deštivá neděle aneb pozvánka do kina

Když prší, je čas na domácí kino. 

Celé dopoledne jsem včera pracovala, tedy přepisovala z diktafonu, psala, stahovala fotky, odpoledne hodně pršelo a koukat do plápolajícího krbu či na otrávenou Sáru, která byla z toho deště smutná, protože nemohla na svoji pravidelnou odpolední procházku, by byl docela oprus a ne že by jinak u nás nebylo co dělat, ale byl čas na odpočinek.

Sára vykoukla ven a já povídám, no vidíš, prší tam. Několikrát potřepala hlavou, tím naznačuje vždy, že venku prší a nás to pokaždé rozesměje, to zvíře prostě umí znakovou řeč!, ale to už jsem tady několikrát psala. Pak se vrátila ke krbu, kde se válela a my s ní. 

Můj muž občas nahraje z televize nějaký film, a protože máme O2 televizi nejen na televizi, ale i na počítačích, kouknu, co nahrál.

Tento film mě včera ráno při puštění začátku velmi zaujal, tak jsme si jej pustili odpoledne na televizi, kde si film na velké obrazovce víc užijeme.

Film Pozdravy od vraha stál rozhodně za to, přikoval nás na téměř dvě hodiny a vyčistil naprosto hlavu. Drama a thriller s určitými prvky mysterióznosti mě zaujal, po dlouhé době. 

Není úplně předvídatelný, neuhádnete vraha nebo vrahy hned na začátku, jak to někdy bývá a způsob vražd kopíruje známá výtvarná díla a vy přemýšlíte z jakého důvodu. Závěr filmu je velmi překvapivý a vy si řeknete, že tohle by vás nenapadlo.

Recenze na film jsem četla jako obvykle až po shlédnutí filmu a málokdy s nimi souhlasím. Tentokrát jsem měla dojem, že jsme viděli doma úplně jiný film. Je třeba však říct, že komentáře přímo u filmu na youtube souzní s naším názorem.

Prostě nám se líbil a můžeme ho jen doporučit. A když už ho tady nabízím, koukla jsem a je ke stažení i na Pozdravy od vraha Cz - thriller - YouTube. 

V hlavní roli Jeffrey Dean Morgan.

Já jsem si včera fakt odpočinula od psaní a přemýšlení, ale je fakt, že jsme zase museli odložit práci na zahradě.

Mějte pohodový vstup do nového týdne.

Úvodní foto k filmu z netu 

místo za humny

už jsem jej fotila i malovala. 

Kolem Baraby jezdíme často na Mělník, ale nikdy není čas se zastavit, Vlastně nejvíc zanedbávám místa, která mám přímo u nosu. Pravděpodobně kdybych pracovně nenavštěvovala různá místa a nefotila i taková, kam se člověk běžně nedostane, měla bych pravděpodobně v osobním životě více nadšení pro zážitky. 

Když jedeme tam, není čas, když jedeme zpátky po nějaké reportáži, už se mi do focení nechce, jsem unavená nebo prší či mám slabou baterku ve foťáku. 

Přitom je toto krásné místo za humny, ale tak to bývá. Pokud mám zrovna volno, přiznám se, že jsem ráda doma a nikam se mi nechce, byť je to kousek. Ono je vlastně jedno, jak daleko to je. Stejně se musíte nějak vypravit, nevyjedete jen tak z domu. 

V pátek jsme jela z kláštera, kde jsem si povídala s panem ředitelem, už jsem tady o tomto krásném místě nedávno psala a mohli jste nakouknout i na výstavu, a dělala obhlídku další rekonstrukce a vracela jsem se hodně unavená. 

A můj muž povídá jako pokaždé: takže dnes si Barabu zase nevyfotíš. 

A aniž se ptá, přijede s autem co nejblíže.

Udělám aspoň pár fotek. 

Problém je, že je to fakt kousek od našeho domu, o něco víc než kilometr, tak si vždycky řeknete, podívám se blíž až příště.

Tak dnes jen kousek a zase snad někdy příště.

Mějte pohodovou neděli. Já jsem dnes sice doma, ale musím psát a přepisovat z diktafonu, co jsem nasbírala za pátek a sobotu. Tak hurá na to!

překvapení v trávě

a vetřelec na zahradě. Na úvod dávám toho vetřelce.

Každý rok a už několik let je to naprosto stejné.

Můj muž pokaždé zvolá: jéé podívej, už to kvete.

A já každý rok odpovídám: nekvete, to je vetřelec, to má úplně jiné květy a pokvete později.

A tady je to překvapení. Petrklíč v trávě. Jeden jediný a poprvé.

Jo a kvete naše malá hrušeň. Jsem zvědavá na úrodu. Jeden rok kila, další rok dvě hrušky a vloni? No vloni nic. Ale kvete krásně. 

K dalším fotografiím, ke kvetoucí třešni, tulipánům apod. již příběh nemám. Jen k těm posledním kytkám. Koupeny na trzích před týdnem, ale nejsou lidi na přesazení. Většinou prší, a když ne, tak jsem někde pryč za reportáží a nemám na přesazení čas. Dnes opět výjezd stejně jako včera, takže zase se k tomu nedostanu.

Dnešní zahradní pelmel bez doprovodu, ani nevím, kde se zrovna v tu chvíli náš brouček toulal.

Tak na závěr dávám naši Sárinku, dvě zapomenuté fotky ve foťáku ani nevím ze kdy. Když to jde, tak záběry rychle kradu.

Mějte pěknou sobotu.

těstoviny s kapary a pestem

aneb když nevíte co uvařit. Většinou se rozhodnu už večer a vyndám z mrazáku příslušný flák masa. 

Ne tak v úterý. Ostatně jako už tolikrát. A teprve ráno řeším, co uvařit. Padne volba na těstoviny, které jsme dlouho neměli. No dlouho, vařím každý den, takže pokud máte představu měsíců, uberte. Vařím klasiku, nebo si koupíme něco hotového. Já miluju sushi, takže jsem měla nedávno k obědu sushi a můj muž nějakou čínu, nebo grilujeme doma na grilu, ale není to nic, co by stálo za zmínku či zaznamenání do mého virtuálního receptáře.

Takže těstoviny a co dál? Mám vyndat nějaké maso, aby se stačilo rozmrznout? Vzpomenu si, že jsem si minulý týden objednala kapary a v lednici je ještě rajčatové pesto. Na wok pánev dám zbytek slaniny nakrájené na kousky, osmahnu, přidám celou skleničku kapary, které miluju, naložené v slanokyselém nálevu. Kapary mají výraznou chuť i vůni a k těstovinám se hodí, i když mně se hodí skoro ke všemu.

Kapary rychle orestuju spolu se slaninou. Přidám hotové těstoviny, tentokrát kolínka a špecle dohromady, protože ani jednoho není dost, zásoby došly, akorát je musím vařit každé zvlášť, protože špecle se vaří dlouho. Do toho všeho jsem vmíchala pesto ze sušených rajčat.

Směs těstovin občas dělám, ale ne často. Prostě když dojdou a někdy vloni jsem dala oběd Báře a ta proboha, kolik druhů těstovin tam je?! Jen dva, nešil.

Tak to byla moje rychlovka, která byla výborná. A kapary hodně zvýrazní chuť tohoto jídla.

Mějte pohodový den.

jen letmo

Letem světem nebo spíš městem z úterý. Cesta do Prahy a z Prahy opět na kontrolu a prevenci a oba, máme velmi pečlivou lékařku internistku, kterou bychom neměnili ani za nic. 

A protože už se od úrazu jen tak neprojdu pěšky, fotím cestou autem místa, která za spoustu pracovních let v Praze znám hodně, běžně, trochu či i místa, kterých bych si možné jinak ani nevšimla. Fotím nádraží, muzeum hlavní, a muzeum PČR, kde jsem byla mnohokrát pracovně, vykukující krásný kostel, který uzavírá Strossmayerovo náměstí, které patří do první skupiny - tedy znám hodně a další. Opět fotím z auta a občas je vidět na některých fotkách, jak máme špinavé čelní sklo, původně jsem si myslela, že mám zadělaný objektiv, když jsem stahovala ty fotky. Ale ten si čistím pořád a hlavně před každým focením, teda téměř. Tak dnes vzpomínkový příspěvek z Prahy. 

A když si tak prohlížím, co jsem nafotila, uvědomuji si, že pěšmo z chodníku bych takové záběry nikdy neudělala, ba některé ani neviděla. Detaily z mých známých míst trochu jinak, než bych je našla na netu.

Končila jsem právě Strossmayerákem, protože pak se hodně zatáhlo, nebylo nic vidět a pak začalo lít.

Mějte pohodový den a třeba se vám dnešní pohled na Prahu bude líbit, i když o kvalitě fotek bych raději nemluvila, ale jsou to moje vzpomínky a na výstavu s nimi nepočítám.