První rozhovor tohoto roku. Opět bez fotografií, na ty se můžete podívat u článku na Kanálu eM. Tedy rozhovor už jsem dělala vloni, ale letos teprve vyšel.
Rozhovory dělám často, vychází téměř každý týden nebo každý druhý týden, ale na blog dávám jen výběr rozhovorů, o kterých si myslím, že by vás mohly zajímat, že mají přesah přes náš region. Tak snad se nemýlím a bude vás bavit i tento rozhovor o hudbě, zpěvu, divadle a o životě vůbec. Musím říct, že poslední dva rozhovory, i ten předchozí tady byl, se mi dobře dělaly, což není úplně samozřejmost. Nejen, že mi byla blízká témata a ale i sympatické protagonistky, které jsem si na povídání vybrala. Vybírám si sama vždy, ale ne vždy jsem naladěná na stejnou strunu a málokdy se tak nasměju, jako při těchto povídáních, která jsem si nabírala najednou spolu s materiálem na článek Manželství pro všechny, který tady už byl. Využila jsem toho, že jsme se všechny sešly najednou. Původně jsem neměla v úmyslu nabírat materiály na tři články, nakonec jsem se rozhodla během povídání jinak, ale po té jsem toho hodně litovala. Bylo to přece jen moc najednou a já měla trochu ze všeho chaos, i když samozřejmě nahrávám na diktafon. Ale všechno se nějak prolínalo, takže vytvořit z jednoho materiálu tři samostatné, byl oříšek a už to nikdy neudělám. Povídání mě ale hodně bavilo, bylo naprosto spontánní a takový by měl být rozhovor. Následné zásahy, což se občas děje, i když nemám povinnost posílat rozhovory ke korektuře, jsou na škodu věci. Nechám se někdy přemluvit, i když vím, že to uškodí a není to jen můj názor. Následné změny jsou sice z pohledu povídajícího velmi malé, ale já jsem autor a někdy i změna spojky změní rozhovor tak, jak jsem ho necítila a ani jak se neodehrál. Snad se to povedlo všechno. Pozitivní zpětná vazba to aspoň dokazuje.
Jen na vysvětlení. Občas se mi stalo, že mi bylo vytýkáno, že je v rozhovoru jen to, co se řeklo. Musím přiznat, že si v poslední době hodně vybírám osobnosti, abych si zajistila, že nestrávím kvůli nesmyslným zásahům s rozhovorem týden a nakonec vznikne něco, co se nestalo a co jsem nenapsala. Už dvakrát jsem odmítla takový rozhovor vydat a podepsat se pod něj. A taky dva rozhovory vůbec nevyšly, protože jsme se shodli s kolegy ještě v deníku i teď v magazínu, že z původní zajímavé verze vzniklo něco naprosto všedního, na co nebylo nutné se scházet osobně a mohlo to být vytvořeno přes emaily formou otázek a odpovědí. Přiznávám, že to nesnáším. Z toho vychází naprosto sterilní rozhovory bez spontánnosti. A dělala jsem to v nouzovém stavu, ale jen s lidmi, které jsem dobře znala. A vlastně i s některými z vás mých blogových přátel, ale vás znám z našeho blogového světa možná víc než leckteré, se kterými se setkávám osobně
Ježíš, já jsem se rozjela. Asi jsem se z toho musela vypsat. Tak už konečně ten rozhovor.
Mějte pohodový den.
Terezie Vránová: Snažím se, aby každá píseň přinášela nějaké sdělení nebo byla něčím výjimečná
Marta Dušková
Terezie Vránová pochází z Prahy, kde v současné době bydlí a studuje. Věnuje se zpěvu a muzice již několik let. Poslední čtyři roky je součástí mělnického divadla Nové divadlo, kam se dostala náhodou, takže trochu patří i k Mělníku. V současné době studuje sociální pedagogiku na vysoké škole. Se svou kapelou Kompas vystupovala v září 2021 na charitativní akci v Mělníku Mělník pro OnkoBubliny.
U kávy si jsme si povídaly o muzice, divadle a životě vůbec.
Obligátní otázka na úvod. Terezko, kdy jste začala zpívat?
V roce 2014. V základní umělecké škole se mohl populární zpěv studovat až od určitého věku, do té doby se zpívala jen klasika a tu jsem odmítala. Takže jsem na uměleckou školu chtěla nastoupit, až se budu moct věnovat populární hudbě.
Zpíváte profesionálně? Vystupujete s kapelou, pokud vím.
Začala jsem hrát i na klavír a moje učitelka mě zvala na svoje koncerty a já jsem si taky přála ji někam pozvat na svůj koncert. Vlastně mě inspirovala k tomu kapelu si založit a v roce 2018 jsem založila kapelu s názvem Kompas, kde jsem se jako frontman ujala zpěvu a hraní na kytaru. Po určitých změnách jsme nyní pětičlenná kapela. A v roce 2018 jsme měli s kapelou Kompas první koncert.
Kde byl ten koncert?
Základní umělecká škola v Praze, kam jsem chodila, pořádala každý rok studentský festival amatérských kapel nebo kapel školy, tak jsme se tam přihlásili a byla to naše premiéra. S jedinou vlastní písní, ostatní byly převzaté. Ale teď už máme spoustu vlastních písní, které vystačí na celý koncert.
Všechny písně, které máme nyní s kapelou v repertoáru, jsem složila, text a prvotní nástřel hudby, kterou pak doděláváme společně s kapelou. V textech, které píši, se snažím, aby každá píseň přinášela nějaké sdělení anebo byla něčím výjimečná. Složila jsem také několik písní věnovaným například Adél nebo mamce. Každopádně je v mých písničkách zřejmé, že jsou psané o holkách, což pro mě znamená být trochu více jako otevřená kniha, než jsem normálně zvyklá. Tehdy to bylo velké a těžké rozhodování, zda vyjít takhle s pravdou ven anebo psát o klucích. Ale nyní jsem moc ráda, že jsou mé písně psané upřímně a od srdce a myslím, že určitě přišel čas, aby si společnost zvykla na to, že tu budou holky, které budou psát zamilované písně o holkách, a obráceně.
A kde vystupujete? Měli jste už samostatný koncert?
Měli jsme dvojkoncert s jinou kapelou v Praze v klubu a už dlouho máme nabídku do Music hall v Praze na vlastní koncert, ale zatím jsme se k tomu nedostali. Připravili jsme i vánoční koncert, ale vzhledem k současné situaci jsme jej odložili. Hrajeme převážně svoji tvorbu, vyhráli jsme i pár studentských soutěží a vystupovali jsme například v Chapeau Rouge Prague a na Ladronfest.
Vystupovali jste s kapelou i v září v Mělníku.
Ano, podpořili jsme charitativní akci Mělník pro OnkoBubliny.
Živí vás zpěv?
No zatím ne, všechny peníze dáváme do kapelového fondu. Já teď studuju na vysoké škole, takže stálou práci zatím nemám. Jenom brigády.
A jaký obor studujete?
Studuju sociální pedagogiku na Karlově Univerzitě a jsem na konci druháku.
Proč sociální pedagogika?
Úplně upřímně, já jsem se hlásila na konzervatoř, tam mě nevzali. Ta pedagogika mě vlastně vůbec nezajímala, protože mám mladší ségru, která mě strašně štvala, takže jsem řekla, že s dětmi nikdy nic… (pozn. výbuch smíchu i můj).
Pak postupem času mě to nějak zaujalo. Hlavně jsem rychle nevěděla, kam mám jít. Nejdřív jsem si říkala, že v prváku odejdu, ale mně se zalíbily ty předměty. Máme tam psychologii, filosofii, a nakonec zajímavá je i pedagogika. Tyto předměty mi otvírají úplně jiný pohled na život, na svět.
Ale sociální pedagogika je docela těžká.
Jistě práce je pak náročnější, ne studium. Sama jsem zvědavá, jestli se do toho vrhnu anebo půjdu někam jinam. Nemám to zatím úplně rozhodnuto.
Někdy se člověk hledá. Jaké máte jiné zájmy kromě hudby?
Náhodou jsem se dostala k muzikálu. S kapelou jsme točili vánoční videoklip a kluk, který to natáčel, mi říkal, že vystupoval v muzikálu, a právě budou připravovat druhý díl a jestli bych se náhodou nechtěla přidat.
Přestože jsem do té doby nikde nehrála, jenom zpívala a hrála na nástroje, tak jsem si řekla, že bych to zkusila. Od místního režiséra jsem však nedostávala potřebné zpětné vazby, které bych si jako začátečník představovala. Tak jsem se vlastně dostala přes známé do Nového divadla Mělník a tamní režisér mi pomohl s tou rolí v muzikálu. A pak mě právě přivedl i sem do mělnického divadla.
Takže jezdíte z Prahy na Mělník? Jak často bývají zkoušky?
Na novou hru teď jsme měli zkoušky dvakrát do týdne, jinak se dělají zkoušky podle potřeby. Zkoušky jsou ve středu a v neděli a druhý den je škola, takže je to někdy takové náročné.
A co jste hrála v divadle?
Já jsem do Nového divadla přišla před čtyřmi lety a zkouším nový muzikál Souboj titánů, který bude mít teprve premiéru. Hrála jsem v Šeherezádě v komparsu.
Máte nějaké civilní zájmy, když opomeneme tu uměleckou sféru?
Velmi dlouho jsem hrála volejbal, ale kvůli zranění zápěstí jsem toho musela nechat. A také jsem zjistila, že mě to vlastně vůbec nenaplňuje jako hudba a umělecká sféra. Většinu svého času věnuju kapele, psaní písniček, vymýšlím propagaci anebo se věnuju divadlu. Teď jsme zkoušeli velmi intenzivně tu novou hru a se studiem a s brigádami jsem ráda, že dýchám, takže na nic jiného už nemám čas.
Navíc je potřeba říct, že se angažujete v projektu Manželství pro všechny.
Spolu s Adélou Líbalovou jsme se rozhodly podpořit dobrou věc týkající se rovnoprávných sňatků pro všechny a začaly pracovat na písničce a myslím si, že upozornit na nějaký problém hudbou je takový nenásilný způsob informování a hudbou se toho dá hodně sdělit. A teď nám to zabírá hodně času a někdy si říkám, do čeho jsme to šly. Složily jsme píseň a v konečné fázi je i videoklip, který jsme natočily. Na poslední verzi písně jsme pracovaly rok a teď řešíme ostatní záležitosti kolem toho a důležité. Jako je třeba propagace a řešily jsme v této souvislosti v létě i sbírku finančních prostředků právě, abychom mohly náš projekt zrealizovat. A je to náročný i ve dvou, ta příprava a teď finišujeme. Já dávám dohromady titulky. Ale deadline máme do konce ledna, kdy už by mělo být vše hotovo a jít do světa.
A doufám, že náš projekt by snad mohl otevřít lidem oči a ukázat, že láska by neměla být ničena či souzena je proto, že je trochu jiná.
„Cílem písně a videoklipu je, aby si co nejvíce lidí uvědomilo, že homosexuálové jsou také úplně normální lidé, kteří chodí do práce, splácí hypotéku, nebo mají děti. Jediné, co homosexuály a heterosexuály dělí jsou nestejná práva ve svazku lásky. A to je také nejhlavnější cíl, aby se tato práva vyrovnala, aby se lidé nebáli podpořit štěstí ostatních, aby manželství pro všechny bylo legislativně schváleno a dva dospělí lidé se mohli brát“.
Děkuji za příjemný rozhovor a přeji hodně úspěchů nejen v projektu, ale v životě vůbec.
Článek k projektu Manželství pro všechny byl zveřejněn na Manželství pro všechny… (kanalem.com).
