jak stylové ...

Ranní dárek od mého muže.

Slunečnice pro slunečnici.

Jen není vyzobaná...

Ani jsem nevěděla, že už kvetou.

Letos první.

A na podzim si opět možná budu zpívat mám vanu plnou ... jako vloni.

zblízka

Baví mě focení, i když jsem začala dost pozdě a netvrdím, že to umím.

Jsem amatér, ale občas mám pocit, že se mi některé fotky povedly.

Zahrada zblízka má jiné kouzlo.

Je to vůbec naše zahrada?

něco do sbírky

Před časem jsem se rozhodla kupovat i věci denní potřeby takové, které jsou nejen užitečné, ale také se mi opravdu líbí. Nemusí být zrovna designové, ale zkrátka nestačí mi jen užitná hodnota, ale chci mít pocit krásy kolem sebe v každodenním životě.

A nevadí, že budou třeba zavřené ve špajzu anebo v kuchyňské lince. Nepotřebuji je vystavovat.
K dóze na brambory jsou koupila ze stejné série dóza na cibuli.

A tak holky obě trůní už vedle sebe ve špajzu jako bratři v triku. Je k dostání i stejná dóza na česnek, ale toho nekupuju větší množství, takže další do sbírky asi nepřibude.

náš dům zní smíchem...

... jsme rodina bláznivá, náš dům zní smíchem, nuda u nás nebývá...

Použila jsem slova písně Hany Zagorové. Naprosto to vystihuje atmosféru současných našich dnů. 

Na fotkách chybíme jen my hostitelé a naše bytná Justýna. Nemám tušení, kde je v této chvíli.

porucha není na vašem přijímači

To se jen se v tmavé garáži nedařilo nafotit hnízdo malých vlaštovek, vlastně vlaštovčích miminek.

Už měsíc necháváme otevřenu garáž do dvora bez ohledu na to, že je to výzva pro zloděje, páč přeskočit přes vrata na dvůr a šup do garáže je otázka chviličky. Z garáže je na druhém konci vstup do domu. Sice se dají uzamknout dveře přímo do domu, ale pro šikovného zloděje otázka minut.

Ale vlaštovky, protože když jsme doma, garáž je otevřena, si u nás začali stavět hnízdo. Neměli jsme to srdce jim v tom bránit.

Trvalo to dlouho a už jsem měla pocit a i můj muž, že se bude jednat o falešné hnízdo. Někdy se to stává.

A v neděli hurá. 

Můj muž si všiml, že vlaštovky lítají s plnými zobáčky do hnízda.

Ano, jsou tam, hlavička na hlavičce, možná šest, nejde to spočítat, páč jsou na sebe nalepeny, ale máme radost.

Snad na těch fotkách něco uvidíte.

Jsme rádi, že náš risk se vyplatil, nakonec nikdo nás nekradl a zrození se povedlo. Chodíme je pozorovat, jak neustálé lítají a krmí, ale musíme sedět, jakmile někdo z nás stojí, bojí se a lítají splašeně dovnitř a ven.

Teď ještě vydržet, než ta miminka vyvedou a naučí lítat.

Copak my, ale Justýnka ráda na dvůr chodí a spává tam. Nevím, jestli pochopí, že teď tam nemůže.

Panebože, to ještě bude asi drama.

P.S. Zjistili jsme, že vlaštovky se rádi vracejí na stejná místa, možná budeme mít na další léta nové nájemníky. Prý se dožívají až 16 let.

jednou to bude historie

Byla jsem u zrodu malby na zdi autobusového nádraží. 

Fotila jsem pro deník, i když práce komiksové autorky Toy_Box, která tento týden ve čtvrtek předvedla v terénu, jak vzniká street art, působivé velkoplošné umění vytvářené na veřejných místech, mě zajímala i osobně.

Happening Živé kreslení byl doprovodným programem výstavy autorky Práce na papíře, 

která je k vidění v mělnické galerii Ve Věži. Přiznávám, že výstavu jsem ještě neviděla.

Nafotila jsem vícero fotografií, ale tato v úvodu byla zveřejněna v tištěném deníku

a i na internetu zde.

Celou kresbu pravděpodobně vyfotím zítra, ale fotografií celé kresby bude asi spousta, 

ale ty moje jsou pravděpodobně ojedinělé, páč počátek jsem fotila, pokud vím, asi jen já.

Jednou to budou možná historické snímky :-)

animal hotel aneb další mazlíček na prázdninách

Valentýnka.

Lucinka a Tomášek odjeli k moři, takže babička a děda hlídá. 

Babička neustále fotí a posílá důkazy o dobré péči.

Valentýnka je u nás ve větším bezpečí než před dvěma lety králíček Piňda, kterého se nám povedlo trochu depilovat.

Želva se naštěstí depilovat nedá. Je to ještě želví miminko, je malinká a zjistila jsem, že se ale chce mazlit jako každé jiné zvíře. Je u nás pár dní a včera se mi zdála nějaká smutná. Tak jsem ji začala hladit po hlavičce, nejdřív se lekla, ale zjistila, že se nic neděje a vytáhla celou hlavičku a nechala se hladit. a chovat a celá pookřála. Nechala jsem ji proběhnout po kulečníkovém stole. 

Nevím, proč se říká pomalý jak želva. Valentýnka rozhodně pomalá není, běhala jak divá.

Zatím nemám žádnou extra historku a doufám, že formátu jako v příspěvku o depilaci ani nebude :-).