kolik pohybu stačí ke zdraví

zdroj NZIP

Dnes opět články, které už vyšly a říkala jsem si, že by vás třeba mohly zajímat. Tentokrát dvakrát o zdravém pohybu z hlediska odborníků, zkrátka trochu osvěty. 

Pohodový den.

Lidské tělo je stvořeno k pohybu, ale kolik pohybu stačí ke zdraví?

Marta Dušková

Lidské tělo je stvořeno k pohybu a potřebuje jej taky lidská hlava. Lidské tělo potřebuje minimálně 150 - 350 minut pohybu střední intenzity týdně nebo 75 - 150 minut pohybu vyšší intenzity týdně, plus 2x až 3x týdně cvičit na posílení všech hlavních svalů.

Doporučením pro pohybovou aktivitu dospělých se zabývá Národní zdravotnický informační portál v článku Doporučení pro pohybovou aktivitu dospělých | NZIP

Zdravého pohybu lze dosáhnout různými způsoby, mezi něž spadají každodenní a volnočasové aktivity. Důležité je přerušovat dlouhé sezení pohybem.

Pro podporu a udržení dobrého zdraví by dospělí ve věku 18 až 65 let měli:

• dva nebo více dní v týdnu provádět cvičení na posílení svalů, při kterém jsou zapojeny všechny hlavní svalové skupiny,
• věnovat alespoň 150 až 300 minut (tj. 2,5 až 5 hodin) týdně fyzické aktivitě zaměřené na zlepšení vytrvalosti, a to se střední intenzitou,

nebo 

• věnovat 75 až 150 minut (tj. 1¼ až 2½ hodiny) týdně vytrvalostní fyzické aktivitě vyšší intenzity,

nebo 

• dosáhnout odpovídající kombinace vytrvalostní fyzické aktivity střední a vyšší intenzity. 

Příležitostí k pohybu je v každodenním životě dost. Například rychlá chůze, chození po schodech, které nahradí jízdu výtahem či vystoupení při cestě MHD o zastávku dříve a zbytek dojít pěšky.

Další doporučení ve zmíněném článku Doporučení pro pohybovou aktivitu dospělých | NZIP

Jaká by měla být pohybová aktivita dětí předškolního věku?

Marta Dušková

Děti ve věku od 3 let do nástupu do školy by měly být aktivní alespoň tři hodiny denně, které mohou být rozloženy do celého dne, nicméně děti potřebují dostatek pohybu.

Důležitá je především radost z pohybu, ta by neměla nikdy chybět.

V každodenním životě dítěte je mnoho příležitostí k pohybu, které se samy nabízejí:

• pobíhání,
• poskakování,
• hra s míčem,
• jízda na odrážedle nebo na koloběžce,
• využívání skluzavek, houpaček, prolézaček a jiných herních prvků na dětském hřišti,
• taneční nebo jiný pohybový kroužek. 

Důležité je, aby pohyb děti bavil a k motivaci může dopomoci hraní venku s kamarády, či zajímavá pohybová hra s rodiči, výlet a spoustu dalšího. Pohyb je důležitý pro správný vývoj dítěte a usnadní i večerní usínání a kvalitnější spánek.

Tématem se zabývá Národní zdravotnický informační portál v článku Doporučení pro pohybovou aktivitu dětí předškolního ... | NZIP.

letmý návrat

Měsíc pobytu v nemocnici a na rehabilitační klinice na Malvazinkách je už jen letmou vzpomínkou. Nebo aspoň začíná být. Moc jsem tam nefotila, ale na závěr ještě jednou pohled z okna pokoje, kde venku začínal podzim, jsem pár fotek udělala. Nejsou dobré, zobrazuje se tam sklo z okna, ale beru to jako letmou vzpomínku, tak to na blog patří.

Pod čarou

Tenhle příspěvek jsem měla připraven už na neděli, jinak by ani dnes nic nevyšlo. V sobotu večer mi zemřela mamka. Nebylo to sice úplně překvapivé, ale na tohle se člověk nikdy nepřipraví. A dnes to sem píši jen proto, že nevím úplně, jestli budou teď příspěvky na blogu pravidelně, i když psaní mi pomáhá. To je vše, víc se k tomu už vyjadřovat nechci. 

evropské ocenění...

Dnes vybírám z článků, které jsem napsala a už dávno vyšly, které by vás snad mohli zajímat. Dělám to tak vždycky, ale teď mám časový skluz, protože jsem měsíc na blog nepsala. Dnes vybírám něco, co má vzhledem k evropskému ocenění přesah přes mělnický region a třeba vás to bude zajímat. 

Pivovar v Lobči získal evropskou cenu za projekt záchrany a o oživení technické památky a po několika letech zastupoval a reprezentoval Českou republiku.

Níže kopíruji svůj článek.

Mějte pěkný víkend.

P.S. Přiznám se, že už mě zase blog baví. V nemocnici jsem si myslela, že už po více než deseti letech skončím...

Pivovar Lobeč zaujal veřejnost napříč Evropou

Marta Dušková

Konec září patřil slavnostnímu večeru v italských Benátkách, kde byla předáváno nejprestižnější evropské ocenění v oblasti kulturního dědictví cena Europa Nostra/ European Heritage Award 2023.

Parostrojní pivovar v Lobči získal cenu za projekt záchrany a oživení technické památky pivovaru.

Odborná porota v pěti kategoriích rozhodla v červnu o ocenění 30 projektů z 21 zemí a Pivovar Lobeč získal cenu v hlavní kategorii Conservation & Adaptive Reuse a český projekt po několika letech mezi vítězi reprezentuje Českou republiku, stejně jako v roce 2018 rotunda sv. Václava a v roce 2017 areál v Kuksu.

Pivovar Lobeč získal rovněž v anketě Public Choice třetí nejvyšší počet hlasů od veřejnosti a zaujal tak napříč Evropou.

Cenu přebírali manželé Prouzovi, kteří více než 15 let pracovali na záchraně a oživení lobečského pivovaru s historií, která sahá před rok 1586.

Zdroj informací a fotografie Pivovar Lobeč Pivovar Lobeč - S hrdostí oznamujeme, že jsme včera na slavnostním... | Facebook

Další informace i v červencovém článku Pivovar v Lobči má prestižní cenu za mimořádný počin v kulturním dědictví a tradicích Evropy 2023 (kanalem.com)

čas na humor

Tak a je tady opět moje pravidelná rubrika. Je čas na říjnový humor. Tak do nového dne s úsměvem. Snad se mi dnes výběr povedl, aby aspoň úsměv vyvolal.

jsem na značce

a všechny moc zdravím po měsíci už z domova. Protože jsem pracovala jak v nemocnici, tak na rehabilitační klinice na Malvazinkách, už mi nezbývala energie na psaní a čtení blogů. Počítám, že během pár dnů se vrátím do svých kolejí.

Dnes mám pro vás malý příběh ohledně uvítacího výboru. No, čekala jsem, že po měsíci bude na mě Sára naštvaná anebo bude mít radost, že jsem doma. Kdo předpokládáte, že za A je správně, máte pravdu. A Sářin postoj ke mně i ze zvednutým ocasem, můžete vidět na první fotce.

Takže žádné vítání nebylo, žádná velká radost z návratu ztracené dcery, jen letmé přitulení k noze. Pak se ke mně otočila zadkem a neustále bouchala rozzlobeně ocasem a že slyší moje ty můj broučku, ty moje zlatíčko a další spoustu něžností, bylo poznat jen podle hejbajících se oušek. Seděli jsme venku na zahradě a snad půl hodiny se ke mně nemínila vůbec otočit. Reagovala pouze na to, když šel můj muž před dům pro něco do auta, to hned zpozorněla, hluboce si povzdychla a začala se uklidňovat, až když jsem jí říkala, že se páníček hned vrátí, pak ke mně milostivě kníkla, jako že rozumí. No bylo vidět, jak jí to šrotuje v hlavičce: panebože panička nevím, jak dlouho tady bude a ještě odchází on?! 

První hodinu se od muže nehnula, furt si ho hlídala a se mnou fakt nemluvila. 

Asi po hodině se to zlomilo, přišla ke mně a pořád chtěla hladit, což je horor, protože se nesmím ohýbat. Pak jsem šla klasicky k počítači chvíli pracovat, přišla za mnou, musela jsem jí dát na zem obal na počítač (jednou mi spadl, Sára si na něm ustlala a od té doby tento rituál vyžaduje), označkovala si čumáčkem moje berle jako cizí element a pak na obalu usnula a já seděla u počítače, dokud to šlo, protože jsem věděla, že jakmile se pohnu, tak půjde pryč. Vydržela jsem kvůli ní skoro hodinu. Dnes jsme nějak spolu posnídali, všechno trvá strašně dlouho, ale jde to. A teď, zatím co píšu, opět Sára spí na obale u počítače, aby mi byla blízko.

Na posledních dvou fotkách ze včera už spí konečně u mě. S berlemi se špatně fotí, tak omluvte kvalitu "obrazu", porucha není na vašem přijímači.

Všem přeju hezký den.

hezký příběh

Dnes na mě skočil krásný příběh na facebooku, který zahřeje u srdce a já si jej dovoluji sdílet. Bylo zveřejněno na tomto Facebook a já vám jej dnes posílám pořád ještě na značce v Malvazinkách a vlastně si jej ukládám i sama pro sebe. Mějte pohodový den.

Chlapec s rodiči cestoval každý rok vlakem k babičce na letní prázdniny a rodiče se domů vraceli druhý den stejným vlakem.

Jednoho dne chlapec řekl rodičům:

,,Už jsem dost velký, mohl bych jet k babičce letos sám?"

Po krátké diskuzi rodiče souhlasili.

A tak stojí spolu na nástupišti, loučí se s chlapcem a dávají mu poslední rady, zatímco chlapec opakuje : ,,Ano, vím, už jste mi to říkali stokrát...!"

Vlak už jede a otec šeptá: ′′Můj synu, jestli se budeš cítit špatně nebo se budeš bát, tohle je pro tebe!"

A něco dá klukovi do kapsy.

Teď je chlapec poprvé ve vlaku sám, bez rodičů...

Dívá se ven oknem, kolem něj chodí cizinci, jsou hluční, vstupují a opouštějí kupé, průvodčí kroutí hlavou nad tím, že ten malý človíček je tam sám.

Chlapec se najednou cítí velmi nepříjemně.

A začíná se bát.

Skloní hlavu, zasune se do rohu sedačky, slzy se mu tlačí do očí...

V tuto chvíli si vzpomene, že mu jeho otec dal něco do kapsy.

Třesoucí rukou vytáhne kus papíru a čte:

′′Synku, jsme v posledním vagónu..."

---------

Takhle to v životě chodí. Musíme nechat naše děti jít, věřit jim. Ale vždy jsme připraveni být v posledním vagonu, aby se nebály.

Zůstaneme u nich, dokud jsme naživu....

okno s květinami

Po týdnu opět zdravím z Malvazinek. K pozdravu mě rozhoupalo okno s květinami z pokoje. To okno je plné optimismu, nezdá se vám? Doma bych měla být 11. října a už se moc těším.

Všechny moc zdravím a časem tady budu opět pravidelně, až budu mít víc co psát.