pátek 19. prosince 2014

Verdi od Ježíška

moje diskotékové lodičky
Před dvěma týdny jsme s mým mužem dostali předčasně od Ježíška dárek. Dvě vstupenky do Státní opery na La Traviatu na 18. prosince.
Miluji Verdiho, takže moje radost byla obrovská.  Můj muž sice zná a miluje stejně jako většina národa pouze Nabucco, ale projevoval radost také.
Radost nám však, hlavně jemu, trochu kalily obavy, zda vydrží téměř 3 hodinové představení s popálenou nohou, ale do akce zbýval ještě nějaký čas. Můj muž si před pár týdny opařil velmi vážně nohu horkým čajem a při uzdravování zažívá někdy pekelné bolesti. Nemá však ve zvyku řešit hned svoje úrazy s lékaři, ale raději googluje, takže zjištění, že má popáleninu druhého stupně B, jej v podstatě uklidnilo a pomohlo bolest překonávat. Druhý stupeň je totiž při hojení bolestivější než stupeň třetí, takže je vlastně vše v pořádku:-). U třetího stupně jsou už spálena všechna nervová zakončení, takže bolest už není žádná.
A jak už to u nás chodí, nic neprobíhá jen ta hladce, popálená noha neměla být jediným problémem. Začalo to tento týden v pondělí, nutno podotknou, že představení bylo včera, tedy ve čtvrtek.
V pondělí zjistil můj muž při zkoušení obleku, který neměl asi rok na sobě, že poněkud přibral anebo se oblek srazil v čistírně? Vypadal v obleku trochu napěchovaně. Rozhodl se tedy, že do čtvrtka omezí jídlo :-) Nechtěla jsem mu brát iluze, že to asi stačit nebude, ale řeším věci stylem, nějak to dopadne. Nákup nového obleku jsme zamítli okamžitě.
V úterý jsem se chystala odejít z práce domů a vypravila jsem se na toaletu namalovat si nějaký obličej na ksicht. Nástraha v podobě rozlité vody, kterou tam zanechal neznámý pachatel, mě následně paralizovala na několik dalších dní. Nespadla jsem sice, ale povedlo se mi udělat levou nohou šňůru. Tu jsem pořádně neuměla ani v mladších letech. A přestože občas cvičím v domácí tělocvičně a udržuji se tedy v kondici, povedlo se mi natáhnout si stehenní sval (jen doufám, že není natržený) a zároveň ten nad ním, tedy tam, kde končí dolní končetina, zkrátka promiňte sval prdelní. Bolest to byla příšerná, v první chvíli jsem myslela, že omdlím, nemohla jsem chodit, sedět, ale odmítla jsem jet k lékaři se slovy: z toho se nějak dostanu.
Ve středu jsem musela pracovat z domova. Chůze a vlastně jakýkoliv pohyb dolní částí těla mi opravdu činil velké problémy. Dotaz mého muže, zda není ohrožena návštěva opery, byl nabíledni, i když jsem ho trochu podezírala, že chce operu vzdát. Divadlo jinak miluje.
Ve čtvrtek jsem už cestu do práce zvládla a odpoledne nastal kýžený okamžik. Začali jsme chystat na pro nás slavnostní chvíli. Při bědování mého muže, že má namožené svaly ze včerejšího štípání dříví do krbu, jsem už jen mávla rukou. Byla to prkotina:-). Hlavně ať mi nikdo neříká nic o nataženém svalu. Jen já v této chvíli vím, jak pekelně to bolí.
V obleku vypadal můj muž už dobře, pomohla také změna kravaty :-) a já jsem začala řešit obutí k malým černým  s kožešinou přes ramena. Všechny moje apartní lodičky mají minimálně 10 ti centimetrový podpatek, takže zvící podoby kulhajícího Orfea by mi ještě hrozila zlomenina končetiny. Bylo mi jedno, jak budu vypadat pro okolí, já jsem se musela cítit dobře. Nechtěla jsem si tedy vzít k šatům běžné boty do práce na klínku či kotníčkové. Po dlouhém váhání jsem zvolila lodičky zdobené flitry, které občas nosím na diskotéku (ano, ty ještě ráda navštěvuji) či na jaře k džínám, ale bylo to menší zlo s nižším podpatkem.. Zvolené obutí mě nijak nedeprimovalo a následně, jak jsem zjistila na místě "činu", ani nijak nedegradovalo.
Takže hurá nasedat a jedeme. Tedy to moje nasedání trvá několik minut, takže opravdu žádné hurá. Jsem fakt zvědavá, jak to vydržím, ale jsem plná optimismu a hlavně se těším.
Po cestě, jak jinak, se mi stane ještě malá nehoda, která by za normálních okolností nehodou rozhodně nebyla. Na punčocháčích se mi udělá u palce díra. Nejde o kosmetickou vadu mého outfitu, není to vidět a jsem zvyklá takové malé nehody zvládat s grácií: dáma to tak chce, i kdyby oko bylo velmi viditelné, protože někdy Vám zkrátka nic jiného ani nezbývá. Ale strašně mi to teď vadí, protože mě to svírá. V mém případě je to ale celkem neřešitelný problém. S nataženým svalem totiž nechávám v posledních dnech vše, co mi upadne na zemi pro další příchozí, protože se neohnu a v žádném případě ani k té lodičce, abych si punčochu upravila, ach jo. Nějak se mi to v divadle za použití různých akrobatických triků bez ohledu na to, jak směšně asi vypadám, povede. Tak snad už je to poslední nepříjemná záležitost.
Pamatuji si ještě dobu, kdy jednoho nadšence nevpustili na představení do Národního divadla ve svetru. Dnes už je to jiné, je akceptována svoboda, je každého věc, jak tento okamžik, tedy návštěvu opery, cítí. Ve Státní opeře jsem se svými diskotékovými lodičkami vedle dlouhých rób, džín se svetrem, velmi upnutých černých šatů, ve kterých tělo připomínalo opalující se prasátko ze série Jen počkej zajíci, téměř průhledných šedostříbrných legín s prosvítajícími fialovými tangy, velmi zapadla. Aby nebyla mýlka, já normálně nesleduji outfity cizích lidí, jen pokud se mi velmi líbí, ale některé věci nejdou zkrátka přehlédnout.
Šlehnu si ještě jeden prášek z řady brufenů na bolest a už usedáme do vínových křesel, která vypadají pohodlně, což je pro mě dnes prioritou.
S prvními tóny orchestru zapomínám na vše - na bolest, na díru v punčoše, na spálenou nohu i na malé sako.. Ponořím se jen do hudby a nádherného představení. Violetta je úžasná, představiteli Alfréda občas zazní falešný tón, ale to mě neruší.
O přestávce nemohu sice bez pomoci vstát z křesla, ale zážitek stojí za to. Můj muž je také spokojen, ne sice jako já, ale užívá si to. Rozesměje mě však o druhé přestávce, kdy mi sdělí: jéé poslední dějství je krátké, to bude brzy konec. Hahaha.
Krásný zážitek!! Na zpáteční cestě ještě píšu poděkování Ježíškovi za krásný dárek se slovy: pro mě úžasný, ostatním se to líbilo. Nesděluji ovšem, kolik překážek jsme museli překonat, abychom se do cíle dostali.
Takže všem hezké prožití svátků vánočních a šťastné vykročení do roku 2015 pokud možno bez větších nehod!

krásná Státní opera

2 komentáře:

  1. Martino, kdyby bylo v životě všechno jednoduché, ani bychom nevěděli, že žijem, že jo?:-)))) Přeji pohodové vánoce a v Novém roce málo velkých kalamit, ale zase spoustu veselých příběhů se šťastným koncem. Ty jo, u tebe to tak vlastně vždycky je:-) A nejsi ty náhodou princezna z pohádky:-))))) Ještě řekni, že máš hvězdu na čele a už budu fakt naštvaná a závidět.:-))). Pa a hlavně ať tě neopustí humor a nervy. Budeš je potřebovat. Další vnouče....třes se babi:-)))) Věra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věrko, moc děkuji za krásný komentář. Hvězdu na čele nemám, mám ale dar, který není moje zásluha. Nejvíc se směju svým vlastním kalamitám a to od srdce a se slzami v očích. Také Ti přeji hezké svátky. A máš pravdu, problémy být musí, protože jinak bychom ani nepoznali, kdy jsme šťastní.

      Vymazat