škrtám si

Tedy jen virtuálně, páč nějaký seznam svých přání či dokonce snad povinností si fakt nevedu. 

Konečně si můžu odškrtnout první letošní návštěvu zahradnictví. Letos jsme ji odkládali kvůli počasí. Vloni již bylo vše osazeno - truhlíky, plecháčky na plot, studna i závěsné květináče.

Už jsem se nemohla dočkat a práce mě včera vysloveně bavila.

Ještě to tedy není vše, ještě se bude nakupovat. 

Za prvé jsem si nespočítala, kolik toho vlastně potřebuju a za druhé není to úplně levná záležitost, tak je zapotřebí jet v etapách :-) Ale milujeme to. Krásně rozkvetlou zahradu.

Takže už se kocháme.

Teď pro mě opravdu začalo jaro.

Jo, chybí mi na fotkách vlastně ještě jeden truhlík. Dala jsem jej do patra na balkón a zapomněla vyfotit, ale dnes je to až v "Číně", takže na to kašlu :-)

Až někdy příště.

Sandman - zlomte vaz!

To přeji pro dnešní večer svojí dceři a kolektivu. A moc se těším na premiéru.

Tiskovou zprávu si na blog dávám v podstatě pro sebe, protože tady ji najdu.

 A ještě malý rozhovor s Lindou na idnes.

TZ – Divadlo NoD chystá premiéru režisérky Lindy Duškové: SANDMAN
(18. 4. 2017, Praha) Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nespíte vůbec? Dům spánku se pro vás premiérově otevře již 15. 5. 2017 od 20:00 v Divadle NoD. Pojďte dál, lehněte si. Zhluboka dýchejte. Teď zhasneme.
Autorská inscenace režisérky Lindy Duškové se zabývá spánkem a jeho poruchami. Vypráví příběh Sandmana, postavy, která prochází díly autorů N. Gaimana, E. T. A. Hoffmana nebo H. Ch. Andersena. Ale kdo je ve skutečnosti Sandman a jak ovlivňuje naše životy?
„Některé věci nás zneklidňují. To ale není přesně to, o čem tu bude řeč. Jde spíše o ty představy, slova nebo myšlenky, které se pod námi náhle propadnou jako padací dveře a my se řítíme z našeho bezpečného, příčetného světa na jakési mnohem temnější a bezútěšnější místo. Temnoty je nevyčerpatelné množství. Začíná to ve tmě, tak jako my všichni.“ - N. Gaiman

Linda Dušková absolvovala na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU pod vedením Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky (SKUTR). Po státnicích získala doktorát v oboru režie v Paříži. Posledních pár let žije a pracuje ve Francii např. v divadlech Nouveau théâtre de Montreuil a Anis Gras. Spolupracuje také s muzeem Louvre, pro které tvoří zvukové imerzní instalace - site-specific mini-rozhlasové hry.

„S režisérkou Lindou Duškovou jsme původně chtěly dělat inscenaci o tom, čeho se bojí dospělí. Jak jsme to téma postupně zkoumaly, tak jsme přišly na to, kdy se vlastně my dospělí nejčastěji bojíme - ve spánku. A svět nočních můr a spánkových chorob nás začal tak přitahovat, že jsme se rozhodly do něj zasadit celý náš příběh.“ říká dramaturgyně Natálie Preslová, která prozradila, že jejím nejděsivějším snem bylo, že ji snědl jeden z herců. Noční můry režisérky Lindy Duškové bývají různé, někdy jsou to propracované příběhy, jindy jenom řezničina, strach má ale jak sama říká vždycky stejně a udává příklad: „Občas se mi ve snech objevuje motiv « vetřelce », někoho, kdo se snaží dostat ke mě domů nebo je tam už třeba schovaný. Dveře se pořád otevírají, nejdou zamknout nebo je rozbitá klika, a já nemůžu zabránit tomu, aby vešel dovnitř. To je spíš takový psychologický horor.“

Režie: Linda Dušková
Dramaturgie: Natálie Preslová
Scénografie: Adriana Černá
Hudba: Maxmilian Hruška
Light design: Lukáš Jíra
Asistent režie: Lukáš Černý

Hrají: Kateřina Dvořáková, Maxmilian Hruška, Pavel Neškudla, Hedvika Řezáčová, Valentin Verdure.

poslední "mohykán"

Všechny tulipány na naší zahradě již odkvetly.

Vlastně až na jeden a ten má svůj příběh, takže si zaslouží trochu víc prostoru.

Vloni nám zeť přivezl v květnu cibule tulipánů přímo z Amsterodamu. Bylo na ně už pozdě a věděli jsme, že kochat se budeme až příští rok. Zasadili jsme je ke keři s růžemi a koulím, abychom je odlišili od ostatních tulipánů. 

Věděli jsme, že než začnou na trávě překážet jarním hrám, budou dávno odkvetlé.

Brzy na jaře vylezlo všech šest holandských tulipánů. Březen byl však nezvykle teplý, několikrát jsme grilovali a tulipány vzali za své při fotbale s vnoučaty dřív, než stačily vykvést. 

"Mami, vy jste vysadili ty tulipány do cesty. "

No jo, kdo mohl tušit, že v březnu bude tepleji než v květnu.

Vykvetl jen ten jeden a dnes ještě zdobí zahradu.

Jaké mají ostatní tulipány barvy, bude tedy překvapením až příští rok. Nestačili jsme je však přesadit a nevíme už, kde přesně jsou. Příští rok bude možná stejný problém.

No problém :-), problémy vypadají jinak.

Po odkvetlých tulipánech nastupují pomalu pivoňky.

A opět rozkvétá keř, který nevím, jak se jmenuje. Vloni mi někdo jméno psal do komentáře, ale evidentně "perly sviním". 

Zas to nevím.

A letos naposledy magnolie. Ještě nikdy nebyly pohromadě květy a listy. Listy jsou až po odkvětu, ale je zima, tak květy vydržely pro naši radost a kochání.

Doufám, že už bude teplo.

Jestli tedy už léto nebylo v tom březnu.

cítovské střípky

Aneb co mě dnes zaujalo.

Nešla jsem na procházku, ale naprosto prozaicky do krámu pro uzeninu na francouzské brambory. 

Vlastně je to jediná cesta od našeho domu, která vede ke krámu a na zastávku autobusu do Mělníka či do Prahy. 

Chodím jí často a potkávám naprosto obyčejné, běžné, všední věci. 

Ale někdy je vše jinak.

Jako dnes.

Objevila jsem krásu v detailu.

Naše vesnice je malebná.

Pojďte se mnou.

nečekaná návštěva

Nečekanou návštěvou nemyslím dceru, zetě a děti, i když to bylo také neplánované, ale myslím nový přírůstek, tedy nové přírůstky do naší velké rodiny.

Mám ráda všechna naše zvířata i ta, které s námi nežijí a vidím je jen párkrát do roka jako Dášu v Hodoníně, už jsem o ní psala. Miluje mě jako já ji, a i když přijedu po dlouhé době, velmi mě vítá a je šťastná, že jsem konečně přijela.

Vždy jsme měli kolem sebe nějaká zvířata. Psi, kočky, naše děti bílé myšky, které jsem se musela naučit milovat, páč myši fakt nemusím, želvy suchozemské i vodní, křečka, rybičky a syn pěstoval i hlemýždě, ale nevím fakt, proč jsme nikdy neměli morče. 

Ani jsem nevěděla, jak roztomilé zvířátko to je.

Zkrátka do naší velké rodiny přibyla dvě morčátka. To bílo béžové si Lolinka přivezla z Moravy, když jsme tam byly společně s dcerou a dětmi. Měla to být rychlá náplast za ztrátu kocourka Vincenta. Všichni jsme ztrátu nesli těžce a těžce prožívali, ale nejvíc Lolinka.

Při včerejší návštěvě nebyly tedy kupodivu v hlavní roli děti, ale holky morčátka - miminka. 

To nové chlupaté černobílé se mi teda moc nelíbí a nějak jsem k němu nemohla najít vztah, i když se také chtělo mazlit. Morčata jsou velmi mazlivá a dokonce na vás mluví, když jsou spokojená či nespokojená. Dcera mě přinutila, abych si obě "holky" vzala na sebe s tím: mami, přece nemůžeš dělat rozdíly mezi "vnoučátky" (rozuměj morčátky) a musíš mít obě stejně ráda, podívej, jak se ta chlupatá tetelí blahem, když ji pohladíš ...

No snad si na ni zvyknu, možná se mi bude víc líbit, až vyroste a bude mít nad čelem culíček v gumičce, což tyhle dlouhosrsté skutečně nosí, aby vůbec viděla...

Lolinka teda tvrdí, že budeme zaplétat copánek, no to teda nevím.

No, sobotu jsme si užili, byli jsme celý den venku, protože bylo hezky a zabývali jsme se jenom zvířátky. Justýnu naštěstí nezajímala.

Sobota byla tedy na jedno téma. Ta roztomilá bílo béžová s černým zadečkem se původně jmenovala Holčička, tak ji pojmenovala Lola. Včera však hledala jména pro obě. Bílo béžová bude asi Rybička a černobílá Popelka. No to by tak podle mě odpovídalo.

No a zazvonil zvonec...

Na facebook už jsem dávala naši zvonici, která už je "na značce", tak musím ještě zvěčnit tady, páč je krásná.

Jakmile se můj muž v pátek večer dozvěděl, že přijedou děti, šel hledat jakékoliv šrouby aspoň pro provizorní zavěšení, aby si děti mohly v sobotu na zvonici zazvonit.

Zvonice si však nikdo v tom zmatku po příjezdu nevšiml, ale zbytečná práce to nebyla.

možnost volby je svoboda

V posledních dnech či týdnech jsem na toto možná trochu kontroverzní téma debatovala s dcerou, s mým mužem i s mojí kamarádkou Bárou. Náš názor na povinnou předškolní docházku se neliší, ale k dnešní úvaze mě vlastně přiměl až článek s názvem Tolerantní výchova ničí dětem hodnoty. Jsou nezvladatelné, zlé a ničeho si neváží. 
No nic objevného, už jsem o tom na blogu i psala a článek je staršího data, ale já jsem na něj narazila na facebooku teprve před několika dny.
Hlavní důvod pro opětovné zavedení povinné předškolní docházky je prý naučit děti k úctě k autoritám. Nevím, kdo tohle vymyslel, ale myslím si, že někdo, kdo děti ještě nevychoval.
Za prvé si myslím, že děti se mají učit především k úctě k lidem, ke všem lidem. 
Kdo má přirozenou autoritu, má i úctu lidí okolo a k těm umělým či určeným autoritám nemám úctu ani já, tak jak to naučit děti, páč výchova je dle mého soudu nutná především příkladem v rodině.
Co do dětí dostaneme do pěti let, to tam přirozeně je a je to automatické. V pěti letech, kdy je povinná předškolní výchova, je už na zásady slušného chování trochu pozdě. Pokud se to vůbec povede, není to automatické a přirozené, ovšem nedá se to samozřejmě brát paušálně, každý z nás je individualita. 
Našemu Alánkovi ještě nejsou ani dva roky a vždy mi poděkuje za mlíčko, jablíčko, hračku a umí i prosit. Jde mu to už automaticky, podám věc a ozve se dík. Je to přirozené a automatické, protože tak se to zkrátka dělá. My všichni okolo mu taky za vše děkujeme a prosíme. A naučit se základy slušnosti k lidem právě musí dítě v rodině a nějaká předškolní docházka to už moc nespraví. A navíc pokud je rozpor v přístupu v rodině a škole, míjí se naše sebelepší přání účinkem.
Kdykoliv nastupuju do našeho místního autobusu, sedí nezletilí i zletilí u oken a na sedadle vedle nich sedí taška či batoh. Všichni, kdo nastupují, se povinně postaví, páč místo k sezení už není.
Kromě mě. Mě takové chování a neúcta k ostatním irituje a vždy si nějaké místo vyberu a provokativně se zeptám, zda je místo volné. Už je to teda nenaučím, páč je pozdě, ale odmítám se podřídit těmto příšerným dnes již pravidlům neslušného chování..
Vychovali jsme tři děti, z nichž jedno muselo absolvovat povinnou školní docházku a ostatní dvě do školky vůbec nechodily. Co se týká úcty k lidem či zařazení se do kolektivu, nebyl mezi nimi vůbec žádný rozdíl. Výchova je zkrátka na bedrech rodičů, aspoň tedy její základ. 
Předškolní docházka mi přijde jako zářný příklad omezování svobody. Rozhodnutí má být svobodné. Nevím, jestli je nějaká studie, která by analyzovala dopad docházky do školky, já však rozdíl nevidím. Když jsem byla s dětmi doma, chodily k nám "školkové" děti a já doufala, že nás naučí něco nového. Nakonec jsem učila já je, nové písně, básně, různé hry.
Navíc nevím, jestli se někdo zabýval tím, že předškolní povinná docházka zabere místa těm, kteří školku třeba nutně potřebují ať již z jakéhokoliv důvodu, protože kapacita je samozřejmě omezená a nevím, že by se nějak rozmáhala výstavba nových školek. Děti, které by si rodiče mohli nechat doma a rádi, obsadí místa dětem, které do školky chtějí anebo rodina školku zkrátka potřebuje. 
Na další důvod mluvící proti této povinnosti mě upozornila dcera. Lola chodí do školky ráda, ale jen asi na tři dny v týdny. Až bude chtít Alánek do školky, půjde také, ale vzhledem k tomu, že Lola bude muset na celý týden, nebude možné do stejné školky dávat Alánka na pár dní, i když by to maminka tak chtěla. Ano, máte možnost nechat si dítě doma, ale pak musíte vodit pětiletého caparta na přezkoušení před cizí lidi, aby ukázal, co umí. 
Koukám, jak jsem se rozepsala. Ani nevím, jestli tohle někdo přečte.
Zkrátka toto rozhodnutí mi přijde nesmyslné a děti úctě rozhodně nenaučí. 
A možnost volby pro mě znamená svobodu.
Nemyslím si, že by moje úvaha něčemu pomohla. Pokud bude opět povinná školní docházka zrušena, a já jsem o tom přesvědčená, bude to z důvodu nedostatku míst pro děti.

zvonice z Galerie na křivo

Vím, že v posledních dnech skloňuju Křivoklát ve všech pádech. 

Slibuji, je to naposledy.

Aspoň teda na dlouhou dobu.

Na nádvoří hradu nás zaujal krám, vlastně Galerie na křivo, který zval k nahlédnutí.

Na slovo galerie já slyším, i když s mým mužem bychom do takových míst, kde čekají nástrahy pobízející k hromadění zbytečností, neměli vůbec vcházet.

Známe se. 

My nejsme troškaři. Neumíme si koupit něco malého za pár korun. To vlastně už nekupujeme teď skoro vůbec, páč kdo by na tom utíral prach.

Ale něco velkého či drahého to ano.

A opět jsme zklamali.

U tohohle stojanu se zvonicemi a zvonky hned u vchodu naše zastavení a zaujetí začalo a taky skončilo a ten největší zvonek, tedy prý je to zvonice a jmenuje se Ještěrka, byl po krátkém přemýšlení, i kdyby na chleba nebylo, náš. 
Vypadá to jako naprosto zbytečná věc a možná i bude, pokud naše paní pošťačky nezačnou zvonici používat. U našeho minulého domu jsme tedy neměli zvonici, ale v menším provedení zvon u branky do domu. Zpočátku se nejednalo o nic jiného než o krásu tohoto předmětu. Posléze se ukázalo, že je to veskrze potřebná a užitečná věc. Když jste na zahradě či na dvoře, neslyšíte zvonek zevnitř domu a zvon se ukázal jako výborná záležitost, páč jej slyšíte právě na té zahradě a všechny návštěvy jej na jaře či v létě používali včetně poštovních doručovatelů. 
Takže není to věc zbytečná, i když na to bych se asi neměla vymlouvat. My jsme schopni koupit klidně harmonium (už jsem psala), na které neumíme hrát, jenom proto, že je krásné. 
Zvonici jsem fotila na trávě a Justýna mi přišla pózovat a divila se, že zrovna ona dnes nemá být  objektem zájmu. 
Zvonici samotnou se mi povedlo vyfotit jen jednou.

A ještě pohled do řezbářské dílničky v galerii. 
Přiznávám, že opracované a surové dřevo bez barev a malby se mi líbí nejvíc z celé galerie vyjma zvonice a zvonků.

Naši zvonici už jen zbývá zavěsit u branky domu. Musíme koupit šrouby..