
Z rozhovoru kradu pár slov:
Sama Věra Fina si nemocí prošla, v nemocnici ale sobě i Bohu slíbila, že pokud se uzdraví, chce pomáhat ostatním. „Vernisáž výstavy Každý den je dar nabízí 12 obrazů ze zvířecí říše, každý obraz nese jméno pozitivní charakterní vlastnosti, která přísluší jak tomu zvířeti, tak lidem,“ popisuje výstavu autorka a dodává: „Je takovým zastavením, abychom v tom shonu života dokázali zastavit a zamyslet se – proč tu jsme a kam směřujeme. Protože ta nemoc mě osobně směřovala tímto směrem. Tenkrát jsem ještě neměla ani tušení, že jednou budu psát, malovat, vydávat kalendáře,“ usmívá se umělkyně a maminka v jednom Věra Fina.
Třeba se v Mladé Boleslavi setkám s někým z vás. Už mohu prozradit, co se mi povedlo na podporu Věrčina projektu, kromě toho, že něco málo na podporu Sadu nadějí jsem již věnovala.
Vzhledem k tomu, že jako novinář mám právo psát o regionu Mělnicko, napadlo mě, když už tam chci jet soukromě, požádat o výjimku a napsat o vernisáži, i když se jedná o Mladou Boleslav, která není v mém regionu. Prostě jsem chtěla podpořit projekt i jinak.
Povolení jsem dostala i s prostorem, který možná ani nenaplním. Přiznávám, že jsem měla velkou radost. Takže pokud reportáž z vernisáže napíšu a bude dobrá, vyjde v Mělnickém deníku a pravděpodobně i Mladoboleslavském. No, jak pokud napíšu, já už ji napsat musím 😃 a ráda.
Kdo si chcete užít kulturní celý večer, můžete ještě shlédnout v mladoboleslavském divadle slavnostní premiéru klasického amerického dramatu Kočka na rozpálené střeše.
Film s krásnou Elizabeth Taylorovou a Paulem Newmanem jsem viděla několikrát a myslím, že jsem viděla i v divadle. Stojí to určitě za to.
A ještě pár slov Věrky, které kradu od jiného novináře viz odkaz výše:
Výtěžek z výstavy i dalších projektů poputuje na stavbu Sadu nadějí. „Bude to místo pro onkologické pacienty. Zároveň bude sloužit jako poděkování – všem, kteří nemocným pacientům pomáhají, lékařům, rodině… Chtěla bych zde vystavit kapli, sochu anděla naděje v životní velikosti. Chtěla bych, aby se to stalo místem setkávání, aby si zde každý mohl zasadit svůj strom naděje. Naděje je totiž síla, která nikdy nesmí pohasnout,“ říká autorka Věra Fina a sama mluví ze své zkušenosti. „V nemocnici po operaci na jednotce intenzivní péči jsem slíbila sobě i Bohu, že když se uzdravím, začnu pomáhat,“ popisuje Fina.
A tak se také stalo - umělkyně za svoji charitativní a veřejnou činnost získala již několik ocenění.
S Věrkou komunikuji po telefonu, přes email a hlavně přes facebook, ale osobně se vůbec neznáme. Tak teď to napravíme.
Těším se, že tam třeba potkám i někoho z vás.
P.S. Věrka se za umělkyni nepovažuje a naposledy jí tak říkala maminka, když se jí něco "nepovedlo".
