hra pro tři...

Dnešním dnem zakončuji seriál dlouhý skoro jako "Dallas", kde jsem se furt ochomýtala kolem svých narozenin. Normálně to vůbec nedělám, nějak extra narozeniny neřeším, ale bylo spoustu zážitků, které jsem si chtěla zapsat a poznamenat do svého deníčku, kterým vlastně blog pro mě je.

Takže dnes naposledy.

Teprve dnes mám ty avizované narozeniny a já jsem si řekla, že ke svým narozeninám dám třem z vás, mým úžasným virtuálním a blogovým přátelům dárek. Doufám, že potěší. Nejraději bych rozdala všem, kteří pravidelně zavítají na můj blog a potěší mě svým milým komentářem.
Psala bych pravděpodobně i bez vás, ale s vámi to dává smysl a je to jako bych vás všechny osobně znala a setkávala se s vámi někde u kafe.
Neumím si už představit, že bych každý den nezabrousila na vaše blogy a nezjistila, co je u vás nového a jak se máte.

Blogový svět patří už delší dobu k mým denním rituálům a některé vaše příběhy či události vyprávím svému muži, jako bychom se znali osobně a můj muž už některé z vás taky dostatečně zná.
Když máte trápení, trápím se s vámi, když máte radost, raduju se s vámi, když je legrace, vyprávím mému muži a smějeme se.

Tak dnes hrajeme o tři dárky.
Prosím v komentáři mi sdělte, který byste chtěli nejraději a já k tomu budu přihlížet při losování.

Hra poběží do příštího pátku 26. října a potom budu losovat.

A tady jsou dárky, které chci nadělit.

Za prvé: Můj neumělý obrázek akryl na plátně, který jste ještě na blogu neviděli: 

Koleje do neznáma.

Za druhé: Nahřívací polštářek plněný třešňovými peckami, takže je lehký. Proti bolestem, nahřívá se v mikrovlnce. Pro sychravé dny a bolesti jak dělaný.

Za třetí: A dospělá zástěra noviny. Pokud bude mít někdo, kdo bude vylosován, zájem o dětskou zástěrku, ty mám taky a případně dám pak vybrat.

Nejvíc miluju svobodu, tak ji dnes dávám i vám všem.

Svoboda rozhodnutí je pro mě nejvíc.

Díky všem za to, že jste.

za plotem

Kráčím chodbou ještě v županu, ranní zprávy mám už dnes za sebou a hned to uvidím přes okno. 

Beru foťák a jdu ven na zahradu. Za plotem u souseda je krása. Možná to někdy namaluju. 

Musím fotit. Dnes tedy hodně aktuálně. 

Nestává se mi, že hned se mi povede dát fotky, které jsem fotila před půl hodinou.

Takže dnes pro krásný den trochu kýče, páč i ta naše růže je trochu kýč. 
Tyhle kýče mám ale ráda.

Já jdu dnes navštívit pána, kterému právě bylo 103 let. Jdu tam pracovně, protože napsat článek o člověku, který se narodil v roce 1916 se mi pravděpodobně už nikdy nepovede.

Tak hezký den všem.

Pán má prý rád sladkosti, tak já jdu ty sladkosti zabalit jako dárek.

A třeba se dnes dozvím recept na dlouhověkost 😀

podzim v muzeu

O našem muzeu jsem tady na blogu už psala mnohokrát. Včera jsem se do něj opět vypravila pracovně, protože slaví 130 let a chtěla jsem napsat článek. 

Články nepíšu tak, jak je dnes většinou zvykem, otázky přes email a informace z netu.

Ráda se scházím s kompetentními osobami, kteří mi mohou dát zajímavé informace, které nikde nenajdu, navíc je to pro mě takové velmi osobní a líp se mi článek píše, když to zažiju.

Včera jsem dokonce dostala pochvalu, že jsem jedna z mála, která dělá novinařinu tak, jak by to mělo být.

Pochvalu si nezasloužím, protože to nedělám kvůli tomu, že je to tak správně. Já to jinak dělat prostě nechci a neumím, chci do své práce vkládat osobní prožitky, svá slova a ne opsané texty.

Neměla jsem včera moc času a kavárna, kde byla výstava k historii muzea s dokumenty, byla narvaná až po střechu, což mě tedy v deset dopoledne překvapilo, takže se tam nedalo nejen fotit (fotila jsem pro sebe), ale nedalo se tam ani pustit diktafon, tak jsme seděli na zahradě.

Pár fotek ze včerejšího dne, krásně podzimně zbarvené nádvoří muzea přináším dnes i vám.

A výstava dětí ve vstupních prostorách muzea. Tady fotím vždy, i když je tady málo prostoru na foceni.

ještě pár střípků...

Co mě potěšilo, co mě rozesmálo a co mě rozplakalo.

Nejdříve bych vám chtěla poděkovat za krásné komentáře a přání, na které proti svým zvyklostem nestíhám odpovídat. Pomalu se vracím do svých kolejí, no už nám doma není dvacet, tak nám likvidace po oslavách trvá déle a hlavně rekonvalescence. 
Možná je to taky proto, že úklid nemáme jako prioritu.

V noci "doprala" poslední myčka, ale pořád tu není pořádek ani omylem.

Včera jsem volala Báře kvůli tématu na článek a ona mi hned říkala:
 ty normálně prokrastinuješ, viď?

Viděla ráno ten binec a i mi trochu pomáhala likvidovat zbytky oslav. 

Místo, abys uklízela, tak řešíš práci. Tobě se do toho nechce!

Ne, já musím vše dělat s chutí.

Nejvíc mě potěšilo, že jsme se dokázali sejít, protože u nás hledat vyhovující termín pro všechny je dost peklo. Linda přijela v sobotu večer z Pardubic, kde připravuje premiéru nové hry, vlastně si od práce odskočila a v neděli odjela brzy odpoledne zpět do Pardubic.

Samozřejmě mě potěšily dárky. Děti mi daly naprosto profesionální náčiní na malování včetně stolního stojanu, profesionálních štětců a barev, pláten... A poukazy na krémy na ksicht...

Ty květinky z papíru na stojanu je dárek od Loly. 
A babi, pověsíš si to zase někam, viď?

Evidentně tedy budu muset pokračovat v malování...

Od Justýny jsem dostala přání s jejím podpisem a nadělila mi pro sebe masovou konzervu.
Vůbec nechci řešit, jak se tvářil náš asociál, když měla packu od černé barvy 😅

Za tu konzervu jsem byla dnes ráno fakt ráda. Zapomněli jsme jí dokoupit jídlo.

Dárků bylo spoustu a nebudu je tady všechny vyjmenovávat. Od mého muž náušnice Swarowski, poukaz do naší úžasné rehabilitace, kde prý mění ksicht v obličej. Přiznávám, že to bylo moje přání, ale když jsem se dozvěděla, že jedna návštěva za měsíc nestačí, tu bych si zaplatila sama, je nutné absolvovat šest návštěv po týdnu za sebou, vzdala jsem to, i když po těch měsících peripetií by si můj obličej nějakou zvláštní péči zasloužil.

Co mě rozbrečelo?

Můj muž to nevydržel a dárky mi dal už v sobotu večer na zahradě, a když jsem otevřela přání, na které jsem ve tmě už neviděla, abych si ho přečetla a ono začalo hrát, rozbrečela jsem se. 

Mělo to tak být. Obdarování jsem si víc užila rozděleně.

Už jsem nemusela nic jiného dostat, protože tento dárek vše předčil.

Valčíček.

Musím říct, že jsem si to pouštěla snad desetkrát za sebou. Přání jsem si přečetla až ráno.

A co mě rozesmálo? Tedy nejen tohle, ale tohle se musí zaznamenat, tohle se bude u nás ještě tradovat dlouho.

Pili jsme a tančili do pozdní noci a zbývala poslední láhev vína. Přinesla ji Tereza a já jsem nalila. Na chuť toho, co jsem pila, nezapomenu. Proboha, co jsi to koupil, vždyť je to sladké lepí to???!!!

Já jsem svůj mátový sirup nikdy neochutnala, nepiju to, ale můj muž hned věděl, z čeho se nalévá. 
V lednici mám mátový sirup v lahvích od portského či od kvalitního vína a určitě to znáte, viněty drží i po myčce.

Mého muže okamžitě napadlo, co se stalo. Přičichl k lahvi, a protože pije můj mátový sirup každý den, okamžitě ho poznal.

Panebože, vy pijete mátový sirup, smál se a přinesl správnou láhev.

Druhý den to hlásil všem, kteří u toho nebyli, jako syn, který přijel až v neděli ráno, že jsme se snažili opít mátovým sirupem.

A ještě něco. Narozeniny mám až v pátek, prostě to tak vyšlo. 
A rozhodla jsem se, že pro vás připravím nějaké překvapení a dám nějaký dárek. 
Snad se mi to povede.

Na závěr jsem si nechala dárek, kterým mě ještě překvapily naše tři děti. 

V pátek na moje narozeniny jdeme jen v pěti, tedy základní úzká rodina, či jak to nazvat, do divadla Disk na představení s názvem Rodinná oslava.

Nemám ráda pompézní oslavy, to už jsem tady psala. 
Tohle byla a ještě je nádhera a ještě jednou moc děkuji všem.

od večera do rána...

Nemám ráda velké oslavy a i tentokrát byla před narozeninová oslava v kruhu rodinném. 

Začala v sobotu odpoledne a skončila, pro mě s přerušením spánku asi pět hodin, v neděli odpoledne.

Slavily jsme spolu tradičně s Terezou, protože máme narozeniny čtyři dny po sobě.
V sobotu začala chlebíčky a rychlým občerstvením a v neděli pokračovala ruclet grilováním.

Děti chodily v mých lodičkách, pilo se víno, hodně vína, rozbíjeli se skleničky (nechtěně) a v noci mi holky uspořádaly diskotéku. 
I já jsem po dlouhé době tančila. 
No možná je to trochu přehnané, občas jsem se musela opřít o sloup, ale tančily jsme na plno a já jsem si to hodně užila.

Ráno mě vzbudila Lola a Alánek velmi brzo a já ještě se zalepenýma očima musela s nimi malovat. 

S tetou Lindou se slavilo i na třešni. 

Odpoledne děti malovaly podle mých obrázků. 

Asi ještě napíšu pokračování, až se dostanu z těchto úžasných dvou dní. 
Všem moc děkuji. 

Fakt jsem si to užila.

 A tady už jsme v neděli.

Pozdě odpoledne malovaly děti podle mých výtvorů. 
No je to krásné, nevím, jestli mám vůbec ještě malovat 😅

Tohle malovala Lola.

Tohle maloval Alánek.

Dnes ráno tady byla moje kamarádka Bára a všude v kuchyni, obýváku, v chodbě i na zahradě jsou pozůstatky oslav. Abychom si mohly dát naši tradiční pravidelnou snídani, musely jsme si uklidit. 

Je to ale jako rodina, takže kvůli ní jsme teda fakt neuklízeli.

Bude mi chvíli trvat, než se dostanu do svého pravidelného režimu. 

Ranní zprávy ještě nemám napsány. 

Tak já jdu makat a mějte všichni hezké pondělí.

čím vším...

Já fakt nejsem vzpomínací typ. Nevracím se do minulosti, i když občas samozřejmě vzpomínáme v kruhu rodinném na vtipné i méně vtipné storky, co nás v životě potkaly.
Možná to dělá ta šestka, kterou začnu za chvíli psát, a tak trochu uvažuji, možná vzpomínám?
Přemýšlela jsem, kdyby mi někdo řekl, že se mohu vrátit do minulých let a vybrat si věk, ve kterém bych teď chtěla být, tak chci být ve věku, ve kterém jsem. Každá doba má svoje kouzlo. Já bych se tak chtěla maximálně vrátit do doby před mojí nehodou, která mě poznamenala. Ale i to beru tak, jak to je.
I přes různá dramata a pády až na dno jsem se svým životem spokojená a nikam bych se vrátit nechtěla. Teď mám největší svobodu rozhodování o čase, jak ho chci trávit a co chci dělat, a to člověk v žádné životní etapě nezažije.
V dětství jsem chtěla být vším možným. Hlasatelkou, herečkou, zpěvačkou, novinářkou, prodavačkou a hlavně bůhví proč detektivem. Chtěla jsem řešit zločiny a pátrat po zločincích.
Já, která odvrací hlavu od dopravních nehod, když všichni ostatní zastavují. Já, které je nepříjemné jít fotit požár do novin. Jsem celkem posera, takže fakt nevím, kde se ta touha vzala. Asi jsem četla příliš mnoho dětských detektivek, které taťka kupoval. Vzpomínám si, jak jsem milovala knihy od Astrid Lingren o Kalle Blomkvistovi. Pamatuje někdo? Ty jsem četla jedním dechem.
Už vlastně ani na všechna toužebná přání nevzpomenu.
Je to docela dlouhá cesta, než člověk pochopí, že chce být hlavně jen sám sebou.
Vlastně se mi některá přání z dětství splnila aspoň trochu. Několik let jsem byla prodavačkou ve svém vlastním butiku, pak jsem dalších pět let byla bankéřkou a obě práce mě do určité doby naplňovaly.
K práci svých snů jsem se dostala náhodou, někdo si myslel, že to budu umět. Tenkrát se slovo marketing začínalo teprve skloňovat, a když mi taková práce byla nabídnuta, ani jsem pořádně nevěděla, co to slovo obnáší. Marketing teprve začínal a většinou to byla všude zatím bílá velká nepopsaná plocha. Dnes děkuji za tu příležitost, že jsem mohla spoustu let tu bílou plochu popisovat a být v tom úspěšná. Má to výhodu, že je práce za vámi fakt vidět.
A víte, že se mi spoustu z mých dětských přání v této úžasné práci splnilo? Vymýšlela a pořádala jsem různé akce, přednášela o produktech ve zdravotnictví, psala články, svoje vlastní akce moderovala, takže jsem vlastně byla hlasatelkou, trochu herečkou a trochu novinářkou.
Většinu života jsem dělala, co mě moc bavilo a ten zbytek nestojí za řeč.
Ježíši, když tak na to koukám, já vlastně bilancuju...
Já nikdy nebilancuju!!!
A ani teď k tomu nemám důvod.
Možná je to tím, že dnes a zítra se bude slavit, i když narozeniny mám až za pár dní a mám dojem, že okolí to bere vážněji, než bych chtěla a než to sama prožívám. Já pořád říkám, že nechápu, proč se vlastně blahopřeje k narozeninám. Oslavencova zásluha to není a přát by se mělo matkám.
Takže mami, za týden ti budu blahopřát k mým narozeninám.
Prosím, nepřejte mi dnes, ještě budete mít příležitost.
Vlastně vůbec nevím, proč dnešní příspěvek vznikl.
Asi jsem neměla, co jiného psát. A trochu mě k napsání tohoto příspěvku možná popostrčil příspěvek, který jsem ráno četla u Stáni.
Jo a zapomněla jsem napsat, že nakonec teď vlastně dělám i tu novinářku a práce mě fakt baví.
Díky, pokud jste dnes dočetli až sem.