Páteční déšť. Po ránu a po parných dnech to byla úleva. Krásně se dýchá. Déšť byl zahradní, ne prudký. Mám ráda zahradu po dešti. Kapky na květech, listech, schovaná beruška v růži, netroufala jsem si zkoušet, jestli žije. Takhle mi pořád zůstává naděje. Kapky deště na pavučině jsem asi zachytila poprvé.
Ve středu můj muž rozhoduje, že přece nebudeme doma celý prodloužený víkend. Ok, tak něco vyber. No pro nás to není tak jednoduché, ve čtvrtek v Mělníku nic není a ty nikam nevylezeš, když nemůžeš pořádně chodit.
Jo, hele něco zajímavého jsem pro nás našel. Zaslechnu cosi a rozhledna. No ty ses zbláznil, na rozhlednu nevylezu. Na tuhle jo. Dovezu tě až k ní autem. Proboha co je to za rozhlednu? Vždyť jsem říkal Cimrmanova.
Nejnižší rozhledna u nás a její výška se uvádí v záporném čísle -0,15 m, protože je v dolíku. Směju se, ta je pro nás, jak dělaná. Cimrman neměl rád výšky. Ok to zvládneme.
Nejnižší rozhledna je od nás dost daleko. Měl to být jen vtip pro zasmání a já jsem se po dlouhé době od srdce zasmála. Včera jsme tedy jeli na oběd a za zvířaty do Zooparku Zelčín. Máme to skoro za humny a ještě jsme tam nikdy nebyli. Je zaměřen hlavně na koně a jízdy na koních, což není úplně pro nás a pár domácích zvířat a mezi nimi i krásní pštrosy, fretky a pro změnu morčata, kterých máme v současné době plný dům. Je to trochu jiná zoo. Procházíte stájemi a jste přímo v provozu. Koně tam byli jen dva, ostatní byli na projížďce. Viděla jsem je odjíždět, ale nestihla jsem fotit. Bylo tam i telátko, krávy a prasata, ale některá zvířata se mi nepovedlo nafotit, protože tam byla dost tma. Navíc to nebyly až tak zajímavé objekty, ty znám z Bářiny farmy.
Oběd byl výborný a téměř v přírodě. Dala jsem si hranolky s krkovičkou. Byl to jen malý výlet, ale příjemná změna. Dnes ráno prší a docela dost, tak to na výlet asi nebude.
V některých rodinách se stávají věci, které nejsou úplně běžné. Různé divné příhody při cestování, nezvyklé objektivní příčiny nezdarů, které nelze ovlivnit, zapomenuté plavky při cestě do zahraničí, spláchnuté mobily, malé i velké průšvihy. To je přesně naše rodina.
O té psát ale dnes nechci.
Velmi podobné to je i v rodině mojí kamarádky Báry. Na dovolené zjistí, že děti sbalila třikrát, ale pro sebe nemá nic. Omlouvá ji to, že balí tři děti.
Bára je všestranná osoba, už jsem tady o ní psala. Nevím, v jakém pořadí jmenovat, ale je to matka, šéfredaktorka, farmářka a v neposlední řadě spisovatelka. A už dost známá spisovatelka, takže si děláme srandu s mým mužem, jestli jí nezačneme vykat.
Minulý čtvrtek jí vyšla třetí kniha, ještě teplá z tiskárny. Na trailer se můžete podívat na začátku příspěvku.
Bára byla v pondělí pozvána do Karlových Varů v rámci filmového festivalu na besedu o knize a i jako protagonistka staršího televizního pořadu České televize Cesta ze dna. Naštěstí to neměla být jen autogramiáda.
Když jsme řešily knihy při naší pravidelné společné snídani, aby se to do pondělí stihlo, říkaly jsme si, že se musí poslat rovnou do KV. A tak se také stalo. Bára si nevzala s sebou ani jednu ze dvou svých knih, které už vyšly. Proč taky? Má doma jen po jednom výtisku a jsou k dostání ve všech možných knihkupectvích. Ostatně v to pondělí už byla na pultech i ta právě upečená.
Bára v pondělí dopoledne dorazí na recepci hotelu a knihy nikde. Nepomohlo ani žádné telefonování na všechny strany. Z nakladatelství odešly, na PPL sdělili, že je předali paní na recepci. Po telefonátu paní recepční se Bára dozvěděla, že ano přijala balík od PPL, ale knihy to rozhodně nebyly. Šampony pro kadeřnice na festivalu. Pak už se knihy nedaly najít nikde.
Bára ale vše zvládla bravurně. Odpovídala na otázky, nakonec o blackoutu mluví, co ji znám, tak bylo logické, že napsala knihu právě o tom. Ona je na něj i připravena, takže odpovídat na vše pro ni nebyl problém. Mně často klade dotaz, co budu dělat, když nejsem připravena. No, co bych asi dělala?! Přijedu k tobě na farmu.
A na besedě ji ani nezaskočil dotaz, kde jsou její knihy. No někde tady v Karlových Varech jsou, jen nevím, kde. A tak se pravděpodobně poprvé v historii uskutečnila autogramiáda knihy bez knih.
Kniha se jmenuje Došel nám čas. Četla jsem jednu kapitolu, když se vymýšlel název knihy. Tady jsem nafotila dvě její předchozí knihy a při listování jsem objevila krásné věnování, na které už jsem zapomněla. Knihu jsem dostala zrovna, když jsem se rozhodla ukončit práci v redakci.
Objednali jsem jim výběh na ven, aby měly víc prostoru. Klec dorazila zrovna v pondělí, kdy nás potkalo úmrtí v rodině a asi to tak mělo být, protože to byl zážitek k nezaplacení.
Včera volala dcera z Karibiku a já jsem jí vše odvyprávěla, mohu to tedy zveřejnit.
Můj muž se odpoledne bavil skládáním klece a trvalo to dýl, než se na první pohled mohlo zdát.
Za velkého pištění byly holky přeneseny do klece, ale nakonec prostoru stejně nevyužily, krčily se v domečku. Kouzelná byla Rybička, která je velmi milá a slyší i na jméno, když jsem ji měla v náručí, začala se ke mně tulit, schovávala se mi pod bradou a vrněla, je hodně mazlivá a nechtěla ode mě jít.
To samé se dělo, když jsem ji ze zahrady odnášela domů, nechtěla se mě pustit.
Ovšem chlupatá Popelka to je něco úplně jiného. Shodly jsme se s dcerou, promiňte mi to vyjádření, že je blbá jak "pučtok". Na jméno naprosto nereaguje, nenechá se pomazlit a při přenášení piští, jako když ji vraždí. Odnést ji ven stálo mého muže velké úsilí, ale horší to bylo obráceně.
Musím říct, že jsme si dost užili, takže jsme v té chvil zapomněli na všechny nepříjemné starosti.
Klec má jedinou nevýhodu. Nedá se odendat střecha. Morčata by ani střechu mít nemusela, oni se drží vždy za plůtkem, ale jako ochrana proti dravcům střecha samozřejmě musí být. Znám i případy, kdy velký dravec odnesl malého psa. Klec je velká, takže jsme oba s mým mužem klečeli a každý se jedním otvorem snažil tu potvůrku chytit. Lítala jak zběsilá po celé kleci, všude lítaly chlupy, na volání nereagovala a takhle to trvalo snad čtvrt hodiny. V zoufalství, přece tu panebože nebudeme spát, jsem trochu nadzvedla celou klec, že to bude snazší. No nebylo. Lítala po celé zahradě a my za ní a já se jen děsila, panebože ať se jí nic nestane.
Páč kde koupíme stejnou, než se vrátí Lola s Alanem?!!!
Nakonec zalezla k mému děsu do keřů u plotu a já jsem si řekla a je to v prdeli...
Odtud už ji nikdo nedostane a Justýna jí možná ublíží, i když morčata jinak naprosto ignoruje, ale je to samozřejmě lovec. Můj muž lezl a snažil se ji vylovit vleže opravdu drahnou chvíli. Nakonec zvítězil a Popelka má o pár chlupů míň.
Včera už to bylo o něco lepší. Dala jsem do klece pampelišku, tak za ní musely, ale povedlo se mi zachytit zase našeho chytrého miláčka Rybičku. P.S. Dnes mi to přijde vtipný, ale včera nám při té honičce fakt do smíchu nebylo.
Pondělí a úterý je plné smutných povinností. I když to člověk čeká, stejně není na to nikdy moc připravený.
Na úmrtí v rodině.
Teď večer jsme dokončili nejvíc smutné záležitosti, ještě tedy máme něco před sebou, ale hrabat se v cizím životě není nic příjemného.
Už mám několik likvidací pozůstalostí za sebou, ale vždy mě to odstřelí a já si řeknu, musíš si vytřídit život a vzpomínky, ať to nemusí dělat nikdo za tebe.
Někdy člověk schovává takové zbytečnosti jako prázdné papíry, bloky, či obálky. To sice já nemám, ale také možná z pohledu někoho jiného to bude na kroucení hlavou. Třídím po každé likvidaci pozůstalosti, takže redukuju pokaždé svoji vlastní pozůstalost.
Ale život jde dál. Už zase píšu.
V podstatě jsem vlastně nepřestala psát, dodržela jsem pracovní povinnosti, které jsem si sama stanovila.
Snažíme se s mým mužem se s tím vyrovnat a pořád si povídáme a uzavíráme jednu životní etapu.
A samostatně se s tím vyrovnáváme každý po svém.
Já psaním a můj muž skládá velkou klec, kterou jsme objednali na ven pro morčata, aby měla výběh. Vůbec pondělí bylo plné pošťáků, vše, co jsme v posledních týdnech objednali, dorazilo najednou a u nás se setkalo DPD, PPL i pošta. V jednom dnu se to ještě nikdy nestalo. Možná nám to mělo pomoct k rozptýlení a odpoutání od pochmurných myšlenek. Klec představím v příštím příspěvku, až se mi bude chtít upravit fotky.
V posledních třech měsících špatně spím. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem nenáviděla budík, který v pět ráno zazvonil, i když práci jsem milovala. Dnes můžu spát svobodně a stejně vstávám v pět a na zahradě čekám na východ slunce. Někdy vstane i Justýnka a dělá mi společnost.
Přes den jsem naopak hrozně unavená tak, že skoro každý den si musím lehnout a po obědě usínám. Má to prý co dělat s mým chorým mozkem. Musím vše z posledních měsíců v sobě uzavřít a srovnat se s tím, přestat se cítit ublížená a necítit hlavně pocit marnosti, a pak mi snad bude líp.
Dnes je to jen takový pelmel, nemá to ani hlavu a ani patu a prosím, nekondolujte nám v komentářích, moc děkujeme.
Mám to jako téměř všechny ženy. Možná jsem i trochu závislá.
Chlapi tohle nikdy nepochopí a myslím, že si to neumíme vysvětlit ani my samy.
Já vlastně nevím, proč musím mít kolem sebe neustále květiny ve váze a cennější jsou pro mě ty, které nesouvisí s žádnou příležitostí či oslavou. Kupuju si je často sama, i kdyby na chleba nebylo.
Můj muž určitě nechápe, ale ví, že kytky musím mít pořád ve váze, a když nestačí zahrada, sám je koupí s chlebem.
Začala jsem o důvodech této závislosti přemýšlet, ale vlastně žádný pořádný kromě krásy mě nenapadl. Nevím, ale pohled na kytky mi přináší neskutečnou radost a povzbuzení. Plním vázy a vázičky. V této chvíli jsou obsazené tři. A kytky ráda kupuji i do vázy své mamce, či sestře. A když pracuji každý den u počítače, každou chvíli se po váze s květinami kouknu a hned je mi líp na duši. Schválně je umísťuji tak, abych je měla většinu dne na očích. Kvetoucí ibišek ze zahrady sem dávám, protože se k mé květinové úvaze hodí. Čím je člověk starší, tím víc se zabývá maličkostmi života. Trenérka paměti, se kterou jsem dělala rozhovor, mi sdělila, že přesně takto to má být. Mozek je sval a musí se trénovat, aby nezakrněl. Pozorovat život a zabývat se jeho krásami. Myslím ale, že to umím až v posledních letech. No, vlastně to taky není úplně pravda. V dětství, když mě táta upozorňoval na krásného ptáčka, krásnou kytku či strom, tak jsem to vnímala. Posléze v pubertě mě to otravovalo, měla jsem jiné starosti. To samé jsem prováděla svým dětem, ale vlastně to byl trochu zástupný důvod, abych rozšířila obzory jim a opět to končilo jejich pubertou a já doufala, že něco v nich zůstalo. Teprve v posledních letech si všímám maličkostí života bezprostředně, sama pro sebe a těším se z drobností, které mě v produktivním věku jen málo zajímaly. Nebyl čas, bylo plno jiných starostí a jen tak se zastavit bylo vzácné. Teď se zastavuji často a kochám se. Každý věk má svoje kouzlo. To říkám pořád a to, že za chvíli budu psát šestku, mě nijak neděsí. Koukám, že se moje květinová úvaha nějak zvrtla. Původně to mělo být jen o kytkách ve váze. Přeji vám hezké pondělí.
Číhám za světla i na večer a bojím se rozsvítit, protože holky jsou dost rychlé.
Už se tedy tolik nebojí, ale musím přijít bez foťáku. Rybička se dokonce nechá hladit a už mě něžně okusovala prst. Chlupatá Popelka je bázlivější, pohladit se nechala jednou.
Každé ráno nesu snídani, nějaké listy, mrkvičku, rajče nebo okurku, nandám bonbónky. Zdá se, že mají dost. Ale to je jen zdání. Za pár hodin jdu okolo a oni na mě obě piští a já už vím, že je opět čas krmení. A to jedly i seno. Chodím kolem nich v podstatě pořád. Obětovali jsme pro ně tělocvičnu anebo galerii, je to obojí, aby nám byly nablízku a věděli o nás. Seno je všude, kam se podíváš. Kamarádka Bára konstatovala, že to to jak na farmě. No je to sranda, dokáží tak řvát, že se to nedá ignorovat a nekončí, dokud něco nepřinesu.
Fotím ode dveří a tyto fotky jsou sběr za několik dní.
Takže ahoj všem do Karibiku. Podruhé a možná naposledy.
Nevím, jestli další report stihnu, než se vrátíte.
P.S. Teď jsem si vzpomněla, že kdysi dávali nějaký pořad o zvířatech a jmenoval se Lovci beze zbraní. Tak to jsem já. Lovec beze zbraně.
